Minutes to Midnight

Autorka: Happy

kapitola sedmá – Hands Held High (S rukama vztyčenýma vysoko)

Nikdy jsem si nemyslel, že se můžu cítit tak špatně. Ani bolest přeměny nebyla tak hrozná, jako ten pocit, který mě svíral už několik poslední měsíců. Nejhorší na tom bylo, že se každý den stupňoval, protože jsem věděl, že jsem od ní stále dál a dál. Strach.

Už to bylo dlouhé čtyři měsíce co se mi ztratila a já byl už na pokraji zoufalství. Nejhorší na tom bylo, nevědět, co s ní je. Jen jednu věc jsem si nemohl připustit – nemohla být mrtvá, ne ona.

Zrovna jsme byli v Kanadě, poblíž Calgary. Někdo podal na místní stanici hlášení, že viděl dívku, podobající se Belle. Jenže byl to nakonec planý poplach a zase se mě zmocnil strach – tentokrát ještě s větší intenzitou.

Teď jsem byl poblíž našeho domu, musel jsem na lov. Dokázal jsem vydržet bez potravy dlouhé dny a to jenom díky myšlence na ni. Bella byla někde venku a já věděl, že potřebuje mou pomoc.

Na lovu jsem se moc dlouho nezdržel. Ulovil jsem jenom jednu srnu, ta mi vystačí zase na nějakou chvíli. Nemohl jsem se zdržovat. Pokaždé byla šance, že se objeví nějaká možnost, že se Bella ozve, nebo že se objeví nějaká stopa, vedoucí k ní.

Zpomalil jsem. Vyšel jsem zpoza stromů. Okamžitě mi bylo jasné, že se nic nového nestalo, poznal bych to z jejich myšlenek.

Alice s Jasperem seděli na verandě. Jasper ji držel ve svém náručí a Alice se pohupovala dopředu a dozadu. Poznal jsem to – snažila se mít vizi. Jenže od té doby, co Bella zmizela, neviděla nic. Jenom tmu.

Carlisle se mi snažil vysvětlit, že to bude nejspíš tím, že je mrtvá, ale já to nechtěl slyšet. Ona nemohla být mrtvá. Vedl mě nějaký pocit, který mi jasně říkal, že není mrtvá. Nemůže být…

Alice měla Bellu moc ráda a taky pevně věřila, že není mrtvá, jenže její víra se ztrácela s každým dnem, s každou temnou vizí… Já to však nedokázal přijmout.

„Alice?“ šeptl jsem tiše.

Upřela na mě svůj prázdný pohled a potom zakroutila hlavou.

Povzdechl jsem si a lehce ji pohladil po hlavě. Nevěřím, ona žije, určitě!

Vydal jsem se do domu, Alicin hlas mě však zastavil.

„Edwarde, je konec…“ řekla to potichu, pro můj upírský hlas to však bylo dost hlasité.

Šlehl jsem po ní naštvaným pohledem. V očích měla neskrývaný smutek a věděl jsem, že kdyby mohla, plakala by. Vždyť pro ní byla Bella jako sestra!

Zakroutil jsem hlavou. „Ona tam je a já ji najdu…“ řekl jsem pevným a rozhodnutým hlasem. Pak jsem se vydal do domu.

Vyběhl jsem do svého pokoje, naprosto ignorujíc zbytek mé rodiny. Neměl jsem teď na ně vůbec náladu, vlastně jako poslední čtyři měsíce. Naše konverzace byly velmi strohé. Pokud mi chtěli něco říct, bylo to jenom v myšlenkách. Přišlo mi, že s nimi ani jinak komunikovat neumím. Jenže to čtení myšlenek poslední dobou bylo stále hůř snesitelnější. Všechna ta lítost, smutek a bolest… Oni ji taky měli moc rádi, ale přestali věřit. Jedině já jsem to nehodlal vzdát.

Posadil jsem se k počítači a okamžitě jsem se připojil na stránky FBI. Charlie totiž nechal Bellu hledat FBI, ale ti neměli žádnou stopou. Zase nic… Vztekle jsem zavřel příslušnou stránku a přemístil jsem se ke zdi, kde jsem měl nalepenou velkou mapu Severní Ameriky.

San Francisko, Las Vegas, Salt Lake City, Denver, Sheridan, Bismarck, Winnipeg, Edmonton… To všechno byla města, kde Bellu údajně viděli. Pokaždé, když jsem tam jel, plný naděje, vrátil jsem se naprosto na dně a zklamaný. Všechno to byly jenom falešné stopy. Nedokázal jsem najít nic… Jako kdyby se po ní slehla zem.

Zhroutil jsem se na sedačku a složil jsem hlavu do dlaní. To přece není možné? Proč utíkala? Pokud utekla, proč se neozvala? Ale pokud ji unesli, co by z toho kdo měl? Její rodina přeci nebyla bohatá… Tyhle myšlenky mi v hlavě proudily takovou rychlostí, že jsem netušil, jestli vůbec kdy na ně dostanu odpovědi.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

„Pojď dál, Carlisle…“

Moc dobře jsem věděl, co teď bude následovat. Už dlouhou dobu se k tomu odvažuje, jenže pořád nevěděl, jak mi to má říct. Chtěl, abych to vzdal… abych přestal, abych dál žil. Jenže jak můžu žít bez smyslu mé existence?

„Edwarde?“

„Já vím, co mi chceš říct,“ řekl jsem ostřeji, než jsem měl v úmyslu.

Posadil se vedle mě a pevně mě stisknul za rameno.  

„Pochop mě. Já už se dál nedokážu dívat, jak se mučíš. Pokaždé někam odjedeš plný naděje, ale nakonec se vrátíš zlomený a nešťastný. Tohle nemá smysl, musíš dál žít. Bella by si to tak určitě přála.“

Pohled jsem měl upřený do země, takže nedokázal vidět, jak mě tyhle slova bodla a podráždila zároveň. Tolik věcí jsem mu chtěl vykřičet do obličeje, ale věděl jsem, že by to ode mě nebylo správné. Myslel to se mnou dobře.

„Carlisle,“ podíval jsem se na něj, „řekni, kdyby zmizela Esme, hledal bys ji?“

Zamračil se.

„Nemusíš mi odpovídat.“ Abych věděl odpověď, nemusel jsem umět číst myšlenky. Jasně jsem to vycítil z jeho pohledu.

„Edwarde, já…“

„Víš, je to zvláštní. Srdce mi už nebije více než osmdesát let, ale pořád ho slyším. Říká mi, ať to nevzdávám, ať pořád věřím.“

„A co ti říká rozum?“

Úkosem jsem se na něj podíval. „Rozum mi říká, že mám věřit srdci.“

„Edwarde, tohle už dál nejde.“

V žilách mi zase začal proudit vztek. Copak to tady nikdo nechápe? Proč mi nikdo nechce věřit?

„Musíš s tím přestat. Zbytečně chceš věřit něčemu, co není pravda…“

V tu chvíli jsem naprosto vybuchnul. Vím, že Carlisle byl poslední, na kom bych si měl vybíjet svůj vztek, ale nešlo to jinak. Všechna ta lítost, bolest a smutek nahradil vztek – bezlítostný a krutý.

„NE! Já to nevzdám! NIKDY! Ona tam je a jestli mi nevěříte, je to jenom vaše chyba, ale já ji nepřestanu hledat!“

Prudce jsem se vymrštil ze sedačky a aniž bych na cokoli čekal, vyběhnul jsem ven. Naskočil jsem do svého Volva a jako blesk jsem vystřelil z místa. Nemohl jsem v tom domě být ani o minutu déle.

„Edwarde!“ křikla Esme. Její manžel ji však zastavil ve dveřích.

„Ne, Esme… On teď potřebuje být sám.“

Esme se otočila zpátky k němu a stulila se mu v náručí. „Přišli jsme o Bellu, já nechci přijít i o něj,“ šeptla tiše a začala vzlykat, beze slz.

„Já vím, já vím.“ V tu chvíli vůbec netušil, jestli se snaží ukonejšit ji nebo sebe. Ale jedno bylo jisté. Jejich syn byl pryč. Byl pryč už poslední čtyři měsíce, kdy se ztratila i jeho láska – jeho druhá polovina.

Vůbec jsem netušil, kam jedu. Značky se kolem mě míhaly tak rychle, že jsem nedokázal zachytit jediné písmenko. Jenže to bylo to poslední, co mě teď trápilo. Byl jsem na cestě do neznáma, naštvaný, s velkou bolestí a s vědomím, že měl Carlisle pravdu.

Víra pro mě přestávala mít význam. Srdce, předtím tak jasné a hlasité, se přestalo ozývat a já věděl, že už i ono nevěří. Je pryč, navždy…

Vztek byl najednou pryč a jako kdyby se mi teprve teď začalo všechno vracet zpátky. Všechna ta naděje a snaha… Bylo to jenom marné doufání. Umanutě jsem chtěl věřit něčemu, co nebyla pravda. Něčemu, co jsem si nikdy nemohl připustit. Byla pryč… Navěky.

Zastavil jsem u krajnice. Vůbec jsem netušil, kde jsem. Bylo to nějaké město, ale i kdybych zrovna zastavil u Bílého domu, bylo mi to jedno… Svět pro mě najednou přestal existovat.

Jako ve snu jsem vystoupil z auta a ploužil se ulicemi. Všude okolo mě proudil život, lidé se smáli, radovali se, ale já nedokázal jejich radost sdílet. Já totiž už nikdy nemohl být jako oni. Jistě, má lidská část se ztratila už hodně dávno, jenže s Bellou jsem ji mohl zase na chvíli mít. Bohužel, teď už bylo všechno nenávratně pryč.

Přecházel jsem přes ulici, naprosto ignorujíc troubení aut, ze všech stran. Co mi po nich bylo? Však ať mě srazí… V tu chvíli jsem si přál být zase tou křehkou lidskou bytostí a zemřít pod koly nějakého auta. Nemohl jsem… Osud ke mně byl krutý a připravil si pro mě na světě jinou bolest.

Nevědomky jsem došel až ke kostelu. Nebyl ničím zvláštní, ani nijak velký… Netušil sem, proč jsem došel až sem.

Chvíli jsem ho pozoroval, než jsem vstoupil dovnitř. Mají vůbec zplozenci pekla právo vstupovat do božího domu? Mohou i oni hledat odpuštění za své hříchy? Nebo musí jenom pykat?

Kostel byl prázdný. Ve vzduchu se nesla tichá melodie varhan. Popošel jsem dopředu a zhroutil jsem se do první lavice. Pohled jsem však stále měl upřený na oltář a na velký dřevěný kříž. Tolik mi připomínal ten Carlisleův…

Při vzpomínce na svého adoptivního otce jsem se zamračil. To, co jsem mu řekl, nebylo správné. On byl poslední, na kom jsem si měl vybíjet svou zlost.

Povzdechl jsem si a unaveně jsem si protřel oči. Jistě, nebyl jsem unavený fyzicky, ale psychicky jsem toho měl všeho dost.

Vedle mě se ozvalo tiché odkašlání. Automaticky jsem se otočil za zvukem. Vedle lavice stál kněz a upřeně mě pozoroval. Předtím jsem si ho vůbec nevšiml.

„Jste v pořádku, chlapče?“ zeptal se. Na čele se mu objevila starostlivá vráska.

„Ani ne, otče…“ řekl jsem popravdě.

„Přišel jste si promluvit?“ řekl a svůj zrak stočil k velkému kříži.

Pohledem jsem ho následoval.

„Někdy je lepší se vypovídat. Navíc, on umí dobře naslouchat.“

Trpce jsem se pousmál. „Nevím, jestli zrovna mě bude poslouchat.“

„Náš pán dává každému šanci. Jen mu musíš věřit.“

„Jenže to je právě to. Já už ztratil víru.“

Lehce mě stisknul za rameno. „Tak ji zkus znovu najít. Pokud věříš opravdově, nikdy neztratíš naději a pokud neztratíš naději, znovu se setkáte.“

Zmateně jsem se na něj podíval. „Ale jak?“

On se jenom tajuplně usmál, otočil se a odešel.

Vůbec jsem nechápal, jak mohl vědět, že se mi ztratila. Že nevím, kde je, ale v jeho slovech bylo něco, co mi dalo tu naději. Otočil jsem ke kříži, chvíli jsem na něm visel pohledem.

„Já vím, že jsem ten poslední, který by tady měl před tebou klečet a prosit tě o pomoc. Má lidská stránka je už dávno pryč a stalo se ze mě monstrum, ale i monstrum jako já, má city. Prosím, jen ať je v pořádku…“

Pozoroval jsem ještě chvíli ten zdobený kříž. Nevím, na co jsem čekal, možná na znamení, možná na pomoc, ale když jsem pochopil, že nic nepřijde, vstal jsem. Bylo na čase vrátit se domů.

Jenže těsně předtím, než jsem vyšel z kostela se mi v kapse rozvibroval mobil. Na nic jsem nečekal, vytáhnul jsem ho z kapsy. Chvíli jsem se překvapeně díval na neznámé číslo.

„Haló?“

„Edwarde,“ slyšel jsem tichý hlas, slabý úlevou. V tu chvíli jako kdyby ve mně vypuknul ohňostroj radosti. Ten hlas bych poznal mezi miliony…

„Bello? Opravdu si to ty?“

„Ano,“ špitla slabě. Celé mé tělo zaplavila radost. Znova jsem ji mohl slyšet, sice nebyla u mě, ale ten strach, že je mrtvá, se najednou rozplynul.

„Lásko, kde jsi?“

Chvíli bylo ticho. „Bello? Jsi v pořádku?“

„Ano. Já…“

Něco se dělo. Poznal jsem to.

„Co se děje?“ začínal jsem být netrpělivý.

„Edwarde, miluješ mě?“ zeptala se z ničeho nic.

Zamračil jsem se. „Co je to za hloupou otázku. Samozřejmě, že ano…“

„A věříš mi?“

„Bello, já to nechápu. Proč ty otázky?“

„Edwarde, já se teď nevrátím domů. Nemůžu…“

Ta slova mě bolela. Tolik jsem se těšil, že brzy bude u mě.

„Proč?“ To bylo jediné, co jsem dokázal vyslovit.

„Slíbila jsem, že někomu s něčím pomůžu…“

„Ale komu, kde jsi? Bello, řekni mi to. Já si pro tebe okamžitě přijedu!“

„NE!“ křikla. „Ani se neopovažuj!“

Něco jsem zaslechl, nejspíš byla v nějakém pokoji a zrovna někdo vstoupil do místnosti.

„Za pět minut máme být v síni…“ ozvalo se z druhé strany. Ten hlas. Znal jsem ho. V tu chvíli jako kdyby do mě uhodilo. Všechno do sebe začalo zapadat a já měl sto chutí si něco provést. Proč mě to nenapadlo dřív? Byl jsem takový hlupák.

„Ty jsi ve Volteře?“ Prosím, ať to není pravda.

„Ano,“ řekla roztřeseně.

Stisknul jsem telefon víc, než bylo obvyklé. Měl jsem strach, abych ho nerozbil, ale naštěstí fungoval dál.

„Neboj, přijedeme si pro tebe, Aro nás nezastaví.“

„Ne, prosím. Zůstaňte doma.“

„Bello, chápu, že se o nás bojíš, ale mi to zvládneme.“

„Ty to nechápeš, Edwarde. Já jsem tady dobrovolně.“ Chvíli jsem vstřebával ta slova, než mi došel jejich význam.

„Cože?“

„Já…“ na okamžik se zarazila. „Já vím, že je pro tebe těžké, slyšet to, ale je to tak. Edwarde, věříš mi?“

„Ano,“ řekl jsem, i když ne moc přesvědčivě.

„Tak mi věř, že jednou ti to všechno sama vysvětlím, ano? Jen mi něco slib.“

Povzdechl jsem si. Tušil jsem, co po mě bude chtít.

„Slib mi, že zůstaneš se svou rodinou, že mě nebudeš hledat. Já si vás najdu sama.“

Proti tomu nemělo smysl odporovat. Tolik jsem ji chtěl zase držet ve svém náručí, líbat ji, hladit, ale teď? Co když už ji nikdy neuvidím? NE! Slíbila mi to, řekla, že mi to vysvětlí sama, musí!

„Dobře, slibuju…“

Slyšel jsem, jak si povzdechla.

„Uvidím tě brzy?“ zeptal jsem se plný naděje.

„Brzy…“ Hlas měla roztřesený. Někdy tak mluvila, když mi lhala. „Miluju tě.“ Tentokrát byl její hlas pevný.

„Já tebe,“ řekl jsem a pak už nic. Z telefonu se ozval obsazovací tón.

Vztekle jsem mrštil telefonem o chodník. Okamžitě se roztříštil na tisíce kousíčků, tak jako mé srdce.

Ano, jistě, měl jsem naději – žije, jenže za jakou cenu? Ve Volterře, mezi upíry? Navíc, byla tady naděje, že ji ještě někdy uvidím? Slíbila mi to, jenže někdy se sliby těžce plní.

Ze zataženého nebe se začaly snášet dešťové kapky. Složil jsem hlavu do dlaní a začal jsem vzlykat – nemohl jsem plakat. Místo mě dnes plakalo nebe…