Minutes to Midnight

Autorka: Happy

kapitola šestá – What I´ve Done (To, co jsem udělal)

Stáli kolem mě v kruhu. Všichni si mě obezřetně prohlíželi. Nejspíš čekali, jaký bude můj první krok, nebo prostě jen čekali na příkaz.

Nevím, kde se ve mně ta bojovnost a hrdost brala, ale věděla jsem, že se tak lehce nevzdám. Byla pravda – nerada jsem se prala a to hlavně díky mé velké neohrabanosti, ale teď když jsem byla upírem, jsem si přeci jen o něco více věřila.

Přikrčila jsem se a z hrdla se mi ozvalo tiché zavrčení.

„Jen klid maličká, nemáme v plánu ti ublížit.“

Překvapeně jsem se na Felixe podívala. Tohle bych od něj vůbec nečekala.

„I když, věř mi, rád bych ti ukázal, jak se máš chovat, ale Aro přikázal, abychom tě přivedli do hradu celou…“ Zdálo se mi to nebo jsem v jeho hlase vycítila smutný tón? Když jsem pohledem sklouzla na jeho ruku, kterou si neustále třel, musela jsem se pousmát. Asi se mu moc nelíbilo, když jsem ho kousla.

„Na co čekáme, Felixi…“ Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ten hlas znám. Demetri.

„Je jenom jedna a nás je jedenáct,“ řekl hrdě a bicepsy na pažích se mu hrozivě natáhly.

Felix se na Demetriho významně podíval a pak se otočil zpátky ke mně.

„Tak co, půjdeš dobrovolně?“

„Abych se vrátila zase do té temné kobky? Ne, díky…“ řekla jsem se sarkasmem v hlase.

Demetri se uchechtl a Felix protočil oči v sloup.

„Zbytečně si to komplikuješ, Aro chce s tebou jenom mluvit.“

Má odpověď ho nejspíš vykolejila. Ani se mu nedivím – začala jsem se smát.

„Jistě a moje babička je vlkodlak.“

Někdo v davu se zasmál. Demetri švihnul pohledem někam za mé levé rameno a smích okamžitě ustal.

„Dost, tohle nemám zapotřebí.“ Demetri popošel o několik kroků blíž. Felix mu položil ruku na rameno. „Jen opatrně, Demetri. Je novorozená a navíc – nedivil bych se, kdyby měla nějaké zvláštní schopnosti.“

Jenže Demetri Felixe naprosto ignoroval a vydal se mým směrem. Přišlo mi, že ještě zmohutněl od té doby, co jsem ho viděla naposledy. Vím, byl to nesmysl, ale přišlo mi to tak.

Demetrimu se na tváři objevil mírný úšklebek a okamžitě se na mě vrhnul. Musela jsem uznat – byl opravdu rychlý, možná rychlejší než Edward.

Když jsem si vzpomněla na svou lásku, okamžitě mě přepadl velký smutek. Kdo ví, co teď dělá. Třeba mu už Charlie předal můj vzkaz. Je vůbec možné, že jsem s ním mluvila teprve před deseti minutami?

Demetri byl u mě během chvilky. Okamžitě mě popadnul za ruce. Musela jsem uznat – nebyl jenom rychlý, ale i silný. Možná nejsilnější ze všech upírů tady, přesto se to stále nemohlo rovnat síle novorozené upírky.

Prudce jsem se stočila dokola, takže jsme teď stáli sobě čelem. Pak vší silou, co jsem měla, jsem ho kopla do břicha. Demetriho setkání s protější zdí nebylo zrovna nejpříjemnější.

Ostatní upíři na nic nečekali a začali se kolem mě nebezpečně stahovat.

„Do háje,“ zaklela jsem v duchu. Co bych teď dala za to, abych věděla, co si myslí. Chtějí se snad na mě vrhnout najednou? Nebo to budou zkoušet po jednom? Obklíčí mě snad?

„Doufám, že Neil půjde zprava. Pokud půjde Demetri zleva, je ta maličká v šachu.“

Cukla jsem sebou? Co to sakra bylo? Podívala jsem se napravo od sebe a uviděla jsem blonďatého upíra, který se svou muskulaturou mohl rovnat Demetrimu. Ti upíři snad berou steroidy!

Jenže víc už jsem nad tím nemohla uvažovat. Jako roj sršňů se na mě jedenáctka upírů vrhla a já neměla sebemenší šanci. Možná jsem byla novorozená, možná jsem měla velkou sílu, ale proti tomuhle jsem neměla šanci…

Dřív než jsem si uvědomila, co se děje, mi čtyři upíři drželi ruce za zády, další dva pevně drželi mé nohy.

„No vidíš, že to jde i bez boje, maličká…“ Felix se na mě kysele usmál a jemně mě poplácal po tváři.

Tohle mě vytočilo na nejvyšší možnou míru, proto jsem ho znovu kousla do ruky.

„Au!“

„Copak, takový velký upír, snad by ho to nebolelo?“ zašklebila jsem se.

Demetri se začal smát. Bylo vidět, že má dobrou náladu a nedivila bych se, kdybych na tom měla zásluhu já.

Felix jenom cosi zamručel a vydal se do temných uliček městečka. Ostatní upíři ho obezřetně následovali a samozřejmě mě nepřestávali pevně držet.
Mohla jsem se svíjet, jak jsem chtěl, ale s nimi to ani nepohnulo. Připadala jsem si jako v kovovém svěráků, který ne a ne povolit.

Po několika minutách jsem to vzdala. Nemělo to smysl. Mohla jsem se prát, mohla jsem kousat, mohla jsem skučet – oni by stejně nepovolili. Proto jsem se tomu poddala.

Když jsem uviděla Volterrskou bránu, bezděky jsem se otřásla hrůzou. Tohle místo mi vždycky bude nahánět strach. Zavřela jsem oči a snažila jsem se zastavit příval vzpomínek, které mi pohled na bránu připomínal.

Když stisk kolem mě povolil, byla jsem překvapená. Jenže, jen co jsem otevřela oči, bylo mi jasné, proč. Stáli jsme před hlavní síní.

Felix tady nebyl, nejspíš šel oznámit náš příchod.

Mohutné dveře se chvíli na to otevřely a Felix nás kývnutím pobídnul dovnitř. Velice neochotně jsem se vydala za ním.

„Isabello!“ křiknul Aro a na tváři se mu opět objevil úsměv. Nechápu, jak může být upír pořád tak optimistický.

Postavil se z trůnu a několik jeho věrných upírů se vydalo za ním, jako stín.

Caius a Marcus zůstali na svých trůnech. Caius si mě obezřetně prohlížel, kdežto Marcus se nezaujatě díval ven z okna. Občas si říkám, jestli si je vůbec vědom toho, co se kolem něj děje.

Aro zůstal stát dva metry ode mě. Chvíli si mě zaujatě prohlížel než se zastavil u mých očí. „Koukám, že sis vybrala jiné stravovací návyky, než jsme ti nabídli.“

Zamračila jsem se. „Ano…“ Rychlé, jasné a strohé.

„Musím říct, že si nám nadělala hodně problémů.“

„To samé bych mohla říct i já o vás...“

Aro se začal smát. „Pořád tak přímočará. Předpokládám, že tvůj názor na pití lidské krve se stále nezměnil?“

„Ne,“ odsekla jsem.

„No tak, Isabello. Já to s tebou myslím dobře.“

Kdybych ho neznala, možná bych mu i věřila, ale moc dobře jsem věděla, jací Volturiovi jsou. Tohle všechno byla jenom přetvářka.

„Ani bych neřekla…“

„Stejná jako oni,“ řekl to tak tiše, že ho slyšelo jenom několik upírů v okolí, včetně mě.

„Cullenovi věděli, proč se od vás držet dál.“

Zvědavě se na mě podíval. „Koukám, že se ti vrátila paměť.“

Zarytě jsem mlčela. Dívali jsme se navzájem do očí, ani jeden z nás neměl v úmyslu uhnout.

„Změnila ses…“

„Když musíte zabít, většinou vás to změní.“ Nepatrně jsem se otřásla při vzpomínce na Daniela.

Aro pokýval hlavou, ale nekomentoval to.

„Nechte nás o samotě,“ prohlásil po chvíli ticha. Všichni se na něj překvapeně podívali. I já…

„Aro?“ Caius mu během chvíle stál po boku.

„To je v pořádku. Jen běžte…“

„Nevím, jestli je dobrý nápad nechávat tě tady s novorozenou.“

„Drahý Caie, dokážu se o sebe postarat, navíc Isabella mi neublíží, že ne?“ Otcovsky na mě mrknul. Byla jsem z toho všeho naprosto vykolejená.

„Rozmysli si to…“

Aro se na Caia přísně podíval a mě bylo okamžitě jasné, který z bratrů má tady navrch. Caius tedy lehce přikývnul a spolu s ostatními upíry odešel pryč. Bylo mi jasné, že nebudou moc daleko, v případě kdybych měla nějaké plány Ara zabít. A že jich nebylo zrovna málo. Byla to opravdová příležitost. Na druhou stranu mě však zajímal důvod toho všeho. Věděla jsem, že Aro je moc opatrný než aby zůstával o samotě s novorozenou upírkou. Co ta změna?

„Měli bychom si promluvit.“ Tentokrát už se neusmíval – právě naopak. Jeho výraz byl zvláštní.

„Isabello, je mi líto, k čemu všemu muselo dojít.“

Nebude tady doufám hrát nějaké divadlo?

Z mého znechuceného pohledu mu nejspíš muselo všechno dojít. „Vím, že mi nevěříš, ale je určitý důvod, proč tady jsi.“

„Pořád to nechápu…“ začínala jsem být nervózní. Mohl být upír vůbec nervózní?

„Neboj, všechno ti to vysvětlím.“ Povzdechl si a dal se do dalšího vypravování. „Jak jistě víš, naše rodina je stará a taky velice mocná. Většina upírů, žijících v těchto zdech, má zvláštní nadání.“

„Hm, pěkná sbírka…“ zamumlala jsem při vzpomínce na Jane, Aleca, Demetriho a ostatní.

Aro se pousmál. „Ano, máš pravdu. Já a mí bratři jsme sběratelé, dalo by se to tak říct. Ale je k tomu pádný důvod.“

„Jsme velice staří, Isabello, poznali jsme svět ve všech možných směrem a jedno je jisté. Pokud nebude existovat řád, svět bude uvrhnut do chaosu. A pokud bude existovat někdo, kdo bude kontrolovat upíry, může svět existovat v klidu, užívat si přirozeností, které nám byly odepřeny během přeměny.“

Chvíli mě pozoroval, snad čekal, že mi dojde, kam tím vším míří, ale já byla ještě víc zmatenější. „Bello,“ překvapeně jsem zamrkala. Takhle mi ještě neřekl. „Jsme královská upíří rodina. Našim cílem je udržovat pořádek v řadách upírů a někdy je to opravdu velice těžké. Proto hledáme upíry s mimořádným talentem. To oni nám dovolují udržovat pořádek a klid.“

Zamračila jsem se. „To proto mě chcete? Nemyslím si, že bych byla nějak užitečná.“

„To bych neřekl. Už při první návštěvě Volterry si prokázala obrovský talent. Nemohl jsem ti číst myšlenky, i proti Jane si byla imunní. Víš, myslím si, že tentokrát by tvůj dar mohl fungovat už na všechny…“

Překvapeně jsem se na něj podívala. Je možné, že to byl ten důvod, proč Alice nevidí mou budoucnost a tím, mě nemůžou zachránit?

„Je tady možnost, jak to zjistit. Giselle?“

Dřív než jsem mu stihla odpovědět, dovnitř vešla upírka. Nemohla být o nic víc starší než já. I když byla upírka, něco mi na ni přišlo děsivé. Jistě, měla alabastrově bílou pokožku, rudé oči, prostě všechny vlastnosti upíra, ale něco bylo přeci jen jiné. Její oči jako kdyby postrádaly veškerý smysl života.

Jako v transu přišla k Arovi a poklekla před něj.

„Můj pane?“ V jejím hlase nebyl jakýkoli pocit.

„Drahá Giselle, byl bych rád, abys zjistila, jakou schopností oplývá naše Bella.“

Dívka vůbec nic nenamítala. Jen se otočila ke mně. Ani se na mě nepodívala. Jen mě lehce vzala za ruku. Chvíli ji držela v rukou a pak stiskla. Lhala bych, kdybych tvrdila, že to nebolelo. Měla opravdu pevný stisk.

Trvalo to docela dlouho, než zase povolila.

Podívala se na mě bez jakékoli známky emocí a pak přistoupila k Arovi a podala mu ruku. Bylo mi jasné, co se děje. Aro si právě četl její myšlenky.

„Zajímavé…“ zamumlal si pro sebe. „To je vše, můžeš jít,“ přikázal a Giselle poslušně odešla z místnosti.

„Co?“ To ticho mi lezlo krkem. „Co se stalo?“

„Giselle dokáže vidět schopnosti každého upíra. Jenže u tebe neviděla nic.“

„A není to třeba proto, že nemám žádnou schopnost?“

Pousmál se. „To ne. Při svých vizích vidí Giselle pokaždé daného upíra, který předvádí svou moc. Pokud dotyčný upír žádnou moc nemá, vidí prostě jenom jeho. Jenže u tebe neviděla nic. Jenom tmu.“

Tohle se mi vůbec nelíbilo.

„Isabello, vím, že se ti to nelíbí.“ Švihla jsem po něm pohledem. Aro však pokračoval dál. „Ráda by ses vrátila ke Cullenovým, ale venku zuří válka a mi potřebujeme tvou pomoc.“

Nemohla jsem mu upřít, že zrovna teď mluví upřímně.

„Netvrdím, že tě tady chci držet do konce tvé věčnosti.“

Zkoumavě jsem se na něj podívala. Chvilkovou upřímnost v jeho očích vystřídala starost.

„Co když odmítnu?“

„A odmítneš?“

„To jsem ještě neřekla…“

Usmál se. „Tak tě tedy prosím, neodmítej. Víš, možná mám mezi svými bratry trochu navrch, ale přeci i oni si občas mohou prosadit svou. A oni nebudou o tolik shovívaví jako já.“ 

Tohle přeci nešlo. Já nejsem žádné super vraždící monstrum, jehož úkolem je hlídat pořádek na zemi. Vždyť je to šílené. To existuje jenom v krvavých hollywoodských filmech a ve světě fantasy. Na okamžik jsem se zarazila. Je ale pravda, že já do světa fantasy patřím. Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že se zamiluju do upíra a navíc, že se upírkou sama stanu, okamžitě bych mu řekla, ať jde do blázince.

Jenže teď? Stála jsem ve velké síni, naproti mně seděl jeden z nejmocnějších upírů na světě a žádal mě o pomoc.

Jedna má část chtěla odtud utéct s vřískotem a přitom se snažit dostat co nejrychleji za Edwardem, na druhou stranu tady byla ještě druhá část. Povinnost něco vykonat. Něco dobrého… I když jsem nevěděla, jestli je dobré zrovna to, že se spojím s Volturiovými.

Jaký by vůbec byl svět, kdybych se rozhodla mu pomoct? Mohl by být lepší? Spravedlivější? Bylo by lehčí žít? Dokázal by obyčejný upír, za jakého jsem se považovala vůbec změnit svět? Jenže ta nejdůležitější otázka – dokázala bych vydržet tak dlouho bez Edwarda?
Věděla jsem, že ne, ale taky jsem věděla, že bych mohla něco dokázat. Mohla bych to být tentokrát já, která by zachraňovala. A pokud můžu aspoň trochu pomoct vytvořit svět, bez násilí a strachu o své bližní, byla jsem ochotná to riskovat. Věřila jsem Arovi. Svůj slib určitě splní. Vím, bude to trvat dlouho, ale pokud můžu udělat svět lepším, udělám to.

„Tak dobrá… Přidám se k vám.“

„To jsem velice rád.“

„Ale,“ Zvedla jsem ukazováček. „Mám několik podmínek.“

Aro se na mě nevěřícně podíval. „Chceš si diktovat podmínky?“

„Mám tady zůstat nebo ne?“

Povzdechl si. „Co s tebou nadělám. Tak dobře, co požaduješ…“

„Odmítám pít lidskou krev. Odmítám se účastnit vašich honů za lidskou potravou. Budete se držet dál od Cullenových…“

Zarazila jsem se. Bylo tady ještě něco, ale nevěděla jsem, jestli neudělám chybu, když to budu požadovat.

„A?“ Aro viděl, že chci ještě něco.

„A chci si zavolat.“

„To je vše?“

Přikývla jsem.

„Dobrá, jak chceš. Máš to tedy mít.“

Pak vykročil ven z místnosti. Na nic jsem nečekala a následovala jsem ho.

Došli jsme k recepci. Gianna zrovna mluvila s Felixem a smála se nejspíš nějakému hloupému vtipu. Když si nás oba všimli, ztuhli. Neušlo mi, že se na mě Gianna mračí. Asi se ji moc nelíbilo, v jaké společnosti jsem se to ocitla.

„Pane…“ šeptla tiše směrem k Arovi. Muselo se nechat, že má z něj velký respekt. Nedokázala se mu ani podívat do očí.

„Gianno, drahá. Buď tak laskavá a zaveď Isabellu do jejího pokoje.“
Felix překvapeně vykulil oči.

„Pane?“

„Isabella se teď stala jednou z nás a byl bych rád, aby jste ji zde náležitě přivítali.“

Kdyby to šlo, Felixovi by vypadly oči z důlků.

„A abych nezapomněl.“ Naklonil se přes pult a hodil po mě něčím stříbrným. Automaticky jsem to chytila. Byl to mobil.

Pak se otočil a zamířil pryč. Několik upírů, čekajících v recepci se vydalo za ním.

„Tak pojď.“ Nebylo pochyb o tom, že je Gianna naštvaná. Vyfoukla jsem ji místo, o které se tak usilovně snažila.

Felix mi nevěřil, to šlo vidět. Neustále se mi držel v patách, jako stín.

Nešli jsme moc dlouho. Byla jsem ráda, že jsme nezamířili znova do toho tmavého, zatuchlého sklepení. Zastavili jsme někde uprostřed chodby u docela obyčejných dveří.

„Tvůj pokoj,“ zamumlala Gianna a bez jakéhokoli rozloučení odešla.

Stiskla jsem kliku, připravená vejít dovnitř. Na prahu jsem se však ještě zastavila.

„Potřebuješ něco?“

Felix se na mě zkoumavě podíval a pak pokrčil rameny. „Ani ne. Kdybys něco potřebovala ty, mám pokoj na konci chodby.“

„Hm…“ zamumlala jsem a rychle jsem vklouzla dovnitř. Neměla jsem v plánu s ním být zrovna o samotě.

Pokoj nebyl ničím zvláštní. Velikostně mi připomínal ten můj ve Forks. Až na to, že zdi nebyly namalované žádnou žlutavou barvou, ale byly kamenné, vlastně jako všechny zdi ve Volterře.

Na severní straně pokoje bylo velké okno a já byla ráda aspoň trochu slunce. Odtáhla jsem závěsy, ale hned jsem je zase zklamaně zatáhla. Venku byla noc.

Napravo od dveří stála kožená pohovka a hned vedle psací stůl a skříň. Celou západní stěnu pokrývala knihovna. Aspoň to bylo malé pozitivum.

Přešla jsem ke knihovně. Většina knih byla v italštině, ale našla jsem i pár kousků, které mě docela zaujaly.

Potom jsem zamířila k mohutné šatní skříni. Otevřela jsem ji. Nečekala jsem zrovna přecpanou skříň, ale i tak mě překvapilo, že jsem v ní našla docela dost oblečení. Jenže první věc, které jsem si ve skříni všimla, byl tlustý, šedý plášť. Opatrně jsem ho vytáhla, jako kdybych měla strach, že by mě mohl kousnout. Chvíli jsem ho držela v rukou, než jsem se odvážila a natáhla jsem si ho na sebe.

Přišlo mi to, jako kdyby vážil minimálně dvacet kilo. Jistě, byla jsem upír, ale tu váhu zodpovědnosti nešlo jen tak sejmout. A tu jsem cítila, hlavně když jsem měla na sobě tohle. Podívala jsem se na odraz v zrcadle a strnula jsem hrůzou. Opravdu to byla skutečnost? Není to jenom hloupá noční můra? Tak proč se ksakru neprobouzím? S hrůzou v očích jsem sledovala svůj odraz. Nevydržela jsem to dlouho a sesunula jsem se na zem. Hlavu jsem složila do dlaní. Proboha, co jsem to jenom udělala?