Minutes to Midnight

Autorka: Happy

kapitola pátá – Shadow of the Day (Stín dne)

Mé další pohyby byly divné. Připadala jsem si jako v husté mlze, neviděla jsem na její konec, přesto jsem stále postupovala kupředu. Netušila jsem kam jdu, ale šla jsem. Mé instinkty postupně přebíraly kontrolu a vedly mě kupředu.

Když jsem opustila svou temnou kobku, ocitla jsem se v dlouhé chodbě. Pamatovala jsem si ji dobře, tenkrát mě tudy vedli k Volturiovým.

Po obou stranách chodby bylo několik dveří. Když jsem se však zaposlouchala, neslyšela jsem žádný tlukot lidského srdce, ale jasně jsem vnímala tiché steny, ozývající se ze stejných temných kobek, jakou jsem vlastnila i já. Byli tady snad další upíři?

Zastavila jsem se u jedněch dveřích. Byly to jedny z mála, které měly uprostřed malé okno. Nakoukla jsem dovnitř. Tmavá kobka nebyla od té mé moc rozdílná.

Snažila jsem se v té temnotě někoho najít, ale kobka byla dost tmavá i pro mé upírské oči. Najednou z ničeho nic se přede mnou objevil obličej. Automaticky jsem uskočila stranou. Nedokázala jsem se na tu tvář dívat. Kdysi to nejspíš byl muž – něco kolem třiceti let. Jenže teď by to nikdo nepoznal. Celá levá část byla zjizvená, oči byli nepřirozeně šedé, kalné. Nevěřila jsem, že něco takového může žít. Čím vlastně byl, upírem, člověkem? Reálné mi nepřišlo ani jedno.

„Chrrr…“ ozvalo se z jeho hrdla. V tu chvíli se začal nekontrolovatelně třást a začal bušit pěstí do mohutných ocelových dveří. Neměl však sílu, aby je zničil a dostal se tak ze svého vězení ven.

Pak se najednou ztratil. Zmizel ve své temné kobce. Bouchání se však ozývalo stále. Bylo to pravidelné buch, buch, které se však každým úderem ztrácelo.

Ještě chvíli jsem pozorovala mohutné dveře než jsem se vydala dál. Sice tady bylo zavřeno několik dalších upírů, ale nemohla jsem si být jistá. Nemůžu je přeci jen tak osvobodit. Navíc bylo možné, že většina z nich byla upíry, kteří se živili lidskou krví a já nemohla dovolit, aby zemřeli další lidé. Ne, stačilo, že musel zemřít Daniel.

Bodlo mě u srdce. Pocit viny se znovu ozval. Copak tohle martírium nikdy neskončí? Budu se muset užírat do konce věčnosti? Věděla jsem, že jednou se ta bolest stlačí na minimum, ale nezapomenu. Teď to bylo stále čerstvé, bolelo to, ale třeba si jednou uvědomím, že jsem to musela udělat.

Vydala jsem se chodbou dál, až na její konec. Opět jsem se ocitla u známých točitých schodů. Místo toho, aby se však vydala nahoru do patra, kde byly výtahy, zamířila jsem dolů. Doufala jsem, že tady najdu nějaký východ ven.

Ocitla jsem se ve spoře osvětlené chodbě. Nebylo tady žádné okno, jenom jedna malá zářivka, která poblikávala. Tentokrát tady byly jenom jedny dveře. A to až na konci chodby. Rozběhla jsem se. Prudce jsem s dveřmi škubla a ty okamžitě vyletěly z pantů. Nebyly tak mohutné, jako ty v mé kobce, přesto jsem se z tohohle zatuchlého místa chtěla dostat co nejrychleji pryč.

Uslyšela jsem za sebou hlasy. Jistě, můj upíří sluch mě varoval předem, byli ještě daleko, ale přesto to ve mně vyvolalo pocit strachu a já se rozběhla.

Za dveřmi vedly schody do sklepa. Měla jsem nepříjemný pocit, že jsem se vydala špatnou cestou, ale nemohla jsem se vrátit zpět.
Ocitla jsem se v tmavém sklepení, ještě tmavším než byla má kobka. Byl to doslova labyrint. Chvíli jsem bloudila, než jsem se dokázala zorientovat.

Někde přede mnou probleskl světelný záblesk. Okamžitě jsem se vydala za světlem, doufajíc, že najdu cestu ze sklepení.

Odechla jsem si, když jsem před sebou uviděla malé okénko. Vykoukla jsem ven a viděla jsem velkou zahradu se spousty stromů a květin, které jsem v životě neviděla.

Rychle jsem proklouzla do zahrady. Rozhlédla jsem se, jestli není někdo v blízkém okolí, ale instinkty mi jasně řekly, že se nemám čeho bát. Jenže přesto mě v hlavě hlodal maličký červíček pochybností. Bylo to až příliš jednoduché…

Rozběhla jsem se…

Utíkala jsem od hradu - z kopce, směrem k městečku. Neměla jsem moc na vybranou. Musela jsem se z Volterry dostat co nejdřív, věděla jsem, že brzy přijdou na to, že jsem pryč. Možná to už vědí. Otřásla jsem se při pomyšlení, že bych se měla vrátit zpátky do té chmurné kobky.

Vběhla jsem do lesa, který obklopoval městečko. Pokud jsem chtěla utéct, musela jsem nabrat hodně sil a ty jsem mohla získat jedině pokud se pořádně nakrmím.

Od té doby už mé instinkty získaly absolutní kontrolou. Jako kdybych to všechno pozorovala jako nezúčastněná, třetí osoba… Řítila jsem se hustým lesem, ale vůbec jsem si neuvědomovala, že jsem to já, kdo pohybuje nohama.

A pak… Bylo to rychlé, jasné a intenzivní. Ta vůně mě doslova udeřila do nosu a já se nedokázala ovládnout. Někde na východě jsem ucítila vůni stáda. Bylo to několik srnek a jelenů.

Blížila jsem se k nim. V ústech se mi objevila nahořklá chuť. Jed se začal připravovat na nový přísun krve.

Byla jsem na malém paloučku. Okamžitě jsem si uvědomila, proč mě vůně stáda tak lákala. U malého jezírka totiž ležela srna, její levý bok byl roztrhaný. Ještě dýchala… Vůbec mě nezajímalo, co se stalo. Byla tady, slabá, vyděšená, na pokraji smrti, se spousty krve, která se z ní řinula.

Přiskočila jsem k ní a dřív než si srna stihla něčeho všimnout, jsem ji zuby zabořila do krku. Nedalo se to porovnávat s chutí krve člověka, přesto to byl tak slastný pocit. Bohužel, jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo. Odhodila jsem srnu stranou, zklamaná nedostatkem krve a rozběhla jsem se za stádem, které nebylo daleko.

Nezmohli se na nic. Mohli přede mnou utíkat, ale mé upíři instinkty byly neomylné a já bych je našla kdekoliv. Zabila jsem dalších pět srn a dva mohutné jeleny než mé instinkty byly naprosto spokojené a mohly se alespoň částečně ztlumit. Získala jsem opět kontrolu nad svým tělem.

Byla jsem naprosto zděšená a zhnusená sama ze sebe. Když jsem viděla ten masakr kolem sebe, žaludek se mi mírně zhoupnul, i když jsem věděla, že nemůžu zvracet.

Rychle jsem se otočila od toho krveprolití a rozběhla jsem se směrem k městu. Díky mé rychlosti jsem se do městečka dostala během chvilky.

Ulice se začaly schovávat do stínů, takže jsem se mohla pohybovat nepozorovaně, přesto však nebylo natolik pozdě, aby se lidé zdržovali ve svých domech.

Zastavila jsem se u jedné výlohy. Vůbec mě však nezajímalo oblečení jakého si zatuchlého a starého butiku. Víc jsem se soustředila na odraz, který jsem ve skle viděla. Už předtím, jsem se viděla v zrcadle, ale mé oči byly předtím jiné. Teď měli podivnou nažloutlou barvu s karmínově rudým okrajem. Odvrátila jsem obličej. Ta karmínová krev – byla to jeho krev, Danielova. Poslední pozůstatky po mé hrůzném činu.

„Ehm… promiňte, mluvíte anglicky?“ ozvalo se tiše za mnou. Prudce jsem sebou trhla.

Přede mnou stál pár. Muž a žena. Oba mohli mít něco kolem čtyřiceti. Nejspíš to byli turisté, podle foťáků, které měli zavěšené kolem krku. I jejich oblečení vypadalo spíše jako výletní než to, které běžně nosili.

Muž přistoupil o něco blíž, ale pak se zarazil.

„Jste v pořádku?“

Chvíli jsem ho vyjeveně pozorovala. „Ano,“ řekla jsem ochraptěle.

Na tváři se mu objevil mírný úsměv, byl nejspíš rád, že potkal někoho, kdo mluví anglicky, pak mu však úsměv okamžitě povadl.

„Jste od krve.“ Tentokrát začal pomalu ustupovat. Ochranitelsky před svou manželkou rozpřáhnul paže.

Podívala jsem se na své oblečení. Na původně modrém tričku ulpělo něco málo krve a já začala přemítat nad tím, jestli byla lidská nebo zvířecí.

Chvíli jsme stáli v naprosté tichosti. Já zírala na své zakrvácené tričko, pár zíral zase na mě. Jejich pohled mě děsil. Věděli snad co jsem zač?

Zvedla jsem hlavu. Viděla jsem jejich výrazy – měli strach. Kdo by neměl, kdyby v tmavé uličce potkal holku, zakrvácenou a v potrhaném oblečení?

„Měli by jsme zavolat policii…“ šeptl ten muž směrem ke své manželce. Ta nebyla schopná žádného pohybu, proto se manžel začal přehrabovat ve svém batohu. Hledal mobil.

Teprve, když jsem viděla, jak ho drží v ruce a chystá se vytočit číslo, jsem si uvědomila, že to nesmí udělat.

„Ne!“ křikla jsem a vrhla jsem se k muži. Ten se zlekl, tak jako jeho žena, která klopýtla a narazila do zdi. Upadla k zemi a vyděšeně mě pozorovala.

Já mezitím muži vyrazila telefon z ruky. Chtěla jsem ho vzít a utéct pryč, ale muž se nedal vrhl se na mě.

„Copak se zbláznil?“ zaklela jsem v duchu.

Dřív než se mě vůbec stihnul pořádně dotknout, jsem ho prudce popadla za ruku a mrštila jsem s ním, co nejdál. K jeho smůle však mířil přesně k té vitríně, kde jsem se dívala na svůj odraz.

Sklo se roztříštilo na tisíce kousíčků. Muž zůstal bezvládně ležet v rozbité výloze.

Celé mé tělo se napjalo. Ta nahořklá pachuť se zase objevila. Snažila jsem se nedýchat, ale nešlo to. Každou svou částečkou jsem cítila, jak mnou prostupuje vůně lidské krve. Chybí tak málo. Jenom se nahnout – napít se.

Pomalu jsem přistoupila k výloze. Muž stále nehybně ležel, ale ještě nebyl mrtvý. Jeho srdce zatím stále pravidelně bilo. Nejspíš byl v bezvědomí.

Opatrně jsem ho uchopila za ruku, jako kdyby se mi mohl rozplynout před očima.

Byla tam… Malá rána ze které se pomalu rozlévala krev. Tak lákává, tak blízko…

„Neubližujte mu, prosím…“

Prudce jsem svůj zrak stočila na ženu. Co si to dovoluje, postavit se mezi kořist a lovce? Jenže její výraz mi připomněl, co se všechno za poslední den stalo. Jak jsem ublížila Danielovi – jak jsem zabila i tu bolest potom. A hlavně její oči – viděla jsem v nich tolik lásky. Nechtěla o něj přijít.

Zhnusená sama ze sebe jsem se zvedla a zamířila si to rychle pryč, dřív než bych si to rozmyslela. Ještě než jsem však odešla, popadla jsem z země telefon.

Další co jsem slyšela, byly vzrušené hlasy kolemjdoucích, kteří si všimli, co se stalo.

Vyšplhala jsem na jeden z nejvyšších domů města. Chvíli jsem pozorovala ten neobvyklý ruch okolo. Bylo to divné… Copak ti lidé nevěděli, co se děje kousek odtud? Nepřišel jim ten zámek hrůzy podivný?

Otřásla jsem se při pomyšlení, že bych tady mohla bydlet a všemu s klidem přihlížet. Ne, ti lidé o ničem neměli potuchy. To nejspíš bylo dobře.

Na západě se slunce pomalu začalo ztrácet za obzorem a tím se ulice začaly ztrácet ve stínech. A v tuhle chvíli, kdy se na konci dne objevoval stín jsem začala uvažovat nad tím, proč se to všechno stalo. To se musí za lásku vždy tak platit? Chvíli jsem nad tím uvažovala a uvědomila jsem si, že bych pro něj byla ochotná udělat cokoliv. Pousmála jsem se a pak jsem si na něco vzpomněla.
Z kapsy jsem rychle vytáhla telefon. Okamžitě jsem vytočila Edwardovo číslo.

Když se z druhé strany ozvalo tiché pípání, věděla jsem, že je něco špatně. Zuřivě jsem pěstí praštila do doškové střechy. Několik tašek se rozbilo.

Další číslo, které jsem si pamatovala bylo Alicino, ale když se však i z jejího telefonu ozval zamítavý tón, začala jsem propadat panice. Jen ať jsou v pořádku!

Jenže komu zavolat teď? Charliemu, Renné, Jacovi? Každý další nápad byl absurdnější a absurdnější.

Měla jsem jedinou možnost. Roztřesenými prsty jsem vytočila další číslo.

„Haló?“ ozval se z druhé strany neklidný hlas.

„Tati?“ šeptla jsem tiše. Slyšela jsem, jak se jeho srdce rozběhlo velkou rychlostí. Po chvíli se zase uklidnilo.

„Bello, proboha, si to ty?“

„Ano… Poslouchej, potřebuju tvou pomoc…“

„Ale já to nechápu, Bello! Kde jsi byla ty čtyři měsíce? Proč ses neozvala? Báli jsme se o tebe. Renné šílí strachy…“ Chrlil ze sebe jednu větu za druhou, překotně dýchal, jako kdyby byl po maratónu. Měla jsem strach, aby nedostal infarkt.

„Tati, prosím, uklidni se! Je to naléhavé!“ křikla jsem naštvaně.

„Co se děje?“ uklidnil se, přesto jsem z jeho hlasu jasně vycítila paniku.

„Prosím, musíš najít Edwarda.“

„Edwarda?“ zase mě přerušil.

„Ano, řekni mu, že jsem ve Vol…“ zarazila jsem se. Něco bylo špatně. Lehce jsem se nadechla. Něco bylo ve vzduchu. Nadechla jsem se tentokrát zhluboka.
Vztekle jsem se zaklela. Našli mě… Byli už blízko.

„Bello?!“

„Řekni mu, že jsem ve Volterře,“ šeptla jsem tiše, i když vím, že mě určitě slyšeli. Jenže slyšel mě i Charlie?

„Cože?“ Dřív než jsem mu však stihla něco odpovědět, jsem je uviděla. Čtyři z nich procházeli temnou uličkou, další tři zrovna procházeli přes náměstí, směrem k domu, kde jsem byla.

Jenže, čeho jsem si nevšimla, byli další tři upíři, kteří se po střeše přikradli za mnou. Šli proti větru, takže jsem nemoha cítit ani jejich pach.

Chtěla jsem se vyšvihnout na další střechu, ale dřív než jsem stihla něco udělat mě dva z nich popadli za ruce a tvrdě mě přišpendlili ke střeše. Třetí se k ni okamžitě přidal a chytnul mě pod krkem. Telefon mi vyrazili z ruky. Okamžitě se na zemi roztříštil na malé kousíčky.

„Opět se setkáváme.“ Felix se na mě škodolibě usmál a já měla velkou chuť, rozbít mu ten jeho upírský ciferník. Nejspíš mi chtěl uštědřit jednu pořádnou ránu, ale já se lehce vysmekla z jeho zajetí a kousla jsem ho do ruky. Další dva upíři chvíli na to letěli vzduchem za ním.

Okamžitě jsem se vyšvihla na nohy a běžela jsem přes střechy městečka směrem do centra. Potřebovala jsem ukrást nějaké auto a dostat se odtud co nejrychleji pryč.

Jenže než jsem se nadála, Felix a jeho dva sluhové byli hned za mnou a s ním další tři upíři. Přeskočila jsem další dům a zarazila jsem se. Dalších pět jich bylo přede mnou. To snad vyslali celou gardu?

Prudce jsem zabrzdila, seskočila jsem se ze střechy a rozběhla jsem se pustou ulicí. Chvilku na to jsem zabočila doprava a pak zase doleva. Otočila jsem se a s úlevou jsem zjistila, že jsem jim utekla.

Jenže když jsem svůj zrak stočila opět dopředu, ztuhla jsem. Stáli přede mnou. Šest upírů a za mnou dalších pět. Nebylo cesty zpět.

Byla jediná možnost. Budu se prát o svou upíří věčnost, i když vím, že prohraji. Neměla jsem proti jedenácti trénovaným upírům šanci, ale taky jsem věděla, že bez boje se nikdy nevzdám.

Ještě naposledy jsem se podívala na slunce, které se už téměř ztratilo za horizontem. Poslední paprsky osvětlovaly ulici než je nahradil stín a tma.
Teď, v téhle tmě, se rozhodne o mé existenci. Možná zemřu, ale s vědomím, že se bez boje nikdy nevzdám…