Minutes to Midnight

Autorka: Happy

kapitola čtvrtá – Bleed It Out (Vykrvácím)

Něco mě lehce pošimralo po tváři. Nejspíš to musely být sluneční paprsky, které sem prosvítaly skrz malé okno. Jenže i kdyby venku zuřila vichřice, i kdyby nastal soudný den, neměla jsem v úmyslu otevřít oči.

Proč taky? Neměla jsem žádný sebemenší důvod odtrhnout se od té neuvěřitelné podívané, která se odehrávala před mýma očima. Všichni ti lidé, věci, místa… Všechno se vracelo zpět a s hlasitým cvak, jako kdyby se všechno dostávalo na správná místa – zapadalo to do sebe jako ozubená kolečka a moje mysl, předtím tak prázdná, se najednou zaplnila vzpomínkami, které mi tak chyběly.

Na tváři se mi objevil široký úsměv. Nějaký nezaujatý člověk nebo i upír, by si okamžitě pomyslel, že jsem blázen, ale to mi bylo jedno. Prožívala jsem svou chvilku štěstí, ale když se mi tak všechny ty vzpomínky vracely, když jsem měla být konečně šťastná, že si na vše pamatuji, posmutněla jsem. Teď jsem si přála pravý opak. Proč jsem radši nezůstala v té temnotě? Bylo by to mnohem jednodušší a hlavně bych nevěděla, že jsem tak daleko od své rodiny a hlavně od něj.

Pomalu jsem otevřela oči. Posmutněla jsem. Chvíli jsem uvažovala, co teď dělá. Hledá mě? Je možné, že byl ve Volterře, ale nedostal se ke mně? Nebo na mě prostě zapomněl? Složila jsem hlavu do dlaní a zlostně jsem zaúpěla.

„Už si zpátky?“ ozvalo se z druhého koutu místnosti a já sebou prudce trhla. Nejen, že jsem naprosto zapomněla na Daniela, který mě zvukem svého hlasu vyděsil, ale také to bylo tím, že bolest v mém hrdle, která mě ochromovala, se vrátila zpět. Navíc ještě ostřejší…

Zamračila jsem se a stáhla se ještě dál do kouta. Jenže on, místo toho, aby se držel co nejdál ode mě, se přiblížil. Couvla jsem ještě víc, ale narazila jsem do zdi. Nebylo kam utéct. Křečovitě jsem chytla kus kamene, ležícího kousek vedle mě. Netrvalo to ani sekundu a proměnil se v prach.

Daniel si nejspíš všimnul, co se stalo, proto se stáhnul do svého koutu temné kobky.

Mezitím jsem se snažila uklidnit. Soustředila jsem se na nepatrný flíček na zemi, který mi připomínal rozkvetlou růži. Absorbovala jsem každý detail té skvrny, ve snaze zastavit bolest hrdla nebo ji alespoň zmírnit. Přitom jsem však stále jasně slyšela Danielovo srdce, které poklidně tlouklo. To aspoň ten tlukot nemůže přestat? Nemůže už přestat tohle všechno? Nemůžu už konečně umřít?

Ani jsem si neuvědomila, že se svíjím v bolestné agónii. Pohupovala jsem se dopředu a dozadu, jako kdybych mohla svou bolest ukolébat.

„Isabello,“ ozvalo se tiše vedle mě a dřív než jsem si stihla uvědomit, co dělám, tak jsem Daniela držela pod krkem. Drtila jsem ho o zeď, jako kdyby s ní měl splynout v jednu.

V žilách mi pulzoval adrenalin, v hlavě mi podivně hučelo, jako kdybych každou chvílí měla seskočit z letadla a vrhnout se střemhlav k zemi.

Adrenalin mi stále proudil v žilách, ale už jsem jasněji dokázala vidět, co dělám. Pomalu jsem povolila stisk kolem Danielova krku a zamířila jsem si to do tmavého rohu.

„Tohle už nikdy nedělej…“ Nohy jsem si přitáhla k tělu a pomalu se kolébala sem a tam.

Bylo možné, že se takhle cítí feťák na odvykačce? Opravdu se mu kroutily vnitřnosti? Měl takovou depresi, že by nejraději skočil z mostu?

Když mi bylo deset, tak jsem se jednou ve Phoenixu ztratila mámě. Pamatuji si, jak jsem zašla do jedné tmavé uličky, kde stála spousta popelnic. Bylo to tmavé místo, takové, kam by jste sami nikdy nešli. Jenže já tenkrát byla ztracená a vůbec jsem netušila, kam to jdu. Stála jsem na okraji nahlížela jsem dovnitř, jestli někde neuvidím mámu. Jenže u jedné z popelnic se něco pohnulo. Jako každé dítě jsem byla zvědavá a zašla jsem hlouběji. Najednou se přede mnou objevil mladík. Nemohlo mu být víc než dvacet. Byl celý špinavý, vlasy slepené, oblečení roztrhané. Celý se nepřirozeně třásl.

Z ničeho nic se ke mně natáhnul, v očích měl takový podivný až prázdný výraz. Popadnul mě za ramena a vší silou se mnou zatřásl. „Máš peníze?“ vyštěknul.

Nezmohla jsem se na odpověď, jen jsem se mu upřeně dívala do očí. Nechápala jsem, co se to s ním děje, myslela jsem si, že je nemocný, ale když se mnou zatřásl i podruhé, byla jsem vyděšená tak moc, že jsem se mu vysmekla a utekla jsem. Když jsem se ohlédla přes rameno, pořád tam stál, z ničeho nic se začal nekontrolovatelně třást a začal se dávit kašlem. Teprve teď jsem si uvědomila, že to musel být jeden z těch feťáků, který byl ochoten dát cokoliv, aby si mohl koupit drogu.

Víc už jsem si ho nestihla všímat, protože mě našla máma. Ani nevím, kdo byl víc vyděšený. Když jsem jí říkala, co se mi stalo, jenom mě chytla za ruku a začala mě od tmavé uličky táhnout dál.  

„Isabello?“ ozvalo se tiše z tmavého rohu. Daniel byl schovaný ve stínu, já ho přesto jasně dokázala vidět.

„Hm…“ zabručela jsem. Nejspíš to pokládal za souhlas k další rozmluvě.

„Vrátily se tvé vzpomínky?“ Neušlo mi, že v hlase má jistou naději.

„Ano.“

„Neříkáš to moc s radostí…“

Opravdu – na začátku jsem byla šťastná, jenže teď jsem nevěděla, co si mám myslet. Proč mě Edward nehledá? Věřila jsem, že by mě tady nikdy nenechal… Jenže proč? Přitom přemýšlení mě napadla jediná věc. Byl jenom jeden důvod, proč Edward nemohl přijít… Jenom pomyšlení na to mě tížilo. Mé srdce, které už bylo mrtvé, jako kdyby se začalo rozbíjet na tisíce kousíčků. Každý kus s hlasitým bouchnutím ničil mé tělo zevnitř. Ne – tentokrát to nebyla bolest z žízně – tentokrát to byla bolest ztráty toho nejbližšího, co jsem kdy měla.

„Je mrtvý…“ hlesla jsem tiše. Danielovo srdce z ničeho nic začalo být rychleji, pak se vrátilo do poklidného tempa. 

„Kdo?“

„Edward…“ Proč jenom nemůžu brečet? Proč nemůžu odplavit tu bolest, která zaplavovala nejen mé tělo, ale tentokrát i mé srdce? Tolik jsem chtěla vykřičet svou bolest, ale nemohla jsem.

„To je mi líto…  Zabili ho Volturiovi?“

Jasně jsem na Danielovi viděla, že se mě snaží rozptýlit, ale tím, že mě nutil myslet na Edwarda, mi moc nepomohl.

„Ne… Já nevím,“ koktala jsem zmateně. Při těch slovech jsem si uvědomila ještě krutější věc. Pokud pro mě nepřišel on, znamenalo to snad, že i zbytek jeho rodiny je mrtvý? Emmett, Rose, Jasper, Carlisle, Esme a Alice…

„Nepřišel… Je mrtvý,“ pamatuji si, že jsem začala mluvit nějaké nesmysly. Daniel se stále držel v koutu, byl si moc dobře vědom stavu, jakého jsem dosáhla. Proto mě tak nechal – svým myšlenkám a vzpomínkám na to nejkrásnější, co mě v životě kdy potkalo.

„Isabello…“ začal tiše. Vzhlédla jsem – jeho tep se podivně zvýšil.

„Stačí Bello,“ odpověděla jsem okamžitě. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Měl jsem nepříjemný pocit, že má něco v plánu.

„Chci tě o něco požádat.“ Polknul.

Čekala jsem.

„Já…“ svůj zrak stočil někam do země. „Já chci, abys mě zabila…“ Vůbec nešeptal – právě naopak. Řekl to pevným a rozhodným hlasem.

„Cože?“ vyjekla jsem. Prudce jsem se vymrštila na nohy. Nemůžu zabít! To přeci nejde!

„Prosím…“ hlas se mu na konci zlomil a začal vzlykat.

Zhluboka jsem se nadechla, i když jsem věděla, že to není dobrý nápad, ale potřebovala jsem se na chvíli soustředit a uklidnit se.

„To nejde. Nemůžu tě jen tak zabít.“

„Prosím,“ zopakoval a upřeně mě pozoroval.

Oči jsem zúžila do úzkých štěrbinek. Zakroutila jsem hlavou. „V žádném případě…“ Tvrdohlavě jsem si stála za svým.

„Bello, já se odtud nedostanu a i kdyby náhodou ano, už mě nic dobrého ve světě nečeká.“

„Ale,“ začala jsem protestovat. „Co tvá rodina?“

Pokrčil rameny. „Několik posledních let pro mě byla rodinou Michelle, ale ta už neexistuje a má původní rodina si už stejně myslí, že jsem mrtvý. Nemám pro koho žít…“

Bodlo mě u srdce. Tolik mi to připomínalo můj a Edwardův život.

Na chvíli jsem se zamyslela. Opravdu, co by ho venku čekalo? Navíc pravděpodobnost, že se odtud dostane byla velice malá. Jenže pořád tady byl ten komplex nezabít. Dokázala bych s tím žít po celou svou věčnost, i když jsem věděla, že to po mě chtěl dobrovolně?

„Prosím, Bello.“

„Tohle nejde…“ rezignovala jsem. „Nemůžu tě zabít. Já… nemůžu. Chápeš o co mě žádáš?“

Přikývnul. „Ano, to vím. Jenže taky vím, že brzy stejně umřu. Ale jednou tady zemřu. Uděláš to ty nebo kdokoli jiný a protože vím, že ty jsi jeden z mála upírů se svědomím, žádám tě, abys to udělala ty.“

Kéž bych mohla plakat. Vím, že kdyby to šlo, už by mi po tvářích tekly potůčky. Složila jsem hlavu do dlaní.

Jasně jsem slyšela, jak se Danielův tlukot srdce přiblížil ke mně. Když jsem zvedla hlavu, dívala jsem se do jeho jasných modrých očí, které byly bez života. Proč musí být existence tak nespravedlivá, čím jsme si to zasloužili?

„Tohle není fér.“

Pousmál se. „Život nikdy není fér, ale na druhou stranu jsem rád, za to všechno, co se stalo. Michelle byla to nejlepší, co mě mohlo potkat a vím, že teď už je konec. A třeba, když se nasytíš, dostaneš sílu a utečeš odtud.“

Opravdu to bylo možné? Je pravda, že novorození mají větší sílu než obyčejní upíři, o tom jsem se přesvědčila v síni, ale podařilo by se mi proklouznout přes všechny jejich stráže a utéct?

Jenže kam bych šla? Edward, má jediná spřízněná duše, už nejspíš byl mrtvý. I ostatní a pokud ne, proč mě tady nechali?

„Nevím, jestli je kam utéct.“

Zlehka mi položil ruku na rameno. „Musíš věřit.“

Jeho dotek mi nebyl nijak zvlášť nepříjemný.

Válčila jsem sama se sebou. Jedna má část zarytě protestovala proti vraždě a ta druhá mě nabádala, ať to udělám. Stejně by zemřel… Jenže ze všeho nejvíc mě hnalo dopředu to, že bych se odtud opravdu mohla dostat.

Vidět alespoň sluneční světlo. Nebo jenom zelenou trávu. Dala bych cokoliv jiného za to, abych mohla vidět svět zvenčí, abych se mohla zbavit těch zatuchlých, šedých kamenů.

„Dobře, udělám to.“

Na obličeji se mu objevil mírný úsměv.

Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Neustále jsem se se sebou prala, ale byla jsem tak vysláblá, tolik jsem toužila po lidské krvi… Věděla jsem, že dřív nebo později bych to stejně udělala.

„Děkuji…“

Už nebylo cesty zpět. Opatrně jsem se naklonila nad jeho krční tepnu. Ještě pořád jsem se snažila nenadechnout. Musí být přeci nějaká cesta zpět.

„Bello, to je v pořádku. Udělej to,“ slyšela jsem tichý hlas u svého ucha. Vyděsilo mě to. Ne proto, že byl tak blízko, ale proto jak to řekl. Klidně, pevným hlasem. Člověk, který by umíral, by měl strach a třásl by se, nebyl by schopný nic vyslovit.

Jenže když jsem se podívala do jeho očí, bylo mi jasné, že on je jiný. Byl už smířený se smrtí. Vlastně pro něj byla jediným vysvobozením ze světa bolesti a smutku.

Zhluboka jsem se nadechla. Dřív než stihnul vůbec zareagovat, jsem se mu zakousla do krční tepny. Ten pocit byl neuvěřitelný.

Hrdlem mi stékala teplá, rudá tekutina a já se neustále nemohla nabažit. Ta chuť byla jako extáze. Všechny mé ztuhlé svaly se najednou napjaly a zakously se ještě hlouběji. Nedivila bych se kdybych prošla skrz krční žílu.

Netušila jsem, jak dlouho jsem mohla sát Danielovu krev, ale přišlo mi to příliš krátké, když jsem si uvědomila, že už není ani co pít.

Upustila jsem tělo na zem a teprve když tvrdě dopadlo o kamenitou podlahu, všechno jsem si uvědomila. Zabila jsem… Ten pocit smutku, bolesti a šílenosti mi začal splývat v jeden – netušila jsem, že pocit viny může být tak silný.

Jeho oči byly stále otevřené. Zíral přímo na mě. Něco v jeho mrtvém výrazu mi však ukázalo, že i když jsem vrah, pořád existuje důvod, proč žít. Ano, zabila jsem. Ano, bylo to neodpustitelné, ale jak může někdo jako já přežít, aniž by zabil?

Ale… Pokaždé tady bylo. Nepatrné slůvko, dávající druhou možnost. Něco, co jsem nevyužila. Mohli jsme utéct. Mohla jsem ho zachránit. Nemusel zemřít. Začala jsem si představovat, jaké by to bylo, kdyby se nám podařilo uprchnout. Museli by jsme se schovávat? Určitě… Jenže on by žil a já bych nemusela žít s pocitem viny zabijáka.

Složila jsem hlavu do dlaní. Z hrdla se mi draly vzlyky, ale nemohla jsem plakat.

Nevím, jak dlouho mi to trvalo, než jsem se na něj zase podívala. Jeho výraz modrých očí se vůbec nezměnil. Byl stále smířený a připravený na smrt. Na tváři měl dokonce mírný úsměv.

Daniel byl někde jinde – možná i s Michelle. Nemusel teď alespoň existovat ve světě, kde byla jenom bolest. Teď už měl od všeho klid.

Dal mi šanci a jeho výraz mi dával jasně najevo, co mám dělat. Jako kdyby křičel: „Jdi! Uteč!“, jenže já byla tak vyděšená. Nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu sama.

Pomalu jsem přešla ke dveřím. Byly z oceli, zamčené na několik západů a nechtěli se pohnout ani o píď. Prudce jsem zatlačila, dveře se mírně nadzvedly z pantů, pořád to však nebylo dost na to, abych je mohla otevřít. Zatlačila jsem ještě víc, svaly se mi nepříjemně stáhly, byla to nepříjemná bolest. Pak se přeci jen ozvalo tiché cvak. Nic mi nebránilo v tom, aby je vyškubla. Neměla jsem moc času. Určitě brzy přijdou na to, že tady nejsem.

Ještě než jsem odešla, naposledy jsem se podívala na Daniela. Stále tam nehybně ležel, klidný. Kéž bych mohla být jako on. Určitě bych se teď sešla někde se svým andělem.

Hlavou mi proletěla Danielova věta. „Musíš věřit.“

Měl pravdu. Třeba je naživu. Třeba tam někde na mě čeká. Musím věřit, že ho najdu. Že jednou zase budeme spolu.

Budu věřit, ale přitom stále budu vzpomínat na ten pocit viny. Protože rána, zasazená tak hluboko se nikdy vyhojí. Jednou vykrvácím, ale ta rána, vina, zůstane navždy.