Minutes to Midnight

Autorka: Happy

kapitola třetí – Leave Out All the Rest (Všechno zbývající vynechej)

Čas – pomíjivá věc, přesto nekonečně dlouhá, která jednou každého dostihne. Tedy skoro všechny. Stal se ze mě upír. Co pro ně znamenal čas? Byla to jenom nepatrná podmínka jejich věčnosti – nemuseli se za ničím honit, nepospíchali do práce – jen proplouvali životem, protože měli na všechno čas.

Jenže teď to bylo jiné. Přeci jen v jednom měl pro upíry čas význam – hlad. Dlouho jsem se snažila odolávat bolesti, prostupující nejen mým hrdlem, ale celým tělem, jenže to šlo těžce a já si v těch nejtěžších chvílích bolesti přála, aby se čas zastavil nebo aby pro mě přestal existovat.

S Danielem jsem byla v cele zavřená už několik dní. Seděli jsme naproti sobě, každý v jiném koutu místnosti. Vůbec jsme spolu nemluvili.
Daniel několik prvních dní seděl stočený do klubíčka a vzlykal. Po třech dnech to vzdal a místo toho soustředěně koukal do stropu nebo do země. Každý den mu nosili jídlo a vodu a tím ho zároveň udržovali naživu. Věděli, že to vzdám... Byli si jistí tím, že ho jednou zabiju.

Několikrát jsem se přistihla, jak Daniela hypnotizuji očima. Věděla jsem, že kdybych se mu zakousla do hrdla, má bolest by skončila, jenže jsem taky věděla, že bych ho nemohla jen tak zabít. Byla bych monstrum a to jsem opravdu nechtěla.

Párkrát se mi stalo, že už jsem se pohnula k tomu, aby se z něj opravdu napila, ale pokaždé mě zarazil ten krásný hlas. Prosil mě a já mu nemohla odolat. Neustále jsem před sebou viděla tvář mladého muže s bronzovými vlasy a krásným úsměvem. Nemohla jsem na něj zapomenout a abych se přiznala, nechtěla jsem zapomenout. To on mi dával smysl pokračovat v tomhle nekonečném martíriu.

Pamatuji si, že ze začátku jsem počítala dny. Každá hodina, minuta i sekunda mi připadala nekonečně dlouhá. Čekala jsem… Netušila jsem sice na co, ale ať už to měl být začátek nebo konec, prostě jsem doufala, že mě tahle bolest jednou opustí a já budu moct začít znova. Jenže mohl upír žít normální lidský život? Mohl existovat aniž by toužil po lidské krvi?

Zahleděla jsem se ven z malého okna. Jediného místa odkud jsem mohla zahlédnout alespoň kousíček oblohy.
Naši celu osvětloval kus měsíce a já se nemohla ubránit mírnému úsměvu. Kéž bych byla jako ten měsíc. Plul si v klidu po obloze, občas posvítil lidem na cestu a jinak se nemusel o nic starat.

„Proč?“ ozvalo se šeptem z druhého koutu cely a já automaticky stočila svůj zrak od měsíce k Danielovi.

Pořád seděl stočený do klubíčka. Pohupoval se sem a tam a zrak měl neustále upřený do prázdna. Nebyla jsem si jistá, jestli opravdu mluvil on. Co když se mi něco zdálo?

Chvíli jsem ho pozorovala a čekala jsem na jeho další slova. Třeba si povídal jenom sám se sebou. Jenže on se ozval znovu, ještě tišeji, ale já to přesto slyšela.

„Proč?“

Tentokrát se na mě podíval a v očích měl ten nejpodivnější výraz. Bylo to něco mezi vyčítáním, strachem i zlobou.

Nechápavě jsem se na něj podívala, ale zůstala jsem potichu.

Daniel mě neustále propaloval pohledem, jako kdyby se snažil dostat nejen do mé hlavy ale i do mé duše.

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se tiše. Nebyla jsem si jistá, jestli mě vůbec slyšel.

Chvíli mě zkoumavě pozoroval a pak svůj zrak stočil do země. Myslela jsem si, že tímhle je náš rozhovor u konce.

„Proč mě nezabiješ?“

Ta otázka mi doslova vyrazila dech. Ano, proč neukončím nejenom svoje, ale i jeho trápení? Nebyl by všemu konec? Nebyla bych pak svobodná? Věděla jsem, že ne. Vím, že kdybych zabila, teprve pak by začalo moje trápení. Nemohla jsem někomu ublížit, natož ho pak zabít.

„Nevím,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Možná by jsme se osvobodili.“ Zašeptal to tak tiše, až jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu řekl, ale bylo to tak.

„Svoboda? Možná pro tebe…“ ušklíbla jsem se.

Otočil se směrem ke mně a chvíli mě propaloval pohledem. Místnost osvětlovalo slabé světlo měsíce, takže jsem si byla jistá, že mě vidí. Tak jako já jeho. Nebylo mi to příjemné, proto jsem svůj zrak stočila do země.

„Nikdy jsem nepotkal upíra, jako jsi ty.“

Ta slova mě překvapila. Nebyl jen náhodnou obětí? Nevybrali si ho upíři jenom jako jeden z jejich chodů? Vypadalo to že ne.

„Ty si znal i jiné upíry?“

Smutně se pousmál. „Ano… Michelle…“ šeptl. Zahleděl se někam do zdi. Ztratil se ve svých vzpomínkách.

Nemohla jsem si pomoct, ale jeho pohled mi něco připomněl. Něco hodně vzdáleného, přesto pro mě důležitého. Jen kdybych si vzpomněla, co to bylo. Povzdechla jsem si a hlavu jsem složila do dlaní.

„Děje se něco?“ zeptal se Daniel.

„To kdybych věděla.“ Ač jsem se snažila sebevíc, ač jsem se snažila vydolovat tu nejnepatrnější vzpomínku, nešlo to. Pořád tam byla ta tlustá clona, která mi nedovolovala projít skrz.

„Ty nejsi obyčejný upír, že?“

Podívala jsem se na něj a všimla jsem si, jak mě zkoumavě pozoruje. Setkala jsem se s jeho pohledem a neušlo mi, že v jeho očích vidím bolest, která byla té mé podobná. Mohl ho potkat stejný osud jak ten můj? Tak proč jsem si zrovna já na nic nepamatovala?

„Co se ti stalo?“

Ještě chvíli mě pozoroval, nejspíš si jenom nebyl jistý, jestli mi může říct pravdu.

„Nemusíš se mě bát, já to nikomu neřeknu.“ Na tváři se mi objevil mírný úšklebek. Za těch několik dní, kdy jsem byla zavřená v kobce, jsem ani nevěděla, co to úsměv je.

I Daniel se mírně pousmál. Nikdy jsem si nepředstavovala, že mi se vůbec mohl usmát, proto mě tohle mírné pousmání vyvedlo z míry.

„I kdybys někomu něco řekla, nic by to nezměnilo.“

Zamračila jsem se. „Jak to myslíš?“

„Před Arem jen tak něco neutajíš.“

„Aro? To byl ten bělovlasý muž?“

Lehce přikývnul. „Ano, copak ty to nevíš?“

Pokrčila jsem rameny. „Nevím spousty věcí.“ Na okamžik jsem se zahleděla ven z okna než jsem se otočila zpět na něj. „Vlastně nevím vůbec nic.“

„Jak to myslíš?“

„Tak jak to říkám. Před několika dny jsem se probudila jako upír, aniž bych si vzpomněla na svůj minulý život.“

Danielova odpověď mě překvapila – začal se smát.

„Nevím, co je na tom tak směšné…“

Přestal. „Nejspíš máš pravdu. Přijít o své vzpomínky není moc směšné, ale někdy bych si přál aby to tak bylo. Abych si nic nepamatoval… Aby to, co se mi stalo byla jenom špatná noční můra.“

Jediné, co mě v tu chvíli napadlo bylo: „Proč?“

Okamžitě jsem toho zalitovala. Byl to Danielův život. Neměla jsem právo vyzvídat.

Jenže on místo toho, aby se ztratil ve svých vzpomínkách a mlčel, pokračoval.

„Kdysi jsem měl obyčejný život. Měl jsem ty nejlepší rodiče a sourozence, jaké si jen člověk může přát.“ Na okamžik se odmlčel a pak se pustil do dalšího vypravování. „Byl jsem nejstarší a jak se také od nejstaršího syna očekávalo, měl jít příkladem svým sourozencům. Na střední škole jsem se učil poměrně dobře, takže se očekávalo, že půjdu na vysokou. Moc dlouho jsem se nerozhodoval. Vždy jsem chtěl být v něčem užitečný, chtěl jsem pomáhat a jedinou cestu jsem viděl v tom, že můžu pomáhat lidem. Proto jsem si podal přihlášku na sociologii a humanitní vědy. Rodiče nejdřív nebyli nadšení, ale nakonec mě nechali jít svou cestou a podporovali mě v tom, co mě baví. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku, tenkrát jsem ji potkal poprvé. Michelle…“

Tohle jméno jsem slyšela dnes podruhé a neubránila jsem se dojmu, že tato osoba nebo upír vlastně, byla pro Daniela opravdu důležitá.

Přestal mluvit a já měla na jazyku tolik otázek. „Takže Michelle byla upír?“
Nejdřív se pousmál a pak přeci jen pokračoval. „Ano,“ šeptl. „Vůbec jsem to netušil. Nikdy jsem nevěřil v lásku na první pohled, ale u ní to bylo jiné. Zamiloval jsem. Tolik jsem se bál, nevěřil jsem, že láska může být tak intenzivní a neuvěřitelná. Nejdřív jsem si myslel, že si mě ani nevšimla…Proč taky, že? Proč by si měla všímat takového obyčejného kluka, když se kolem ní motalo nespočet dalších a mnohem hezčích než jsem byl já? Přesto však jednou ke mně přišla a promluvila na mě. Myslel jsem si, že je to můj anděl, kterého mi na zem seslal bůh, ale ona byla něco víc. Byla má spřízněná duše… Zprvu se naší lásce bránila, ale časem pochopila, že se to nejde. Jenže se nemohla bránit ani své druhé stránce… Tomu, čím doopravdy byla…“ Danielova tvář se najednou zkroutila do podivné masky bolesti a já si byla jistá, že musí vzpomínat na věci, které mu nejsou příjemné.

„Co se stalo?“ Naprosto jsem se ponořila do jeho příběhu.

„Nakonec mi to všechno řekla. Kdo doopravdy je, čím se živí i proč to musí dělat. Jenže mě to bylo jedno. I když zabíjela lidi, nevadilo mi to. Věděl jsem, že mě by nikdy neublížila. Tenkrát vůbec nechápala, jak ji můžu přesto všechno pořád milovat, ale neptala se. Chtěla být šťastná, tak jako já. Jenže časem se všechno změnilo. Oba dva jsme v klidu vystudovali školu a stáhli se do ústraní. Odjeli jsme do Skotska. Michelle museli být co nejdál od slunečních paprsků. Mě to nevadilo. Sice jsem musel odjet od své rodiny, ale alespoň jsem mohl být s ní – navždy. Žili jsme v Glasgow, pracoval jsem v místním centru pro uprchlíky a Michelle mi pomáhala. Byli jsme šťastní, ale štěstí je pomíjivé i pro upíry.“

Všimla jsem si, že se mu v očích zaleskly slzy. Nechtěla jsem, aby pokračoval, přesto tady byla ta část, která se o něm chtěla dozvědět co nejvíc, která ho chtěla pochopit a dozvědět se vše.

Pokračoval. „Michellina osobnost byla natolik silná, že ji dohnala do úzkých. Volturiovi Michelle hlídali a čekali na sebemenší chybu, kterou by mohla udělat. Snažili jsme se utéct, ale bylo to marné. Při našem útěku ze Skotska Michelle zabila jednoho ze strážných Volturiových. Rozsudek byl jasný – okamžitá smrt a já jakožto její komplic jsem tomu musel přihlížet.“

Danielovi po tvářích začali stékat slzy. Chtěla jsem k němu přijít a obejmout ho, ale nemohla jsem. Věděla jsem, že bych se nedokázala ovládnout a má upíří část by ho zabila.

„Do teď nechápu, proč mě nechali naživu.“ Na chvíli se odmlčel, jako kdyby přemýšlel. „Možná proto, aby mě potrestali, kdo ví…“ pokrčil rameny. „A teď jsem se ocitnul tady. V téhle temné kobce, naproti upírce, která se mě vůbec nesnaží zabít a já pořád nechápu – proč?“

Zamyšleně jsem ho pozorovala. Kéž bych mu dokázala odpovědět.

„Aro ti tenkrát v síni položil zajímavou otázku – proč se snažíš tak urputně bránit tomu, co jsi? I já to nechápu…“

Z ničeho nic mi do těla začal proudit adrenalin. Nevím, čím to bylo, ale najednou jsem na Daniela byla strašně naštvaná. Možná to bylo jenom tou otázkou…

„A co když jenom nechci být vraždící monstrum?“ křikla jsem. Můj hlas se ještě chvíli nesl ozvěnou.

Daniel mě zkoumavě pozoroval. „Jenže pořád je tady ta otázka – proč?“

„Neříká se tomu svědomí?“ odpověděla jsem hbitě. Mohl být ten chlapec s bronzovými vlasy výplodem mého svědomí?

Daniel zakroutil nesouhlasně hlavou. „To si nemyslím. Určitě je v tom něco víc, že?“

Zamračila jsem se. I v té temné kobce jsem jasně viděla, jak mě propaluje pohledem. Uhnula jsem pryč. Okamžitě poznal, že má pravdu.

„Je to tak…“ Ta věta nebyla namířená směrem ke mně, jenom jako kdyby si odpovídal na tu svou a já musela přiznat, že má pravdu.

Chvíli bylo ticho, než jsem se odvážila odpovědět. „Máš pravdu. Někdo mi v tom brání…“

„Někdo ti v tom brání?“

Ušklíbla jsem se. „Vím, zní to divně, ale pokaždé, když se k tobě přiblížím, pokaždé, když se toužím dotknout tvé krční tepny, zastaví mě…“

„Ale kdo?“

„To kdybych věděla…“ Povzdechla jsem si. „Vidím před sebou tvář chlapce. Má ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla, ale ač se snažím sebevíc, nemůžu si vzpomenout…“

„Nejspíš někdo pro tebe důležitý – někdo z tvé minulosti.“

Neodpověděla jsem mu. Kéž by má minulost byla otevřená, kéž bych se mohla dozvědět, alespoň maličký střípek, který by mě dovedl k mým otázkám.

„Snažila jsem se… Tolikrát jsem se snažila vydolovat ten obličej ze své paměti, ale nemohla jsem. Nejde to. Jako kdybych se nemohla soustředit.“ Podívala jsem se na něj. I on mě zkoumavě pozoroval.

„Můžu ti pomoct.“

„Jak?“ vyhrkla jsem ze sebe a aniž bych si to uvědomila, poposedla jsem si o několik metrů blíž.

„Můžu tě vést…“

„Ale jak?“

„Jenom mě zkus poslouchat.“

Ač jsem si tím nebyla jistá, přikývla jsem.

„Tak dobře. Nejdřív se snaž uvolnit. Dovolit svým pocitům, aby proudily skrz tebe…“

Zamračila jsem se. Tak dlouho jsem se snažila tlumit své pudy, abych Danielovi neublížila. Jak to ale mám teď udělat? Jak se tomu všemu mám bránit? Nechybělo mi málo, abych ho zabila.

„Já nemůžu…“

„Neboj se a věř mi,“ jako kdyby věděl, o čem mluví. „Jenom se uvolni. Představ si, že jsi někde na slunečné pláži, někde, kde tě neobtěžuje žádný hlad, ani strach…“

Jeho hlas byl tichý a konejšivý. Takový, kterého by jste se nemohli bát. Uklidňoval vás a zároveň vás vedl temnotou, ve které by se mohl kdokoli ztratit. Snažila jsem se… Nezbývala jiná možnost, než mu věřit.

Uvolnila jsem své ztuhlé svaly, které jsem měla pod kontrolou během celé doby. Dávala jsem se napospas svým pudům – těm, které chtěli Daniela zabít.

„Mysli na nějaké místo, kde nemůžeš vraždit, někde kde se můžeš mít krásně. Nebude tě zajímat bolest z hladu…“

Vnímala jsem jeho slova a zároveň jsem se snažila vybavit nějaké místo, kde bych byla v klidu. Něco, co by mě uklidňovalo… Z ničeho nic se mi před očima vybavila louka. Dokonalá a úžasná. Byla neuvěřitelně symetrická. Všude okolo rostlo nepřeberné množství květin – fialových, žlutých, bílých… Pousmála jsem se.

„Našla jsi to místo?“

Přikývla jsem. „Ano, je to louka…“

Daniel mě okamžitě zarazil. „To je v pořádku. Nemusíš mi o ní nic říkat. Jen si zkus představit toho chlapce, co se ho vídáš.“

Přimkla jsem víčka ještě víc a snažila jsem se vybavit tu krásnou tvář s bronzovými vlasy a očima plných topazu. Zároveň jsem se snažila zůstat pořád na té dokonalé louce. Jenže ač jsem se snažila sebevíc, obrazy se mi nechtěly slít dohromady. Byly tady oba, ale odmítaly existovat pospolu.

„Nejde to…“ šeptla jsem zoufale, víčka stále pevně zavřená. Věděla jsem, že jsem blízko, ale zároveň jsem byla zklamaná, že na to nemůžu přijít. Cítila jsem, že se celá třesu.

„Pšššt…“ Danielův hlas byl blízko, ale já se ani nepohnula. „Nemysli na nic víc. Neexistuje nic. Jen on a ta louka… Jen vy dva máte možnost se tam dostat. Jen vy dva můžete v tuhle chvíli existovat. Soustřeď se jenom na toto…Všechno zbývající vynechej. Ostatní je teď nepodstatné.“

Ač mi ta slova nedávala smysl, ač jsem se snažila dostat z té neuvěřitelné změti barev, které měly být mými vzpomínkami, poslechla jsem ho.

Jediné, co teď existovalo byl on a já na louce. Nikde nic – žádní upíři, lidé – nikdo, kdo by nás mohl obtěžovat.

Usmál se na mě a já se zajíkla. Neuvěřila jsem, že může být ještě víc krásný, než jsem si kdy dokázala představit. Chvíli jsem ho pozorovala, opatrně jsem se natáhla, chtěla jsem se ho dotknout, jenže jsem se bála, že mi se mi mohl ztratit a to jsem nechtěla.

Zastavila jsem se kousíček od jeho tváře. Zarazila jsem se a ač jsem snažila sebevíc pohnout, nemohla jsem. Někdo mi v tom bránil.

„Nemysli na to ostatní. Existuješ jen ty, on a ta louka. Svět okolo vás neexistuje a ty nemusíš mít o nic strach. Nemusíš se bát o svou existenci, ani o svou duši. Vynechej ten zbytek, sejmi ze sebe to břemeno strachu a odhoď ho pryč. Mysli jenom na něj.“

Danielův hlas mě dokázal povzbudit k dalšímu kroku, k něčemu, k čemu bych sama nikdy nenašla odvahu.

Přistoupila jsem ještě blíž. Mladík se na mě zářivě usmál a já věděla, že kdybych mé srdce ještě tlouklo, právě by se zastavilo.

Lehce jsem se dotkla jeho tváře. On pod mým dotekem slastně přivřel víčka a usmál se. Sledovala jsem každý nepatrný záhyb jeho tváře a ukládala jsem si ho do paměti. Nechtěla jsem na něj zapomenout.

„Bello…“ šeptl tiše. Vrátila jsem se zpět k jeho očím. „Miluji tě…“ Tentokrát to řekl tak jasně a zřetelně, že jsem se neubránila širokému úsměvu.

„Já tebe taky, Edwarde…“ odvětila jsem. Dřív než stihnul cokoliv udělat, se všechno ztratilo v nekonečné sledu obrazů, které jsem neuměla zastavit.