Minutes to Midnight

Autorka: Happy

kapitola druhá – Given Up (Vzdej to)

Nevím, jak mě napadlo zrovna to, že jsem se stala upírem. Přišlo mi to nějak samozřejmé, i když jsem vůbec netušila, jak jsem mohla o upírech něco vědět.

Položila jsem se zase na zem a pozorovala strop nad sebou. Už jsem však nevnímala ten neopracovaný kámen – místo toho jsem se snažila vydolovat cokoli v mé paměti, ale ač jsem se snažila sebevíc, nezabíralo to.

Musela jsem takhle zírat do stropu snad hodiny, možná i dny, než se těžké kovové dveře znovu otevřely. Opět tam stáli ti samí upíři, ale spolu s nimi přišli další dva – stejně mohutní a se stejnýma rudýma očima.

„Pojď,“ poručil jeden z nich. Ani nečekal na mou odpověď a zamířil si to do spoře osvětlené chodby. Seděla jsem, omámená návštěvou. Co to mělo znamenat? Byla jsem snad vězeň a oni mi teď dali možnost odejít? Nebo mě teprve teď čeká soud?

Než jsem si stihla uvědomit, co se děje, dva upíři, které jsem viděla poprvé se ke mně rychle přiblížili a vytáhli mě na nohy. Ani jsem si neuvědomovala dotyk a hrubost, jak se mnou škubli, abych se postavila. Kdybych byla ještě člověkem, určitě by mi na rukou zůstaly modřiny.

Začali mě táhnout do chodby.

„Umím chodit i sama,“ zavrčela jsem. Pořád jsem byla překvapená melodičností svého hlasu.

Nejdřív se na mě zkoumavě podívali, ale pak mě přeci jen pustili. Přesto šli však stále dostatečně blízko, aby mě mohli v případě potřeby zneškodnit.

Procházeli jsme dlouhou chodbou, kde bylo několik dalších podobných kovových dveří, které vedly i do mé kobky. Za některými z nich jsem mohla slyšet tiché nářky.

Na konci chodby jsme se vydali po točitých schodech do patra a prošli jsme další dlouhou chodbou. Tato však už byla osvětlená o něco víc a navíc už tady nebyl ten hnilobný zápach jako dole.

Někde uprostřed chodby jsme odbočili doleva a ocitli jsme se naproti výtahům. Ani jeden z upírů na nic nečekal a okamžitě nastoupili dovnitř. Já šla poslušně za nimi. Všimla jsem si, že jeden z upírů stisknul tlačítko s číslem čtyři.

Cesta výtahem netrvala dlouho a my jsme se ocitli v široké místnosti. Skrz podlouhlé okna jsem dopadaly jasné paprsky měsíce. Místnost navíc osvětlovalo ještě několik vysokých lamp v rozích. Přesto mi nedělalo problém vidět všechno jasně a ostře.

U dlouhého pultu stála žena, která už byla jasně unavená. Přikryla si ústa rukou, když zívla. Nově příchozí upíři ji však překvapili. Na tváři se ji rozlil široký úsměv a já si byla jistá, že tenhle úsměv si nechává hlavně pro ty nejdůležitější hosty. Bylo možné, že tihle upíři byli tak důležití?

„Dobrý večer, Demetri.“

„Gianno, má drahá…“

„Oh, Felixi, ani jsem si vás nevšimla.“ Opět se zářivě usmála a jeden z upírů se taktéž zářivě usmál. Na další dva upíry se ani nepodívala. Nejspíš to museli být jenom podřadní sluhové.

Chvíli jsem uvažovala nad jmény, které jsem slyšela. Demetri, Felix, Gianna… Určitě jsem si byla jistá, že je znám, ale pořád jsem dokázala vnímat jenom jasné obrazy, rychle se točící kolem mě. Dobrá zpráva však byla, že se obrazy začaly zpomalovat.

„Felixi, není čas…“ Poručil Demetri. Felix jenom pokrčil rameny a vydal se zase za námi.

Došli jsme k velkým, dřevěným dveřím s mohutnou mosaznou klikou.

Oba muži na nic nečekali a vešli dovnitř. Automaticky jsem se vydala za nimi, ale upíři, kteří mi byli celou dobu v patách, se přede mě postavili a zablokovali mi cestu. Dřív než jsem se stihla na něco zeptat se dveře zavřely a mě bylo okamžitě jasné, kde je mé místo.

Udělala jsem několik kroků nazpět a začala jsem si zkoumavě prohlížet halu. Zrak mi ulpěl na velkém zrcadle, stojícím jenom kousek ode mě. Zkoumavě jsem pozorovala osobu před sebou. Neurčitě jsem si uvědomovala, že ji znám, přesto jsem stále nemohla uvěřit tomu, že to jsem já. Opravdu mé vlasy byly vždy tak zářivě hnědě? Má pleť byla dokonale bílá jako padlý sníh? A co mé oči – vždy byly tak děsivě rudé? Opravdu jsem to byla já?

Dveře se s rachotem otevřely a já poprvé mohla nahlédnout do místnosti za dřevěnými dveřmi. Místnost byla poměrně plná.

„Pojď,“ poručil mi jeden z upírského doprovodu a já neměla důvod neposlechnout.

Byla jsem fascinovaná tou podivnou místností. Přesto jsem si byla jistá, že bych neměla být tak nadšená. Právě naopak, měla bych odtud co nejrychleji zmizet.

Udělala jsem váhavý krok dopředu, pohled upřený na skupinu upírů před sebou. I oni mě zkoumavě pozorovali.

„Vítej, Isabello!“ Jeden z upírů s vlasy bílými jako padlý sníh, přistoupil o něco blíž. Neušlo mi, že několik dalších upírů mu bylo v patách – jako stín.

„Isabello?“ zeptala jsem se přidušeně. Snažila jsem se udržet tón tichý, vyrovnaný.

Bělovlasý muž se na mě překvapeně podíval, ale pak se mu tvář rozzářila – nejspíš mu něco došlo. Jenže mě ten úsměv akorát pořádně vytočil.

„Nepamatuješ si mě?“

Okamžitě jsem zakroutila hlavou i když mi intuice jasně říkala, že bych si zrovna tohohle upíra měla pamatovat.

„To je úžasné,“ zanotoval mile. Kdyby mohl, určitě by se začal rozplývat. Jenže mě to akorát tak lezlo krkem a úžasné mi to nepřišlo už vůbec. Měla jsem velkou chuť skočit mu po krku a donutit ho, aby mi řekl, co se tady vlastně děje.

„Nemusíš se bát, časem se všechny tvé vzpomínky vrátí a já věřím, že si na nás vzpomeneš. Ale než se tak stane, neměli bychom toho využít?“ Tentokrát se zářivě usmál na své upíří společníky, ti však nejspíš jeho chování nepochopili. Tak jako já.

„Heidi, přiveď sem Daniela…“

Jedna z upírek se odpojila od davu a zamířila zadními dveřmi pryč. Bělovlasý muž mezitím přistoupil ke trůnu, kterého jsem si vůbec nevšimla. Tak jako na další ze dvou trůnů, které byly už obsazeny. Jeden z mužů byl bělovlasý, tak jako první, kdežto ten třetí měl vlasy černé jako eben a znuděně se rozhlížel po okolí. Nejspíš ho to tady vůbec nebavilo.

Zadní dveře se chvíli na to opět otevřely. Upírka však nepřišla sama. Táhla sebou muže, který se vyděšeně rozhlížel okolo. Jen co se dveře otevřely, udeřila mě do nosu podivná štiplavá vůně, která okamžitě zamířila do mého hrdla a dala mi tak jasný signál. Byl čas na krmení…

Heidi s ním praštila na zem, ale dřív než se vůbec stihl dotknout chladného povrchu země, jsem ho chytila pod krkem a přitiskla jsem ho ke zdi.

Jasněji než kdy jindy jsem mohla vnímat teplo lidské kůže, krev pulzující mu v tepnách. Už jsem cítila tu neskutečnou chuť na svých rtech. Chybělo jenom málo… Malý kousek k tomu ukojit svou žízeň i bolest zároveň.

Těsně předtím než jsem se mohla dotknout jeho kůže na krku, jsem se mu podívala do očí. Viděla jsem v nich jasný strach. Všiml si, že se na něj dívám.

„Neubližuj mi, prosím…“

Zírala jsem na něj se směsicí překvapení a zármutku. Prosil mě? Prosil o svůj život? O něco tak křehkého a pomíjivého? Jasně jsem v jeho očích dokázala přečíst, že ano. Tohle bylo jediné co měl a nechtěl se toho vzdát. Mírně jsem povolila stisk.

„Děje se něco, Isabello?“ Vůbec jsem si nevšimla, že se bělovlasý upír, který seděl na trůnu uprostřed, přesunul kousek za mě. Zkoumavě si mě prohlížel, já však stále visela pohledem na muži před sebou. Teprve teď jsem si všimla jak vypadá. Tvář měl nepřirozeně bledou, modré oči zkalené hrůzou, blonďaté vlasy slepené potem… Opravdu někdo může mít takový strach?

Bělovlasý upír těkal pohled ze mě na Daniela.

„Co se děje, Aro?“ ozvalo se odněkud za námi. Neotáčela jsem se, nedokázala jsem odtrhnout pohled od toho muže.

„Nevím… Isabello?“

„A-ano?“ vykoktala jsem ze sebe a teprve teď jsem se na něj podívala.

Čekal, že mu to vysvětlím, ale já vysvětlení nedokázala najít. „Nemáš žízeň?“

„Obrovskou…“ šeptla jsem slabě. Cítila jsem pod prsty tu pulzující tekutinu – chyběl malý krůček, tak proč byl tak složitý?

„Udělej to,“ šeptl mi do ucha Aro a já se automaticky naklonila blíž k Danielovu hrdlu.

„Nedělej to!“ Bylo to jako jasný burácivý zvon. „Nevzdávej to! Musíš odolat! Dokážeš to!“ Kdo to tak křičel? Proč ho ostatní neumlčeli? Byla pravda, že ten hlas byl příliš hlasitý, ale přesto na něm bylo něco jiného. Byl jemnější a krásnější než co jsem kdy slyšela. Nevěřila jsem, že může existovat ještě něco krásnějšího. Tenhle hlas však byl ještě v něčem jiný. Vůbec nic mi nepřikazoval, jak to měli ve zvyku ostatní upíři – právě naopak. V jeho hlase jsem vycítila prosbu.

„Neudělám to…“ šeptla jsem slabě. I upírské ucho mělo problém mě zaslechnout.

„Cože?“ zeptal se překvapeně Aro.

„Neudělám to. Nezabiju ho,“ řekla jsem hlasitěji a pevněji. Pustila jsem Daniela a ten se podél zdi svezl k zemi. Stulil se do klubíčka a začal tiše sténat.

I když byla bolest v mém hrdle spalující a mučivá, nemohla jsem mu ublížit – ne když ten hlas tak krásně prosil.

Aro se začal smát. Nevím, co mu přišlo směšného, ale čím víc se smál, tím víc jsem byla podrážděnější.

Po chvíli přestal a otočil se ke mně. „Nemůžeš utíkat před tím co jsi…“

Přimhouřila jsem oči. „Nezabiju ho!“ zopakovala jsem pevně.

„Bello, ty hlupáčku. Nechápeš to? Tohle je přirozené… Jako potravní řetězec a ty stojíš na jeho vrcholu. Nebraň se tomu, co jsi. Vzdej to…“

Vzdát to? Zakousnout se do hrdla a udělat ze sebe něco krvelačného a smrtonosného? Hnusila jsem se sama sobě, že jsem nad tím jenom dokázala přemýšlet.

Přistoupil ještě blíž. „Vzdej to,“ šeptl mi do ucha. „Určitě musíš cítit krev pulzující mu v žilách. Vím, že cítíš vůni jeho krve. Připadá ti to krásné, ale není to nic proti tomu, když ti ta teplá tekutina začne stékat hrdlem… Už jen když dotkne tvých rtů, způsobuje to hotovou extázi.“

Vůbec jsem si neuvědomovala, že hypnoticky pozoruji Daniela. Ten stále seděl na zemi, stočený do klubíčka.

„Neodolávej tomu, vzdej to… Vzdej snahu být něčím, čím ani nemůžeš být.“

Udělala jsem nepatrný krok ke sténajícímu muži.

„Bello, prosím… Nesmíš mu ublížit.“ Opět ten mužský hlas. Copak ho nikdo neslyší? Nemůže ho někdo utišit, aby výčitky mého svědomí nebyly tak velké? Nebo se to snad právě ve mně ozývalo mé svědomí?

Přivřela jsem oči a snažila se soustředit. Z ničeho nic se mi v paměti vynořil obraz mladého muže. Mučivě krásného a dokonalého, s bronzovými vlasy a s očima plných něhy. Musela jsem se nad tou krásou usmát.

„Neudělám to…“

„Zab ho!“ Nebyl to tentokrát Aro, který mě nabádal, nýbrž další bělovlasý muž, který už však neseděl na svém trůnu. Právě naopak – stál a hněvivě si mě měřil.

„Ne!“ křikla jsem.

„Felixi, ukaž ji, kdo je tady pánem…“ řekl panovačně.

S hrůzou v očích jsem sledovala jak ke mně míří mohutná postava, proti které jsem neměla žádnou šanci. Na tváři měl usazený nepříjemný úšklebek. Z ničeho nic se rozběhnul a já stihla na poslední chvíli uhnout. Ozvala se ohlušující rána a místností zavířil prach. Felix totiž nestihnul uhnout včas a narazil přímo do zdi.

Okamžitě se mi naskytnul pohled do druhé místnosti a taky na naštvaného Felixe, který si ze svého pláště otřepával kusy omítky. Na tváři se mi okamžitě objevil škodolibý úsměv.

Felix na nic nečekal a zase se na mě vrhnul. Opět jsem stihla uhnout, tentokrát však v tom Felix nezůstal sám a na mě se vrhlo další pět upírů.

Nevím, kde se ve mně brala ta síla, ale odhazovala jsem od sebe upíry jako kusy dřeva. Snažili se ke mně dostat, ale moc se jim to nedařilo. Do místnosti však vběhl další tucet upírů a já věděla, že už nemám moc šancí.

Dřív než jsem se stihla dostat ke dveřím, mě pět upírů popadlo za paže a přirazili mě ke zdi. Felix se škodolibě usmál a uštědřil mi ránu do břicha. I když to nebolelo tak jak by mělo, nepatrná bolest tam byla. Bránila jsem se jak jsem mohla, ale jen co se mi podařilo od sebe odhodit jednoho upíra, nahradili ho další dva. Nevěděla jsem, jak dlouho tohle můžu vydržet.

„DOST!“ Celým sálem se rozezněl autoritativní hlas a upíři se okamžitě stáhli. Já se svezla na kolena. Bolest sice nebyla moc velká, přesto byla nepříjemná.

Aro seděl na svém trůnu a zvláštně mě pozoroval. Jako kdyby mě zkoumal, ale ač se snažil sebevíc, neuměl si vysvětlit důvod mého chování.

Bylo ticho, všichni čekali na rozkaz pána, jenže ten byl tiše a zkoumavě mě pozoroval.

Místo něj si vzal slovo další bělovlasý muž. „Však ty to jednou vzdáš…“

S tím kývnul na své poskoky, kteří mě hrubě popadly za ruce a odtáhly mě zpět do mé cely.

Celou cestu jsem uvažovala nad posledními slovy bělovlasého muže. Proč bych se měla tak lehce vzdát? Jenže ještě než těžké kovové dveře zapadly do rámu – bylo mi to jasné. Nezůstala jsem v cele sama. Dovnitř zavřeli i muže, kterého jsem měla zabít a mě bylo okamžitě jasné, že to nedokážu. Nemůžu, když mé tělo zaplavuje neuvěřitelná extáze jen když se lehce nadechnu.
Věděla jsem, že se brzy poddám. Vzdám to…