Minutes to Midnight

Autorka: Happy

Kapitola třináctá – Minutes to Midnight (Minuty do půlnoci)

Vracím se domů...

Rychle jsem vyťukala tyhle tři slova do mobilu. Jen co jsem zpráva odeslala, vypnula jsem ho a co nejvíc jsem se zavrtala do sedadla.

Ještě naposledy jsem se podívala na zamračený Řím a zatáhla jsem okénko. Nemohla jsem uvěřit, že odtud opravdu odjíždím, ale už vůbec jsem nemohla uvěřit tomu, že ho za několik hodin uvidím... A za to všechno jsem děkovala jednomu upírovi – tomu, který rozhodl o mé existenci. Arovi...

O několik hodin dříve

„Prosím,” šeptla jsem tiše. „Prosím...”

Opakovala jsem to slovo stále dokola. Věděla jsem, že mi nedovolí odejít, ale přesto tady byla ta část, která stále pevně doufala v opak.

„Určitě ve vás musí být ještě kus něčeho lidského. Dovolte mi odejít...”

Mé stavy mě zahnaly až tak daleko, že jsem si nebyla jistá, jestli to říkám nahlas nebo ne. Byl Aro vůbec skutečný?

„Můžeš odejít…“ Řekl to tak tiše. Byla to vůbec pravda? Neocitla se má mysl v nějakém vytouženém světě? Nevěřila jsem, že můžu být zase šťastná.  

Zkoumavě jsem si ho prohlížela. „Proč mě tak mučíte?”

Hlavu jsem složila do dlaní. Začala jsem vzlykat.

Ucítila jsem na rameni jeho ruku. „Proč si myslíš, že tě mučím?” Chvíli mu trvalo, než mu to došlo.

„Nevěříš mi, že?” Povzdechl si. „Bello, tohle všechno je pravda. Můžeš odejít a můžeš odejít hned teď...”

Bylo to skutečné? Nebyla to jenom halucinace?

„Opravdu?”

„Opravdu...” Na nic nečekal, postavil se a nakonec pomohl na nohy i mě.

Vyšli jsme na chodbu. Oči mě pálily z toho přívalu světla, ale rychle jsem si zvykla. Aro mě celou cestu podpíral. Pořád jsem byla hodně slabá.

Když jsme vyšli na chodbu, překvapilo mě, kdo nás tam čekal – byl to Felix. Aro však jeho přítomností překvapený nebyl.

Opět nasadil svou masku přísného vládce a pustil mě. Felix však byl připravený a zachytil mě.

„Odveď Isabellu do zásobovací místností, v kontejnerech byla měla být ještě nějaká zvířecí krev. Potom ji dej pas, kreditní kartu a auto...”

„Pane?” Felix to nejspíš nechápal.

„Isabella opouští řady naší gardy. Vrací se domů...” Na tváři se mu na chvíli usadil úsměv.

Lehce jsem se vymanila z Felixova sevření. Nedalo mi to, musela jsem to udělat... Lehce jsem Ara objala a on mé objetí opětoval.

„Děkuju,” šeptla jsem tiše.

Felix mě potom odvedl do zásobovací místnosti, kde si uchovávali v kontejnerech krev, pro případ nouze – naštěstí tady měli i nějakou zvířecí krev. Sice jí nebylo moc, ale bylo to dost na to, abych alespoň částečně uhasila svou žízeň.

A teď o několik hodin později jsem seděla v letadle. Mé oči byly stále černé, jistě, měla jsem žízeň, ale vůbec se to nedalo porovnávat s tím pocitem, který proudil celým mým tělem – štěstí z toho, že se vracím domů!

Zavřela jsem oči a představovala jsem si, jaké to bude... Budou mě čekat na letišti? Uvidím zase celou svou upíří rodinu? Po tom všem, čím jsem si musela projít, jsem pevně věřila, že ano...

Byla jsem nedočkavá. Letadlo začalo přistávat a já doslova nadskakovala nadšením.

Pár minut, jenom pár minut a znovu ho uvidím...

Doufám, že tady na mě bude čekat...

Z letadla jsem se vyřítila jako první. Měla jsem co dělat, abych se nerozběhla upírskou rychlostí.

Teprve teď mi přišlo letiště v Seattlu neuvěřitelně velké. Proplétala jsem se davem lidí, ale čím víc jsem si myslela, že už jsem na konci příletového terminálu, tím se mi zdál východ vzdálenější.

Okamžik na to jsem se ocitla u dveří. Měla jsem neuvěřitelnou touhu nadechnout se a najít si ho podle vůně, ale nemohla jsem to riskovat. Dřív než bych ho totiž našla, bych z někoho vysála krev.

První povědomou věc, kterou jsem zahlédla, byla kštice jeho bronzových vlasů. Okamžik na to, jsem ho viděla celého. Stál tam, hledal mě a pak když se naše pohledy po tolika letech znovu setkaly, se na jeho tváři vytvořil ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděla.

Na nic jsem nečekala a vyběhla jsem k němu. Bylo to jako, kdyby do sebe narazily dva kameny, ale my jsme to tak necítili. Pro nás to bylo jiné. Držel mě v náručí a já se k němu tiskla, co nejvíc jsem mohla.

„Edwarde,” šeptla jsem dojatě a hlavu jsem mu zabořila do ramene.

„Bello,” šeptl slabě, jako kdyby pořád nevěřil. Zadívala jsem se do jeho tváře. Uvědomila jsem si, že je to poprvé za mou upírskou existenci, co jsem ho viděla – byl ještě krásnější než předtím. Každá křivka jeho tváře mi přišla ještě dokonalejší než za mého lidského života.

„Bello!” zakřičel nadšeně a několikrát se se mnou zatočil. Oba jsme se smáli jako blázni – ale měli jsme k tomu právo – byli jsme totiž zamilovaní blázni.

Po chvíli mě postavil na zem, přesto mě pořád držel. Ani já neměla v úmyslu se ho pustit. Byli jsme do sebe zaklesnuti pohledy a já uvažovala nad tím, jak jsem bez něj mohla tak dlouho vydržet – jak dlouho to vlastně bylo? Čtyři roky? Víc? Čas byl teď nic, v porovnání s tím, co jsem zažívala.

A najednou – bylo to tak nečekané. Málem jsem na to zapomněla. Políbil mě… Po tolika letech se znovu jeho rty setkaly s těmi mými. Za svého lidského života jsem si neuvědomovala, jak dokonalé jeho rty jsou. Jeho polibky teď byly v porovnání s těmi předchozími naprosto neuvěřitelné. Naše rty se pohybovaly v souladu. Jako kdyby do sebe zapadaly přesně jako sousední dílky puzzle.

Neodolala jsem. Tiskla jsem se k němu, co nejvíc jsem mohla. Prsty jsem mu zabořila do vlasů, druhou rukou jsem se ho držela stále kolem pasu. I on si mě přidržoval co nejblíže u sebe. Nepotřebovali jsme dýchat, tenhle polibek klidně mohl trvat i dny – bylo mi to jedno. Ale Edward přeci jen přestal.

„Nepřestávej,“ šeptla jsem toužebně. I kdybychom zrovna stály uprostřed Vatikánu – i kdyby zrovna na nás zíral samotný papež, neměla jsem v úmyslu přestat s líbáním. Copak mohlo být ještě něco úžasnějšího než Edwardovi polibky?

Edward se uchichtnul. „Rád bych pokračoval, lásko, ale někteří lidé si myslí, že už překračujeme určitou mez. Navíc jeden pár se teď snaží svému šestiletému dítěti vysvětlit, proč se k sobě tak tiskneme.“

Kdybych byla člověk, věděla bych, že bych zrudla až po konečky vlasů. „Dobře,“ řekla jsem odevzdaně, „nebudeme přeci kazit mládež…“

Zasmál se. Trochu se sice odtáhnul, ale pořád mě držel – prozatím.

Chvíli jsem ještě pozorovala jeho dokonalou tvář, než jsem si uvědomila jednu zvláštnost. „Kde jsou ostatní?“ Alice by určitě nedovolila, aby jel sám.

Zašklebil se. „No, když jsem od tebe dostal zprávu, že se vracíš domů, byl jsem zrovna sám na lovu. Na nic jsem nečekal a okamžitě jsem vyrazil. Ostatní ani neví, že si tady.“

Zasmála jsem se. „Tak to bude snad poprvé, co Alice bude překvapená…“

Na nic jsme nečekali a zamířili jsme k jeho autu.

Pevně jsem ho držela za ruku a neustále jsem se na něj dívala. On si to asi neuvědomoval, ale já jsem ho viděla v jiném světle než předtím.

Byli jsme v podzemních garážích, kde Edward parkoval.

„Co se děje?“ Všimnul si mého zasněného výrazu.

„To víš, jako upír teď dokážu obdivovat mnohem víc…“ Nedalo mi to a lačně jsem se zadívala na jeho vypracovanou hruď. Zasmál se. Ozvěna jeho hlasu se nesla ztichlými garážemi.

„Svádíš mě?“

„Snažím se…“ zářivě jsem se na něj usmála.

Přitáhl si mě i druhou ruku a pevně mě k sobě přitisknul. Jeho nádherná vůně mě šimrala v krku.

„A snažíš se dobře.“ Chvíli mě zkoumavě pozoroval. Jeho výraz byl najednou ustaraný a napjatý. „Chyběla si mi…“ Ve zvuku jeho hlasu jsem jasně vycítila bolest.

„Ty mě taky,“ šeptla jsem a jemně jsem ho pohladila po tváři, která nebyla studená tak jako kdysi – právě naopak. Byla teplá a hebká…

„Ale důležité je, že jsme zase spolu. Už nás nic nerozdělí…“

„Slibuješ?“ Nebylo to vždy naopak? Nemusela jsem mu já slibovat, že na sebe bude dávat pozor? Že ho o sebe nikdy nepřipravím? Jenom jednou jsem ho zklamala – nedokázala bych ho zklamat i podruhé.

„Slibuju…“ Jako důkaz jsem ho znovu políbila. Tentokrát jsem to byla já, kdo určoval tempo. Naše rty tvořily dokonalou souhru. Objížděla jsem konturu jeho rtů, proplétala jsem naše jazyky… Pokoušela jsem se z téhle úžasné chvíli dostat co nejvíc.

Nakonec zase přestal. „Bello, tohle mi nedělej. Nemusel bych se udržet.“

„Věř mi, že by mi to nevadilo,“ vzdychla jsem toužebně. Jeho rty mi zrovna přejížděly po krku. Naskočila mi z toho husí kůže.

„To bys to chtěla tady v temné garáži?“

Rozhlédla jsem se kolem. Měl pravdu… Tady by to asi nebylo nejvhodnější.

„Máš pravdu.“

„Neboj, máme na sebe celou věčnost,“ řekl s úsměvem. I teď, když jsem byla upírem, jsem vůči jeho schopnosti omamovat cokoli živé, nebyla imunní. To není fér…

„Dobře, tak pojedeme domů?“

Přikývnul.

Cesta byla nekonečně dlouhá. Edward mi řekl, že se museli nakonec z Forks odstěhovat. Nedělalo to prý dobrotu. Celá rodina odjela do Kanady. Bydleli někde kousek od Calgary, v jakési zapadlé vesničce.

Nevím proč, ale byla jsem nervózní. Měla jsem se znovu setkat se svou upírskou rodinou, kterou jsem vždy velmi milovala, přesto ve mně dřímal nějaký červíček pochybností. Co když nakonec všechno bude naprosto naopak? Co když mě nedokážou přijmout mezi sebe tak, jak to bylo dřív? Nebyla jsem teď pro ně hrozbou? Za poslední roky mě život naučil mnohé, ale jak se mám postavit strachu, který mě svíral? Strachu z nejistoty?

„Co se děje?“ Stačil mu jeden pohled, aby vycítil mé napětí.

„Ani nevím… Asi mám strach,“ vykoktala jsem ze sebe tiše. Pohled jsem upírala na temnou silnici, která kolem nás svištěla obrovskou rychlostí.

„Z čeho?“

„Jak jsem řekla, nevím… Je to už dlouho, co jsem je neviděla.“ Upřela jsem na něj pohled plný úzkosti.

Povzbudivě se usmál. „Nemáš se čeho bát. Ani nevíš, jak se všem stýskalo.“

„Opravdu?“

„Opravdu… Tenkrát, když jsme spolu mluvili přes telefon, dalo mi hodně práce zadržet je. Chtěli si pro tebe do Volterry dojet.“

Nevěřícně jsem na ně kulila oči. „Opravdu? Všichni?“ I Rosalie? Poslední myšlenku jsem si však nechala pro sebe.

„Opravdu, všichni…“ odvětil. Moc dobře věděl, na co narážím.

Zbytek cesty jsme si povídali o všem možném. Tedy většinou mluvil Edward. Já ho radši nezatěžovala mými, nepříliš pěknými, vzpomínkami na Volterru. Věděla jsem, že kdybych mu řekla, čeho všeho jsem byla svědkem, trápil by se. A to jsem nechtěla….

Byla už hluboká noc, když jsme dorazili do Calgary. Edward však městu nevěnoval příliš velkou pozornost a prohnal se jím jako žíznivá čára. Nejspíš už se taky nemohl dočkat své rodiny – nebo se spíš nemohl dočkat toho, až uvidí Alice překvapenou. Řekl mi, že Alice nedokázala vidět nic v mé budoucnosti – nejspíš to bylo díky mé schopnosti – štítu, kterým jsem dokázala odrazit všechny upírské dovednosti. Tedy i Alicina vidění do budoucnosti, která se týkala mě.

Podívala jsem se na hodiny na palubní desce – za pár minut bude půlnoc.

Netrvalo to dlouho. Projížděli jsme hustým lesem. Jen tu a tam jsem uviděla pár domů, ale spíš se jednalo o chaty než obyvatelné domy. Cesta se najednou ztratila. Jeli jsme po úzké lesní pěšině. Naštěstí však byla krátká.

Edward zastavil. Divila jsem se, proč zastavuje uprostřed lesa. Okamžik na to, jsem si však všimla tmavého domu, který stál přímo před námi. Byl schovaný za hustými stromy. Normální člověk by ho asi přehlédnul.

Edward zastavil přímo u verandy, vedoucí do domu. Musela jsem se naklonit, abych lépe viděla. Byli tam… Všichni. Stáli vedle sebe, vyrovnaní do řady. Jasně jsem viděla úlevu v jejich tvářích. Jejich syn a bratr konečně dorazil domů.

„Počkej tady,“ šeptl a vystoupil z auta. Na tváři měl usazený široký úsměv. Tohle si chtěl opravdu užít.

„Edwarde!“ To nejspíš musela být Esme. Viděla jsem jejich siluety, jak se objímají.

„Copak ses zbláznil? Víš, jak jsme se o tebe báli? Neviděla jsem nic z tvojí budoucnosti! Absolutně nic!“ To byla Alice! Stála vedle Edwarda a zuřivě si ho prohlížela. Když usoudila, že se mu nic nestalo, objala ho. Mě si zatím nikdo nevšimnul.

„Kde jsi byl?“ Byl to Carlisle?

„Jel jsem pro překvapení…“ řekl a kývnul směrem k autu. Mě to nedalo. Musela jsem je zase vidět. Odepnula jsem pás a vystoupila jsem z auta. Ani nevím proč, ale nadechla jsem se. Do nosu mě udeřila nádherná vůně lesa a taky nádherná povědomá vůně upířího pachu – přesněji řečeno sedmi upířích pachů.

„Ahoj,“ šeptla jsem nesměle. Proč jsem se jenom tak bála?

Všichni na mě zírali v šoku. Jenom Edward se usmíval – hlavně když viděl Alice, protože ta koukala vyjeveně nejvíc.

„Bello?“ zeptala se tiše. Zmohla jsem se jenom na přikývnutí.

A dřív než jsem si vůbec stihla něco uvědomit, se ke mně přihrnulo šest upírů, které mě postupně drtilo ve svém objetí. I Rose se přidala a lehce mě objala.  

Nálada mezi upíry se najednou otočila o sto osmdesát stupňů. Všichni se smáli, radovali se a bavili se mezi sebou. Byli prostě šťastní…

Edward mě zezadu objal a položil mi hlavu na rameno. Zapletala jsem své prsty do těch jeho a zasněně jsem pozorovala veselící se rodinku před sebou. Teď bylo všechno kompletní a perfektní. Žádná bolest, ani strach… Jenom rodina, která je důležitá nejen pro člověka, ale i pro upíra. Něco, bez čeho nedokáže nikdo žít… něco neuvěřitelného.

Někde v dálce zazvonil zvon. Udeřila půlnoc – pro někoho temná noc, pro mě však začátek něčeho nového – něčeho, po čem jsem toužila celý svůj lidský i upíří život – život s láskou a pravou rodinou.

Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována...

William Shakespeare