Minutes to Midnight

Autorka: Happy

kapitola dvanáctá – The Little Things Give You Away (Maličkosti tě odrazují)

Volterra mi vždy přišla jako tmavé místo bez života. Když se to tak vzalo, byla to pravda. Většina obyvatel byla upíry, kteří už dávno zapomněli na svou lidskou podstatu a existenci.

Na letišti jsme přistáli někdy kolem poledne. Místo teplého letního slunce nás však čekaly temné mraky, ze kterých se v hustých provazcích snášel déšť. Jenže to nebylo vše, co nás na letišti čekalo.

Vyjeveně jsem koukala na skupinu upírů před sebou. Mohlo jich být něco kolem patnácti. Jenže ze všeho nejvíc mě překvapilo, kdo stál v jejich čele. Byl to Caius... Měla jsem dojem, že tohle nebude uvítací delegace.

Aro se vzpřímenou hlavu vystoupil z letadla a zamířil si to ke Caiovi, který si ho měřil naštvaným výrazem.

„Říkal jsem ti, bratře, že to není dobrý nápad,“ řekl rozzlobeně, paže pevně založené na prsou.

Aro se mu zpříma podíval do očí. Nejspíš neměl rád takové jednání, ale věděl dobře, že jeho bratr má pravdu, proto mlčel.

„Bude potrestána,“ pokračoval, když se Aro neměl k odpovědi.

Koukám, že se zprávy mezi upíry šíří rychlostí blesku.

Předstoupila jsem před Caia. „Jsem připravena přijmout svůj trest,“ řekla jsem to pevným a jasným hlasem, přesto jsem se v duchu třásla strachy. Měl tohle být konec? Dnes zemřu? Opravdu už nikdy neuvidím svého anděla?

Caius mě sjel pohrdavým pohledem a pokynul směrem k upírům, kteří mě okamžitě obstoupili.

„Nebudu dělat problémy,“ zamumlala jsem a vydala se směrem k tmavé dodávce, která tady na nás čekala.

Hned po našem příjezdu jsem, i spolu s patnácti upíry, zamířila do temného sklepení, které jsem moc dobře znala. Otřásla jsem se při vzpomínce na dobu, kterou jsem zde strávila. Opravdu mě zase zavřou do té temné kobky s nějakou lidskou obětí? Dokázala bych znovu zabít?

„Je mi to líto, Bello,“ ozval se Felix, který šel vedle mě.

Snažila jsem se usmát, ale vypadalo to spíš jako nepovedená grimasa. „Z toho si nic nedělej, je to jenom moje vina.“

Šli jsme mlčky, než jsme došli k těm známým dveřím.

„Felixi, co teď se mnou bude?“ Tahle otázka se mi hlavou honila už několik hodin.

„No,“ na okamžik se zamyslel. „Aro, Marcus a Caius teď rozhodnou, jak tě potrestat.“

„Myslíš, že mě budou chtít zabít?“

Váhal s odpovědí. „Po pravdě si myslím, že ne. Kdybys byla obyčejný upír, byla by si mrtvá už teď, ale jako člen gardy si pro nás nepostradatelná.“

„Myslím si, že pro Caia jsem postradatelná až dost.“

Felix se ušklíbnul. „Proto nerozhoduje jenom Caius, ale i Aro a Marcus. Promiň, už musím jít.“

Zavřel za sebou mohutné titanové dveře a nechal mě napospas mým myšlenkách.

Věděla jsem, že Caius bude žádat mou smrt, ale co Aro a Marcus? Tak nějak částečně jsem v Marcusovi viděla tichého spojence. Jenže to jsem si dřív myslela i o Arovi, ale teď? Nedivila bych se, kdyby změnil názor. Musela jsem ho zklamat... A v tuhle chvíli, kdy jsem uvažovala nad změnou jeho chování, jsem to pochopila – Aro žil ve světě, kde neexistovali jenom dobří a zlí – žil ve světě, kde existovala jenom moc. Už dávno přestal věřit v to dobré, co na světě bylo a jestli jsem ohrožovalo jeho existenci, udělal by cokoli, aby ochránil nejenom sebe, ale i své bratry.

Trvalo to pár hodin, než se Felix znovu objevil ve dveřích. V jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst. Buď byl velice dobrý herec, nebo nic nevěděl.

„Pojď,“ přikázal mi tiše. Na nic jsem nečekala a tiše se vydala za ním.

„Jak to dopadlo?“

Pokrčil rameny. „To netuším.“

Povzdechla jsem si. Tohle bude dlouhá cesta.

Volterrská síň mi přišla plnější víc než obvykle. Tohle nebylo dobré znamení. Felix vyšel doprostřed místnosti, já ho poslušně následovala. Pak se otočil směrem ke mně a povzbudivě se na mě usmál. Potom se otočil zpátky a postavil se za Marcuse.

„Isabello Volturi,“ zaburácel hromovým hlasem Caius. Trhla jsem sebou, když řekl to jméno. Takhle se tedy nejmenuji! Kdo mu dal právo mě takhle nazývat? Byla jsem členem gardy, ale nebyla jsem členem rodiny!

„Byla si předvolána, protože si porušila pravidla.“ V síni to utichlo. Všichni s napětí očekávali na verdikt.

„Po dlouhé diskuzi jsme se rozhodli, že ušetříme tvůj život,“ řekl a úkosem se podíval na Ara. Ten mlčky seděl na svém trůně a díval se někam do stropu. Vůbec se na mě nepodíval. Pohledem jsem se vrátila zase ke Caiovi, připravená na svůj rozsudek.

„Trest tě však nemine. Budeš zavřena na dva roky do cely, bez jakékoli možnosti pití jak lidské tak i zvířecí krve, kde budeš pykat za svou chybu, dokud si neuvědomíš, jak je zachování naší existence důležité.“

S tím skončil a posadil se zpět na svůj trůn.

Když jsme se o chvíli později, i se skupinou upírů vydala do tmavého sklepení, myslela jsem si, že to dopadlo celkem dobře. Měla jsem totiž strach, že mě budou nutit pít lidskou krev a zabíjet tak lidi.

Teprve později jsem si uvědomila, že je ještě něco, co se dokáže vyrovnat vině ze zabití. Bolest, která ničí celé vaše tělo – bolest, která vás nepřestane trýznit nikdy – žízeň. Nepřekonatelná a neukojitelná...

*** 

Snažila jsem se počítat dny. Ve stropě byl malý otvor, kterým jsem dokázala vidět alespoň kus denního světla. Dokázala jsem ven zírat klidně i celé hodiny.

Bylo to už dlouhých šest měsíců a dvacet jedna dní, od doby, kdy mě sem zavřeli. Bolest ze žízně byla přítomná po celou dobu a každým dnem to bylo horší a horší – přesto jsem ale dokázala vydržet. Nic jiného mi ani nezbývalo.

Horší než žízeň byla ta samota. Nikdo sem nechodil, předpokládala jsem, že to byl Caiův příkaz. Proto jsem byla překvapená, když jsem za svými dveřmi uslyšela spěšné kroky. Chvíli na to se dveře se zavrzáním začaly otevírat.

Zamrkala jsem do světla, které jsem proudilo z chodby. Trvalo to několik okamžiků, než si mé oči přivykly na tu spoustu světla.

„Felixi?“ zašeptala jsem překvapeně, když jsem si všimla upíra, který postával u dveří. Felix nakouknul do chodby a přivřel za sebou dveře. Nezavřel je však úplně. Nechtěl se zabouchnout.

Chvíli jsem na něj zírala, než mě do nosu udeřila ta známá vůně.

„Ty tady máš krev?“ hlesla jsem. To mě chtějí mučit?

Přikývnul. „Pij rychle...“ řekl a podal mi kelímek s rudou tekutinou.

Vím, že jsem měla být překvapená, ale jed se mi v ústech hromadil takovou rychlostí, že jsem nemohla odolat. Skočila jsem po kelímku a jedním hltem jsem všechno dostala do sebe.

„Víc toho nemáš?“ řekla jsem naštvaně a přitom jsem se snažila, aby nepřišla jediná kapička krve nazmar.

Okamžitě jsem si uvědomila, že bych neměla být tak hrubá. „Promiň,“ řekla jsem a podala jsem mu kelímek zpátky. „Je to tady docela těžké,“ řekla jsem popravdě.

Krev, kterou mi Felix přinesl byla lahodná, bylo ji však málo na to, aby uhasila mou žízeň.

„Věřím ti. Jednou mě do cely zavřely jenom na čtyři měsíce. Málem jsem z toho zešílel...“

„Caius o tomhle ví?“

Felix se podrbal. „No, bude lepší, když se to nedozví.“

„Můžeš z toho mít problémy,“ řekla jsem nasupeně. Nechtěla jsem, aby někdo pykal za mou chybu.

„To teď neřeš. Pokud si budu dávat pozor, nepřijde na mě.“

Pousmála jsem se.

Felix se vydal zpátky ke dveřím.

„Nezůstaneš tu na chvíli?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Věděla jsem, jaká bude jeho odpověď.

„Promiň, ale nemůžu. Navíc, kdyby zjistili, že jsem tady, nemuselo by to dobře dopadnout.“

„Jo, jasně... To je v pořádku. Já jen, že je tady hrozná nuda.“

Felix se zasmál. „Budu se snažit přijít co nejdřív,“ řekl. Ještě jednou se na mě usmál a vyšel ven. Zavřel za sebou mohutné dveře a opět mě nechal polapenou v temnotě.

Dny i noci byly nekonečné. I když mi Felix občas přinesl krev, nebylo jí tolik, aby ukojila mou žízeň – jen se lehce stáhla do pozadí a o několik dní později se ozvala znovu – ještě silněji než předtím.

Seděla jsem stočená do klubíčka a pohupovala se dopředu a dozadu. Modlila jsem se, aby už přišel Felix. Kéž by mi přinesl alespoň kapku krve – dala bych za to cokoli. Už to byly dlouhé dva měsíce, co tady byl naposledy. Pamatuji si to, protože místo dní, strávených v cele, jsem počítala dny, kdy měl Felix zase přijít. Chodil pravidelně co dva měsíce, ale teď už měl víc jak dva týdny zpoždění. Jenom jsem doufala, že na to Caius nepřišel – nestrpěla bych, kdyby musel někdo pykat kvůli mně.

I když jsem si myslela, že upíra nic nemůže bolet nebo zranit, nebyla to pravda. Byla jsem slabá, sotva jsem dokázala chodit, navíc se mě poslední dobou zmocňovaly vidiny. Občas jsem si povídala s mámou, někdy s Charliem, párkrát tady byly i Jake nebo Alice, ale můj anděl, jako kdyby na mě zapomněl.

Zatřepala jsem hlavou. „Ne! Jsou to jenom halucinace! On na mě nezapomněl, slíbil mi to!“

Ani jsem si neuvědomila, že mluvím nahlas.

Z úvah mě vyrušilo zavrzání dveří.

„Konečně,“ hlesla jsem a snažila jsem se postavit. Šlo to ztěžka, ale když jsem se opřela o kamenitou zeď, mohla jsem stát na nohou.

Mátožně jsem se zadívala do světla vycházejícího z chodby.

Postava chvíli nejistě postávala ve dveřích.

„Měla jsem strach, že se ti něco stalo, Fe...“ zarazila jsem se. Postava totiž popošla dopředu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to není Felix. Jeho postava byla robustnější, tahle byla mnohem menší.

Dotyčný popošel kupředu.

„Aro,“ hlesla jsem překvapeně. Nohy už to nevydržely a já se podél zdi svezla dolů.

Okamžitě ke mně přistoupil a pomohl mi do sedu.

„Co tady děláte?“ Byl poslední, koho bych tady očekávala.

„Už dlouho uvažuji, že se za tebou půjdu podívat. Myslel jsem si, že na tom budeš hůř.“

Ušklíbla jsem se. „Tak to jste myslel špatně,“ odsekla jsem naštvaně.

Zamračil se. „Nepřišel jsem se hádat. I když si myslíš opak, je mi líto, že si tady zavřená.“

„Tak to máte pravdu, nevěřím vám.“
„Bello,“ šeptl zoufale..

Zkoumavě jsem se na něj podívala. Vypadal jinak než jsem si ho pamatovala. Věděla jsem, že upíři nestárnou – přesto to nebyl ten Aro, kterého jsem znala. Ten byl vždy plný optimismu, ale teď přede mnou klečel muž s nepatrnými vrásky starostí kolem očí a s tím nejpodivnějším výrazem, který jsem u něj kdy viděla – s bolestí.

Posadil se vedle mě.

Zakroutila jsem hlavou. „Nechápu to.“

„Co nechápeš?“

„Proč to všechno děláte. Proč jste zrovna teď tady...“

„To kdybych věděl,“ smutně se usmál. „Jistě, jakousi částí mi připomínáš Corrine, možná proto.“

„A není to proto, že vám spíš připomínám váš lidský život?“

Zkoumavě se na mě podíval, po chvíli nepatrně přikývnul.

Dlouhou chvíli jsme seděli mlčky.

„Co se mnou bude?“

„Brzy skončí tvůj trest a vrátíš se zpátky ke gardě.“
„Tak to nemyslím.“

Pažemi jsem si objala trup. Bolest z žízně se zase ozvala, tentokrát však doprovázena další bolestí...

„Vy mě odsud nikdy nepustíte, že? Chci tím říct, že už ho nikdy nebudu moct vidět?“ Nehodlala jsem se s tím smířit. Chtěla jsem ho ještě jednou vidět – naposledy...

„Slíbil jsem ti, že tě jednou propustím...“

„Tomu slibu ani vy sám nevěříte.“

Tentokrát se zadíval do zdi. Nedokázal se mi podívat do očí, věděl, že bych v nich našla pravdu.

„O tomhle nerozhoduji jenom já. Navíc venku zuří válka.“

Ušklíbla jsem se. „Vy víte, že tohle není ten pravý důvod. Tohle jsou jenom maličkosti – věci, které vás odrazují od daleko důležitějšího důvodu.“

Mlčel, čekal co řeknu dál.

„Pravý důvod je jiný. Miloval jste svou dceru a rodinu natolik, že jste si vytvořil zbožné přání, aby jste ji měl zpět. Možná jste Corrine ve mně viděl, ale já nejsem ona.“

Věděl, že mám pravdu, ale nedal to nijak najevo.

„Aro, prosím...“ šeptla jsem toužebně. „Dovolte mi, abych alespoň já mohla být se svou rodinu. Se svou skutečnou rodinou...“ dodala jsem.

Pozoroval mě a hledal v mé tváři nějakou stopu, náznak opaku. Nic ale nemohl najít – jenom zoufalost a naději.

„Prosím...“