Minutes to Midnight

Autorka: Happy

kapitola jedenáctá – In Pieces (Na kusy)

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ani nevím, proč jsem Ara tenkrát požádala, abychom odjeli. Nějak podvědomě jsem tušila, že stejně nebude souhlasit, právě proto jsem byla překvapená opakem. A teď jsme seděli naproti sobě v jeho soukromém tryskáči a mířili jsme do Paříže. Já v lehkých letních šatech, on v pohodlně padnoucím obleku. Bez jeho tlustého, šedého pláště jsem ho moc často nevídala.

Všimnul si mého zadumaného výrazu.

„Děje se něco?“

Pokrčila jsem rameny. „Jenom se divím, že jste souhlasil.“

Zasmál se. „To si chtěla, ne?“

„To ano a jsem za to moc ráda. Je fajn občas vypadnout.“

Přikývnul. „A právě proto jsem souhlasil a navíc s tebou se ani nedá hádat.“

Pousmála jsem se. Moc dobře jsem si pamatovala na doby, kdy jsem si umanutě stála za svým  - ať už to bylo v době raného mládí, nebo za časů puberty. Tenkrát to se mnou naši neměli lehké – obzvlášť Charlie mě považoval za bláznivou hysterku, se kterou cloumají hormony.

Pousmála jsem se.

„Copak?“ zeptal se Aro se zájmem. „Víš, občas je docela frustrující, když si nemohu přečíst tvé myšlenky.“

„Nejste první, kdo mi to říká. Já mám ráda své soukromí.“

„Pořád si tak umíněná?“

S úsměvem jsem přikývla. „Charlie mi často říkal, že jsem paličatá. Když jsem si něco umanula, nedokázalo se mnou nic pohnout.“

„Charlie je tvůj otec, viď?“

„Ano...“ Kdo ví, co teď vůbec dělá. Myslím, že je sobota, takže bude s Billym nejspíš na rybách. Ale co když mě ještě pořád hledá? Doufala jsem, že mu tím telefonátem aspoň trochu ulevím, třeba o mě nebude mít takový strach. Při vzpomínce na něj mě nepříjemně bodlo u mého mrtvého srdce – uvidím ho vůbec ještě někdy? Má nálada okamžitě klesla pod bod mrazu.

Aro jako kdyby věděl, na co myslím. „Je to těžké, ale věř mi, že je to takhle lepší. On nesmí vědět, že se z tebe stal upír.“

Nerada, ale s vědomím, že má pravdu, jsem přikývla. Kdyby mě viděl, jak bych mu vysvětlila, že jsem nezestárla ani o den? Jak bych mu vysvětlila důvod, že jsou mé oči zlaté? Jak by mu řekla, že mám velkou chuť z něj vysát krev? V téhle chvíli jsem si uvědomila, že můj lidský život opravdu skončil. Už nikdy ho nebudu moc vidět, obejmout ho, říct mu jak ho mám ráda. Ani jemu, ani Renné...

Ze smutných úvah nás vyrušil hlas stevardky. „Připoutejte se prosím, za okamžik budeme přistávat,“ řekla to tak milým hlasem, že se mi z toho málem převrátil žaludek.

Poslechli jsme, i když jsme věděli, že to je zcela zbytečné. Jenže piloti ani stewardi neměli tušení, že letí s nebezpečnými upíry.

V Paříži jsme přistáli chvíli po setmění. Byla to výhoda, protože bylo léto a venku jsme se mohli pohybovat pouze ve tmě.

Nepřekvapilo mě, když na nás letišti čekalo luxusní auto. Jenže byla jsem překvapená, když Aro s úsměvem přistoupil k postaršímu muži a dokonce se s ním i přátelsky objal.

„Rád tě zase vidím, Aro...“ řekl s úsměvem muž. Chvíli jsem si ho prohlížela. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti let. Byl spíš menšího vzrůstu, dlouhé tmavé vlasy mu lemovaly bledý obličej. Jeho oči byly podivně fialové... Okamžitě mi to došlo. Měl kontaktní čočky, které skrývaly původní barvu.

„I já tebe, Pierre. Dovol, abych ti představil svou společnici, Isabellu.“

Pierre natáhnul ruku, aby se se mnou uvítal. „Vítejte ve Francii, Isabell...“ Zářivě se na mě usmál a zkoumavě si mě prohlížel. U mých očí se však zarazil a zamračil se. Stáhnul ruku zpátky – jeho veselý úsměv byl pryč, místo toho ho nahradil pohrdavý výraz.

Bez dalších slov jsme nastoupili do auta. Pierre řídil, Aro se posadil dopředu vedle něj. Já si sedla dozadu.

Oba po chvíli zase začali mluvit, bohužel však francouzsky. Přesto jsem z Pierrova tónu cítila jakýsi nesouhlas, že jsem tady. Nejspíš se mu nelíbily mé stravovací návyky.

Auto plynule kličkovalo poloprázdnými pařížskými ulicemi. Vůbec jsem netušila, kam jedeme. Aro nejspíš všechno věděl, protože se zaujatě rozhlížel z okna a přitom si pobrukoval nějakou písničku.

Za chvíli jsme zastavili před jedním z nejmodernějších pěti hvězdičkových pařížských hotelů. Okamžitě k nám přicupital poslíček a začal nám z auta tahat kufry.

Aro mluvil s Pierrem a já se rozzlobeně dívala na luxusní hotel před sebou.

„Děje se něco? Nelíbí se ti ten hotel? Můžeme se přestěhovat do něčeho lepšího,“ řekl když viděl můj nesouhlasný výraz. Pierre mezitím odjel.

„To ne, jenom jsem si myslela...“ Nevěděla jsem, co říct. „Prostě nejsem zvyklá na takový luxus. Myslela jsem, že budeme bydlet v něčem obyčejnějším.

Aro se zasmál. „Obyčejnějším,“ zopakoval po mě. Nechápavě zakroutil hlavou a vydal se do hotelu.

Proč jen všichni upíři musí tolik milovat přepych? Vydala jsem se mlčky za ním.

***

Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že se budu procházet po Paříži, navíc s jedním z nejmocnějších upírů světa, asi bych ho poslala do nejbližšího blázince. Ale opak byl pravdou. Byla hluboká noc, ale to nám nebránilo vydat se do ulic nádherného města nad Seinou. Zatímco já byla ohromena tou krásnou architekturou a životem okolo, Aro se nezaujatě rozhlížel. Chvílemi jsem měla pocit, že ho to tady nudí.

„Vám se tady nelíbí?“ zeptala jsem se překvapeně. Pohled jsem přitom měla upřený na Eifellovu věž.

„To bych netvrdil...“
„Ale?“

„Historie ti nepřijde tolik zajímavá, když ji sama prožiješ. Moc dobře si pamatuji na dobu, kdy jsme se účastnili stavby tohoto města.“

Čelist mi spadla dolů. Hned jsem ji ale vrátila na své místo. Proč se vůbec tomu všemu divím? To si snad nikdy nezvyknu, že žiji ve světě, kde slovo nemožné neexistuje?

Radši jsem to nekomentovala. Vydali jsme se dál. Pak mě něco napadlo.

„Pokud se vám historie nelíbí, můžeme se podívat na něco moderního.“ Dřív než se vůbec Aro stihnul zeptat, kam jdeme, jsem ho začala táhnout k jedné z nejmodernějších čtvrtí světa – La Défense.

Mě osobně se La Défense moc nelíbilo. Měla jsem radši historické budovy s různými štukaturami plných života. La Défense místo toho působilo jako velká skleněná kostka. Aro však byl velice nadšený. Poznala jsem mu to na očích.

„To je nádhera,“ řekl s úsměvem a pohled upřel na moderní Vítězný oblouk. Od obyčejného se lišil tím, že byl celý ze skla. 

Podívala jsem se jeho směrem, ale já nedokázala vnímat tu krásu, jako on.

Na nic nečekal a vydal se směrem k oblouku. Já se u schodů však zastavila a otočila se směrem k městu.

„Ty nejdeš?“

Zakývala jsem záporně hlavou. „Počkám vás tady. Navíc za chvíli bude svítat, tady to bude vypadat pěkně.“

„Ah, málem bych zapomněl,“ řekl a podíval se směrem k horizontu. „Neměli bychom být na slunci.“ Viděla jsem, že váhá. Určitě si to tady chtěl prohlédnout.

„Hned budu zpátky...“

Posadila jsem se na schody a zadívala jsem se do probouzejícího se města. Kolik bylo vůbec hodin? Něco kolem páté? Možná šesté? Čas pro mě přestával mít význam.

Nebe se pomalu začalo zabarvovat do červené – vypadalo to na další slunečný den. Bylo mi moc líto, že nemůžeme zůstat i přes den. Dala bych cokoli za to, znovu se moct hřát na slunci. Jen tak ležet a nechat se hladit teplými slunečními paprsky.

Povzdechla jsem si – další z mnoha lidských věcí, které už nikdy nebudu moct dělat. Kdysi jsem byla ochotná udělat cokoli, abych mohla strávit věčnost s Edwardem – byla jsem ochotná vzdát se své rodiny, přátel i maličkostí, které mě provázely mým lidských životem. Jenže teď, když jsem byla upírem, bylo všechno jinak. Stala jsem se tím, po čem jsem toužila, ale bez něj. Uvidím ho ještě vůbec někdy? Tahle otázka mi vrtala hlavou už hodně dní.

Z přemýšlení mě vytrhnul tichý hlásek, který se ozval kousek ode mě.

Viděla jsem holčičku – mohla mít něco okolo pěti let. Držela se za ruku nějaké ženy, nejspíš její matky. Obě si byli velmi podobné -  blondýny s vlnitými vlasy, až na to, že dívenka měla jasně modré, velké oči.

Matka pospíchala a na dívence bylo vidět, že je unavená. Doslova ji za sebou tahala. Dítě pořád o něco škemralo, díky rychlé francouzštině jsem nepochytila o čem mluví. Nevím, proč jsem na ně pořád tak zírala. Jakým si zvráceným způsobem mě to fascinovalo. Matka, pospíchající ráno do práce s dítětem, které nejspíš vede do školky. Dítě, vzpouzející se a zároveň unavené...

Matka i s holčičkou zastavili kousek od hlavní cesty. Matka zamířila k blízkému stánku, nejspíš i ona potřebovala svou ranní dávku kávy. Jenže ta malá chvilka, kdy pustila ruku své dcerky, aby mohla zaplatit, se stala osudnou...

Jako v transu jsem sledovala holčičku, která vyběhla k cestě a zároveň jsem vyděšeně sledovala obrovský náklaďák, který mířil jejím směrem.

Neměla jsem jinou možnost. Tohle jsem nemohla dovolit. Vyběhla jsem a těsně předtím, než troubící náklaďák stihnul nabourat do křehkého těla malé holčičky, jsem ji popadla do svého kamenného sevření a uskočila jsem stranou. Snažila jsem se holčičku držet tak, abych ji neublížila.

Vystrašeně na mě zírala svýma velkýma očima.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí anglicky. Vůbec netušila, o čem mluvím.

Dalších několik okamžiků se mohly zdát lidem zmatené, ale pro mě to bylo všechno jasné a čisté. Matka, stojící na druhé straně silnice, vytřeštěně zírala na místo, kde před chvílí stálo její dítě. Kelímek s kávou ji okamžitě upadnul na zem a vyběhla směrem k nám. Vůbec se neobtěžovala podívat, jestli něco jede. Teď měla oči pouze pro svou dceru.

„Ema!“ vypískla a okamžitě dceru začala drtit ve svém náručí. V tu samou chvíli na ni začala mluvit proudem francouzských slov, kterým jsem vůbec nerozuměla.

Řidič velkého náklaďáku mezitím zastavil a taky vyběhnul směrem k nám. V obličeji byl bílý jako stěna. Moc dobře si uvědomoval, co se mohlo stát.

Kolem nás se začali shlukovat lidé a já věděla, že je největší čas zmizet. Snažila jsem se prodrat davem pryč, ale něčí teplá ruka mě zarazila. Byla to matka dítěte.

„Merci!“ zanaříkala a vrhla se mi kolem krku. Pevně mě k sobě tiskla a neustále opakovala merci, merci...

„To je v pořádku...“ odpověděla jsem a snažila jsem se ji jemně od sebe odstrčit. Podařilo se.

„Děkuji vám mockrát!“ řekla kostrbatou angličtinou a rozběhla se znovu ke své dceři. Drtila ji ve svém objetí a já se nemohla ubránit dojmu, že já tohle už nikdy nezažiji. Mě už takhle nikdo nikdy neobejme.

Někdo mě zase popadnul za ruku, tentokrát však nebyla tak teplá jako té matky. Byla ledová a její sevření bylo pevné.

Otočila jsem se. Aro se na mě rozzuřeně díval a já okamžitě věděla, že je zle.

Vůbec na mě nepromluvil, mlčel a to mě hrozně štvalo. Byla bych radši, kdyby křičel, tohle ticho bylo k nesnesení. Nepromluvil ani v hotelu, ani cestou na letiště. Teď jsme oba zase seděli v jeho tryskáči, ale tentokrát to bylo jiné – nebyl z cesty tolik nadšený, právě naopak – zlobil se. Já se mu ani nedivila. Porušila jsem pravidla... Věděla jsem, že mě určitě čeká nějaký trest.

Neustále jsem po něm pokukovala, ale jeho výraz byl pořád rozzuřený.

„Já... já, omlouvám se,“ vykoktala jsem ze sebe tiše.

Upřel na mě pohled svých tmavých očí – nevydržela jsem to, musela jsem uhnout.

„Myslím, že na tohle omluvy nestačí!“ křiknul naštvaně.

Tentokrát to i ve mně vřelo. Vím, že jsem udělala chybu, omluvila jsem se za ní a jsem ochotná i pykat, ale nemusí být na mě takový.

„To jsem ji měla nechat umřít?“

„Ano! Je to jenom obyčejný člověk. Jednou zemře tak i tak... Jenže si musíš uvědomit, že to my jsme věční a musíme si dávat na svou existenci pozor!“

Zamrkala jsem. Opravdu mi říkal to, co jsem právě slyšela? Nebyl to jenom přelud?

„Víte, já možná jsem upír, ale ještě si moc dobře pamatuju, co to znamená mít srdce! Jak vidím, na tohle to jste vy zapomněl!“ S tím jsem se otočila k oknu a zadívala jsem se ven. Jasně jsem dávala najevo, že je tahle debata u konce.

Jenže tohle byl teprve její začátek...