Minutes to Midnight

Autorka: Happy

kapitola desátá – In Between (Mezi)

A než jsem si stihla uvědomit, co se děje, přitisknul se ke mně a dravě mě políbil.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi to nelíbí. Byl to zvláštní polibek, nejdřív dravý, ale postupně byl jemnější. Tolik mi připomenul Edwardovy polibky.

„Edward!“ pomyslela jsem si s hrůzou. „Co to sakra dělám?“

Položila jsem ruku na Felixovu hruď a snažila jsem se ho lehce odstrčit. On to však ignoroval, místo toho zapletl své prsty do mých vlasů a přitáhnul si mě ještě blíž. Z počátku se mi ten polibek líbil, ale teď jsem byla ze sebe zhnusená.

Zatlačila jsem víc, ale stále nepovolil. Dala jsem do toho všechnu svou sílu. Felix s žuchnutím dopadnul na zem. Já okamžitě vyskočila na nohy.

Felix chvíli ležel na zemi a propaloval mě pohledem. Nejspíš se snažil něco vyčíst z mé tváře, ale jediné, co tam mohl vidět, byl šok.

Potom se pomalu postavil.

„Já… promiň,“ vykoktala jsem ze sebe tiše. Podrbala jsem se na hlavě – tohle jsem dělala pokaždé, když jsem zažila nějaký trapas. A tohle byla pěkně trapná situace.

„To já bych se měl omluvit. Neměl jsem na tebe tak skočit.“

„Já…“ zajíkla jsem se. Co mu mám k sakra říct? „Víš, já nemůžu. Omlouvám se, jestli jsem ti nějak naznačila, že mezi námi může být něco víc… prostě jsem netušila, že… no, však víš…“ v téhle chvíli jsem začala ztrácet nic a motala jsem páté přes deváté. No super, Bello!

„Bello!“ Felix přistoupil blíž.

„Já fakt… ten polibek… pro mě to nic nebylo! Ne, že bys nelíbal pěkně, to ne… Ale nic nebude… to nejde!“

„Bello!“ Felix mě popadnul za ramena a lehce se mnou zatřásl. „Nemusíš se mi za nic omlouvat. To já se na tebe tak vrhnul.“

Věděla jsem, že kdybych byla ještě člověk, právě bych se červenala. Nedokázala jsem se na něj dívat, proto jsem radši sklopila pohled.

Povzdechl si. „Neměl jsem na tebe tlačit.“

Zamračila jsem se. „O to nejde. I kdybys počkal další deset let, nikdy bych ti nemohla dát, to co chceš.“

Pochopil to celkem rychle. „Edward, že? Pořád ho miluješ…“ To nebyla otázka, řekl to jako holý fakt.

Přikývla jsem. „Na tom se nikdy nic nezmění.“

Zkoumavě se na mě podíval. „Já to nechápu. Proč ses tedy přidala ke gardě?“

„No, prvně jsem nechtěla umřít,“ řekla jsem s úsměvem. „A navíc je fajn občas pomáhat.“

„Pomáhat?“

„Těžko se to vysvětluje,“ povzdechla jsem si. „Když jsem byla ještě člověk, nebyla jsem zrovna stabilní a navíc jsem přitahovala problémy jako magnet a Edward měl vždycky ve zvyku mě ochraňovat. Je pěkné, když já teď můžu chránit jeho před těmi hrůzami, co se dějí venku.“

Felix mě zkoumavě pozoroval. Nejspíš si nebyl jistý, jestli si z něho nedělám legraci. „To asi nechápu…“

Pokrčila jsem rameny. „To asi těžko pochopíš, když si to nezažil. Občas člověka omrzí, když je tím nejslabším článkem.“

„Aha,“ hlesl tiše.

„Asi bude lepší, když se vrátíme,“ pronesl po chvíli ticha a já s ním vřele souhlasila.

***

Od polibku s Felixem uběhlo několik měsíců. Oba dva jsme se k sobě chovali jako předtím – možná i o něco lépe. Slušně jsme se pozdravili, občas jsme si popovídali, ale nic víc nebylo. Felix pochopil, že já bych se ani k ničemu jinému neodvážila.

Styděla jsem se za to, co jsem provedla. Vím, že jsem tak úplně Edwarda nepodvedla, přesto jsem se za to cítila dost provinile. Věděla jsem, že i když nemusím, jednou to Edwardovi řeknu. Nikdy jsme před sebou neměli žádná tajemství a já věřím, že to pochopí… Spíš v to doufám. Jenže kdy mu to vůbec budu moct říct? Za několik měsíců nebo let? Každý dnem se mi po něm stýskalo víc a víc.

Před pěti dny jsme se vrátili z Anglie. Několik novorozených zde dělalo problém, ale pro nás to bylo v celku jednoduché. Přišlo mi to jako každodenní práce s tím rozdílem, že jsme pokaždé odjeli někam jinam – Rumunsko, Španělsko, Anglie, Rusko… Aro mi však nikdy nedovolil vydat se s ostatními upíry za oceán. Nejspíš měl strach, že mu uteču.

Dnes byl volterrský „zámek hrůzy“ poměrně prázdný. Většina upírů totiž odjela do Brazílie. Několik upírů si tam totiž opět přálo převzít moc nad světem. Aro rozhodl, že zůstanu tady. Byla jsem zase sama… Byli pryč už tři dny a já myslela, že se snad ukoušu nudou. Jistě, mohla jsem si číst, bylo dokonce možné dívat se na televizi, ale i ta upíra po chvíli omrzí.

Zrovna jsem byla na zahradě. Seděla jsem na stromě a pozorovala jsem východ slunce nad nedalekým lesem. Bylo to krásné, přesto to nebylo ono. Nedokázala jsem si tolik užít, jako kdybych byla s Edwardem. To by teprve bylo to pravé.
Zavřela jsem oči a snažila jsem si vybavit jeho obličej. Znovu mohl být se mnou…

„Dobré ráno…“ Prudce jsem otevřela oči a kdybych nebyla upírem, nejspíš bych teď spadla ze stromu dolů.

„Dobré,“ odpověděla jsem překvapeně. Aro si mě zaujatě prohlížel.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se a seskočila jsem dolů.

„Ne,“ zamumlal tiše. Zadíval se někam do dálky.

Měla jsem pocit, že zrovna vzpomíná na Corrine. Chtěla jsem se na ni zeptat, ale nevěděla jsem jestli můžu. Jenže, už od jako malá jsem byla hodně zvědavá a to mi zůstalo doteď.

„Vzpomínáte na Corrine?“ zeptala jsem se tiše. Neodpovídal, proto jsem se, jako on, dívala do paprsků právě vycházejícího slunce.

„Východ slunce jsem viděl už nesčetněkrát, ale přesto mě stále nepřestane udivovat. Pokaždé je to krása…“ řekl, naprosto ignorujíc mou předchozí otázku.

„A.. ano,“ vykoktala jsem ze sebe zmateně.

„Pojď se mnou,“ přikázal a okamžitě se vydal do útrob hradu. Následovala jsem ho.

Celou cestu jsem šla tiše za ním. Teď bych dala cokoli za to, aby věděla, co si myslí. Je naštvaný? Smutný? Nešťastný? Začala jsem si nadávat – neměla jsem se ho ptát!

Nakonec jsme došli až do jeho komnat. Znala jsem jedinou místnost, a to obývací pokoj, ale ani tady jsme nezastavili a on pokračoval dál. Zamířil doleva. Prošel prvními dveřmi a já ho stále tiše následovala. Za obývacím pokojem byla ložnice. Uprostřed trůnila velká postel, jenže ani tady jsme nezastavili a šli jsme dál.

Další pokoj byl malý, většinou plný knih a různých dokumentů. Hodně se to podobalo Carlisleově pracovně.

Aro zastavil u knihovny a vytáhnul z ní nějakou knížku. Byla jsem překvapená, když se ozvalo tiché zaskřípání a kus knihovny se odsunul. Aro měl ve svém hradě tajnou místnost?

Stále mlčel a pokračoval dál.

Prošli jsme úzkou chodbičkou a ocitli jsme se ve velké kamenné místnosti, která byla plná obrazů. Některé visely na zdi, jiné se ledabyle povalovaly po zemi.

Uprostřed místnost stál malířský stojan a na něm byl obraz dívky. Chvíli jsem na něj v šoku zírala, než jsem si uvědomila odkud ji znám. Bylo možné, že jsem to byla já? Byla mi tolik podobná…

„To jsem já?“ šeptla jsem tiše a natáhla jsem ruku, abych se mohla dotknout plátna.

„To je Corrine,“ odpověděl. Jestli jsem byla předtím šokovaná, teď jsem byla naprosto zmatená.

„Cože?“

„To je má dcera, Corrine,“ odpověděl prostě a zkoumavě mě přitom pozoroval.

„Jsi ji hodně podobná. Až na oči, ty měla jasně modré, po matce.“

Neustále jsem pozorovala smějící se dívku na obrazu. Oválný obličej, dlouhé hnědé vlasy, jasné, modré oči, široký úsměv.

„Je to už hodně dávno, kdy umřela.“ Aro opět posmutněl.

„Co se jí stalo?“

„Zemřela hodně mladá. Zabili ji...“

Chtěla jsem se zeptat kdo, ale kousla jsem se do jazyka a zastavila jsem tak příval otázek.

„Vidím na tobě, že se chceš ptát.“

Nesměle jsem přikývla.

„Víš, lidské vzpomínky se ztrácejí, ale Corrine byla mé slunce, něco na co nikdy nezapomenu.“ Na chvíli se odmlčel. „Už ani nevím, kdy to bylo. Někdy před tisíci let, možná ještě později. Tenkrát rodiny žily trochu jinak než je obvyklé. Caius byl můj nejstarší bratr, Markus byl zase mladší než já. Tenkrát zuřila válka a jak se od nás očekávalo, museli jsme sloužit svým pánům.

Já a Markus jsme byli na službu v armádě příliš mladí, ale Caius musel jít. Tolik se ale bál, proto raději utekl. Tím na náš rod svalil hanbu. Už si toho moc nepamatuji, ale vím, že se nám posmívali, proto jsme odešli do Itálie. Tady jsem si také našel svou ženu – Marrianu. Nedlouho na to se nám narodila i Corrine. Žili jsme v celku bezstarostný život, pokud se neobjevili upíři a s nimi i Caius. Napadli náš dům a zabili jak Marrianu tak i Corrine. Caius mě tenkrát poznal. Nechtěl, abych zemřel, proto mě proměnil.“

„To je mi líto.“

Pousmál se. „Na jednu stranu to má své výhody. Může žít věčně…“

„Ale sám.“

Znovu ten smutný úsměv. „Ano, to máš pravdu. Víš, Corrine byla mé slunce, měl jsem ji moc ráda, ale za ta léta, co jsem byl upírem, jsem na ni skoro zapomněl. Dokud si nepřišla ty… Hodně mi ji připomínáš, i když povahově byla jiná. Aspoň myslím…“

Neodpovídala jsem. Místo toho jsem stále upřeně pozorovala obraz před sebou.

„Její obraz jsem začal malovat někdy v patnáctém století, ale mé lidské vzpomínky se ztrácely a já si přesně nedokázal vybavit její obličej. Jenže pak si přišla ty a všechno se zase vrátilo.“

„Bolí to hodně?“ zkoumavě jsem ho pozorovala. „Myslím tím, vzpomínáte na ni často, když jsem teď tady?“

„Skoro každý den,“ řekl popravdě.

Ještě jednou jsem se podívala na obraz a pak jsem se otočila zpátky k Arovi. „Nebylo by lepší zapomenout? Možná to tolik nebude bolet.“

„To samé bych mohl říct já tobě…“ Narážel tím na Edwarda.

„Edward ale žije,“ řekla jsem tiše. Vím, že to ode mě nebylo fér, ale bylo to tak. Někde tam na mě čekal a já pořád věřila, že se opět setkáme.

Chvíli jsme byli tiše, Aro měl stále upřený pohled na obraz.

„Můžu tě o něco požádat?“ Král upírů chce požádat o něco zrovna mě?“

Zmateně jsem přikývla.

„Ten obraz ještě není hotový, chci ho s tvou pomocí dodělat.“

Na jednu stranu jsem věděla, že by to nebylo správné. Už jednou zapomněl a bolest ho přešla, tím si znovu otevíral staré rány, ale na druhou stranu – někdy je lepší nezapomenout. Je dobré uchovat si své blízké v srdci, dokud to jenom jde.

Proto jsem souhlasila.

Postavila jsem se k oknu a sledovala jsem Arův štětec, který běhal po plátně. Připadala jsem si jako v dílně nějaké světového umělce.

Netuším, jak dlouho mě mohl malovat. Klidně to mohli být i dny, ale my ztratili pojem o čase. Aro byl většinu času zamlklý, jen tu a tam mi položil nějakou otázku, která se většinou týkala mě a Edwarda. Já celou tu dobu přemýšlela nad Arem. Teď jsem chápala jeho zvláštní chování. Nebral mě jako člena gardy, ale jako člena rodiny. Chápala jsem ho. Vyvolávala jsem v něm vzpomínky na něco lidského, na něco, co už mělo být dávno ztracené. Na jednu stranu to bylo pěkné, vzpomínky na rodinu by měly zůstat, ale na druhou stranu jsem se toho bála. Co když si mě tolik zafixoval jako Corrine, že mě tady bude chtít na pořád? Co když se o mě bude tolik bát, že mě nepustí ani na misi? Nevím, jestli bych dokázala žít zavřená celá staletí v tomhle hrůzostrašném zámku.

„Aro?“

„Ano?“ odpověděl jmenovaný. Štětec stále běhal po plátně.

„Kdy jste byl na posledy venku?“

Přestal malovat a překvapeně se na mě podíval. „Zrovna dnes ráno, potkali jsme se přeci v zahradě.“

„Tak to nemyslím… Kdy jste byl třeba naposledy v Paříži? Nebo v Londýně? Kdy jste se prostě jednou vykašlal na upírské kralování a odjel jste pryč. Kdy jste měl naposledy dovolenou…“ dodala jsem, když jsem viděla jeho nechápavý výraz.

„Oh… To už je pěkně dlouho. Myslím, že někdy v sedmnáctém století.“

Zářivě jsem se na něj usmála. Vypadal ještě zmateněji.

„Vypadneme odsud.“
Vykulil oči. „Cože?“

„No tak, Aro. Vyjedeme si někam. Třeba do Paříže!“

Pousmál se. „To nejde. Nemůžu jen tak odjet. Mám tady své povinnosti,“ řekl a pohled upřel znovu na plátno. Moc dobře jsem si však všimla, jak váhal s odpovědí. Určitě se mu ten nápad alespoň trochu líbil.

Vykročila jsem k němu. „Jenom se vymlouváte!“

„Prosím?“ Asi nebyl zvyklý, že s ním někdo mluvím takovým hrubým tónem.

Ale já se nedala. „Říkám, že se vymlouváte. No tak, Aro… Nenechte se přemlouvat! Venku je tolik úžasných věcí a vy trčíte zavřený pořád tady!“

Jasně jsem v jeho očích viděla váhání. Nebyl si jistý mými slovy, ale na druhou stranu strašně chtěl odjet. Poznávat svět… Viděla jsem to na něm.

Chvilku na to se usmál. „Asi máš pravdu. Bude pěkné změnit styl!“