Minutes to Midnight

Autorka: Happy

Když se probudila, cítila se báječně, ale pomalu ji dochází, že je všechno špatně. Jak se člověk vypořádá s tím, že je upírem a navíc, že je zavřený ve staré a temné kobce? Dokáže upíří srdce vůbec ještě pro někoho existovat?

kapitola první – Wake (Probuzení)

Bylo to neuvěřitelné. Neuvěřitelně bolestivé, ale taky neuvěřitelně krásné. Chvíli jsem vůbec netušila, co se to děje, ale bylo to prostě… Neuvěřitelné. Ten pocit se nedal popsat. Měla jsem mít nejspíš strach. Ano, byl tam – nepatrný strach, který mnou projížděl. Zděšení, že nevím, co jsem, kde jsem nebo co mám dělat. Ale přehlušoval ho jiný pocit, který mnou ochromoval. Jako kdybych se vznášela, byla svobodná. Nemělo mě nic trápit… Jen se unášet tou ohromující silou, která mnou prostupovala.

Pohled jsem měla upřený do stropu. Vnímala jsem každou puklinu, každé vroubkování, každý detail neopracovaného kamene nade mnou. Nevím, proč jsem zírala do toho stropu tak dlouho, ale přišlo mi to fascinující. Měla jsem pocit, jako kdybych to byla já sama, kdo ten kámen opracoval a vložil ho do stropu. Viděla jsem každičký detail, který poukazoval na stav kamene.

Teprve po chvíli mého upřeného zíraní na strop, jsem si uvědomila to nepříjemné mravenčení, které mi projíždělo celým tělem. Nejintenzivnější bylo uprostřed hrudi, ale s každým nádechem jsem cítila, že mravenčení je slabší a slabší.

Další věc, kterou jsem vnímala intenzivněji než kdy jindy, byl můj sluch. Mohla jsem slyšet bzukot včel na louce, slyšela jsem skřípění štěrku, když po něm projelo auto, slyšela jsem i tiché ševelení listů v korunách stromů, se kterými si pohrával slabý vánek. Každý zvuk byl neuvěřitelně jasný a líbezný.

Mírně jsem se usmála, ale pak se má tvář opět zachmuřila. Uvědomila jsem si, že i když jsou mé smysly dokonale jasné a čisté, něco bylo špatně. Měla jsem být šťastnější. To jsem také byla, ale něco byla jinak. Po chvíli jsem si uvědomila, že to je má paměť. Byla jiná… Prázdná, jako kdyby byla zahalená neprostupnou mlhou. Zavřela jsem oči a snažila jsem si vybavit jedinou nepatrnou vzpomínku, osobu nebo věc, ale nic. Vzpomínka – co to vlastně je? Není to snad obraz nějaké události, která se už přihodila? Proč jsem tedy před sebou nic neviděla? Jediné, co jsem dokázala vidět byla neuvěřitelná změť barev a neskutečně rychle míhající se obrazy. Ani jeden nechtěl zastavit, ani jeden nedovolil, abych si ho mohla aspoň na chvíli vybavit. A pak… Z ničeho nic se to objevilo. Bolest – ostrá, pulzující a nekonečná. Necítila jsem ji úplně, ale věděla jsem - pamatovala jsem si tu neskutečnou bolest uprostřed mé hrudi. Byla to bolest posledních tří dnů.

Vím, že to nejdřív začalo někde na mém krku. Bezděky jsem si šáhla na svou krční tepnu a s hrůzou jsem si uvědomila, že mi pod prsty nepulzuje ta teplá hustá tekutina – má vlastní krev. I když jsem se tomu bránila, vrátilo se to zpátky.
Nejdřív to byl spalující oheň, který se objevil na krku a pomalu se začal rozlévat celým tělem – mohlo to snad být v mé krvi?

Ten oheň byl přítomen po celu dobu. Vím, že na konci jsem ho už skoro nevnímala. Byly totiž horší bolesti než oheň – někdo sevřel mé vlastní vnitřnosti a snažil se je ze mě vyrvat. Když už jsem si myslela, že oheň i ten svíravý pocit vnitřností ustupuje, objevilo se něco jiného. Tisíce drobných jehel, které putovaly skrze mou krev a zabodávaly se do mě zevnitř.

Celou tu dobu jsem začala intenzivněji vnímat své srdce. Pravidelné buch, buch mi dodávalo poslední naději. Věděla jsem, že až tlukot mého srdce odezní, bude konec. Tohle jediné mi dodávalo naději, že bude konec. Pamatovala jsem si, že se tlukot pomalu ztrácel a já začínala být šťastnější. Věděla jsem, že brzy to všechno skončí.

Jenže… Co bylo pak? To jsem netušila. Bylo možné, že pak už jsem otevřela oči? Že dál už mé vzpomínky ani nemohou existovat? Opravdu byl tohle konec – nebo snad začátek?

Snažila jsem se posadit. Mravenčení už ustupovalo a já pocítila novou sílu. Každý dotek, každé lehké pohnutí se mi zdálo jako výskok do metrových výšin.

Pousmála jsem se, ale úsměv mi na tváři nezůstal dlouho. Opravdu to bylo nádherné, ale věděla jsem, že i tahle nádhera musí jednou skončit. Bylo to tak – ozvalo se něco děsivého. Svíralo mi to hrdlo. Snažila jsem lapat po dechu, ale každý nádech byl jenom horší. Pomalu jsem se uklidňovala. Teprve později jsem si s hrůzou uvědomila, že se uklidňuji již příliš dlouho. Můj dech… Nemusela jsem dýchat! Bylo to možné?

Zkusila jsem se znova nadechnout, ale ihned jsem uznala, že to není dobrý nápad. Bolest, zaplňující mé hrdlo, se ještě znásobila a celý mým tělem projela nepříjemná křeč.
Přitáhla jsem si nohy k bradě, pažemi jsem si objala kolena a v duchu jsem se modlila, aby bolest mého hrdla odešla, tak jako předtím odešla i ta neskutečně spalující bolest celého těla.

Netušila jsem, jak dlouho jsem se tam takhle seděla a modlila se, ať to skončí. Bylo to hodiny, dny nebo snad týdny? Nevím, ale věděla jsem, že je něco jinak. Uslyšela jsem tiché kroky. Byla jsem si jistá, že to jsou kroky, které míří mým směrem. Každým nášlapem, každým krokem byly blíž a blíž, než se konečně zastavily u mých dveří.

Těžké kovové dveře se s rachotem otevřely a dovnitř nakouklo několik paprsků světla z chodby. Teprve teď jsem si uvědomila, že do místnosti, kde jsem byla zavřená, nemělo možnost prokouknout ani trochu světla. Tak proč jsem tak dobře dokázala vnímat, každý neopracovaný kámen malé kobky, ve které jsem byla zavřená? Měla jsem tolik otázek, ale ani na jednu jsem neměla odpověď.

Uprostřed dveří stály dvě mohutné postavy a já si byla jistá, že jsem ty neuvěřitelně bledé obličeje s očima rudýma jako krev už někde viděla. Tak proč mi paměť nedovolí ukázat aspoň jednu malou vzpomínku na ně? Byl to snad trest? Čím sem si ho tedy vysloužila?

„Tak už jsi vzhůru…“ zakřičel jeden z nich s úšklebkem. Musela jsem si přikrýt uši. Proč tak křičeli?

„Nezapomínej, že je novorozená. Vnímá teď intenzivněji než my,“ řekl druhý a já byla moc ráda, že nemluví tak hlasitě.

Zkoumavě jsem si je prohlížela, tak jako oni mě.

„Jak se cítíš?“ zeptal se jeden z nich.

Chtěla jsem mu odpovědět. Snažila jsem se, ale bolest v hrdle mi to nedovolila. Jako kdyby mé hlasivky někdo uchopil do hrsti a zabraňoval tak utéct jakémukoli zvuku z mého hrdla.

Naprázdno jsem otevřela ústa, ale místo slov mi z nich vyšlo pouze nějaké chrčení.

Pousmáli se.

„Aro bude rád, když zjistí, že ses už probrala.“

„Probrala?“ zachraptila jsem. Ten zvuk mi přišel naprosto cizí. Byl to snad můj hlas? Něco tak krásného a melodického bych si přece pamatovala.

„Ano. Probrala ses do nového života.“ Oba dva se začali smát a já si musela opět zacpat uši. Ten zvuk mi je doslova trhal. Nechápala jsem to.

Chvíli si mě ještě prohlíželi. Pak se oba ušklíbli, otočili se a zavřeli za sebou.

Ještě než se však těžké ocelové dveře dotkly západky rámu, jeden z nich se na mě zkoumavě podíval a pak se mu na tváři objevil široký úsměv.

„Tohle je tvé poslední probuzení. Užij si ho.“

Pak už mě opět nechali polapenou v temnotě, tentokrát však s ještě více otázkami než předtím.

´Poslední probuzení?´ pomyslela jsem si a když jsem znovu zavřela oči, začalo mi pomalu docházet, co mysleli tím posledním probuzením. Stalo se ze mě něco, co mi nedovolovalo žít lidský život. Lidský život byl pouhou nicotnou záležitostí v porovnání s tím, co mělo přijít teď.

Uvědomovala jsem si, že tohle bude jiné a můj nový život, má věčnost, začne od toho, kdy jsem naposledy otevřela své oči po spánku – od doby, kdy jsem se probrala z lidského života do toho upírského.