Miluji tvou krásu

Autorka: Dianee

4. kapitola – Poslední kapka

Byla sobota ráno. Seděla jsem ve svém pokoji a moje oči zkoumaly zářivou obrazovku počítače. Psala jsem e-mail Lauře Dropové – mé sestřenici z matčiny strany. Laura bydlí s rodinou v sousedním městě. Je jí 18, a ačkoliv se nevídáme příliš často, máme k sobě velmi blízko.

Laura je typ holky, jako jsem já. Ráda s ní chodím nakupovat, má moc dobrý vkus. Někdy má tak trochu bláznivé nápady, ale to jen podtrhuje její smysl pro humor… dokud to nepřežene.

Mail mi poslala už včera, ale já se k počítači dostala až teď, a tak mě moc potěšilo, když jsem se dozvěděla, že dnes se strýčkem a tetou přijedou a my dvě něco podnikneme.

Došlo mi, že potřebuju trochu rozptýlit. Trochu vypnout, zapomenout na chvíli na školu a na Lea Carsena.

Při pomyšlení na jeho jméno jsem pocítila led v žaludku. Díky jeho dokonalému výstupu ve čtvrtek, kdy mi řekl jak „rád mě poznal“ jsem se cítila totálně nemožně a trapně. Po celý zbytek dne jsem se k tomu pak neustále vracela a přehrávala si v hlavě tu (z mého hlediska) neobvyklou scénu. Moc mi nepřidala ani Samantha, když mi oznámila, že ji Marek pozval na sobotu večer do kina. Přišlo mi, jako by se mi vysmívala, i když ona o Leovi a mě neměla ani potuchy. Neřekla jsem jí totiž ani, že mě po obědě doprovodil zpět ke škole. Prostě jsem o něm nechtěla mluvit a už vůbec ne před ní. Vyvodila by si z toho špatné závěry. Takové, jaké jsem sama chtěla, a které jsem si myslela, že se vážně stanou.

Včera se toho ve škole moc zajímavého nestalo. Samantha stále něco blekotala o jejím budoucím rande s Markem. Ptala se, co si má vzít na sebe, jaký film má vybrat atd. Na její otázky jsem odpovídala nepřímo a po chvíli jsem je vypouštěla z hlavy. Byla otravná.

Co se týče Lea Carsena, viděla jsem ho včera asi tak dvakrát za celý den. Ráno před školou, kdy mi řekl „Ahoj,“ a já mu jen tak mezi řečí odpověděla „Čau Leo.“ A potom na chodbě před učebnou chemie, kde se na mě zářivě usmál. Při obou příležitostech mi zběsile tlouklo srdce, což jsem nechápala. Pak mi došlo, že to nejspíše bylo v důsledku vzteku, který jsem na něj z předchozího dne měla.

V tuto chvíli jsem na něj ale nechtěla myslet. Měla jsem před sebou skvělý volný den a já si ho nechtěla kazit. Dopsala jsem tedy svůj e-mail a poslala ho na adresu své oblíbené sestřenky.

O něco později jsem sešla dolů, podívat se za rodiči. Táta psal něco na notebooku a máma byla v kuchyni. Šla jsem za ní pro něco k pití. Usmála se na mě a řekla „Dnes přijedou Dropovi.“

„Já vím, Laura mi psala,“ odpověděla jsem a úsměv jí oplatila.

„Půjdete někam?“ zeptala se mě.

„Ano, možná nakupovat nebo do Lžičky.“

Lžička byl název místního klubu v centru. Většinou jsem tam chodila o víkendech a většinou to bylo právě s Laurou nebo se svým aktuálním klukem, kterého jsem teď neměla. Bylo to klidné místo a já ho měla ráda. Čas od času se tam konala nějaká akce, jako byl koncert nebo obyčejná diskotéka. Zároveň to však byl podnik na úrovni. Žádní feťáci nebo tak něco. Ti měli svůj pajzl na opačném konci města.

„Jsem ráda, že se trochu odreaguješ. Máš toho teď ve škole hodně, že?“

„Ano…“ řekla jsem popravdě. Tohle období bylo celkem náročné. Byl konec září a vypadalo to, že se na nás všichni učitelé domluvili. Každý si myslí, že jeho předmět je ten nejdůležitější. I když učení nebylo něco, co mě v posledních dnech znepokojovalo. Problém tkvěl v něčem jiném…

Odpoledne přijela dvě auta. V jednom (černý mercedes) seděli manželé Dropovi a to druhé (světle modrý peugeot) řídila jejich dcera Laura.

„ Oh, Sonyo, drahoušku. Tobě to ale sluší!“ oznámila mi teta Susan, když vešla dovnitř.

„Ostatně jako vždy, ne?“ přidal se strýc Rodger.

Usmála jsem se a řekla něco milého také na jejich adresu. Pak do domu vstoupila Laura a scéna se opakovala, akorát že teď byla ve středu pozornosti ona a lichotníci byli mí rodiče.

Sestřenka měla dlouhé tmavě hnědé vlasy, dnes stažené do decentního ohonu. Pravou část nosu jí zdobila malá stříbrná náušnice, a když mě spatřila, její oči se rozšířily. Z toho jsem usoudila, že mě také ráda vidí a na uvítanou jsme se objaly.

Laura zhodnotila můj zevnějšek slovy: „Vypadáš skvěle jako vždy, ale mám takový dojem, že tohle tričko jsi na sobě měla, už když jsme se viděly naposledy. Z toho usuzuji, že dnes půjdeme nakupovat.“

„Taky tě ráda vidím,“ odpověděla jsem se smíchem.

Samozřejmě, že se mýlila. Tohle tričko bylo staré asi tak týden. A my dvě se naposledy viděly na konci letních prázdnin. Věděla jsem, že blafuje a že si ze mě střílí, ale ona zkrátka jen potřebovala záminku k tomu, abychom mohly jít do obchodu. A proto jsem jí to rozhodně nehodlala vyvracet.

„Na dnešek mám perfektní plán. Nejdřív půjdeme na lov módních výstřelků do Desmondu a pak do Lžičky. Má tam být diskotéka,“ šeptla mi.

Jejímu slovnímu vyjádření jsem se musela zasmát, ale jinak jsem samozřejmě ochotně souhlasila. Stejně moje peněženka potřebovala trochu provětrat.

Chvíli jsme tedy poseděly s našimi v obývacím pokoji, spíše ze zdvořilosti než z nějakého určitého důvodu. Pak jsme se omluvily a vyšli ven na čerstvý vzduch. Nasedly jsme do Lauřina peugeotu a zanedlouho už jsme upalovaly směrem k největšímu obchodnímu středisku v centru města.

Cestou jsme si plánovaly svůj nákup a povídaly si. Laura se mě ptala na školu a taky na kluky. Znala mě moc dobře na to, aby viděla, jak se při odpovědi škubu. „Copak Sonyo? Snad ses nezamilovala?“ uchichtla se.

No to tedy uhodla. Pomyslela jsem si a taky jí to řekla.

„Copak mě neznáš?“ zašklebila jsem se na ni.

„Tak v čem je teda problém?“ tázala se.

„Zkrátka mi teď leze na nervy jeden kluk,“ odpověděla jsem neutrálně.

„Ach chápu, dolejzá,“ konstatovala.

„Ne, nedolézá,“ alespoň za mnou určitě ne „jen je strašně zvláštní, takový namyšlený…“

Zřejmě moc nechápala, a tak jen pokrčila rameny a nic na to neříkala.

„A co ty?“ prolomila jsem náhlé ticho. „Pořád jsi s tím Jakem?“

Zdálo se, že teď jsem ji vážně pobavila. Zasmála se a řekla: „Ne, to vážně ne. Chodím teď s někým jiným.“

Potom už následoval jen vodopád slov rušený pouze naším smíchem a hudbou z rádia. Co se týče kluků, tak i v tomto ohledu jsme si s Laurou byly hodně podobné.

S plnými taškami jsme se vraceli zpět k autu. Z dnešního úlovku jsem byla skutečně nadšená. Čerstvě nakoupené věci stačily k tomu, aby nahradily ty starší, obnošené. Na nákupech s Laurou se vám nikdy nemohlo stát, že budete nerozhodní. Ona vás prostě donutila koupit si vše.

Když jsme vyjížděly z garáží, všimla jsem si, že venku se už setmělo. Ulice rozzářily velké pouliční lampy a digitální hodiny v Lauřině autě oznamovaly blížící se sedmou hodinu večerní. Nejvyšší čas zajít do Lžičky.

O několik minut později jsme již vcházely do objemné místnosti, kde dnes hrála hlasitá, moderní hudba. Jako obvykle zde bylo narváno mladými lidmi, kteří si užívali svůj volný den. Pár z nich jsem znala ze školy, ale moc jich nebylo. Jelikož si tento klub účtoval 12 dolarů za vstup, řada „známých“ se bavila v levnějších podnicích.

Všechny boxy byly již plné, a tak jsme se usadily na vysoké židle u koktejlového pultu.

„Co si dáte?“ ptal se snědý číšník.

„Jednu colu, prosím.“ řekla jsem se širokým úsměvem. Hodně přítomných se nalévalo nějakým druhem alkoholu, ale ti už byli zřejmě zletilí, protože bych pochybovala o tom, že zde díky pravidelným a přísným kontrolám bude někdo nezletilý pít něco, co má víc jak 0% alkoholu. Ostatně, stejně by mu nenalili. Někdo to považoval za nevýhodu Lžičky. I mě to někdy štvalo.

Laura si objednala něco nechutně sladkého a pozorovala děj kolem sebe. Taneční parket se hemžil rozdováděnými lidmi, ze všech koutů byl slyšet smích a nesrozumitelný drmol přítomných, kteří se spolu snažili bavit přes hlasitou hudbu. Nedaleko stál hlouček kluků, kteří se na nás dívali, a nebylo pochyb, že se jim líbíme. Laura si vzala svou plnou sklenku a pokynula jim „na zdraví“.

Odvrátila jsem oči v tu samou chvíli, kdy se otevřely vstupní dveře a do klubu vešel ten, koho bych tady za žádnou cenu nečekala.

Leo Carsen stál na prahu a rozhlížel se po místnosti. Měl na sobě černou košili s krátkým rukávem a volné džíny. Jeho dokonalé rysy komponovaly s hrdým držením těla. Byl právě tak krásný, jako vždycky. Všimla jsem si, že byl sám. Prohledával klub a zřejmě hledal místo k sezení. Celou dobu jsem ho pozorovala a kochala se pohledem na něj. Pak se podíval naším směrem a naše oči se střetly. Přišlo mi, že ty jeho, krásné tyrkysové, září s ještě větší intenzitou než obvykle. Doslova si jimi sám osvětloval cestu, ale to bylo nejspíš způsobeno místním šerem, které zde vládlo.

Nasadil neodolatelný úsměv a začal se k nám přibližovat.

„Proboha“ uteklo mi skrz pootevřené rty.

„Děje se něco?“ zeptala se Laura.

Němě jsem ukázala na Lea a ona na sebe málem vylila svůj drink. Rázem si přestala všímat hloučku zhrzených kluků a měla oči jen pro pár metrů vzdáleného Lea.

Blížil se k nám za doprovodu stovky obdivných pohledů. V klubu to vypadalo, jako kdyby právě přišla nějaká celebrita. Ty lidi jsem docela chápala, bylo jasné, že tu dřív nebyl, tudíž ho nikdo neznal. Podobnou situaci jsem zažila už ve škole, nebo když jsem sem přišla poprvé já sama.

Došel až k nám a pozdravil: „Ahoj Sonyo, jsem rád, že jsem tě tu potkal. Aspoň nějaká známá tvář.“

„Ahoj Leo,“ odpověděla jsem a srdce mi tlouklo, jako kdybych právě uběhla pětistovku „co tu děláš?“

Přece jen byla Lžička celkem daleko od školních kolejí, nemluvě o tom, že jsem se divila, že osoba žijící na koleji si může dovolit vyhodit celkem dost peněz za vstup do místního top klubu.

„Jeden kámoš z kolejí říkal, že je to tady celkem fajn, tak jsem se sem zajel mrknout.“ odpověděl.

„Hlavně ze zvědavosti.“ dodal.

Jen jsem přikývla, neschopna slova. Celou konverzaci sledovala Laura, a když si všimla, že se nemám k tomu představit ji, tak řekla: „Ahoj, já jsem Laura Dropová, Sonyina sestřenice. Sedneš si k nám?“

Hodila jsem po ní rozpačitým pohledem, ale už bylo pozdě. Leo se také představil a sedl si na volné místo vedle mě.

Byla jsem zde s Laurou, a proto jsem se nemusela bát, že by konverzace vázla. Krom toho jak jsem již dříve zjistila, Leo byl velmi dobrý společník. Bavili jsme se o všem možném a já si opět uvědomila, že je mi jeho přítomnost příjemná. To poznání mě překvapilo a do jisté míry i znervózňovalo. Vždyť jsem toho kluka vlastně ani neměla příliš v lásce…nebo ano?

Laura byla ve svém živlu. Smála se a bavila, jako by se s Leem znala už léta. Její nespoutanou povahu jsem jí dost často záviděla.

Začali hrát mou oblíbenou píseň od Simple plan a já si nevědomky podupávala do rytmu. Leo si toho zřejmě všiml, protože se zeptal: „Chceš jít tančit?“

Měla jsem sto chutí říct ne, ale on mě doslova hypnotizoval pohledem. Z jedné strany on, z druhé Laura, samozřejmě už jí muselo dojít, že právě Leo je ten, o kterém jsme mluvily v autě.

A tak jsem šla. Píseň byla celkem rychlá, rytmická. Zapadli jsme do davu a vlnili se do rytmu. Za chvíli se k nám přidala i Laura a pár dalších lidí, kteří si nechtěli nechat ujít tančit s takovým párem, jako jsme byli my. Leo byl úžasný. Zůstali jsme na parketě ještě o dvě písně déle a pak jsme šli zpět na svá místa.

„No Leo, co děláš zítra?“ prohlásila jsem bezmyšlenkovitě, když jsme si sedali.

Najednou byl obezřetný. „Ještě nevím, proč se ptáš?“

„Nechtěl bys se mnou jít třeba ven?“ vypadlo ze mě a rázem jsem si za to vynadala. Co to sakra dělám? To nejsem já. To zřejmě ten tanec, úplně mi vymazal mozek. Ale už bylo pozdě. Laura na mě jen nevěřícně zírala.

Leo se na mě také chvíli díval a pak odpověděl: „Raději ne. Myslím, že bude lepší, když zůstaneme přáteli.“ řekl a mně sebevědomí spadlo do kanálu, i když ne, tak hluboko zas ne, spíše jen sestoupilo o tři příčky níž z maxima.

„Můžeme jít na přátelskou vycházku“ vylétlo mi z úst, až jsem se přes ně chtěla praštit. Snad ho nepřemlouvám, vždyť mě právě odmítl. Začala jsem mít vztek, jak na něj, tak na sebe.

„Promiň Sonyo. Myslím, že to není dobrý nápad. Už musím jít. Neměl jsem sem chodit. Zatím se mějte, ahoj.“ řekl a odešel pryč.

Co to zas plácal? Neměl jsem sem chodit? Co to mělo znamenat? Vždyť nemohl vědět, že tu budu. Tak tohle byla poslední kapka.

Ujížděly jsme autem zpět k domovu. Měla jsem totálně zkaženou náladu, kterou ještě podtrhla Laura.

„Nemohu uvěřit tomu, že jsi ho právě ty pozvala na rande. Co to do tebe vjelo?“ ptala se se smíchem.

„Jsem ráda, že aspoň ty se dobře bavíš.“ odsekla jsem.

„Promiň, ale úplně jsi mě zaskočila. Ale na druhé straně tě chápu, on je absolutně úžasnej.“

„Ne, to teda není. Je jen šíleně namyšlený, jak jsem říkala.“

 Laura se jen zasmála a zbytek cesty jsme jely mlčky.

Vešly jsme do domu a rozhlédly se po obýváku. Všichni seděli tak, jak jsme je opustily. Televize byla zapnutá.

Jakmile nás máma spatřila, vrhla se na nás: „Oh, zlatíčka konečně jste tu. Měli jsme strach, že uvíznete v té hrozné koloně.“

„V jaké koloně?“ ptala se Laura „Jely jsme po severozápadní.“

„Ach tak, na jihozápadní u centra, nabouralo osobní auto do stromu. Řidič byl na místě mrtev.“ oznámila nám máma.