Miluji tvou krásu

Autorka: Dianee

3. kapitola – Leo Carsen

„Určitě už je ti dobře?“ ptala jsem se Samanthy. Nechtěla jsem být zrovna nemocná.

„Ano, byla to jen jednodenní nevolnost. Neměj strach, už je to v pořádku.“

Kráčely jsme rozlehlým školním hřištěm a těšily se z dalšího slunečného dne. Bylo krátce po poledni a my měli volno na oběd.

„Událo se tu včera něco zajímavého?“ chtěla vědět s důvěrně známým jiskřením v očích.

„Nic, co by stálo za zmínku,“ odpověděla jsem rychle.

„Mluvila jsi už s tím novým klukem?“ zeptala se a dost mi tím lezla na nervy.

„Vlastně ne,“ odpověděla jsem a byla to téměř pravda „proč se ptáš?“

„Jen mě to tak napadlo. Zjistila jsem, jak se jmenuje,“ prohlásila pyšně.

Nechtěla jsem na sobě dát znát ani známku zájmu, a tak jsem jen pokrčila rameny.

„Leo Carsen,“ řekla nakonec bez vybídnutí.

„Kam na to furt chodíš Sam?“ zeptala jsem se znovu překvapena jejím talentem vědět vše.

„Když jsem se včera cítila líp, poslala mě máma koupit pár věcí. Před obchodem jsem potkala Marka Roleho. Ptal se jak se mám atd. Chvíli jsme se bavili a pak padla řeč i na toho nového. Říkal, že je celkem fajn, možná jen trošku zvláštní.“ Zakončila svůj monolog.

Trošku zvláštní. To tedy rozhodně byl. Tak Leo Carsen. Neobvyklé jméno pomyslela jsem si. Takové vznešené…

„Mám hlad, půjdem už na oběd?“ zeptala jsem se a doufala, že rozhovor na téma Leo Carsen už skončil. Zkrátka jsem ho nechtěla mít v jednom kuse v hlavě.

„Máš pravdu, už bychom mohly jít. Zvoní za tři čtvrtě hodiny.“ odpověděla Samantha. Zřejmě vycítila, že o něm nechci mluvit.

Jídelna byla přecpaná k prasknutí. Po nekonečně dlouze se táhnoucí frontě jsme si nakonec ani neměly kam sednout. Tohle jsem fakt nesnášela. Jediná dvě volná místa byla u stolu, kde seděl Marek Roly a… no to snad ne. A Leo Carsen! Sakra ten kluk byl ale otravnej. Věděla jsem, že Samantha směřuje právě k tomuhle stolu a kdybych v tuto chvíli nedržela v ruce tác s jídlem, asi bych okamžitě odešla z jídelny.

Zastavily jsme se u jejich stolu a Sam se zdvořile zeptala, jestli si můžeme přisednout. Marek se na mě podíval, pak se podíval na ni, povzbudivě se usmál a přikývl.

Věděla jsem, že tenhle kluk patří k té menšině, která mě neměla příliš v oblibě, ale jelikož se mu dle mého názoru Samantha líbila, respektoval i mě.

Posadila jsem se naproti těm úžasným modrým očím a snažila se je nevnímat. Bylo to velmi obtížné. Zvláště potom, co se Sam zvesela bavila s Markem a já tam seděla jako balík. Měla jsem na ni vztek.

Po chvíli na Marka zřejmě zaklepalo slušné vychování, protože se podíval na svého tichého přísedícího a představil nám ho.

„Mimochodem, tohle je Leo Carsen,“ řekl.

Samantha se usmála, napřáhla svou pravici a se slovy „Ahoj, já jsem Samantha Rodriquezová,“ se také představila.

„Ahoj, jsem Leo,“ řekl kouzelným hlasem a potřásl jí rukou.

Cítila jsem, že teď je řada na mě.

„Sonya Talimarová,“ řekla jsem stroze a potřásla si s ním rukou. Ten dotek byl příjemný. Přímo dokonalý. Byl jako vlahé pohlazení. Jeho pokožka byla chladná a jemná, krásná.

„Ahoj,“ řekl a usmál se, což mě celkem překvapilo, a to sice ze dvou důvodů. Za prvé proto, že včera tak přátelský rozhodně nebyl. A za druhé, protože to byl ten nejnádhernější úsměv, jakým se na mě kdy nějaký kluk usmál. Až mě to omamovalo. Chtělo se mi mu poskytnout jeden ze svých dokonalých úsměvů, ale nakonec jsem se ovládla. Stále u mě měl vroubek.

Potom začal Marek dál něco blábolit k Sam. Nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost, až do té doby, co se Samantha zvedla a oznámila mi, že se ještě před hodinou půjde s Markem podívat na trénink jeho fotbalového družstva. Hraje totiž za školní ligu.

Střelila jsem po ní vyčítavým pohledem, ale než jsem stačila cokoliv říct, se slovy „Uvidíme se za čtvrt hodiny“ mi i s Markem zmizela z očí. No fajn!

Zůstala jsem tam sedět mlčky se svým stejně tichým společníkem a dojídala zbytek oběda. Krásný Leo byl stále naproti mně. Snažila jsem se na něj nedívat, ale byl to velmi těžký úkol. K mému překvapení po chvíli prolomil ticho on. Svým úžasným, záviděníhodným hlasem řekl: „No Sonyo, co máš ještě za hodinu?“

Jeho tón mě tak zaskočil, že jsem nad odpovědí chvíli otálela. Byl velmi milý a přátelský. Jako by tu seděl úplně jiný člověk, než ten, se kterým jsem se včera střetla na schodech. Jeho chování mě mátlo.

„Ještě mě čeká angličtina a matika,“ odpověděla jsem po kratší odmlce. Znělo to tak nějak obyčejně a tak jsem dodala: „Ty už jsi dnes skončil?“

Jeho úsměv se rozšířil. Nádherné oči zajiskřily.

„Ano,“ řekl „pro dnešek mám hotovo.“

Navzdory všemu jsem mu úsměv oplatila. Bylo těžké nebýt milá na někoho, kdo vypadal tak jako on.

Pak jsem dojedla. Zvedla jsem se od stolu, a ačkoliv se mi nechtělo, chystala jsem se s ním rozloučit. Jako by věděl, co ho čeká, také se vztyčil a řekl, že mě doprovodí. Podívala jsem se na jeho talíř. Byl téměř plný, a proto mě udivilo, že už chtěl odejít. Sledoval můj pohled, pak jen pokrčil rameny a zeptal se: „Nechceš, abych šel s tebou?“

Takovou příležitost jsem si nehodlala nechat ujít, a tak jsem rychle přitakala: „Ne, samozřejmě, že se mnou můžeš jít. Jen jsem tě chtěla nechat dojíst.“

„Nemám hlad,“ řekl měkce a pak jsme vyšli směrem k odběru táců. Lidi v jídelně se na nás dívali. A mě došlo, že jsme spolu museli vypadat dokonale.

Potom jsme se vydali z jídelny opět směrem ke škole. Cesta tam netrvala dlouho. Jeho blízkost mi byla příjemná a překvapilo mě, jak je snadné si s ním povídat. Ptal se mě na město, na spolužáky a učitele. Moje otázky směřovali spíše na jeho minulost. Ptala jsem se na jeho domov, přátele a rodinu. Odpovídal souvislými větami a mně se přesto zdálo, že mi neříká celou pravdu. Bylo to jako by mi vyprávěl děj knihy, ale vynechal hlavní zápletku. Jeho příběh byl celkem jednoduchý. Kluk z malého města s touhou po dobrém vzdělání a milující rodinou. A přesto byl tak zvláštní a tajemný.

Dorazili jsme před školní budovu právě, když za svojí oznamovací větou udělal poslední pomyslnou tečku. Byla jsem si jistá, že teď nastal ten okamžik, kdy řekne, že jsem dobrá společnice a nenápadně mě pozve do kina nebo na zmrzlinu, zkrátka na rande. Právě tak, jako to dělali všichni ostatní kluci. To byl omyl. Otevřel mi vchodové dveře a slovy „Rád jsem tě poznal Sonyo,“ mě opět nehorázně zaskočil a naštval.

Aniž bych stihla říct jediné slovo, zase se na mě usmál, otočil se a spěchal směrem ke kolejím nedaleko školy.

Velmi podrážděná jsem vešla do třídy a sedla si vedle natěšené Samanthy. Tohle byl vrchol. On byl vážně úplně mimo. Nechápu, jak jsem si o něm kdy mohla myslet, že je tak úžasný. Vůbec se nepokusil o to, mě někam pozvat. Tak proč mě teda doprovázel? Aby mi mohl říct, jak rád mě poznal? Tak to ať si nechá. Až mě příště někam pozve, jakože to ať chce nebo nechce jednou stejně udělá, tím jsem si byla jistá, tak odmítnu. Ať i on pozná, co je to ponížení. Rozhodla jsem.

Tss, nějaký Leo Carsen mě nerozhází, pomyslela jsem si.