Miluji tvou krásu

Autorka: Dianee

2. kapitola – Střet

Ležela jsem na posteli a přemýšlela za zvuku své oblíbené hudební skupiny. Pořád jsem měla před očima obraz toho nového kluka. Nemohla jsem ho dostat z hlavy. Co to se mnou sakra bylo? Možná to bylo tím, že byl nový, že jsem ho neznala, a proto mi přišel tak zajímavý. Všechny ostatní kluky ze školy jsem totiž znala téměř nazpaměť. Tenhle byl ale tak jiný, tak nevšední, tak hezký…

Dost! Pomyslela jsem si. Tohle musí přestat. Přece se nenechám zblbnout nějakým novým hezounkem. To mi nebylo podobné. Oni mají šílet ze mě a ne já z nich.

 Jedno mi ale bylo jasné. Právě dneska jsem totiž při pohledu na toho nováčka pocítila to, co cítí všichni ostatní kluci, když se zahledí na mě. Docela mě to znepokojovalo. A tak jsem si dala předsevzetí, že ho budu ignorovat. Nebudu se na něj dívat, nebudu se na něj usmívat, budu dělat, jako když neexistuje. Jestli o mě má zájem, tak ať on udělá první krok. Stejně jako všichni ostatní normální kluci.

S tímto rozmyslem jsem sešla dolů po schodech, pomoct mámě s večeří. Táta už byl taky doma. Seděl v obýváku a díval se na televizi.

„Ahoj tati, jak bylo v práci?“ zeptala jsem se zdvořile.

„Ahoj Sonyi. Ále ani mi nemluv. Samé rýsování. Už mi to leze na nervy.“

Táta pracoval jako bytový architekt. Dost si na své zaměstnání stěžoval, ale já věděla, že ve skutečnosti svou práci miluje. Stejně jako máma, která byla učitelkou v mateřské školce. Oběma dvěma jejich kariéra vynášela celkem slušný peníz, a tak jsme si mohli dovolit bydlet v jedné z těch luxusnějších čtvrtí New Jersey.

„A co ty? Jak bylo ve škole?“ zeptal se náhle, čímž se opět trefil na to pravé místo. Při jeho otázce jsem zase viděla tvář neznámého cizince s krásnýma zářivýma očima. Tohle on opravdu uměl.

„Nic zvláštního,“ odpověděla jsem nakonec a šla krájet cibuli. Tento rozhovor jsem už nadále vážně nechtěla rozpitvávat.

Po večeři jsem se rozhodla, že půjdu spát brzy. Šla jsem se umýt, a pak rovnou do postele. Dnes jsem vážně neměla náladu ponocovat. Zavřela jsem oči a téměř okamžitě usnula. Zdálo se mi o něžném chlapeckém obličeji s úchvatnýma očima. Dívaly se na mě a po chvíli mi přišlo, že na nich není nic zas tak moc úžasného. Byly to jen nějaké modré oči. Krásné, ale ne tak skvělé, že bych kvůli nim ztratila svou soudnost. S touto myšlenkou můj sen skončil a já tak mohla klidně a nerušeně spát.

Ráno mě vzbudilo hlasité vyzvánění mého mobilního telefonu. Ať volal kdokoliv, nebudu na něj příjemná. Vzbudil mě.

Z čísla jsem rozpoznala Samanthu. No skvěle, můj nový budíček.

„Haló,“ řekla jsem mrzutě.

„Ahoj Sonyo, omlouvám se, jestli jsem tě nějak vyrušila, ale dnes nejdu do školy. Je mi nějak divně. Snad se to do zítřka zlepší. Mohla by si mě prosím tě omluvit?“

No to byl teda gól, zavolá si bůhví kdy a myslí si, že budu skákat podle toho, jak si pískne?

„Proboha Sam, kolik je hodin?“

„Půl deváté, za deset minut zvoní. Snad ještě nespíš?“

„Půl deváté? Ježiši Sam, asi jsem trochu zaspala. Musím sebou hodit. Neboj, omluvím tě. Ještě že jsi zavolala. Zatím ahoj.“ ukončila jsem náš krátký rozhovor.

Nehodlala jsem spěchat, stejně už jdu pozdě. Nechtěla jsem ale poslouchat Samanthu, jak mě nabádá, abych si pospíšila atd. To jsem ji i radši poděkovala za to, že mě vzbudila. Nechápala jsem, jak jsem mohla přeslechnout budík, ale nějak jsem o tom neměla chuť přemýšlet. Měla mě vzbudit máma.

Rozhodla jsem se vzít si na sebe džínovou minisukni a červené tričko. Venku bylo na září nezvykle teplo. Potom, co jsem se ujistila, že mi to opět sluší, jsem sešla dolů. Byla jsem sama. Rodiče už jistě byli dávno v práci. Tak jako každý den jsem si vzala svačinu a vydala se na cestu.

Když autobus se skřípěním pneumatik zastavil před školou, bylo slyšet zvonek ohlašující konec první hodiny. To bylo celkem dobré. Následovala čtvrt hodinová přestávka. Procházela jsem přes školní pozemky, když jsem za sebou uslyšela obdivné hvízdnutí. Rozzuřeně jsem se otočila. Dnešek nezačal dobře a nikdo neměl proč, hvízdat na mě jako na nějakého pitomého psa.

Při bližším pohledu na toho vtipálka se mi neovladatelně rozbušilo srdce. Stál tam, stejně tak úžasný jako včera. Se stejnýma tyrkysovýma očima, které se teď dívaly na mě. Jako v tom včerejším snu. Vzpomněla jsem si na své předsevzetí a nedobrovolně od něj odtrhla zrak. On nebyl ten, kdo pískal.

Moje oči se přesunuly na místo, kde stál Robert Culigen. Můj bývalý přítel.

„Máš nějaký problém Robe?“ začala jsem zostra.

„Ne, jen jsem chtěl naznačit, jak moc ti to dnes sluší Sonyo.“ Řekl se smíchem.

„Naznačils to dost uboze.“ Křikla jsem na něj.

Poznal, že to přehnal.

„Promiň,“ odpověděl kajícně.

Zamračila jsem se na něj a nechala to plavat. Byl to vlastně chudák. Ještě se nestačil vyrovnat s tím, že jsem ho nechala.

Pohledem jsem se přesunula zpět na místo, kde předtím stál ten, jehož jsem chtěla ignorovat. Ale už tam nebyl. Nebyla jsem si jistá, jestli to je dobře nebo špatně, každopádně mi došlo, že je nejvyšší čas jít do třídy.

Po anglické literatuře jsem si šla pro věci do skříňky. Měli jsme dějepis a já tu bichli odmítala tahat každý den domů. Vyndala jsem učebnici a pár sešitů na další hodiny a vydala se do učebny v nejvyšším poschodí. Na schodech jsem se zarazila. V té skříňce jsem si zapomněla penál. Kdyby tady byla Samantha připomněla by mi to. Zlostně jsem se otočila a narazila do stěny.

Při bližším pohledu mi došlo, že to není stěna. Zvedla jsem oči a hleděla do té nejkrásnější chlapecké tváře, kterou jsem kdy viděla. Okamžitě jsem zapomněla na všechna svá předsevzetí a soustředila se na jeho nádherné rysy. Nový kluk mě pevně svíral svýma silnýma rukama, abych nespadla. Když mu tu došlo, obratně mě pustil a se slovy „Omlouvám se,“ zmizel o poschodí výš.

Je vůbec normální? Každý jiný kluk by dal nevím co za to, aby se mnou mohl prohodit jen pár slov a když on má příležitost jen se omluví a zmizí? Copak se mu nelíbím? Jeho myšlenkové pochody jsem vážně nechápala, nemluvě o tom, že mě štvaly.

Po zbytek dne jsem byla víc než podrážděná. Zase jsem se nemohla soustředit na nic jiného, než na toho namyšleného nováčka, co se neumí chovat.