Miluji tvou krásu

Autorka: Dianee

1.kapitola – Nový přírůstek

Naposledy jsem na sebe mrkla do zrcadla a – ostatně jako každý den – jsem byla spokojená. Díval se na mě pár zelenomodrých očí kontrastující s mou lehce narůžovělou pokožkou. Blond vlasy mi spadaly jen něco málo pod lopatky. Měla jsem vlasy, o kterých sní snad každá normální holka: hebké, přiměřeně dlouhé, nikdy neztrácející  objem, zdokonalené jemným melírem a přitom tak přirozené. Tmavé džíny a tyrkysové tričko perfektně zvýrazňovaly mojí postavu top-modelky. Usmála jsem se svými plnými rty a odhalila tak řadu sněhově bílých, dokonale rovných zubů. Nakonec jsem popadla batoh a spěchala dolů na snídani.

V kuchyni jsem potkala svou mámu. Claire Talimarová se skláněla nad kuchyňským stolem a připravovala čaj.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem.

Claire vzhlédla a také pozdravila „Ahoj Sonyo.“

„Sluší ti to,“ dodala.

„To mi říkáš novinku,“ řekla jsem s úsměvem.

Máma se zlehka zasmála, ale pak odpověděla: „Neměla by sis sebou být tak jistá, drahoušku.“

Znovu jsem se usmála, popadla svačinu, dala jí pusu na tvář a vyšla ven do nového slunečného dne.

 Šla jsem na autobus a v duchu si říkala, jestli rodiče dostojí svého slibu a já k osmnáctinám konečně dostanu to své vysněné auto. Cestou se na mě otočilo pár kluků a já je obdařila svým mírně pobaveným úsměvem. Ráda jsem s nimi hrála tuhle hru. Věděla jsem, že oni budou mít radost a já se pobavím. Zároveň jsem jimi však pohrdala. Říkejte si co chcete, ale pro mě vzhled znamenal hodně, nemělo smysl flirtovat s nikým, kdo se mi nelíbil.

Když jsem dorazila na autobusovou zastávku, autobus už se chystal k odjezdu. Dnes se mi nechtělo běžet, proto jsem jen velmi zlehka mávla na řidiče, nevinně se usmála a nahodila trochu rychlejší tempo. Řidič mě takřka okamžitě zmerčil, bez váhání znovu otevřel dveře a já tak mohla v klidu nastoupit. Tohle vždycky fungovalo.

„Děkuji,“ řekla jsem a v duchu se smála nad jeho výrazem.

Posadila jsem se na volné místo doprovázena pohledy cestujících. Někteří se usmívali, na jiných byla vidět závist ba i mírné naštvání, zřejmě proto, že na mě autobus počkal. Zahleděla jsem se z okýnka a po zbytek cesty nedělala nic jiného, než sledovala rozlehlou krajinu mého rodného města.

Autobus zastavil a já se loudala ke školní budově. Před školou na mě čekala Samantha Rodriquezová moje „nejlepší kamarádka“. Těžko můžete osobu, kterou ve skutečnosti nenávidíte nazývat svou nejlepší kamarádkou. Ve škole se se mnou bavilo hodně lidí. Kluci, protože jsem se jim líbila a holky, protože mi záviděli a v přátelství se mnou viděli nové příležitosti. Samantha nebyla typem holky, která by mi dělala naschvály nebo mě za zády pomlouvala. Přesto jsem ji z nějakého důvodu neměla ráda. Asi mi zkrátka nevyhovovalo, jak za mnou pořád běhala a při každé příležitosti si u mě vylévala srdce. Přesto přese všechno jsem se s ní ve škole bavila asi nejvíce. Alespoň jsem cítila, že se se mnou nekamarádí jen z prospěchářství. Bylo na ní jasně vidět, že má velkou radost z toho, že si hvězda školy vybrala za (i když nedobrovolnou) kamarádku právě ji.

„Ahoj Sonyo, jdeš pozdě,“ oznámila mi.

„Já vím,“ zněla moje odpověď „ a to jsem ještě dobíhala autobus,“ odvětila jsem, abych situaci dodala trochu dramatičnosti.

Samantha se zachichotala a dále už se k tomu nevyjadřovala. Náhle se její lískové oči rozšířily. „Víš, že dneska má přijít ten nový kluk?“ zeptala se mě. Co se týče drbů, tak v tom byla Sam jednička.

„Něco jsem slyšela,“ odpověděla jsem nevzrušeně.

„Bude chodit o rok výš než my. Tuším, že do 3. C. Prý je z Washingtonu, přistěhoval se sem kvůli studiu a bude bydlet na koleji poblíž školy. Přijel sám.“

„Copak ve Washingtonu nemají dost dobrých škol?“ zeptala jsem se mírně překvapeně. Tahle škola byla sice dobrá, možná nejlepší v New Jersey, ale že by sem kvůli ní jel někdo až z Washingtonu? Přišlo mi to trochu ujeté.

Samantha jen pokrčila rameny „Říká se, že je moc hezký,“ řekla nakonec s drobnými plamínky v očích.

„Nový přírůstek,“ uchechtla jsem se. Úplně jsem ho viděla, zase jeden z těch manekýnů, co si mysleli, že můžou mít všechno, na co si vzpomenou. Můj další nápadník.

Dneska bylo úterý, a to znamenalo matiku, biologii, zeměpis, tělocvik a angličtinu. Byla jsem ráda, když zvonek oznámil konec poslední hodiny a my měli pro dnešek volno.

 Šouraly jsme se dlouhými školními chodbami, když jsem ho spatřila. Šel přímo proti nám s partičkou nových kamarádů. Musel to být ten nový kluk, protože jinak bych si ho tu už dříve určitě všimla. Při pohledu na něj jsem málem ztuhla na místě. Byl vysoké, vypracované postavy.  Měl tmavé krátce střižené nagelované vlasy. Jeho oči byly modré, ale nebyla to normální modrá. Byla to zářivá modrá, téměř tyrkysová, ladící s barvou mého dnešního trička. Zřejmě nosil čočky, ale v tu chvíli jsem o tom nebyla zcela přesvědčená. Dalším rysem jeho osobnosti byla pleť. Nesmírně bílá, sluncem nedotčená a přesto krásná.

Nemohla jsem od něho odtrhnout pohled, a když jsme se míjeli, moje hlava se k němu nevědomky natočila. V tu chvíli si všiml i on mě a moje oči se na krátkou chvíli střetli s jeho. V jeho vyrovnaném pohledu se mísil úsměv s překvapením. Typický výraz kluka, který na mě pohlédl, ale stejně byl tak nějak naprosto odlišný od ostatních kluků. Jeho obraz jakoby vystupoval z normálního prostředí.

Prošli jsme kolem sebe v němém údivu. Už byl dávno někde za mnou, ale já ho stále viděla před sebou. Cítila jsem na tváři sluneční svit, jak jsme vyšli z budovy. Slyšela jsem Samanthu, jak mi něco říká, ale nebyla jsem ji schopná vnímat. Ten chlapec byl tak krásný. Bylo to až nepřirozené. Jako by ani nepatřil do této reality.