Midnight Sun - Stephenie Meyer

Překlad: Kytka

4.kapitola - Vize

Vrátil jsem se zpátky do školy. Byla to správná věc, musel jsem se chovat co nejmíň nápadně.

V průběhu dne se většina studentů také vrátila do školy. Jenom Tyler, Bella a ještě pár dalších, kteří použili nehodu jako záminku, zůstali v nemocnici.

Udělat správnou věc by pro mě nemělo být tak těžké. Ale po tom všem, jsem jen zatínal zuby a snažil se vypudit z hlavy myšlenku vyhnout se škole a jít najít děvče.

Jako kdybych byl pronásledovatel. Posedlý pronásledovatel. Posedlý, upíří pronásledovatel.

Škola pro mě dnes byla - nepochopitelně – ještě více nudná než před týdnem. Jako kóma. Jako kdyby barvy zmizely ze všech stěn, stromů, oblohy, tváří okolo mě … Zíral jsem na praskliny ve stěně.

Byla tu ještě jedna správná věc, kterou bych měl udělat … ale neudělal jsem jí. Samozřejmě, zároveň to také nebyla správná věc. Záleží na úhlu pohledu.

Z pohledu Cullenových – ne jenom jako upírů, ale Cullenových, někoho, kdo patří do rodiny, také výjimečně v dnešním světě – by správná věc vypadala asi takto:

 "Jsem překvapený, že tě vidím ve třídě, Edwarde. Slyšel jsem, že jsi byl u té strašné nehody dnes ráno."

"Ano, byl jsem, pane Banner, ale měl jsem štěstí." Přátelský úsměv. "Ani jsem se nezranil… Škoda, že to samé nemůžu říct o Belle a Tylerovi.“

"Jak se mají?"

"Myslím, že Tyler je v pořádku … má jen povrchové řezné rány od předního skla. Ale nejsem si jistý u Belly.“ Zamračený, starostlivý výraz. "Asi má otřes mozku. Na chvíli byla dost mimo – viděla divné věci. Doktoři se obávali …"

A takto by to mělo pokračovat. Dlužil jsem to svojí rodině.

"Jsem překvapený, že tě vidím ve třídě, Edwarde. Slyšel jsem, že jsi byl u té strašné nehody dnes ráno.“

"Nezranil jsem se." Žádný úsměv.

Pan Banner nedočkavě přešlapoval z nohy na nohu.

"Víš něco o Belle Swanové a Tylerovi Crowleyovi? Slyšel jsem, že měli nějaké odřeniny …“

Pokrčil jsem rameny. "Vůbec nic."

Pan Banner si odkašlal. "Ach, jasně…“ můj studený pohled ho mírně znervózňoval.

Rychle se vrátil zpět za katedru a začal s vyučováním.

Tohle nebylo správné. Dokud se na to nedíváte z jiného a dost neznámého úhlu pohledu.

Já jen že to bylo tak … negentlemanské ji očerňovat za jejími zády, zvlášť když mi dokázala, že jí můžu věřit víc, než jsem kdy mohl doufat. Neřekla nic, co by mě prozradilo, i když k tomu měla dobrý důvod. Zradil bych jí, když vlastně neudělala nic, kromě toho že zachovala moje tajemství?

Stejný rozhovor jsem měl i se slečnou Goffouvou – ale ve španělštině – přičemž Emmett na mě neustále zíral.

Doufám, že pro to, co se dnes stalo, máš opravdu dobré vysvětlení. Rosalie je bojovně naladěná.

Zakoulel jsem očima, aniž bych se na něj podíval.

Právě mě napadlo perfektní vysvětlení. Předpokládejme, že bych nezastavil řítící se auto …. Zděsil jsem se té myšlenky. No, a kdyby jí porazilo, začala by krvácet, vůně její čerstvé krve by se vznášela ve vzduchu …

Zachvěl jsem se a nejenom strachem. Jedna část mě se chvěla touhou. Ne, nebyl bych schopný ji jen tak sledovat, krvácející, bez toho abych nás všechny neodhalil, tím nejstrašnějším možným způsobem.

Tohle odůvodnění znělo perfektně … ale nepoužiji ho. Bylo to příliš potupné.

A nepomyslel jsem na to už dost dlouho.

Dávej si pozor na Jaspera, pokračoval Emmett, který ignoroval moje zamyšlení. Není rozzlobený … spíš je víc odhodlaný.

Viděl jsem, co tím myslí a na chvíli se se mnou místnost pohnula. Hněv mě zachvátil naplno, pohltil mě tak, že jsem na chvíli měl pohled zastřený červenou mlhou. Myslel jsem, že se udusím.

KRISTE PANE, EDWARDE! SEBER SE! Zakřičel na mě v myšlenkách Emmett. Položil mi ruku na ramena a zadržel mě na židli dřív, než jsem stačil odejít. Jen málokdy používal celou svojí sílu, protože jen málokdy to bylo potřeba, protože byl silnější než jakýkoliv upír, s kterým jsem se, kdy potkali. Ale teď ji musel použít. Jen na mě položil ruku, nesnažil se mě na židli zatlačit. Kdyby to zkusil, stolička by se pode mnou zlomila.

KLID! Rozkázal mi.

Snažil jsem se uklidnit, ale bylo to velice těžké. Byl jsem plný hněvu.

Jasper neudělá nic, dokud se neporadíme. Jen mě tak napadlo, že bys měl vědět, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky.

Soustředil jsem se na uvolnění svalů a cítil jsem, jak Emmett zvolna uvolnil svoje ruce.

Snaž se na sebe nepoutat ještě více pozornosti než doteď. Už tak jsi ve velkých problémech.

Zhluboka jsem se nadechnul a Emmett mě v tom okamžiku pustil.

Rozhlédl jsem se po místnosti, ale naše konfrontace byla tak tichá a krátká, že si jí všimlo jen pár lidí, kteří seděli za Emmettem. Nikdo pořádně nevěděl, co si o tom má myslet a tak to nechali být. Cullenovi jsou divní – každý to už věděl.

Bože, chlapče, ty jsi pohroma, dodal Emmett se soucitem v hlase.

"Víš, co mi můžeš …" zamumlal jsem si pod nos a Emmett se potichu zasmál.

Emmett nebyl uražený, pravděpodobně bych měl být vděčný jeho veselé povaze. Ale i tak jsem viděl, že ho trápí Jasperovy záměry – že Jasper uvažoval, jaké by to bylo, kdyby se věci přihodily jinak.

Hněv ve mně vřel, velmi těžko se mi dařilo ho udržet pod kontrolou. Ano, Emmett byl sice silnější než já, ale ještě nikdy mě neporazil v našich soukromých wrestlingových zápasech. Stěžoval si, že podvádím, ale naslouchání myšlenkám bylo mojí součástí stejně tak jako jeho nevýslovná síla. Ale i tak jsme pravidelně zkoušeli zápasit.

Zápas? Tam to směřovalo? Budu muset bojovat s mojí rodinou, kvůli dívce, kterou sotva znám?

Chvíli jsem nad tím přemýšlel, přemýšlel jsem o jejím křehkém těle v mé náruči, v porovnání s Jasperem, Rose a Emmettem – nadpřirozeně silnými a rychlými stroji na zabíjení …

Ano, budu za ni bojovat. I proti mojí rodině. Zachvěl jsem se.

Ale nebylo by fér nechat ji nechráněnou, když já jsem byl ten jediný, kdo ji zatáhl do nebezpečí.

Sám jsem proti nim rozhodně nemohl vyhrát a tak jsem přemýšlel, kdo by se ke mně ještě připojil.

Carlisle určitě. Nebude bojovat proti nikomu, ale určitě bude bojovat proti plánům Rose a Jaspera. To by mělo být vše, co potřebuji. Uvidím …

Esme, ….. Ani ona nebude proti mně, nesnáší, když musí nesouhlasit s Carlislem, ale bude pro každý nápad, který by udržel rodinu pohromadě. Její prioritou nebude správné rozhodnutí, ale já. Jestli byl Carlisle duší rodiny, tak Esme byla jejím srdcem. Stala se vůdcem, který si zasloužil, abychom ho následovali a toto následování se proměnilo v lásku. Milovali jsme jeden druhého – i navzdory zlosti, kterou jsem cítil vůči Jasperovi a Rose, i navzdory plánu bojovat proti nim za dívku – ona věděla, že je mám rád

Alice… tak to opravdu netuším. Bude záležet na tom, co uvidí ve svých vizích. Nejspíše bude na straně vítěze.

Takže to budu muset udělat bez pomoci. Úplně sám jsem nebyl dost dobrý soupeř, ale nemohl jsem je nechat ublížit dívce, jen kvůli mně. Budu muset postupovat takticky

Můj hněv trochu ztlumil náhlý černý humor. Dokázal jsem si představit, jak by Bella asi zareagovala, kdybych jí unesl. Samozřejmě – jen jsem hádal, ale jak jinak by mohla reagovat, než křičet strachy?

Nebyl jsem si jistý jak to udělat – unést jí. Nemohl jsem kolem ní zůstat moc dlouho. Nejspíš bych jí vrátil zpátky k matce. Vždyť by stačilo tak málo a mohla by přijít k úhoně.

A já taky, náhle jsem si uvědomil. Kdybych jí zabil, nešťastnou náhodou, nebyl jsem si úplně jistý, jakou bolest by mi to způsobilo, ale věděl jsem, že by byla velmi intenzivní.

Čas utíkal velmi rychle, když jsem zvažoval vše, co mě doma čekalo – hádky, konflikt s rodinou, vzdálené kraje, do kterých budu přinucen nakonec odejít …

No teď už jsem si rozhodně nemohl stěžovat, že život mimo tuto školu by byl monotónní. Všechno změnila.

Když zazvonilo, Emmett a já jsme v tichosti šli k autu. Bál se o mě, a bál se i o Rosalii. Věděl, na čí straně bude, když si bude muset vybrat a to ho trápilo.

Ostatní na náš též v tichosti čekali. Byli jsme velmi tichá skupinka. Slyšel jsem jen duševní křik.

Idiot! Šílenec! Blbec! Sobec! Sobecký, bezohledný hlupák! Rosalii v myšlenkách neustále kolovaly urážky a nadávky. Těžko jsem se mohl soustředit na ostatní, ale snažil jsem se jí ignorovat, jak to jen šlo.

Emmett měl pravdu, co se týkalo Jaspera. Byl si jistý svým rozhodnutím.

Alice měla starosti, bála se o Jaspera a neustále se probírala svými vizemi z budoucnosti. Nezáleželo na tom, z jakého směru se Jasper k Belle přiblížil, Alice mě vždy viděla stát před ní a chránit jí. Zajímavé … Ale ani Rosalie ani Emmett s ním nebyli. Takže to Jasper plánoval udělat sám. Tím se síly vyrovnávají.

Jasper byl z nás ten nejlepší, nebo spíše nejzkušenější bojovník. Moje jediná výhoda byla, že jsem dopředu věděl, jaký pohyb udělá.

Nikdy jsem s Jasperem nebo Emmettem nesoupeřil takto vážně. Vždy to byla jen hra a zábava. Cítil jsem se strašně, když jsem pomyslel na to, že bych měl Jasperovi opravdu ublížit …

Ne, to ne. Jen ho odzbrojím a zablokuju. To je vše.

Soustředil jsem se jen na Alici, která si vybavovala všechny možné způsoby napadení.

Potom se její vize změnila, víc a víc se vzdalovala od domu Belly. Snažil jsem se ho zastavit už mnohem dříve …

Přestaň, Edwarde! Tahle se to nemůže stát. Nedovolím to.

Neodpověděl jsem jí, jen jsem jí stále sledoval.

Zadívala se do daleké budoucnosti, tak nejasné a plné nejasných možností. Všechno bylo zahalené v mlze.

Celou cestu domů panovalo v autě tíživé ticho. Zaparkoval jsem ve velké garáži za domem, Carlisleův Mercedes už tam byl, hned vedle Emmettova džípu, M3, kterou měla Rosalie a mého Vanquisha. Byl jsem rád, že je Carlisle už doma a kromě toho, chtěl jsem, aby byl u toho, co se bude dít dál.  

Šli jsme hned do jídelny.

Místnost se, samozřejmě, nikdy nepoužívala pro její původní účel. Ale byl v ní dlouhý, mahagonový stůl obklopený židlemi – úzkostlivě jsme se starali, aby všechny rekvizity měly svoje místo. Carlisle rád jídelnu používal jako konferenční místnost. Ve skupině silných a různorodých povah, jako byly ty naše, bylo občas potřeba prodiskutovat věci v klidu.

Měl jsem pocit, že to dnes ale moc nepomůže.

Carlisle si sednul na svoje místo, na východní straně pokoje. Esme si sedla hned vedle něj, ruce měli spojené na stole.

Esme mě pozorovala znepokojenýma očima.

Zůstaň. To byla její jediná myšlenka.

Přál jsem si, abych se mohl usmívat na ženu, která byla téměř jako moje skutečná matka, ale nebyl jsem si jistý jejím názorem.

Sedl jsem si vedle Carlislea z druhé strany. Esme se kolem něj natáhla a položila mi ruku na rameno. Neměla ani ponětí o tom, co se bude dít, ale bála se o mě.

Ale Carlisle to věděl. Jeho ústa byla pevně sevřená a čelo měl nakrčené. Jeho výraz vypadal příliš staře na jeho mladé tváři.

Když si všichni sedli, viděl jsem, kdo za kým stojí.

Rosalie si sedla přesně naproti Carlisleovi, na druhou stranu dlouhého stolu. Upřeně se na mě dívala, ani okem nemrkla.

 Emmett si sedl vedle ní se zahořklým výrazem na tváři a s ironickými myšlenkami.

Jasper zaváhal a potom se opřel o stěnu hned vedle Rosalie. Rozhodl se navzdory tomu, jak tato diskuze skončí. Zatnul jsem zuby.

Alice byla poslední na řadě, ale očima byla soustředěná kamsi do dálky – do budoucnosti, stále tak neurčité, abych ji mohl využít. Bez přemýšlení si sedla k Esme. Přejela si rukou přes čelo, jako kdyby ji bolela hlava. Jasper sebou trhl a na chvíli zvažoval, zda se k ní nemá přidat, ale nakonec zůstal na svém místě.

 Zhluboka jsem se nadechl. Já jsem to vše způsobil, já bych měl začít mluvit jako první.

"Je mi to líto," řekl jsem a díval se přitom nejdříve na Rose, potom na Jaspera a potom na Emmetta. "Nechtěl jsem žádného z vás vystavit riziku. Jednal jsem bez přemýšlení a beru na sebe plnou zodpovědnost za můj neuvážený čin."

Rosalie na mě zlověstně zavrčela. "Co myslíš tím 'brát plnou zodpovědnost'? Chceš to napravit?"

"Ne takovým způsobem, kterým ty myslíš," odpověděl jsem jí. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl tiše a vyrovnaně. "Jsem rozhodnutý odejít, když se tím věci urovnají."A když uvěřím, že bude v pořádku, že se jí nikdo z vás nedotkne, doplnil jsem si sám pro sebe.

"Ne," zašeptala Esme. "Ne, Edwarde."

Pohladil jsem jí po ruce."Bude to jen na pár let."

"Esme má pravdu," řekl Emmett. "Teď nemůžeš jít nikam. To by byl přesný opak slova 'nápomocný'. Právě teď, mnohem víc, než kdykoliv předtím, potřebujeme vědět, co si lidi myslí."

"Alice dokáže vše vážnější zachytit," nesouhlasil jsem.

Carlisle potřásl hlavou. "Myslím, že Emmett má pravdu, Edwarde. Je velice pravděpodobné, že začne mluvit, když odejdeš. Buď odejdou všichni, nebo nikdo."

"Ona nic neřekne," rychle jsem dodal. Rose byla na pokraji výbuchu a chtěl jsem, aby to všichni věděli.

"Nedokážeš číst v jejích myšlenkách," připomenul mi Carlisle.

"Tohle ale vím. Alice, podpoř mě."

Alice se na mě vyčerpaně podívala. "Nedokážu vidět, co se stane, když to jen tak budeme ignorovat." Vrhla letmý pohled na Rose a Jaspera.

Ne, tuhle budoucnost nemohla vidět – ne když se Rosalie a Jasper rozhodli, že to nenechají jen tak.

Rosalina dlaň bouchla do stolu. "Nemůžeme dovolit člověku, aby něco prozradil. Carlisle, ty to musíš vidět. Kdybychom se rozhodli, že všichni odejdeme, není moc bezpečné za sebou zanechat historky. Žijeme jinak, než ostatní našeho druhu – víš, že tu jsou i tací, kteří se chytí jakékoliv záminky, aby nám mohli něco vyčítat. Musíme být opatrní více než kdokoliv jiný!"

"Už předtím jsme za sebou zanechali klepy a drby," připomenul jsem jí.

"No to ale byly jen drby a podezření, Edwarde. Ne očitý svědek a důkazy!"

"Důkazy!" vysmíval jsem se jí.

Ale Jasper přikyvoval s tvrdým výrazem v očích.

"Rose -- " Carlisle začal.

"Nech mě to dokončit, Carlisle. Nemusíme se ani moc namáhat. Dívka se praštila do hlavy. Zranění se může ukázat vážnější, než ze začátku vypadalo." Rosalie pokrčila rameny. "Každý smrtelník jde spát s vědomím, že už se nemusí nikdy probudit. Ostatní budou očekávat, že za sebou zahladíme stopy. Technicky vzato, by to měla být Edwardova práce, ale zdá se, že na ní nemá dostatek sil. Ty víš, že já mám dost sebekontroly. Nenechám za sebou žádné důkazy."

"Ano, Rosalie, všichni dobře víme, jaká jsi spolehlivá vražedkyně,“ zavrčel jsem.

Rozzuřeně na mě zasyčela.

"Edwarde, prosím," řekl Carlisle. Potom se otočil k Rosalii. "Rosalie, v Rochestru jsem přimhouřil oči, protože jsem cítil, že si zasloužíš svoji spravedlnost. Ten muž, kterého jsi zabila, s tebou zacházel hrozně. Ale tohle není stejná situace. Swanova dcera je nevinná!"

"Není to nic osobního, Carlisle," ucedila Rosalie skrz zuby."Já jen chci všechny ochránit."

Nastalo krátké ticho, když Carlisle přemýšlel nad svojí odpovědí. Když přikývl, Rose se rozzářily oči. Myslel jsem, že ho zná lépe. I kdybych nedokázal číst myšlenky, mohl jsem naprosto jistě předvídat jeho další slova. Carlisle nikdy nedělal kompromisy.

"Vím, že to myslíš dobře, Rosalie ale… Chtěl jsem, aby si naše rodina zasloužila respekt a účtu. Občasná … nehoda nebo chyba je politováníhodná součást toho, co jsme.“ To byl celý Carlisle, vždy do množného čísla počítal i sebe, i když ještě nikdy žádnou chybu neudělal. "Zavraždit nevinné dítě je úplně jiná věc. Věřím, že riziko, které představuje, navzdory tomu zda promluví nebo ne, je zanedbatelné oproti tomu největšímu riziku. Když bychom udělali výjimky, abychom se ochránili, riskovali bychom něco mnohem důležitější. Ztratili bychom jádro naší podstaty.  

Dával jsem si veliký pozor na svůj výraz. Nechtěl jsem se zakřenit. Anebo zatleskat, i když bych tak moc chtěl.

Rosalie se zamračila. "Bylo by to zodpovědné."

"Bylo by to necitlivé,“ jemně ji opravil Carlisle. „Každý život je vzácný.“

Rosalie si ztěžka povzdechla a otočila spodní ret. Emmett jí položil ruce na ramena. „Bude to v pořádku, Rose," uklidňoval ji potichu.

"Otázka je," pokračoval Carlisle, "jestli bychom se neměli přestěhovat."

"Ne," zasténala Rosalie. "Právě jsme se usadili. Nechci znova začínat jako prvňačka na střední škole!"

"Mohla by sis nechat svůj současný věk, samozřejmě," snažil se jí přesvědčit Carlisle.

"A potom se odstěhovat o to dříve?" odporovala.

Carlisle pokrčil rameny.

"Líbí se mi tu! Není tu moc slunce, jsme téměř normální."

"Ale, nemusíme se rozhodnout hned. Můžeme počkat, dokud to nebude nevyhnutelné. Edward je přesvědčený o tom, že Swanova dcera bude mlčet."

Rosalie si odfrkla.

Ale já už jsem se víc o Rosalii nestaral. Věděl jsem, že se přizpůsobí Carlisleově rozhodnutí, že nezáleží na tom, jak moc se na mě zlobila. Jejich rozhovor se soustředil na nepodstatné detaily.

 Jasper se ani nepohnul.

Věděl jsem proč. Předtím než potkal Alici, žil v drsné vojenské zóně. Moc dobře poznal následky opovrhování pravidly – viděl je na vlastní oči.

Vše nasvědčovalo tomu, že se neuklidnil. Rosalie se svými zvláštními schopnostmi, ani se jí nesnažil více rozdráždit. Držel se stranou od diskuze.

"Jaspere," oslovil jsem ho.

Bez výrazu se na mě podíval.

"Nebude platit za moje chyby. Nedovolím to."

"Takže z toho bude mít užitek? Dnes měla radši umřít, Edwarde. Jen to budu považovat za správné."

Zopakoval jsem mu svůj postoj, zřetelně vyslovujíc každé slovo. "Nedovolím to."

Zdvihl obočí. Neočekával to, netušil, že zrovna já ho budu chtít zastavit.

Potřásl hlavou. "Nedovolím, aby Alice žila v nebezpečí, i když jen v malém. K nikomu necítíš, to co já k ní, Edwarde. A ani jsi nezažil to co já, ať už vidíš moje vzpomínky nebo ne. Nerozumíš tomu."

"O tom nepochybuju, Jaspere. Ale nedovolím ti, prostě NEDOVOLÍM, abys zranil Isabelu Swanovou."

Dívali jsme se na sebe – měřili vzájemné úmysly. Cítil jsem, jak Jasper zjišťuje moji náladu a zkouší moje odhodlání.

"Jazzi," přerušila nás Alice.

Ještě chvíli se na mě zkoumavě díval a poté přesunul svůj zrak na ni. "Ani se neobtěžuj mě přesvědčovat, že se dokážeš ochránit sama, Alice. To já vím. Ale stále se – „

"Tohle jsem ti říct nechtěla," přerušila ho. "Chtěla jsem tě požádat o laskavost.“

Viděl jsem, myšlenky kolující jí v hlavě a čelist mi spadla s hlasitým výdechem. Šokovaně jsem na ní zíral, matně si uvědomujíc, že každý kromě Alice a Jaspera na mě ostražitě koukali.

"Vím, že mě miluješ a děkuju ti za to. Ale opravdu bych ocenila, kdyby ses Bellu nesnažil zabít. Zaprvé Edward to myslí naprosto vážně a já nechci, abyste se vy dva bili. A za druhé je to moje přítelkyně. Možná lépe řečeno bude to moje přítelkyně."

Viděl jsem její myšlenky čistě, jako přes sklo. Alice se usmívala, jednu svoji bledou ruku měla položenou kolem dívčiných teplých, křehkých ramen. Bella se také usmívala, ruku ovinutou kolem Alicina pasu.

Vize byla naprosto jasná ale časové určení ne.

"Ale… Alice…“ Jasper zalapal po dechu. Nemohl jsem ani otočit hlavou, abych viděl, jak se tváří. Nemohl jsem odtrhnout svůj vnitřní zrak od obrazu, který mi Alice poskytla.

"Jednou ji budu zbožňovat, Jazzi. A proto bych byla velice ráda, kdybys ji nechal na pokoji."

Stále jsem upřeně zíral na Aliciny myšlenky. Viděl jsem, jak se budoucnost změnila, když Jasper začal váhat se svým rozhodnutím ohledně Belly a přemýšlel, jestli má vyhovět nečekanému požadavku Alice.

"Ach," povzdechla si – jeho nerozhodnost vytvořila nový obraz budoucnosti. "Vidíš? Bella nic neřekne. Nemusíme se ničeho bát."

Způsob, jakým vyslovila její jméno – jako by už teď byly staré známé …

"Alice," řekl jsem přiškrceným hlasem."Co to…?“

„ Netuším, Edwarde. Říkala jsem ti, že přichází změna." Zatnula čelist a mě došlo, že toho viděla mnohem víc. Snažila se na to nemyslet, náhle se soustředila na Jaspera, ale byla příliš šokovaná, než aby ho podpořila v jeho rozhodnutích.

 

Někdy to dělala, když se přede mnou snažila něco utajit.

"Co je, Alice? Co přede mnou skrýváš?"

Slyšel jsem Emmetta zanadávat. Nesnášel, když jsme s Alicí vedli tenhle druh konverzace.

Potřásla hlavou, snažila se na to nemyslet.

"Něco o té dívce?" dožadoval jsem se odpovědi. "Je to o Belle?"

Zatnula zuby v hlubokém soustředění, ale když jsem vyslovil Bellino jméno, přece jen jsem něco z jejích myšlenek zachytil. Bylo to jen na zlomek sekundy, ale byl to dostatečně dlouhý okamžik.

"NE!" zakřičel jsem. Slyšel jsem, jak se převrhla židle, a uvědomil jsem si, že stojím na nohách.

"Edwarde!" Carlisle se také postavil, ruku položenou na mém rameni. Téměř jsem ho nevnímal.

"Upevňuje se to," zašeptala Alice. "Každou minutou jsi víc a víc rozhodnutý, Edwarde. Jsou před ní jen dvě budoucnosti. Buď jedna, nebo druhá, Edwarde.

Viděl jsem, co vidí, ale nechtěl jsem se s tím smířit.

"Ne," opakoval jsem, můj hlas ale nebylo téměř slyšet. Cítil jsem, jako kdyby moje nohy byly z rosolu, musel jsem se opřít o stůl.

"Zasvětí nás, prosím, někdo do toho tajemství?“ Postěžoval si Emmett.

"Musím odejít," zašeptal jsem k Alici, ignorujíc jeho dotaz.

"Edwarde, to už jsme probrali." Zdůraznil Emmett. "Bylo by to nejlepší řešení, v případě, že začne mluvit. A kromě toho, když odejdeš, nebudeme si jistý, jestli skutečně začala mluvit nebo ne. Musíš zůstat a smířit se s tím."

"Nevidím tě odcházet, Edwarde," řekla mi Alice. "A nejsem si jistá, jestli vůbec můžeš odejít." Přemýšlej o tom, doplnila v tichosti. Popřemýšlej o odchodu.

Věděl jsem, na co naráží. Ano, představa, že už nikdy neuvidím Bellu byla … bolestivá. Ale také nevyhnutelná. Nemohl jsem souhlasit ani s jednou možnou budoucností, ke které bych jí odsoudil.

A taky si nejsem jistá ohledně Jaspera, Alice pokračovala v myšlenkách. Když odejdeš a když si začne znovu myslet, že je pro nás nebezpečná …

"To jsem neviděl," nesouhlasil jsem s ní a stále jsem si jen mírně uvědomoval, že máme společnost. Jasper zaváhal. Neudělá nic, co by ublížilo Alici.

Možná ne právě teď. Ale budeš riskovat její život, necháš ji zde nechráněnou?

"Proč mi to děláš?" zasténal jsem. Položil jsem si hlavu do dlaní.

Nebyl jsem ochránce Belly. Nemohl jsem být. Nebyla Alicina vize budoucnosti, obě možné, dostatečný důkaz?

Také ji miluju. Nebo brzy budu. Není to stejné, ale přesto moc chci, aby tu už byla.  

"Miluješ ji, také?" nevěřícně jsem zašeptal.

Povzdechla si. Jsi tak slepý, Edwarde. Nevidíš, kam to míří? Nevidíš, kde se právě nacházíš? Je to tak neodvratné, jako že slunce vychází na východě. Podívej se na to, co vidím já …

Vystrašeně jsem potřásl hlavou. "Ne." Snažil jsem se nevnímat vize, které se jí honily hlavou. "Nemusí to být takto. Odejdu. Změním budoucnost."

"Můžeš to zkusit," řekla skepticky.

"Ale, no tak!" Křičel Emmett.

"Podívej se," zasyčela Rose. "Alice ho vidí zamilovaného do člověka! Typický Edward!“ odfrkla si.

Sotva jsem ji slyšel.

"Cože?" překvapeně to komentoval Emmett. Potom se přes celou místnost rozlehl výbuch jeho smíchu. „ Tak tohle se děje?" Znova se zasmál. "Chudák Edward."

Cítil jsem jeho ruku na rameni, ale nepřítomně jsem ji setřásl. Nevnímal jsem ho.

 "Zamilovat se do člověka?" zopakovala Esme ohromeným hlasem. "Do toho děvčete, které dnes zachránil? Zamilovat se?"

"Co přesně vidíš, Alice?" dožadoval se Jasper.

Otočila se k němu, já jsem na ní dál jen ohromeně zíral.

"Záleží to na tom, jestli je dost silný. Jestli ji zabije on sám“ - otočila se, aby se na mě mohla podívat -  "což by mě opravdu naštvalo, Edwarde, nemluvě o tom, co by to způsobilo tobě - " otočila se zpátky k Jasperovi, " nebo bude jednoho dne jednou z nás."

Někdo vydechnul. Nedíval jsem se, kdo.

"To se nestane!" znova jsem zakřičel. "Nikdy!"

Alice mě neposlouchala. "Záleží to na tom," opakovala. "Možná bude dost silný, aby ji nezabil - ale bude k tomu velice blízko. Bude potřeba mít neskutečnou dávku sebekontroly.“ Uvažovala. "Větší, než má Carlisle. Možná na tom budou stejně. Jedna jediná věc, na kterou ale není dost silný, je držet se od ní dál. To prostě nedokáže. "

Nedokázal jsem najít svůj hlas. A zdálo se, že ani ostatní. Viděl jsem svůj vlastní vystrašený výraz z pěti možných úhlů.

Po dlouhé chvíli si Carlisle povzdychl.

"No tohle tedy… věci komplikuje."

"No to bych řekl," souhlasil Emmett. Ještě stále se usmíval. Jedině Emmett si spolehlivě najde na všem něco k smíchu.

"Předpokládám, že naše plány se nemění." Řekl zamyšlený Carlisle. "Zůstaneme a budeme se dívat. Vypadá to, že nikdo z nás … nezraní děvče.“

 

Ztuhl jsem.

"Ne," odporoval potichu Jasper. "S tím nemůžu, bohužel, souhlasit. Když Alice říkala, že jsou tu jen dva způsoby … "

"Ne!" Můj hlas byl jakousi kombinací křiku, zavrčení a zoufalství. "Ne!"

Musel jsem utéct, musel jsem utéct od změti jejich myšlenek – Rosalina pokryteckého znechucení, Emmettova humoru, Carlisleovi nekonečné trpělivosti …

Co bylo horší: Alicina důvěra. Jasperova víra v její důvěru.

A nejhorší: Esmina… radost.

Vyšel jsem ven z místnosti. Když jsem procházel kolem Esme, dotkla se mojí ruky, ale nedokázal jsem to ocenit.

Začal jsem běžet ještě dříve, než jsem vyšel z domu. Řeku jsem jedním skokem přeskočil a utíkal jsem do lesa. Opět se rozpršelo, tak hustě, že jsem za moment byl na kost promočený. Ta tenká vrstva vody se mi líbila – vytvářela jakousi bariéru mezi mnou a zbytkem světa. Uzavřela mě, samotného.

Běžel jsem směrem na východ, přímo přes hory, neměnil jsem směr, dokud jsem nespatřil světla Seattlu. Zastavil jsem se, chvíli předtím, než jsem překročil hranice civilizace.

Úplně sám, jsem se konečně odvážil podívat se na to, co jsem vlastně udělal – na způsob, kterým jsem pokazil budoucnost.

Jako první – vize Alice a děvčete jak se objímají. Důvěra a přátelství bylo z jejich vztahu tak zřejmé, že to přímo křičelo přes obraz. Belliny krásné čokoládové oči nebyly zmatené, ale stále plné tajemství – ale v té chvíli se zdály být šťastné. Neodtáhla se při doteku Aliciny chladné ruky.

Co to znamenalo? Kolik toho věděla? V tomto momentě, v té vzdálené budoucnosti, co si asi myslela o mě?

Potom následoval další obraz, téměř stejný, ale naplněný hrůzou. Alice a Bella, přátelsky propletené ruce. Jenže mezi jejich rukama nebyl žádný rozdíl – obě byly bílé, hladké a tvrdé jako ocel. Belliny velké oči už neměly čokoládovou barvu. Duhovky měla karmínově červené. Z jejich hloubky se nedalo nic vyčíst – byl v nich souhlas nebo prázdnota? Nedokázal jsem to rozluštit. Její tvář byla studená a nesmrtelná.

Zachvěl jsem se. Nemohl jsem v sobě potlačit otázku, stejnou a přece odlišnou. Co to znamenalo – jak se to stalo? A co si teď myslí o mně?

Na tu poslední jsem dokázal odpovědět. Kdybych jí ve své slabosti a sobectví vnutil tento prázdný téměř ne – život, určitě by mě nenáviděla.

 

Ale náhle se vynořil další a o mnoho strašnější obraz. Strašnější než všechno, co jsem doposud viděl.

Moje vlastní oči byly tmavočervené od lidské krve, byly to oči netvora. Mrtvé, zlomené tělo Belly leželo v mé náruči, šedé, vyčerpané, úplně bez života. Vize byla tak perfektně jasná.

Nemohl jsem se na to dále dívat. Nesnesl jsem to. Snažil jsem se obraz vyhnat z mysli a přemýšlet o něčem jiném. O čemkoliv. Snažil jsem se znovu si představit výraz její, stále ještě žijící, tváře, která mi poslední dobou bránila volně vidět. Všechno však bylo zbytečné.

Alicina pochmurná vize zaplnila moje myšlenky a já jsem se vnitřně svíjel bolestným utrpením, které mi způsobila. Mezitím netvor uvnitř mě překypoval radostí a jásal nad pravděpodobným úspěchem. Bylo mi z toho zle.  

Tohle se nemůže stát. Musí tu být nějaký způsob, jak změnit budoucnost. Nenechám Aliciny vize, aby mi řídily osud. Zvolím si jinou cestu. Vždy byla jiná cesta.

 Musela být.