Midnight Sun - Stephenie Meyer

Překlad: Kytka

11.kapitola - Vyptávání

CNN to zveřejnila jako první.

Byl jsem rád, že jsem viděl zprávy dříve, než jsem odešel, protože jsem byl hrozně zvědavý, jak to vnímají lidé a jak velkou pozornost to upoutá. Naštěstí dnes byly zprávy přeplněné horšími událostmi jako například zemětřesení v Jižní Americe nebo politický únos na Středním východě. Takže reportáž trvala jen pár sekund a obsahovala jen pár vět a jeden nekvalitní obrázek. „Alonzo Calderas Wallace, podezřený z vícenásobného znásilnění a vraždy, hledaný ve státech Texas a Oklahoma, byl, díky anonymnímu tipu, minulou noc zadržený v Portlandu, stát Oregon. Časně ráno byl nalezený v bezvědomí v uličce jen pár metrů od policejní stanice. Zodpovědné osoby nám zatím nemůžou poskytnou informace, jestli bude obviněný převezen do Houstonu nebo do Oklahoma City na soudní přelíčení.“

Fotografie byla nekvalitní a v době pořízení měl na tváři krátkou bradku. I kdyby Bella reportáž viděla, pravděpodobně by ho nepoznala. Doufal jsem, že se tak ale nestalo, jen by se zbytečně znepokojovala.

„Nikdo si tu reportáž s ničím nespojí. Je to příliš daleko, aby se tím lidé zabývali,“ řekla mi Alice. „Carlisle to zařídil moc dobře, když ho odvezl ven ze státu.“

Přikývl jsem. I tak, Bella se nikdy moc na televizi nedívala a jejího otce jsem nikdy neviděl sledovat něco jiného než sportovní kanály.

Udělal jsem, co jsem mohl. On už si nikdy nevybere další oběť a já jsem se nestal vrahem. Aspoň zatím ne. Bylo to správné rozhodnutí, že jsem to svěřil do Carlisleových rukou, i když jsem si stále moc přál, aby z toho ten netvor nebyl vyvázl tak lehce. Přistihl jsem se při myšlence, jak doufám, že ho převezou do Texasu, kde byl trest smrti velmi oblíbený.

Ne. Už na tom nezáleželo. Radši to hodím za hlavu a budu se soustředit na cosi důležitějšího. Z pokoje Belly jsem odešel ani ne před hodinou, ale už teď jsem se nemohl dočkat toho, až ji znovu uvidím.

„Alice, nebude ti vadit, když – „

Přerušila mě. „Rosalie bude řídit. Bude sice dost vytočená, ale víš dobře, že si bude užívat každý moment, kdy bude moci předvádět svoje auto.“ Zvonivě se zasmála.

Zakřenil jsem se. „Uvidíme se ve škole.“

Alice si povzdechla, přičemž přeměnila můj široký úsměv na úšklebek.

Já vím, já vím, pomyslela si. Ještě ne. Počkám, až budeš připravený, abys mě představil Belle. Ale měl bys vědět, že to není jen o tom, že se chovám dost sobecky, Bella mě bude také milovat.

Nekomentoval jsem její myšlenky, když jsem odcházel. Ale tohle ovšem byla jiná situace. Bude Bella chtít poznat Alici? Bude chtít mít za přítelkyni upírku?

Poznat Bellu … tahle myšlenka jí pravděpodobně nebude ani v nejmenším obtěžovat. Zamračil jsem se. To, co chtěla Bella a co pro ni bylo nejlepší, byly dvě naprosto odlišné věci.

Začal jsem se cítit nesvůj, když jsem zaparkoval na Belině příjezdové cestě. Lidské přísloví mluvilo o tom, že věci ráno vypadají naprosto odlišně – že se věci mění, když se na ně člověk vyspí. Budu vypadat v tomhle ranním světle mlžného dne jinak? Víc nebo méně hrozivě než v noci? Stihla po dobu spánku vstřebat pravdu? Bude nakonec více vystrašená?

I když její sny byly v noci klidné. Když znovu a znovu vyslovovala moje jméno, usmívala se. Několikrát dokonce zamumlala přání, abych zůstal. Že by to dnes už nic neznamenalo? Nervózně jsem čekal, naslouchajíc zvukům uvnitř domu – rychlé, zmatené běhání po schodech, hlasité odtrhnutí alobalu, zvuk zatřesení obsahu ledničky, když ji prudce zavřela. Jako kdyby pospíchala. Nemohla se dočkat školy? Usmál jsem se nad tou myšlenkou a vrátil se mi ztracený optimismus.

Pravděpodobně – vezmeme – li v úvahu rychlost jejího starého pickupu – přeci jen měla trochu zpoždění.

Bella téměř vyběhla z domu. Taška jí sletěla z ramen, vlasy měla stočené do čehosi neurčitého, co se jí začalo stejně na krku rozpadat. Hrubý zelený svetr, který měla na sobě, ji nemohl uchránit před tím, aby se neschoulila zimou. 

Ten dlouhý svetr byl pro ni příliš velký a nevypadal bůhvíjak. Zakrýval její štíhlou postavu a zahalil všechny její přitažlivé křivky do jakési neforemné hmoty. Byl jsem tomu ale rád, i když jsem si zároveň přál, aby si oblékla něco jiného, například něco jako tu modrou blůzu, kterou měla na sobě včera …

Látka velmi pěkně přiléhala k její pokožce a měla dost velký výstřih na to, aby odhalila nádherné křivky klíční kosti. Modrá látka, jako řeka obklopovala její jemnou postavu …

Bylo lepší – nevyhnutelnější – když jsem moc nemyslel na její postavu, a tak jsem jí byl vděčný za svetr, který si dnes oblékla. Nemohl jsem si dovolit dělat chyby a ten zvláštní hlad, který ve mně vyvolávaly myšlenky na její rty … její pokožku … její tělo … dále nad tím přemýšlet by byla velká chyba. Hlad, který se mi vyhýbal sto let. Ne, nemohl jsem si dovolit se jí dotknout, protože to bylo neuskutečnitelné.

Mohl bych jí zlomit.

Bella vyběhla ze dveří tak rychle, že téměř vrazila do mého auta. Ani si nevšimla, že stojím na příjezdové cestě. Rychle zabrzdila a kolena se jí začala třást jako vylekanému káčátku. Taška jí spadla z ramen, a když se její oči konečně zaměřily na auto, údivem se jí rozšířily.

Vystoupil jsem z auta, nedbajíc na lidskou chůzi a otevřel jsem dveře u spolujezdce. Už nebudu víc předstírat – když jsme spolu byli sami, mohl jsem být sám sebou.

Vyplašeně se na mě podívala, jako kdybych se najednou zjevil z mlhy. A potom se překvapení v jejích očích změnilo na něco jiného a já už jsem si více nedělal starosti – nebo nedoufal – že se její city přes noc změnily. Vřelost, obdiv, omámení, to vše se jí objevilo v čokoládových očích.

„Nechceš jet dneska se mnou?“ zeptal jsem se. Na rozdíl od včerejšího večera ji dám na vybranou. Odteď se musí vše řídit její vůlí.

„Chci, děkuju,“ odpověděla a bez váhání nasedla do mého auta.

Opustí mě někdy nadšení z toho, že jsem jediný, komu odpovídá ano? Pochybuju.

Proletěl jsem kolem auta, už jsem se nemohl dočkat, až se k ní připojím. Nezdálo se, že by jí moje rychlé objevení šokovalo.

Štěstí, které jsem cítil z toho, že sedí vedle mě, nemělo obdobu. I když jsem se cítil v kruhu mojí rodiny velmi dobře a příjemně a i navzdory všelijaké možné zábavě, jakou tenhle svět poskytoval, jsem se ještě nikdy necítil takhle šťastně. A i když jsem věděl, že to není správné, že to může skončit velice zle, nemohl jsem zadržet šťastný úsměv.

Přes opěrku hlavy na jejím sedadle jsem měl přehozenou bundu. Viděl jsem, jak si jí prohlíží.

„Přinesl jsem ti sako,“ řekl jsem jí. To byla moje jediná výmluva pro můj dnešní ranní příjezd. Venku byla zima. Ona neměla bundu. Byla to taková přípustná forma galantnosti. „Nechci, abys onemocněla nebo tak.“

„Nejsem cukrová panenka,“ protestovala a sledovala přitom více moji hruď než tvář, jako kdyby váhala se mi podívat do očí. Ale než jsem ji stačil začít přesvědčovat, přitáhla si bundu na klín a prostrčila paže těmi příliš dlouhými rukávy.

„Vážně?“ opáčil jsem tichým hlasem.

Nabral jsem směr ke škole, zatímco Bella se dívala z okna. Ticho jsem vydržel jen pár sekund. Musel jsem vědět, nad čím dnes ráno přemýšlí. Tak moc se změnilo, od chvíle, kdy naposledy svítilo sluníčko.

Otočil jsem a usmál se na ní. „Copak, dneska žádných dvacet otázek?“

Opětovala můj úsměv, šťastná, že jsem o tom začal mluvit. „Trápí tě moje otázky?“

„Ne tolik jako tvoje reakce.“ Řekl jsem jí upřímně, stále se na ní usmívajíc.

Zamračila se. „Reaguju špatně?“

„Ne, to je ten problém. Bereš všechno tak v klidu – to je nepřirozené.“ Ani jednou nezakřičela. Jak je to možné? „Nutí mě to přemítat, co si vážně myslíš.“ Samozřejmě, vše co dělala, i nedělala, ve mně vyvolávalo tenhle pocit.

„Vždycky ti říkám, co si opravdu myslím.“

„Ale vybíráš jen něco.“

Skousla si ret. Zdálo se, že si ani neuvědomuje, že to dělá – dělala to automaticky. „Nijak moc.“

A přesně tyhle dvě slova, ve mně vyvolaly příšernou zvědavost. Co přede mnou skrývala? „Dost, aby mě to dovádělo k šílenství,“ opáčil jsem.

Zaváhala a potom zašeptala. „Ty to nechceš slyšet.“

Na chvíli jsem se nad tím zamyslel, v hlavě jsem procházel náš rozhovor z minulé noci, slovo za slovem, až jsem na to přišel. Možná, že mi to trvalo tak dlouho, protože jsem si nechtěl vybavit nic, co bych nechtěl, aby mi řekla. A potom – když tón jejího hlasu byl přesně stejný jako minulou noc, plný bolesti, vzpomněl jsem si. Jednou jsem jí požádal, aby mi neříkala, co si myslí. To nikdy neříkej, zavrčel jsem. Rozplakal jsem ji.

Tohle tedy přede mnou skrývala? Hloubku jejích citů ke mně? Že to, že jsem netvor, pro ni nic neznamená, a že už bylo příliš pozdě, aby to změnila?

Nedokázal jsem mluvit, protože ta radost a bolest přehlušily všechny slova, konflikt mezi nimi byl tak velký, abych dokázal logicky a souvisle promluvit. V autě bylo naprosté ticho, až na tep jejího srdce a rytmické dýchání.

„Kde máš zbytek rodiny?“ zeptala se náhle.

Zhluboka jsem se nadechl, konečně jsem vzal na vědomí bolest, kterou ve mně vyvolávala její vůně v autě. Ale začínal jsem si na ní zvykat, uvědomil jsem si spokojeně – a donutil jsem se jí nenuceně odpovědět.

„Jeli s Rosalií.“ Zaparkoval jsem na prázdném místě, hned vedle zmiňovaného auta. Potlačil jsem úsměv nad tím, jak se jí rozšířily oči. „Okázalé, viď?“

„Hm, páni,“ vydechla. „Když má tohle, proč jezdí s tebou?“

Rosalie by si užívala Belinu reakci …. Pokud by byla objektivní, což se pravděpodobně nikdy nestane.

„Jak jsem říkal, je to okázalé. Snažíme se splynout.“

„Tobě se to nedaří.“ Zasmála se bezstarostně a zavrtěla hlavou, když jsme vystupovali z auta.

Zvuk jejího smíchu mě zahřál na hrudi, i když jsem měl stále hlavu plnou pochybností.

„Tak proč jela Rosalie dneska svým autem, když je tak nápadné?“ zeptala se.

„Nevšimla sis? Já teď porušuju všechna pravidla.“

Moje otázka měla znít mírně hrozivě, ale samozřejmě, že se tomu Bella jen zasmála.

Nepočkala, až jí otevřu dveře, přesně jako minulou noc. Když jsem byl ve škole, musel jsem předstírat, že jsem normální, takže jsem se nemohl pohybovat dostatečně rychle, abych tomu zabránil – ale ona si jednoduše musela začít na tohle zvykat, a to dost brzy.

Šel jsem vedle ní, tak blízko, jak jsem se jenom odvážil a starostlivě jsem si všímal jakéhokoliv náznaku, že se jí takováhle blízkost nelíbí.

Dvakrát natáhla ruku mým směrem, ale potom jí rychle odtáhla. Vypadalo to, jako kdyby se mě chtěla dotknout … Dech se mi zrychlil.

„Proč vůbec máte takováhle auta?“ zeptala se mě, když jsme šli směrem k budově. „Když vám jde o to, abyste měli soukromí?“

„Je to požitek,“ připustil jsem s úsměvem. „Všichni máme rádi rychlou jízdu.“

„Jasně,“ zamumlala šeptem.

Nezvedla pohled, takže nemohla vidět můj široký úsměv.

No to snad ne. Nevěřím tomu! Jak se tohle Belle podařilo? Nechápu! Proč?

Jesičino duševní tlachání přehlušilo moje myšlenky. Čekala na Bellu pod střechou jídelny, přes ruku přehozenou její bundu. Oči měla nevěřícně rozšířené.

Bella si jí také všimla. Jemně zčervenala, když pochopila Jesičin výraz. Její myšlenky byly dostatečně vepsané v její tváři.

„Ahoj, Jesiko, dík, žes nezapomněla.“ Pozdravila jí Bella. Natáhla se pro bundu, kterou jí Jessica beze slova podala.

K Beliným přátelům bych měl být zdvořilý, ať už šlo o dobré přátele nebo ne. „Dobré ráno, Jesiko.“

Whou.

Oči jí téměř vypadly z důlků. Připadalo mi to divné a zábavné a upřímně i mírně trapné. Jako by mě Belina blízkost polidštila. Jako kdyby se mě už nikdo nebál. Kdyby to Emmett zjistil, nepřestál by se smát minimální další století.

„Ehm… ahoj,“ zamumlala Jessica a významně se podívala na Bellu. „Asi se uvidíme na trigonometrii, viď.“

Tak teď mi všechno řekneš. Neberu „ne“ jako odpověď. Chci detaily. Potřebuju detaily! Do háje, Edward CULLEN! Život není fér.

Belle unikl povzdech. „Jo, tam se uvidíme.“

Jesičina představivost se rozběhla na plné obrátky, když odcházela na první hodinu. Sem tam se na nás ohlédla.

Chci znát úplně všechno. Všechno. Bylo jejich včerejší setkání plánované? Chodí spolu? Jak dlouho? Jak to mohla zatajit? Proč by to tajila? Nemůže to být asi jen tak – musí to s ním myslet vážně. Jsou ještě nějaké jiné možnosti? Zjistím to. Musím to zjistit! Líbala se s ním? Ach, ty můj bože … Její myšlenky začaly naplňovat různé představy, rozutekly se různými směry. Trhl jsem sebou, a to nejenom proto, že ve svých představách nahradila Belu sama sebou. Tohle bych nemohl. Ale i tak … chtěl jsem …. Nechtěl jsem si to přiznat. Jakými všemožnými cestami jsem Bellu směroval? A která z nich skončí její smrtí?

Potřásl jsem hlavou, snažil se odlehčit situaci.

„Co jí řekneš?“ zeptal jsem se Belly.

„Hele, myslela jsem si, že mi neumíš číst myšlenky!“ zasyčela ostře.

„Neumím,“ řekl jsem zaraženě. Překvapeně jsem se na ni díval, snažil se pochopit její slova. Aha – pravděpodobně jsme mysleli oba na to samé. Hm … líbilo se mi to. „Ovšem umím číst její – bude na tebe čekat, a jak přijdeš do třídy, hned se na tebe vrhne.“

Bella zaúpěla a začala si sundávat mojí bundu. Nejprve jsem si neuvědomil, že mi jí vrací – nechtěl jsem jí zpět, byl bych radši, kdyby si jí nechala … jako vzpomínku … takže jsem byl příliš pomalý, abych jí nabídl pomoc. Podala mi ji zpátky a potom si oblékla tu svojí, bez toho, aniž by si všimla, že jsem se natáhl, abych jí pomohl. Zamračil jsem se, ale opět jsem se kontroloval, než si toho stačila všimnout.

„Tak co jí řekneš?“ zeptal jsem se znovu.

„Malou nápovědu?“ zaprosila. „Co chce vědět?“

Usmál jsem se a zavrtěl hlavou. Chtěl bych vědět, co si myslí. „To není fér.“

Zúžila oči. „Ne, nepodělit se o to, co víš – to není fér.“

Jasně, neuznávala dvojí metr.

Dostali jsme se až ke dveřím její třídy – kde ji budu muset opustit, přemýšlel jsem nad tím, jestli by mi slečna Copová vyšla vstříc, kdybych si chtěl přesunout hodiny angličtiny … soustředil jsem se. Teď můžu být férový.

„Chce vědět, jestli spolu tajně randíme,“ řekl jsem pomalu. „A chce vědět, co ke mně cítíš,“ dodal jsem.

Její oči se rozšířily - ne vyplašeně – ale nevinně. Byly pro mě jako otevřená kniha, dost čitelné. Hrála si na nechápavou.

„Týjo. Co bych měla říct?“

„Hmmm.“ Vždycky se snažila, aby toho prozradila míň než já. Uvažoval jsem nad odpovědí.

Neposlušný pramen vlasů, navlhlý od mlhy se jí uvolnil z gumičky a stočil se jí na místo, kde jí svetr zakrýval klíční kost. Přitáhlo to moje oči …. Přitáhlo je to navzdory ostatním liniím…

Opatrně jsem se k němu natáhl, snažil jsem se nedotknout její pokožky – ráno bylo už i tak dost chladné, i bez mého dotyku – a zavinul jsem ho zpátky do uzlu. Teď už mě nemůže rušit. Při myšlence, jak se Mike Newton dotknul jejích vlasů, jsem zatnul čelist. Od něho se odtáhla. Teď byla ovšem její reakce úplně jiná – kromě toho, že mírně rozevřela oči, se začervenala a její srdce začalo nepravidelně tlouci.

Snažil jsem se skrýt úsměv, když jsem odpovídal na předchozí otázku.

„Předpokládám, že na to první bys jí mohla říct ano… jestli ti to nevadí – je to snadnější než jakékoli další vysvětlování.“

„Mně to nevadí,“ hlesla slabě. Její srdce stále ještě bilo nepravidelně.

„A pokud jde o její druhou otázku…,“ nedokázal jsem skrýt úsměv, „no, sám si na ni rád poslechnu odpověď.“

Ať si Bella poradí s tímto. Zadržel jsem smích, když se na její tváři objevil šok.

Otočil jsem se ještě dřív, než se mě mohla dál vyptávat. Už tak pro mě bylo těžké smířit se s tím, že jsem jí nemohl dát, to co chtěla. A nakonec, já jsem chtěl slyšet její myšlenky, ne ty moje.

„Uvidíme se u oběda,“ zavolal jsem na ní přes rameno. Chtěl jsem se ujistit, že se na mě stále ještě dívá. Ústa měla dokořán otevřené, v očích stále úlek. Znovu jsem se otočil a zasmál jsem se. Když sem odcházel, jen matně jsem si uvědomoval ty šokované a spekulativní myšlenky, které probíhaly kolem mě – oči spolužáků se stáčely z Belliny tváře na mojí vzdalující se postavu. Nevšímal jsem si jich. Nedokázal jsem se soustředit. Bylo už tak těžké udržet přijatelnou rychlost chůze, když jsem šel přes mokrý trávník na svojí další hodinu. Chtěl jsem běžet – skutečně utíkat tak rychle, abych zmizel, tak rychle, abych mohl cítit, jak se vznáším. Jedna moje část se skutečně vznášela.

Když jsem vešel do třídy, oblékl jsem si bundu a nechal se obklopit její vůní. Teď bude moje hrdlo pravděpodobně hořet, ale musím znecitlivět, aby to pro mě bylo lehčí, až budu s ní na obědě …

Bylo dobře, že se ani jeden učitel neobtěžoval mě vyvolat, protože dnes by mě pravděpodobně přistihli nepřipraveného, úplně neschopného odpovědi. Moje mysl se zdržovala na tolika různých místech, jen moje tělo zůstávalo ve třídě. Samozřejmě, pozoroval jsem Bellu. Stávalo se to naprosto přirozeným – něčím tak automatickým, jako bylo dýchání. Slyšel jsem její rozhovor s Mikem Newtonem, který měl řádně podkopané sebevědomí. Rychle převedla rozhovor na Jesiku a já jsem se tomu zasmál tak nahlas, že Rob Sawyer, který seděl po mé pravici, se mírně odtáhl.

Uch. Strašidelné.

Aha, až tak moc jsem nevyměkl.

Taky jsem sledoval Jesiku a otázky, které si připravovala. Byly více a více zajímavé. Nemohl jsem se dočkat čtvrté hodiny, po Beliných odpovědích jsem toužil desetkrát více než to lidské děvče, kterému šlo jen o čerstvé drby.

A poslouchal jsem i Angelu Weberovou. Na vděk, který jsem k ní cítil, jsem nezapomněl -  a to nejen proto, že o Belle přemýšlela jen v dobrém, ale i za její pomoc minulou noc. Celé ráno jsem se snažil najít něco, o co by stála, co by si přála. Předpokládal jsem, že to bude lehké, tak jako každý člověk, musí tu být něco, i když třeba hloupost, o kterou by měla zájem. Možná i několik. Něco bych jí anonymně doručil a byli bychom vyrovnaní.

Jenže z její strany to bylo s myšlenkami podobné jako s Belou. Na teenagera byla jaksi zvláštně spokojená. Šťastná, řekl bych. Možná to byl důvod, proč byla tak neobyčejně dobrá a laskavá – byla pravděpodobně jedním z těch lidí, co měli to, co chtěli a byli spokojení. Když nevnímala učitele nebo nepsala poznámky, myslela na svoje dva bratry – dvojčata – které tento týden brala na pláž, předpokládala, že budou nadšení, téměř jako kdyby byla jejich matka. Dost často se o ně musela starat, ale nevadilo jí to. Bylo to velmi milé. Ale mně to nijak nepomohlo.

Muselo tu být něco, co by chtěla. Budu muset jednoduše pokračovat v pátrání. Ale později. Blížila se chvíle, kdy měla mít Bella hodinu trigonometrie s Jesikou. Když jsem šel na hodinu angličtiny, nevnímal jsem pořádně, kam jdu. Jesika už seděla na svém místě, netrpělivě klepala nohou na podlahu a čekala, až se Bella objeví.

Já jsem udělal přesný opak – když jsem si sedl na místo ve třídě, zůstal jsem naprosto nehybný. Musel jsem mít stále na paměti, že se občas musím pohnout. Abych udržel zdání lidskosti. Bylo to poměrně těžké, když jsem se plně soustředil na Jesiku. Doufal jsem, že bude dávat pozor a bude se snažit pro mě něco rozluštit z Beliny tváře. Jesičino klepání nohy se zintenzivnilo, když do třídy vstoupila Bella.

Vypadá … otráveně … Proč? Možná, že to s Edwardem Cullenem byl jen falešný poplach. To by mě pořádně zklamalo. I když vlastně …. To by znamenalo, že je stále ještě volný … a když už teď chodí na rande, možná bych ho mohla pozvat ….

Belina tvář nevypadala otráveně, ale neochotně. Byla nervózní, věděla, že všechno uslyším. Usmál jsem se.

„Pověz mi všechno!“ poroučela Jesika, když si Bella sundávala bundu a přehodila jí přes opěradlo židle. Pohybovala se tak, že z ní vyloženě sálala neochota.

Bože, tak je tak pomalá. Musím se dostat k věci!

„Co chceš vědět?“ vytáčela se Bella, když se posadila.

„Co se stalo včera večer?“

„Koupil mi večeři a pak mě dovezl domů.“

A dál? Určitě toho je víc, než jen tohle. Vytáčí se, vím to. Však já to z ní dostanu.

„Jak ses dostala domů tak rychle?“

Viděl jsem, jak Bella nad Jesičinou neústupností zakroutila očima.

„Jezdí jako maniak. Bylo to děsivé.“

Jemně se pousmála a já jsem vybuchl smíchy a tím přerušil výklad pana Masona. Snažil jsem se to zamaskovat kašlem, ale nikoho jsem tím neoklamal. Pan Mason se na mě podrážděně podíval, ale neobtěžoval jsem se mu číst myšlenky, které se skrývaly za tímhle pohledem. Poslouchal jsem Jesiku.

Hm, zdá se, že mluví pravdu. Proč to z ní musím tahat jak z chlupaté deky? Já bych se všude chlubila.

„Bylo to jako rande – řekla jsi mu, že se tam setkáte?“

Jesika sledovala výraz překvapení na Belině tváři, a byla velmi zklamaná, když jí Belina odpověď zněla upřímně.

„Ne – byla jsem vážně překvapená, když jsem ho tam viděla.“

Co se děje? „Ale dneska tě vyzvedl cestou do školy?“ Za tím musí být něco víc.

„Ano – to bylo taky překvapení. Všiml si, že jsem včera večer neměla bundu,“ vysvětlovala Bella.

To tedy není nic moc, pomyslela si Jesika zklamaně.

Byl jsem unavený ze směru jejích myšlenek, ale chtěl jsem slyšet něco, co jsem ještě nevěděl. Nevzdával jsem se naděje, že bude tak nespokojená s odpověďmi, že půjde rovnou k otázce, na kterou jsem čekal.

„Takže půjdete zase ven?“ zeptala se.

„Nabídl mi, že mě v sobotu doveze do Seattlu – protože si myslí, že můj náklaďáček to nezvládne – to se počítá?“

Hm, určitě se o ní zajímá … jako kdyby jí ochraňoval. Z jeho strany v tom určitě je něco víc, jestli není z její. Jak je TOHLE možné? Bella je blázen.

„Ano,“ přikývla Jesika na Belinu otázku.

„No, tak tedy ano.“

„Pá-á-ni,“ Edward Cullen.“ Důležité ovšem je, jestli se jí líbí nebo ne.

„Já vím,“ povzdechla si Bella.

Tón jejího hlasu Jesiku povzbudil. No konečně, zdá se, jako kdyby si to uvědomovala! Musí přeci vědět …

„Počkej!“ řekla náhle Jesika, protože si vzpomněla na jednu z otázek, na kterou byla nejvíce zvědavá.  „Políbil tě?“ Prosím, prosím, řekni, že ano a potom mi podrobně popiš každou vteřinu!

„Ne,“ zamumlala Bella a sklesle se podívala na svoje ruce. „To tak není.“

Do háje. Doufala jsem, že …. Ale ona vypadá, že taky doufala.

Zamračil jsem se. Bellu něco znepokojilo, ale nemohla to být ta věc, na kterou myslela Jesika. To by nemohla chtít, když věděla to, co věděla. Nechtěla by být tak blízko mým zubům. Věděla, že jsou ostré jako tesáky. Zachvěl jsem se.

„Myslíš, že v sobotu…?“ pokračovala dál Jesika.

Bella vypadala ještě více nespokojeně, když odpovídala, „O tom vážně pochybuju.“

Ano, ano, ano, doufá v to … chudák holka.

Jen proto, že jsem to vše sledoval přes Jesičino vnímání se mi zdálo, že má pravdu. Na sekundu mě rozrušila myšlenka, sice dost nereálná, jaké by to bylo políbit jí. Moje rty na jejích, ledové a mramorové na jejích teplých rtech, poddajných a hedvábných … a potom by zemřela.

Opět jsem se zachvěl a potřásl hlavou, abych se znovu soustředil.

„O čem jste si povídali?“ Mluvila s ním vůbec, nebo to šlo jako teď se mnou?

Smutně jsem se usmál. Jesika nebyla daleko od pravdy.

„Nevím, Jess, o spoustě věcí. Trochu jsme si povídali o eseji na angličtinu.“

Opravdu trochu. Zeširoka jsem se usmál.

Ale no tak. „Prosím tě, Bello, pověz mi nějaké podrobnosti.“

Bella chvíli přemýšlela.

„No… dobře, tak jednu mám. Měla bys vidět tu servírku, jak s ním flirtovala – bylo to přes míru. Ale on jí nevěnoval vůbec žádnou pozornost.“

Dost divné, říct jí právě tohle. Překvapilo mě, že si toho Bella vůbec všimla. Mě to nepřipadalo důležité.

Zajímavé. „To je dobré znamení. Byla hezká?“

Hm. Jesika za tím viděla více než já. To musí být něco, čemu rozumí jen ženy.

„Moc – a bylo jí asi tak devatenáct nebo dvacet.“ Řekla jí Bella.

Jesika si na chvíli vzpomněla na pondělní večer, na její rande s Mikem, který byl k servírce, kterou ona neshledávala moc hezkou, příliš přátelský. Odstrčila tuhle myšlenku do pozadí, stále ještě v sobě dusila hněv, který v ní vyvolávala a vrátila se zpět k Belle. Chtěla detaily.

„Tím líp. Určitě se mu líbíš.“

„Taky si to myslím,“ řekla Bella pomalu, a já jsem strnul na kraji židle. „Ale těžko říct. Je vždycky tak tajnůstkářský.“

Pravděpodobně jsem nebyl až tak čitelný, jak jsem si myslel. Ale i tak … přitom jak je vnímavá … jak to, že si nevšimla, že jsem do ní zamilovaný? Znovu jsem si v hlavě vybavoval náš rozhovor, dost překvapený, že jsem ty slova neřekl nahlas. Měl jsem pocit, že tahle skutečnost se skrývala v každé větě, v každém slově, který jsem jí až doteď řekl.

Wow. Jak dokážeš sedět naproti někomu, kdo vypadá jako manekýn a mluvit s ním? „Nevím, kde bereš tu odvahu být s ním o samotě,“ vydechla Jesika.

Na Belině tváři se objevilo zděšení. „Proč?“

Zvláštní reakce. Co myslí, že jsem měla na mysli? „Je takový…“ Jaké je to správné slovo… „nahání strach. Nevěděla bych, co mu říkat.“ Dnes ráno, jsem mu ani nedovedla pořádně odpovědět, přitom vše, co mi řekl, bylo „dobré ráno.“ Musela jsem vypadat jako idiot.

Bella se usmála. „Taky mám určité potíže udržet myšlenky, když jsem s ním.“

Pravděpodobně jen chtěla, aby se Jesika cítila lépe. Když byla se mnou, byla nepřirozeně klidná.

„Aha, tak to tedy je. On je vážně neuvěřitelně úžasný.“ Povzdechla si Jesika.

Belin výraz na tváři náhle ochladl. V očích jí zajiskřilo, jako vždy, když si myslí, že je něco nespravedlivého. Jesika si toho nevšimla.

„Je na něm mnohem víc než to.“ Řekla Bella důrazně.

Ojoj, tak jsme se konečně někam dostali. „Vážně? A co třeba?“

Bella si na chvilku skousla ret. „Neumím to správně vysvětlit…,“ řekla nakonec. „Ale ještě neuvěřitelnější je to, co se skrývá za tou tváří.“ Odvrátila svůj pohled od Jesiky a zadívala se kamsi do dálky.

Cítil jsem se podobně jako tehdy, když o mě Carlisle a Esme smýšleli lépe, než jsem si zasloužil. Podobně, ale tenhle pocit byl intenzivnější, více pohlcující.

To říkej někomu jinému – není nic lepšího než tvář! No, pokud tedy neberu v potaz jeho tělo … Ach … „Je to možné?“ zachichotala se Jesika.

Bella se neotočila. Stále se dívala kamsi do neznáma a Jesiku ignorovala.

Normální člověk by měl radost. Možná, když se budu ptát na jednoduché otázky … haha. Jako kdybych mluvila s dítětem. „Takže ho máš ráda.“

Znovu jsem ztuhnul.

Bella se na Jesiku stále nedívala. „Ano.“

„Chci říct, máš ho opravdu ráda?“

„Ano.“

Aha, červená se.

Viděl jsem to.

„Jak moc ho máš ráda?“ nepřestávala Jesika.

Třída, ve které jsem měl hodinu, by mohla i shořet a já bych si toho nevšiml. Belina tvář byla teď zářivě červená – téměř jsem to teplo cítil.

„Hrozně moc,“ zašeptala Bella. „Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct.“

Zásah! Co se to pan Verner právě ptal? „Ehm … které číslo, pane Verner?“

Bylo moc dobře, že Jesika už Bellu nevyslýchala. Potřeboval jsem pauzu. Na co, proboha, to děvče myslelo právě teď? Víc, než má rád on mě? A jak přišla na tohle? Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct. Co to znamenalo? Nedokázal jsem přijít na rozumné vysvětlení. Nedávalo mi to absolutně žádný smysl. Zdá se, že už si nemůžu být ničím jistý. Tak samozřejmé věci, které dávaly perfektní smysl, se nějak v její hlavě překroutily a otočily o sto osmdesát stupňů. Víc, než má rád on mě? Možná bych ten ústav zatím neměl úplně vyloučit.

Díval jsem se na hodinky, zatínajíc zuby. Jak se může pár minut zdát tak hrozně nekonečných? A kam se poděl můj dosavadní pohled na ně?

Zatínal jsem zuby po celou hodinu trigonometrie s panem Varnerem. Slyšel jsem z ní víc než z mojí vlastní přednášky. Bella a Jesika už spolu dál nemluvily, ale přesto se na ní Jesika čas od času podívala. Jednou se Belina tvář zbarvila dočervena, bez zjevné příčiny.

Oběd byl v nedohlednu.

Nebyl jsem si jistý, jestli z ní Jesika vytáhne ještě nějaká odpovědi, na které jsem čekal, ale když hodina skončila, Bella byla rychlejší než ona. Hned jak zazvonilo, otočila se k ní.

„Na angličtině se mě Mike ptal, jestli ses nějak zmiňovala o pondělním večeru,“ řekla a mírně se usmála. Pochopil jsem to – útok byl nejlepší obranou.

Mike se na mě ptal? Radost v její mysli působila zvláštně, už v jejích myšlenkách nebyl ten známý posměšný podtón. „Děláš si legraci! Cos mu řekla?!“

„No, že jsi říkala, že sis to moc užila – myslím, že ho to potěšilo.“

„Pověz mi přesně, co říkal, a cos mu přesně odpověděla!“

A to bylo vše, co jsem se dnes z jejích myšlenek dozvěděl. Bella se usmívala, jako kdyby myslela na to samé. Jako kdyby vyhrála jedno imaginární kolo.

Na obědě se všechno změní. Vytáhnu z ní více odpovědí, než Jesika, tím jsem si byl jistý.

Nebylo mi příjemné, když jsem v průběhu čtvrté hodiny musel čas od času kontrolovat Jesičinu mysl. Neměl jsem trpělivost s její posedlostí Mikem Newtonem. Za poslední dva týdny, jsem toho už měl plné zuby. Měl štěstí, že byl pořád naživu.

Tělocvik, který jsem měl s Alicí, jsem zvládl tak jako vždy, když přišlo na fyzickou aktivitu – otupěle. Byl to první den, kdy se musel hrát badminton a Alice byla, samozřejmě, moje spoluhráčka. Znuděně jsem si povzdechl a pomalu jsem raketou odrazil košíček na druhou stranu. Lauren Malloryová - byla v druhém týmu – netrefila. Alice kroutila svojí raketou a znuděně koukala na strop. Nikdo z nás neměl rád tělocvik, zejména Emmett. Nehrát hru naplno byla urážka jeho osobního životního postoje. Dnes se ovšem tělocvik zdál horší než jindy. Cítil jsem se téměř tak, jako obvykle Emmett.

Naštěstí než jsem netrpělivostí stihl vybuchnout, trenér Clapp zapískal konec hry a propustil nás dříve. Dnes ráno nesnídal – nejnovější pokus o dietu – a hlad, který teď měl, ho donutil odejít ze školy dříve, aby se mohl najít. Slíbil si, že s dietou začne od zítra ….

Díky tomu jsem měl dostatek času na to, abych se dostal k budově, kde měla Bella matematiku, dříve, než jí skončí hodina.

Užij si to, pomyslela si Alice, když odcházela za Jasperem. Už jen pár dní. Předpokládám, že ode mě Bellu asi pozdravovat nebudeš, že?

Rozčileně jsem potřásl hlavou. Byli všichni tak arogantní?

Pro tvoji informaci, tenhle víkend bude velmi slunečno. Možná bych chtěl trochu pozměnit svoje plány.

Povzdechl jsem si a pokračoval opačným směrem. Možná arogantní, ale velmi užitečná. Opřel jsem se o stěnu přede dveřmi a čekal jsem. Byl jsem tak blízko, že jsem Jesičiny slova slyšel tak zřetelně jako její myšlenky.

„Ty s námi dnes sedět nebudeš, viď?“ Vypadá rozzářeně. Vsadím se, že mi toho ještě hodně neřekla.

„Myslím, že ne.“ Odpověděla Bella a v jejím hlase byla slyšet nejistota.

Neslíbil jsem jí, že s ní strávím oběd? Na co myslela?

Z třídy vyšly společně, a když mě spatřily, oběma se rozšířily oči. Ale slyšel jsem jenom Jesiku.

Hezky. Wow. Určitě je toho víc, než mi prozradila. Možná, že jí dnes večer zavolám … , anebo možná bych jí neměla povzbuzovat. Doufám, že ho to rychle přejde. Mike je sice zlatý, ale … wow.

„Uvidíme se později, Bello.“

Bella se ke mně, stále nejistě, přiblížila. Tváře se jí zbarvily červeně.

Znal jsem jí už dost dobře na to, abych poznal, že za tím zaváháním nebyl strach. Zřejmě šlo o ten zásadní rozdíl, který si myslela, že je mezi tím, co cítí ona a co já. Víc, než má rád on mě? Absurdní.

„Ahoj,“ můj hlas byl pobavený a podrážděný současně.

Její tvář jakoby se probudila. „Čau.“

Nezdálo se, že bude pokračovat v hovoru, tak jsme spolu v tichosti zamířili do jídelny.

Ten trik s bundou fungoval – její vůně mě už tak nedráždila. Jen zintenzivnila bolest, kterou už jsem i tak cítil. Ignorovat ji bylo lehčí, než bych si byl myslel. Když jsme čekali ve frontě na oběd, Bella si nepřítomně hrála se zipem na svojí bundě, neklidně přešlapujíc z nohy na nohu. Často se na mě podívala, ale vždycky když se naše pohledy střetly, odvrátila se, jako kdyby jí to uvádělo do rozpaků. Že by to bylo proto, že na nás zíralo tolik lidí? Možná, že slyšela jejich hlasité šeptání – drby se šířily odevšad. Nebo možná přečetla z mého výrazu, že má problém.

Neřekla ani slovo, dokud jsem jí nezačal nabírat oběd. Nevěděl jsem co má ráda – aspoň zatím ne – tak jsem jí vzal kousek od všeho.

„Co to děláš?“ namítla potichu. „Snad to nebereš všechno pro mě?“

Potřásl jsem hlavou a nesl jídlo na podnose k pokladně. „Půlka je pro mě, samozřejmě.“

Skepticky nadzvedla jedno obočí, ale neřekla nic. Zaplatil jsem jídlo a odvedl ji ke stolu, kde jsme seděli minulý týden, přesně před tou hroznou hodinou zjišťování krevní skupiny. Zdálo se, že už je to více než pár dní. Vše bylo teď jiné.

Sedla si proti mně a já jsem před ní posunul podnos.

„Vezmi si, co chceš,“ pobídl jsem jí.

Vzala si jablko, otáčela ho v rukách a zamyšleně se na mě dívala.

„Jsem zvědavá.“

To je tedy překvapení.

„Co bys dělal, kdyby tě někdo nutil sníst nějaké jídlo?“ pokračovala tak potichu, že to lidské uši nemohly slyšet. Uši těch, kteří byli nesmrtelní, to už byla jiná věc. Samozřejmě, když takovéto uši dávaly pozor. Měl jsem se jim předtím alespoň o něčem zmínit ….

„Ty jsi pořád zvědavá, “ postěžoval jsem si. Ach jo. Ne že bych občas nemusel něco sníst. Byla to součást mojí role. Ale velice nepříjemná.

Natáhl jsem se pro nejbližší jídlo, a když začal jíst cosi neurčitého, díval jsem se jí hluboko do očí. Nevěděl jsem, co právě jím. Něco mazlavého, velkého a odporného, jako každé lidské jídlo. Rychle jsem ho snědl a polkl jsem, snažíc se nekřivit tvář hnusem. Sousto se velice pomalu a nepříjemně sunulo mým hrdlem dolů. Povzdechl jsem si nad tím, jak to budu muset brzy dostat z mého těla. Nechutné.

Bella vypadala šokovaně. Zapůsobilo to na ní.

Měl jsem chuť zakroutit očima. To, co jsem právě předvedl, jsme všichni nacvičovali k dokonalosti.

„Kdyby tě někdo nutil jíst bláto, taky bys to dokázala, viď?“

Nakrčila nos a usmála se. „Jednou jsem to udělala… Nebylo to tak špatné.“

Zasmál jsem se. „Myslím, že mě to nepřekvapuje.“

Chovají se k sobě velice důvěrně. Jasná řeč těla. Belle o tom, co nejdříve řeknu. Naklání se k ní, jako kdyby o ní měl zájem. A i tak vypadá. Vypadá …. Božsky. Povzdechla si Jesika. Mňam.

Podíval jsem se Jesice zpříma do zvědavých očí a ona nervózně odvrátila pohled a předstírala, že se baví s dívkou, co seděla vedle ní.

Hm. Mike bude asi lepší volba. Aspoň to je reálné, ne jen představy …

„Jessica analyzuje všechno, co dělám – později ti to podrobně rozebere.“ Upozornil jsem Bellu.

Posunul jsem před ní zbytek pizzy – jak jsem si pozdě uvědomil -  a přemýšlel nad tím, jak začít. Opět mě prostoupil hněv, když jsem si vzpomněl na její slova „Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct.“

Ukousla si ze stejného konce pizzy jako před chvílí já. Žasl jsem nad tím, jak moc mi důvěřovala. Samozřejmě, nevěděla, že ve mně proudí jed – ne, že by jí to, že si kousne ze stejného kousku pizzy jako já, otrávilo. Ale i tak jsem předpokládal, že se bude chovat jinak. Jako k něčemu neobvyklému.  Nikdy to neudělala – aspoň ne v tom záporném smyslu …

Začnu zlehka.

„Takže ta servírka byla pěkná, říkáš?“

Zdvihla jedno obočí. „Ty sis toho vážně nevšiml?“

Jako kdyby moji pozornost mohla upoutat jiná žena než Bella. Absurdní.

„Ne. Nevěnoval jsem jí pozornost. Měl jsem plnou hlavu jiných věcí.“ Jako například, jak úžasně jí slušela ta modrá blůzka …

Dobře, že dnes měla na sobě ten otřesný svetr.

„Chudák holka,“ řekla Bella a usmívala se. Měla radost, že jsem si servírky nevšímal. Rozuměl jsem tomu. Kolikrát jsem si já na hodině biologie představoval, jak zmrzačím Mika Newtona?

To vážně věřila, že její lidské city v těch krátkých sedmnácti letech by mohly být silnější než nekončící tužba, která se ve mně shromažďovala celé století?

„Něco z toho, co jsi řekla Jessice…“ nedokázal jsem se přinutit k lhostejnému tónu. „No, dělá mi to starosti.“

Okamžitě se začala bránit. „Nepřekvapuje mě, že jsi slyšel něco, co se ti nelíbilo. Víš, co se říká o těch, kdo poslouchají potají.“

Vím, takovýhle lidí o sobě nikdy neslyší nic dobrého.

„Varoval jsem tě, že budu poslouchat,“ připomněl jsem jí.

„A já jsem varovala tebe, že nebudeš chtít slyšet všechno, co si myslím.“

Aha, tak na to myslela tehdy, když jsem jí rozplakal. Výčitky svědomí mě pohltily natolik, že jsem nakonec promluvil drsnějším tónem, než jsem chtěl.

„To jistě, to jsi mě varovala. Nemáš ovšem tak docela pravdu. Já chci vědět, co si myslíš – všechno. Jenom si přeju… aby sis některé věci nemyslela.“

Další polopravda. Věděl jsem, že bych neměl chtít, aby se o mě zajímala. Ale i tak jsem v to doufal. Opravdu jsem doufal a moc.

Zamračila se na mě. „To je docela rozdíl.“

„Ale o to v tuto chvíli zrovna nejde.“

„Tak o co jde?“

Naklonila se ke mně a zlehka si podepřela krk. Přitáhlo to pozornost mých očí a vyrušilo mě to. Jak jemnou tam musí mít pokožku …

Soustřeď se, přikázal jsem si.

„Vážně věříš, že tobě na mně záleží víc, než mně záleží na tobě?“ zeptal jsem se. Připadalo mi to naprosto absurdní, jako kdyby se více slov pomotalo dohromady.

Rozšířily se jí oči a přestala dýchat. Potom rychle zamrkala a tiše vydechla.

„Už to zase děláš,“ zabručela.

Vykulil jsem překvapeně oči. „Co?“

„Omamuješ mě,“ přiznala a opětovala můj pohled.

„Aha.“ Hm … nebyl jsem si celkem jistý, co s tím můžu dělat. Nebyl jsem si moc jistý, jestli jí chci omamovat. Ale byl jsem nadšený, že to dokážu. Tohle ovšem našemu rozhovoru moc nepomohlo.

„To není tvoje chyba,“ povzdechla si. „Nemůžu si pomoct.“

„Odpovíš na mou otázku?“ zeptal jsem se.

Podívala se dolů. „Ano.“

A to bylo vše, co řekla.

„Ano, odpovíš, nebo ano, vážně si to myslíš?“ netrpělivě jsem se zeptal.

„Ano, vážně si to myslím.“ Odpověděla mi bez toho, aby se na mě podívala. V jejím hlase byl patrný smutný podtón. Znova se začervenala a nevědomky si skousla ret.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že pro ni muselo být neskutečně těžké se přiznat, protože tomu skutečně věřila. A já jsem v tuto chvíli nebyl o nic lepší než ten zbabělec Mike Newton, protože jsem od ní chtěl, aby vyjádřila svoje city dříve, než je vyjádřím já. Nezáleží na tom, že já vím naprosto přesně, jaké moje pocity jsou. Nedocházelo jí to, tak jsem jí je musel objasnit.

„Mýlíš se.“ Řekl jsem jí sametově měkkým hlasem. Doufal jsem, že v něm slyší tu něhu.

Bella se na mě konečně podívala, ale z její tváře se nedokázal nic vyčíst. „To nemůžeš vědět,“ zašeptala.

Myslela si, že podceňuji její city jen proto, že nedokážu číst její myšlenky. Ale ve skutečnosti byl problém ten, že ona podceňovala ty moje.

„Co tě vede k takovému přesvědčení?“ zeptal jsem se.

Dívala se na mě, stále si kousala ret a na čele se jí objevila vráska. Jako už milionkrát předtím jsem si přál, abych ji mohl slyšet.

Chtěl jsem jí začít prosit, aby mi řekla, svoje myšlenky a pocity, ale zdvihla prst a umlčela mě.

„Nech mě přemýšlet,“ naléhala.

Pokud si jen snažila utřídit myšlenky, tak jsem mohl být trpělivý. Nebo jsem to mohl alespoň předstírat.

Dala si dlaně k sobě, spojila prsty, rozpojila je a to dělala znovu a znovu. Sledovala svoje ruce, jako kdyby patřily někomu jinému.

„No, když pominu to, co je zřejmé, tak někdy…“ zaváhala. „Nevím to jistě – já myšlenky číst neumím – ale někdy se zdá, jako by ses loučil, i když říkáš něco jiného.“ Nezvedla hlavu.

Všimla si toho. Věděla, že mě tu drží pouze moje sobecké a slabošské chování? Klesl jsem proto v jejích očích?

„Vnímavá,“ zašeptal jsem a zděšeně jsem sledoval, jak jí přes tvář přelétla bolest. Rychle jsem se snažil odvrátit závěry, ke kterým došla. „To je ovšem přesně to, proč se mýlíš,“ začal jsem, ale pak jsem se vrátil k prvním slovům jejího vysvětlení. Dost mě trápily, ačkoliv jsem jim moc nerozuměl. „Co tím myslíš, ‚to, co je zřejmé‘?“

„No, vždyť se na mě podívej,“ řekla.

Díval jsem se. To bylo všechno, co jsem celou dobu dělal. O co jí šlo?

Jsem naprosto obyčejná,“ začala vysvětlovat – „no, až na ty zápory, že občas utíkám hrobníkovi z lopaty a jsem tak neohrabaná, že to až hraničí s postižením. A pak se podívej na sebe.“ Mávla rukou směrem ke mně, jako kdyby myslela něco, co bylo tak zřejmé, že to nepotřebovalo další vysvětlení.

Myslela si, že je obyčejná? Že jsem lepší než ona? A na to přišla od koho? Od hloupých, úzkoprsých a slepých lidí jako byly Jesika a slečna Copová? Jak to, že si neuvědomovala, že je ta nejkrásnější … ta nejdokonalejší … tyhle slova nestačily k tomu, abych jí poslal. A ani o tom nevěděla.

„Ty sebe samu nevidíš moc jasně, víš. Připustím, že máš naprostou pravdu ohledně těch záporných věcí,“ ponuře jsem se uchechtl, ale ne nad tím ďábelským osudem. To její nešikovnost byla trochu k smíchu, taková roztomilá. Věřila by mi, kdybych jí řekl, že je krásná zevnitř i zvenku? Možná, že by ji nějaký hmatatelný důkaz přesvědčil. „Ale neslyšela jsi, co si o tobě myslel každý kluk v téhle škole ten první den.“

Ach, ta naděje, to nadšení a to všechno doufání, které plynulo z jejich myšlenek. A ta rychlost, jakou měnili svoje představy na neuskutečnitelné. Neuskutečnitelné, protože ani o jednoho z nich Bella neměla zájem.

Já jsem byl ten, kterému řekla „ano“.

Jak samolibě jsem se teď musel usmívat.

Její tvář ztuhla ohromením. „Tomu nevěřím…“

„Věř mi aspoň tentokrát – ty jsi všechno možné, jenom ne obyčejná.“

Už jen její existence byla dostatečným důvodem ke stvoření světa.

Bylo vidět, že nebyla zvyklá na komplimenty. No, tak odteď si na ně bude muset zvyknout.

Začervenala se a změnila téma. „Ale já se neloučím,“ poukázala.

„Nechápeš? To právě dokazuje, že mám pravdu. Mně na tobě záleží víc, protože když to dokážu …“ Budu někdy schopen jednat tak nesobecky, abych udělal správnou věc? Zoufale jsem potřásl hlavou. Budu muset na to sbírat síly. Zasloužila si žít. Ne to, co viděla Alice ve svojí vizi. „Jestliže je správné odejít, abych tě udržel v bezpečí - “ a to je přeci to nejlepší, ne? Neexistoval žádný bezohledný anděl. Bella ke mně nepatřila. „ - pak radši budu trpět sám, než abych ti ublížil.“

Když jsem to vyslovil, chtěl jsem, aby to byla pravda. 

Podívala se na mě naštvaně. Moje slova jí rozzlobily. „A nemyslíš, že já bych udělala to samé?“ zeptala se rozzlobeně.

Je tak zuřivá – tak jemná a křehká. Jak by mohla někomu ublížit? „Ty by ses takhle nikdy nemusela rozhodovat.“ Bylo bolestné, jak obrovské rozdíly mezi námi byly.

Dívala se na mě, hněv se jí z očí usadil v očích a na čele se jí objevila vráska.

Musí být něco v nepořádku s vesmírem, když si někdo tak dobrý a tak křehký nezaslouží strážného anděla, který by nad ní bděl.

No, pomyslel jsem si, myšlenky plné černého humoru, když nic víc, tak má alespoň strážného upíra.

Usmál jsem se. Jak jsem zbožňoval svojí výmluvu, abych zde mohl zůstat. „Samozřejmě, udržovat tě v bezpečí mi začíná připadat jako práce na plný úvazek, která vyžaduje mou stálou přítomnost.“

Usmála se na oplátku. „Dneska se mě ještě nikdo ze světa sprovodit nepokoušel,“ řekla bezstarostně a na chvíli se zamyslela, těsně předtím, než se její tvář opět změnila na nečitelnou masku.

„Přesto,“ dodal jsem suše.

„Přesto,“ přitakala souhlasně. Předpokládal jsem, že bude protestovat proti jakékoliv formě ochrany.

Jak jen mohl! Ten sobecký chudák! Jak nám mohl něco takového udělat? Rosalin duševní křik přerušil moje myšlenkové pochody.

„Klid, Rose,“ slyšel jsem říct Emmetta na druhém konci jídelny. Ruku měl omotanou kolem jejích zad a tiskl ji k sobě – snažil se jí udržet v klidu.

Promiň, Edwarde, provinile si pomyslela Alice. Myslela si, že se Bella dozvěděla z vašeho rozhovoru až příliš … a … mám – li být upřímná, mohlo to být i horší, kdybych jí hned neřekla pravdu Věr mi.

Ztuhl jsem nad obrázkem, který se Alici objevil v mysli – co by se stalo, kdybych Rosalii řekl o tom, že Bella ví, že jsem upír už doma, tam, kde si nemusí na nic hrát. Jestli se do konce vyučování neuklidní, budu muset odklidit svého Aston Martina někam pryč ze země. Znepokojila mě myšlenka na moje oblíbené auto, zničené v plamenech. I když jsem si to zasloužil.

Ani Jasper nebyl bůhvíjak šťastný.

S ostatními to vyřeším později. Času, který jsem mohl strávit s Bellou, jsem neměl moc a já ho nechtěl promarnit. A Alicin hlas mi připomněl, že musím ještě něco zařídit.

„Mám pro tebe další otázku,“ řekl jsem jí, nevšímajíc si Rosalina duševního hysterického záchvatu.

„Střílej,“ povzbudila mě Bella, usmívajíc se.

„Opravdu musíš jet tuhle sobotu do Seattlu, nebo to byla jenom výmluva, abys nemusela odmítat všechny své obdivovatele?“

Ušklíbla se na mě. „Víš, já jsem ti tu věc s Tylerem ještě nezapomněla,“ varovala mě. „To je tvoje chyba, že si dělal iluze, že s ním půjdu na stužkovací slavnost.“

„No, našel by příležitost, jak si s tebou promluvit, i beze mě – já jsem jenom vážně chtěl vidět, jak se budeš tvářit,“ uchechtl se při vzpomínce na její zděšený výraz. Ani když jsem jí vyprávěl o svých nejtemnějších tajemstvích, tak na tváři neměla takhle zděšený výraz. Pravda ji nevyděsila. Chtěla být se mnou. Úžasné.

„Kdybych tě pozval já, odmítla bys i mě?“

„To asi ne,“ připustila. „Ale později bych to zrušila – předstírala bych nemoc nebo vyvrtnutý kotník.“

Zvláštní. „Ale proč, prosím tě?“

Potřásla hlavou, zklamaná, že jsem to hned nepochopil. „Tys mě asi nikdy neviděl v tělocvičně, ale myslela bych si, že to pochopíš.“

Aha. „Máš na mysli skutečnost, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž bys našla něco, oč zakopneš?“

„Samozřejmě.“

„To by nebyl problém. Všechno záleží na tom, kdo tě vede.“

Na zlomek sekundy mě zaplavila představa, jako by to bylo, kdybych jí držel na plese v náručí. Tam by měla na sobě jistě něco velmi pěkného, něco co by jí slušelo, ne jako tenhle příšerný svetr.

Velmi jasně jsem si vzpomínal na dotyk jejího těla, když jsem jí zachránil před dodávkou. Víc než pocitu zděšení, zoufalství nebo obav jsem si byl vědom toho úžasného pocitu držet ji v náručí. Byla tak teplá, tak jemná, tak perfektně seděla k tvaru mého mramorového těla …

Donutil jsem se přestat vzpomínat.

„Ale ještě jsi mi neodpověděla –„ řekl jsem rychle, abych zabránil hádce o nemotornosti, ke které se schylovalo „ - jsi rozhodnutá jet do Seattlu, nebo by ti nevadilo, kdybychom podnikli něco jiného?“

Dost zlé – dávat jí na výběr z možností, mezi kterými nebyla alternativa, aby strávila den beze mě. To ode mě nebylo fér. Ale včera jsem jí to slíbil … a líbila se mi představa, že tenhle slib splním, i když jsem se toho zároveň hrozně obával.

V sobotu bude svítit slunce. Mohl jsem jí ukázat svoji skutečnou stránku, když budu dost odvážný na to, abych vydržel ten následný odpor a znechucení. Znal jsem jedno místo, kde by se dalo …

„Jsem ochotná zvážit i jiné možnosti,“ připustila Bella. „Ale chci tě požádat o laskavost.“

„Ano, s výhradami.“ Co by ode mě mohla chtít?

„O jakou?“

„Můžu řídit já?“

Zamračil se. Měl to být vtip „Proč?“

„No, hlavně proto, že když jsem řekla Charliemu, že jedu do Seattlu, tak se výslovně zeptal, jestli jedu sama, a tehdy jsem odpověděla ano. Kdyby se zase zeptal, pravděpodobně bych mu nelhala, i když myslím, že se znovu nezeptá, ale když nechám náklaďáček doma, tak mu to bude podezřelé. A navíc mě tvoje řízení děsí.“

Obrátil jsem oči v sloup. „Ze všech věcí, které by tě mohly děsit, si vybereš zrovna moje řízení.“ Skutečně, její mozek fungoval opačně. Znechuceně jsem zakroutil hlavou.

Edwarde, naléhavě na mě volala Alice.

Náhle jsem se díval do jasného slunce, do jedné z Aliciných vizí. Bylo to místo, které jsem velmi dobře znal, přesně to místo, kam jsem se chystal vzít Bellu – malá louka, na kterou kromě mě nikdo nechodil. Bylo to tiché, pěkné místo, kde jsem mohl být o samotě – daleko od lidských obydlí, takže i v mojí mysli mohl být na chvíli klid.

Alice ji též poznala, protože ji nedávno viděla v jiné vizi – v jedné z těch svých nezřetelných, rychle pomíjivých, kterou mi ukázala to ráno, když jsem zachránil Bellu před dodávkou.

V té vizi jsem nebyl sám. A teď už to bylo celkem zřetelné – byla tam se mnou Bella. Takže jsem byl dostatečně odvážný. Nepochopitelně se na mě dívala a na tváři jí hrály veškeré možné barvy duhy.

Je to stejné místo, pomyslela si Alice, její myšlenky byly plné zděšení, které absolutně nešlo dohromady s poklidnou vizí. Napětí možná, ale hrůza? Co myslela tím, že je to stejné místo?

A v tu chvíli jsem to zahlídl.

Edwarde, zaprotestovala ostře Alice. Já jí zbožňuje, Edwarde!

Tvrdě jsem jí vyhnal ze své mysli. Nezbožňovala Bellu tak jako já. Její vize byla neuskutečnitelná. Nesprávná. Byla zaslepená, viděla nemožné věci.

Neuplynulo ani půl vteřiny. Bella se zvědavě dívala na moji tvář, čekala, že budu souhlasit. Zaznamenala ten chvilkový moment hrůzy na mojí tváři nebo to pro ni bylo příliš rychlé? Soustředil jsem se na ni a náš nedokončený rozhovor, vytlačujíc Alici a její mylné a klamavé vize ze svých myšlenek. Nezasloužily si mojí pozornost.

Ale i přesto jsem nedokázal udržet ten hravý, bezstarostný tón, kterým jsem se navzájem dobírali.

„Ty nechceš říct svému otci, že strávíš den se mnou?“ Zeptal jsem se jí a do hlasu se mi vkradl chmurný podtón.

Znovu jsem se snažil vytlačit Aliciny vize někam daleko, aby se mi více nevkrádaly do myšlenek.

„U Charlieho méně vždy znamená více,“ řekla Bella s přesvědčením. „Kam vůbec pojedeme?“

Alice se mýlila. Hrozně se mýlila. Nebyla tu žádná šance, že by se její vize vyplnila. Byla to stará vize, neplatná. Věci se změnily.

„Počasí bude pěkné,“ řekl jsem pomalu, bojoval jsem se strachem a nerozhodností. Alice se mýlila. Budu se tvářit, že jsem nic neviděl ani neslyšel. „Takže se budu držet stranou od lidí… a ty můžeš zůstat se mnou, jestli budeš chtít.“

Bella to ihned pochopila, oči se jí rozzářily vzrušením. „Ukážeš mi, cos měl na mysli o tom slunci?“

Možná že, jako už tolikrát předtím, bude její reakce úplně opačná než bych čekal. Nad touto možností jsem se pousmál a snažil se vrátit k bezstarostnému tónu. „Ano. Ale jestli nechceš být… se mnou o samotě, přesto bych byl radši, kdybys nejezdila sama do Seattlu. Děsím se pomyšlení na potíže, do kterých by ses dokázala dostat v tak velkém městě.“

Stiskla dotčeně rty.

„Phoenix je třikrát větší než Seattle – jen podle počtu obyvatel. Podle skutečné rozlohy –“

„Jasně,“ přerušil jsem jí, „ale ve Phoenixu jsi to evidentně ještě neměla spočítané. Takže bych byl radši, kdybys zůstala se mnou.“

Mohla zůstat navždy a stále by to pro mě nebylo dost dlouho.

Neměl bych takhle přemýšlet. Neměli jsme tolik času – věčnost. Každá sekunda byla důležitá, ona se měnila, zatímco já jsem zůstával stále stejný.

„Náhodou, mně nevadí být s tebou o samotě.“

Jasně že ne, protože její instinkty byly úplně k ničemu.

„Já vím,“ povzdechl jsem si zadumaně. „Ale měla bys o tom říct Charliemu.“

„Proč bych to proboha dělala?“ zeptala se ohromeně.

Díval jsem se na ni, zatímco mi vize, které jsem nedokázal potlačit, naplňovaly myšlenky. „Abych měl aspoň malou pohnutku přivézt tě zpátky!“ zasyčel jsem. Aspoň tohle pro mě mohla udělat – aspoň něco by mi neustále připomínalo, že mám být opatrný.

Proč mi to jen Alice musela ukázat?

Bella hlasitě polkla a věnovala mi dlouhý pohled. Co viděla?

„Myslím, že to risknu,“ nakonec konstatovala.

Bože. Vzrušovalo jí riskovat svůj vlastní život? Byl to nějaký druh adrenalinu? Zamračil jsem se na Alici, která se na mě pořád dívala. Rosalie se vedle ní hrozivě mračila, ale netrápilo mě to. Tak ať si zničí moje auto. Vždyť je to jenom hračka.

„Mluvme o něčem jiném,“ navrhla náhle Bella.

Opětoval jsem její pohled a přemýšlel jsem nad tím, jak málo dávala pozor na důležité věci. Proč mě neviděla jako netvora, kterým jsem byl?

„O čem si chceš povídat?“

Rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. Pravděpodobně chce probírat něco, týkající se našeho tajemství. Na chvíli strnula, ale potom se na mě znovu podívala.

„Proč jste minulý víkend jeli do těch Goat Rocks… na lov? Charlie říkal, že to není dobré místo na táboření, kvůli medvědům.“

V tomhle směru byla velice nevšímavá. Podíval jsem se na ní a zvedl jedno obočí.

„Medvědi?“ vydechla.

Ironicky jsem se pousmál a díval se, jak jí to pomalu dochází. Bude mě konečně brát vážně? Donutí ji k tomu vůbec něco?

Vzpamatovala se ze šoku. „No ale medvědi nemají lovnou sezónu,“ dodala upjatě a zúžila oči.

„Kdybys pozorně četla zákony, všimla by sis, že se v nich mluví jenom o lovu se zbraní,“ informoval jsem jí.

Opět na chvíli ztratila kontrolu nad svým výrazem. Spadla jí čelist.

„Medvědi?“ zopakovala ztěžka.

„Emmett má nejradši grizzlyho.“

Sledoval jsem její výraz, jak jí tahle informace pomalu dochází.

„Hmmm,“ zabručela a ukousla si další kousek pizzy. Zamyšleně žvýkala a pak se dlouze napila coly.

„Takže,“ řekla po chvíli, když ke mně zase vzhlédla. „Co máš nejradši ty?“

Asi jsem mohl tuhle otázku čekat, Bella byla stále příšerně zvědavá.

„Pumu,“ poznamenal jsem stroze.

„Aha,“ pronesla zdvořile nezaujatým tónem. Tep jejího srdce byl naprosto pravidelný, jako kdybychom si povídali o oblíbené restauraci.

Tak fajn. Jestli se chtěla tvářit, že to není naprosto nic divného …

„Samozřejmě,“ řekl jsem nezaujatě „musíme být opatrní, abychom neuváženým lovem nepoškodili životní prostředí. Snažíme se soustředit na oblasti, kde se přemnožují predátoři – akční rádius rozšiřujeme podle potřeby. Tady je vždycky spousta jelenů a losů, a ti by nám stačili, ale co by to bylo za zábavu?“

Když mě poslouchala, na tváři měla výraz žáka, který sleduje výklad učitele. Musel jsem se usmát.

„No jasně, co?“ zamumlala s dalším kouskem pizzy v puse.

„Počátek jara je Emmettova nejoblíbenější lovná sezóna medvědů,“ pokračoval jsem ve výkladu „ – právě se probouzejí ze zimního spánku, takže je snadné je rozdráždit.“

Už uběhlo sedmdesát let a jeho to stále ještě nepřešlo.

„Jasně, není nic zábavnějšího než rozdrážděný grizzly,“ souhlasně přikývla.

Nedokázal jsem zadržet smích, když jsem potřásal hlavou nad jejím nepřirozeným klidem. Tenhle výraz si musela pravděpodobně nacvičovat. „Pověz mi, co si opravdu myslíš, prosím.“

„Snažím se představit si to – ale nemůžu,“ přiznala. „Jak lovíte medvědy beze zbraní?“

„Ale my máme zbraně.“ Uvedl jsem to na pravou míru a zeširoka jsem se usmál. Očekával jsem, že se lekne, ale ona mě jen pozorovala. „Jenom se na ně nepamatuje v zákonech o lovu. Jestli jsi někdy v televizi viděla útočit medvěda, měla by sis dokázat představit, jak Emmett loví.“

Podívala se směrem ke stolu, kde seděl zbytek mojí rodiny, a zachvěla se.

No konečně. Zahihňal jsem se pro sebe. Jedna část mého já si přála, aby k tomu přistupovala tak nevšímavě jako doteď.

Zírala na mě, oči zeširoka otevřené. „Ty jsi taky jako medvěd?“ zeptala se potichu.

„Spíš jako ta puma, nebo tak to o mně říkají,“ snažil jsem se opět o bezstarostný tón.

„Možná, že to, jakému zvířeti dáváme přednost, o nás nějakým způsobem vypovídá.“

Pokusila se o úsměv. „Možná,“ zopakovala. Potom zvědavě naklonila hlavu. „Mohla bych to někdy vidět?“

Nepotřebuju Aliciny vize, abych si dokázal tuhle hrůzostrašnou situaci představit – moje představivost byla dostačující.

„Absolutně ne!“ zavrčel jsem.

Se zmateným a vyděšeným výrazem se ode mě odtáhla.

Taky jsem se odklonil, abych mezi námi vytvořil trochu prostoru. Nikdy se na to nebude dívat, že? Ani se mi nesnaží pomoc, udržet ji naživu.

„Příliš by mě to vyděsilo?“ zeptala se po chvíli vyrovnaně. Ale její srdce stále bilo nepravidelně.

„Kdyby to tak bylo, vzal bych tě ven ještě dnes večer,“ procedil jsem mezi zuby. „Ty potřebuješ zdravou dávku strachu. Nic by ti neprospělo víc.“

Rozzlobeně jsem se na ni díval a čekal jsem, kdy se lekne. Já jsem byl už dost vystrašený představou, že by byla Bella nablízku, když lovím …

„Tak proč?“ naléhala.

V očích se jí ale neodráželo nic víc než zvědavost a netrpělivost. Čekala na odpověď.

Ale naše hodina společného času uplynula.

„Až jindy,“ řekl jsem nakonec a vyskočil na nohy. „Přijdeme pozdě.“

Zmateně se rozhlídla kolem sebe, jako kdyby zapomněla, že jsme na obědě. Jako kdyby zapomněla, že jsme vůbec ve škole – překvapený, že nejsme sami na nějakém opuštěném místě. Celkem jsem tomu pocitu rozuměl. Když jsem byl s ní, taky mi dělalo problémy registrovat zbytek světa.

Vyskočila a popadla batoh.

„Takže jindy,“ souhlasila a já jsem v jejím výrazu viděl odhodlanost donutit mě k odpovědi.