Midnight Sun - Stephenie Meyer

Překlad: Kytka

10.kapitola - Teorie

„Můžu položit jen jednu další otázku?“ poprosila mě místo toho, aby mi řekla svojí teorii.

Byl jsem napnutý, očekával jsem nejhorší. Ale i tak jsem chtěl prodloužit tuhle chvíli. Ten moment, že Bella sedí vedle mě, naprosto dobrovolně. Alespoň o pár sekund. Nad tou myšlenkou jsem si povzdychl a nakonec jí odpověděl. „Jednu.“

„No…,“ na chvíli zaváhala, jako kdyby se rozhodovala, kterou z připravených otázek si vybere.

„Říkal jsi, žes věděl, že jsem nešla do knihkupectví a vyrazila jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak jsi to poznal.“

Přes přední sklo jsem se zadíval na krajinu. Zase ten druh otázky, který pro ni dohromady nic neznamená, ale pro mě až příliš.

„Myslela jsem, že veškerá vyhýbavost jde stranou,“ zkritizovala mě zklamaně.

Jak ironické. Dokázala být nesmírně vyhýbavá, i když se o to nesnažila.

No tak dobře, chtěla, abych byl upřímný. I když naše konverzace nesměřovala k ničemu dobrému.

„Tak dobře,“ řekl jsem. „Šel jsem za tvou vůní.“

Chtěl jsem se na ní podívat, ale bál jsem se, co vyčtu z její tváře. Namísto toho jsem naslouchal tomu, jak se její dech zrychlil a po chvíli se opět zklidnil. Její hlas byl vyrovnanější, než bych čekal.

„A pak jsi nezodpověděl mou první otázku…“ řekla.

Zamračeně jsem se na ní podíval. Taky se mračila.

„Kterou?“

„Jak to funguje – to čtení v mysli?“ zeptala se, vytahujíc na světlo otázku z restaurace. „Můžeš číst v mysli kohokoliv, kdekoliv? Jak to děláš? Můžou i ostatní z tvé rodiny…?“ Ztichla, zčervenala.

„To je víc než jedna,“ odvětil jsem.

Beze slova se na mě podívala, vyčkávala.

A proč bych jí to vlastně neřekl? Stejně už většinu uhodla, tohle bylo pro mě alespoň jednodušší než téma, ke kterému jsme směřovali.

„Ne, to umím jenom já.  A nedokážu slyšet kohokoli kdekoli. Musím být dost blízko. Čím líp ‚hlas‘ toho dotyčného znám, tím dál ho mohu slyšet. Ale přesto to není víc než pár kilometrů,“ Snažil jsem se jí to srozumitelně vysvětlit. Musel jsem uvést příklad. „Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde všichni mluví najednou. Je to jenom šum – bzukot hlasů na pozadí. Dokud se nesoustředím na jeden hlas; pak je to, co si ten člověk myslí, zřetelné. Většinou to ale vypínám – ono to může dost rozptylovat. A pak je taky snadnější působit normálně,“ zašklebil jsem se. „Aby se mi nestalo, že nedopatřením odpovídám na něčí myšlenky, a ne na slova.“

„A čím to je, že mě slyšet nemůžeš?“ vyzvídala.

Znova jsem jí řekl pravdu a uvedl další příklad.

„Nevím,“ zamumlal jsem. „Jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že tvoje mysl asi nefunguje stejným způsobem jako mysl všech ostatních. Jako kdyby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké.“ 

V tu chvíli jsem si uvědomil, že tenhle příklad se jí líbit nebude. Nad její očekávanou reakcí jsem se široce usmál. Opět mě nezklamala.

„Moje mysl nefunguje správně?“ zlostně zvýšila hlas.  „Jsem divná?“

Ach, zase ta ironie.

„Já slyším v duchu hlasy, a ty máš starosti, jestli nejsi divná,“ zasmál jsem se.  Všechny podrobnosti chápala a rozuměla jim, ale když mělo přijít na něco většího, nedocházelo jí to. Ona měla vždy opačné instinkty …

Bella si kousala rty, až se jí na čele objevila vráska.

„Neboj, to je jenom teorie…“ Ale ještě tu stále byla ta nejdůležitější teorie, kterou jsme museli probrat. Chtěl jsem to už mít za sebou. S každou další sekundou jsem cítil, že odkládáme nevyhnutelné.

„Což nás přivádí zpátky k tobě.“ Zmítal jsem se mezi snahou zjistit, o co jde, a mezi neochotou to zjistit.

Povzdechla si a skousla si ret tak silně, že jsem se lekl, aby si neublížila. Znepokojeně se mi podívala do očí.

„Nejde veškerá vyhýbavost stranou?“ připomněl jsem jí tiše.

Sklopila pohled, zdálo se, že bojuje s něčím ve svém nitru. Náhle ztuhla a vytřeštila oči. Poprvé jsem na její tváři spatřil strach.

„Panebože!“ zalapala po dechu.

Zpanikařil jsem. Co viděla? Jak jsem jí vyděsil?

Potom zakřičela. „Zpomal!“

„Co se děje?“ vyděsil jsem se. Nerozuměl jsem té hrůze na její tváři.

„Jedeš stošedesátkou!“ pořád křičela. Na chvíli se podívala z okna, ale potom rychle odvrátila pohled.

Taková drobnost, jako větší rychlost, jí přinutila vystrašeně křičet?

Obrátil jsem oči v sloup. „Klídek, Bello.“

„Chceš nás zabít?“ zeptala se napjatým hlasem.

„Nikam nenarazíme,“ slíbil jsem jí.

Ostře se nadechla a potom, o trochu klidně, promluvila. „Proč tolik spěcháš?“

„Vždycky jezdím takhle.“

Podíval jsem se na ni, pobavený jejím šokovaným výrazem.

„Dívej se na silnici!“ opět zakřičela.

„Nikdy jsem neměl nehodu, Bello – dokonce jsem nikdy ani nedostal pokutu,“ zakřenil jsem se a zaťukal si na čelo. Zdálo se mi hrozně komické s ní vtipkovat o něčem tak tajemném. „Vestavěný detektor radarů.“

„Moc vtipné,“ poznamenala sarkasticky.  „Charlie je policajt, vzpomínáš? Vychoval mě tak, abych dodržovala dopravní předpisy. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík o kmen nějakého stromu, sám pravděpodobně prostě jen tak odkráčíš.“

„Pravděpodobně,“ souhlasil jsem s ní a krátce a tvrdě jsem se zasmál bez náznaku humoru. Ano, při dopravní nehodě bychom obstáli naprosto rozdílně. Bála se oprávněně, i když já jsem byl v řízení velice dobrý …. „Ale ty ne.“

S povzdechem jsem zpomalil.  „Spokojená?“

Podívala se na tachometr. „Skoro.“

Ještě stále to pro ni bylo příliš rychlé? „Nesnáším pomalou jízdu,“ zamumlal jsem a ještě trochu jsem zpomalil.

„Tohle je pomalé?“ zeptala se.

„Dost poznámek o mém řízení,“ odsekl jsem netrpělivě. Pokolikáté se vyhnula mojí otázce? Potřetí? Počtvrté? Byly její teorie tak strašné? Potřeboval jsem to vědět – okamžitě. „Pořád čekám na tvou nejnovější teorii.“

Opět si rozčilením začala hryzat rty.

Snažil jsem se ovládat svojí netrpělivost a ztlumil jsem hlas. Nechtěl jsem jí znervóznit.

„Nebudu se smát,“ slíbil jsem jí tiše a přál jsem si, aby se jí nechtělo mluvit jen kvůli tomu, že se bude cítit trapně.

„Víc se bojím, že se na mě budeš zlobit.“ Zašeptala

.

Přinutil jsem se nechat svůj hlas stále stejně klidný. „Je to tak zlé?“

„Dost, jo.“

Sklopila oči, nedívala se na mě. Vteřiny ubíhaly.

„Tak do toho.“ Povzbudil jsem jí.

Její hlas byl velmi tichý. „Nevím, jak začít,“ přiznala.

„Tak začni od začátku…“ připomněl jsem jí její vlastní slova z restaurace. … „Říkala jsi, že jsi na to nepřišla úplně sama.“

„Ne.“ Souhlasila a opět ztichla.

Přemýšlel jsem nad tím, co jí mohlo k její teorii inspirovat. „Co tě nastartovalo – knížka? Film?“

Měl jsem si projít její sbírku knih, když nebyla doma. Neměl jsem ani potuchy, jestli se mezi jejími knihami nenacházel nějaký Bram Stoker nebo Anne Riceová.

„Ne – bylo to v sobotu, na pláži.“

Tak tohle jsem nečekal. Drby o naší rodině neobsahovaly nikdy nic příliš divného, ani nic příliš konkrétního. Byl tu nějaký drb, o kterém jsem nevěděl? Bella se na mě podívala a uviděla překvapení, které se mi zračilo na tváři.

„Narazila jsem na starého rodinného přítele – Jacoba Blacka,“ pokračovala. „Jeho táta a Charlie jsou kamarádi už od mého dětství.“

Jacob Black – to jméno jsem neznal, ale i tak mi něco připomínalo … něco velmi dávného, velmi, velmi dávného… Díval jsem se z okna a procházel svoje vzpomínky, abych našel souvislosti.

„Jeho táta je jedním z quileutských starších.“

Jacob Black. Ephraim Black. Nepochybně je to jeho potomek.

To bylo skutečně zlé.

Věděla pravdu.

Moje mysl se soustředila na to, co se teď bude dít. Zatímco jsem řídil, moje tělo ztuhlo ve strašném utrpení – byl jsem úplně nehybný, až na automatické pohyby, kterými jsem řídil auto.

Věděla pravdu.

Ale … jestli jí zjistila už v sobotu …. Tak potom jí věděla celý večer … a přesto…

„Šli jsme se projít,“ pokračovala. „A on mi vyprávěl nějaké staré legendy – myslím, že se mě snažil postrašit. Vyprávěl mi jednu…“

Krátce se odmlčela, ale já už jsem nepochyboval. Věděl jsem, co se mi chystá říct. Už zůstávala jen jedna záhada – proč tu teď se mnou seděla.

„Pokračuj,“ řekl jsem.

„O upírech.“ Ta slova vyslovila šeptem.

„A okamžitě jsi pomyslela na mě?“ Zeptal jsem se.

„Ne. On… zmiňoval tvou rodinu.“

Jak ironické, že právě Ephramův potomek porušil dohodu, na které si tak moc zakládal. Vnuk, pravděpodobně pravnuk. Kolik let uběhlo? Sedmdesát?

Měl jsem se uvědomit, že ti starci, kteří těm legendám věřili, nebudou skutečným nebezpečím. Samozřejmě, byla to mladší generace, ti, kteří na to byli upozorněni, ale zdálo se jim to naprosto směšné, kteří představovali nebezpečí odhalení.

Předpokládám, že to znamenalo, že teď můžeme vyvraždit celý kmen žijící na pobřeží. Ephraim a jeho parta ochránců již byli dávno mrtví …

„Podle něj je to jenom hloupá pověra,“ řekla náhle Bella, její hlas zněl horlivě. „Nečekal, že tomu budu věřit.“

Okrajově jsem jí sledoval, znepokojeně si tiskla ruce.

„Byla to moje chyba, přinutila jsem ho, aby mi to řekl.“ Celá se shrbila, jako kdyby se za něco styděla.

„Proč?“ Teď už pro mě nebylo těžké udržet klidný hlas. Nejhorší už mám za sebou. Když mluvíme o detailech mého odhalení, alespoň se pozornost nesoustředí na jeho následky.

„Lauren měla nějakou poznámku na tvou adresu – snažila se mě vyprovokovat.“  Nad tou vzpomínkou se zakřenila. Byl jsem vyvedený z míry, přemýšlel jsem, jak mohlo Bellu vyprovokovat to, že někdo mluvil o mně….  „A nějaký starší kluk z kmene odpověděl, že tvoje rodina do rezervace nejezdí, jenomže to znělo, jako kdyby to myslel nějak jinak. Tak jsem vzala Jacoba stranou a vytáhla jsem to z něj.“

Když to říkala, sklonila hlavu. Vypadala … provinile.

Odvrátil jsem se od ní a rozesmál se. Ona se cítila provinile? Co udělala?

„Jak jsi to z něj vytáhla?“ zeptal jsem se.

„Snažila jsem se flirtovat – fungovalo to líp, než bych čekala.“ V jejím hlase jsem slyšel nevěřícný podtón jako by stále nemohla pochopit, že by něco takového bylo možné.

Představil jsem si to – zvažoval jsem, jak přitahovala celé mužské pohlaví bez toho, aby si to vůbec uvědomovala – jak neskutečná musela být, když se snažila. Náhle jsem litoval chlapce, na kterém si vyzkoušela svojí obrovskou sílu.

„To bych rád viděl.“ Temně jsem se zachechtal. Přál jsem si vidět reakci toho chlapce, být svědkem toho, jak ho to vzalo. „A tys mě obvinila, že lidi omamuju – chudák Jacob Black.“

„Co jsi dělala pak?“ zeptal jsem se po chvilce. Byl čas vrátit se ke strašidelným příběhům.

„Hledala jsem na internetu.“

Jak jinak. „A to tě přesvědčilo?“

„Ne. Nic se nehodilo. Většinou to byly hlouposti. A pak…“ odmlčela se, slyšel jsem, jak zatnula zuby.

„Co?“ zeptal jsem se. Na co přišla? Co pro ni dávalo smysl?

Krátce zaváhala a potom zašeptala: „Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží.“

Všechny moje myšlenky na malou chvíli ztuhly hrůzou, ale najednou mi vše dávalo dokonalý smysl. Proto dnes poslala svoje kamarádky pryč, místo toho aby odjela s nimi. Proto si sedla se mnou sedla do auta, místo toho, aby utíkala pryč a volala o pomoc …

Její reakce byly vždy opačné – vždy úplně nesprávné. Přitahovala nebezpečí a vítala ho s otevřenou náručí.

„Že na tom nezáleží?“ pronesl jsem skrz zatnuté zuby. Začal jsem cítit hněv. Jak jsem mohl ochránit někoho, kdo … byl rozhodnutý zůstat nechráněný?

„Ne,“ řekla hlasem, který zněl neuvěřitelně něžně. „Nezáleží mi na tom, co jsi.“

Byla neuvěřitelná.

„Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?“

„Ne.“

Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli byla duševně zdravá.

Dokázal bych jí zajistit tu nejlepší péči … Carlisle má známosti, mohl by jí zajistit nejlepší doktory a terapeuty. Možná by někdo mohl zkusit napravit to, co s ní nebylo v pořádku, cokoliv, kvůli čemu teď seděla s klidně bijícím srdcem vedle upíra. Zařízení, ve kterém by byla, bych navštěvoval tak často, jak bych jen mohl …

„Ty se zlobíš,“ vzdychla. „Neměla jsem nic říkat.“

 „Ne. Jsem rád, že vím, co si myslíš – i když to, co si myslíš, je šílené.“

„Takže se zase pletu?“ provokovala útočně.

„To jsem neměl na mysli. ‚Na tom nezáleží‘!“ napodobil jsem jí jedovatě.

Zalapala po dechu. „Mám pravdu?“

„Záleží na tom?“

Zhluboka se nadechla, zatímco já jsem čekal na odpověď.

„Vlastně ne.“ Odmlčela se. „Ale jsem zvědavá.“ Řekla vyrovnaným hlasem.

Vlastně ne. Na tom nezáleží. Je jí to jedno. Věděla, že nejsem člověk. Že jsem netvor a bylo jí to jedno.

Navzdory svým obavám o její duševní zdraví jsem začal cítit naději. Snažil jsem se jí potlačit.

„Na co jsi zvědavá?“ zeptal jsem se jí odevzdaně. Mezi námi již nebyla tajemství, jen nepodstatné detaily.

„Kolik je ti let?“

„Sedmnáct,“ odpověděl jsem automaticky.

„A jak dlouho je ti sedmnáct?“

Snažil jsem se nepousmát nad jejím snažením. „Už nějakou dobu,“ připustil jsem.

„Dobře.“ Řekla nadšeně. Usmála se, měla radost, že jsem k ní upřímný. Když jsem se na ní pozorně podíval, stále pochybujíc o jejím duševním zdraví, usmála se ještě víc. Zamračil jsem se.

„Nesměj se – ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?“

Rozesmál jsem se, i když mě žádala, abych to nedělal. Její výzkum jí očividně nepřinesl žádné užitečné odpovědi.

„Mýtus.“

„Slunce tě nespálí?“

„Mýtus.“

„Spíš v rakvi?“

„Mýtus.“

Spánek nebyl součástí mojí existence už velmi dlouho – pokud nepočítáme ty poslední noci, kdy jsem sledoval Bellu a její sny …

„Nemůžu spát.“ Zamumlal jsem, doplnil svojí odpověď.

Na chvíli mlčela.

„Vůbec?“ zeptala se.

„Nikdy.“ Zašeptal jsem.

Díval jsem se jí do hlubokých očí ukrytých za hustými řasami a hrozně jsem si přál, abych mohl spát. Ne proto, aby mi uběhl čas, ani proto, abych unikl nudě, ale proto, že jsem si přál snít. Možná, že kdybych to dokázal, kdybych dokázal snít, potom bychom mohli být spolu ve světě snů. Snila o mně. Já jsem si přál snít o ní.

Ona se na mě dívala s udiveným výrazem. Musel jsem se od ní odvrátit.

Nemohl jsem o ní snít. A ona by neměla snít o mně.

„Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku.“ Můj hlas byl teď tišší a tvrdší než kdykoliv předtím. Musel jsem jí donutit, aby konečně porozuměla. Jednou si musí uvědomit, co právě dělá. Musí být donucena k tomu, aby viděla, že na tom záleží, víc než na čemkoliv jiném. Včetně toho jak moc jí miluju.

„Která to je?“ překvapeně se zeptala.

Už jen kvůli tomu, co jsem se chystal vyslovit, jsem ještě přitvrdil na svém tónu. „Nezajímá tě, co jím?“

„Aha,“ zamumlala. „Tohle.“ Nedokázal jsem rozluštit, co tím myslela.

„Ano, tohle. Nechceš vědět, jestli piju krev?“

Nad touto otázkou se zarazila. Konečně začínala chápat.

„No, Jacob o tom něco říkal.“

„Co Jacob říkal?“

„Říkal, že vy… nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata.“

„Říkal, že nejsme nebezpeční?“ zopakoval jsem skepticky.

„Ne přesně,“ přiznala. „Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby.“

Díval jsem se na cestu, přičemž moje myšlenky byly jen beznadějná spleť čehosi neurčitého a hrdlo mě pálilo důvěrně známou žízní.

„Tak co, měl pravdu?“ zeptala se tak klidně, jako kdybychom probírali počasí. „O tom, že nelovíte lidi?“

„Quileuté mají dlouhou paměť,“ zašeptal jsem.

Přemýšlivě přikývla.

„Ale nenech se tím ukolébat,“ varoval jsem jí. „Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční.“

„Nerozumím.“

Ne, opravdu nerozuměla. Ale jak jí přinutit porozumět?

„Snažíme se,“ vysvětloval jsem pomalu. „Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě.“

Její vůně se stále velmi silně linula autem. Začínal jsem si na ní zvykat, téměř jsem jí ignoroval, ale nedalo se zapřít, že moje tělo stále toužilo po tom, po čem by nemělo. V ústech jsem stále cítil jed.

„To je chyba?“ zeptala se mě zlomeným, smutným hlasem. Ten tón mě úplně odzbrojil. Chtěla být se mnou – navzdory všemu chtěla být se mnou.

Opět ve mně začala narůstat naděje, ale potlačil jsem jí.

„Velmi nebezpečná,“ zamumlal jsem po pravdě, ale tak hrozně jsem si přál, aby na pravdě nezáleželo.

Chvíli nereagovala. Její dýchání bylo jiné – zvláštně se zasekávalo, ale nezdálo se, že by to bylo strachy.

„Pověz mi víc,“ řekla po chvíli, její hlas byl stále zabarvený smutkem.

Důkladně jsem si jí prohlédl.

Co ji trápilo? Jak jsem mohl tohle dopustit?

„Co víc chceš vědět?“ snažil jsem se vymyslet způsob, kterým bych jí nezranil. Neměla by být nešťastná. Nemohl jsem jí nechat nešťastnou.

„Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí,“ navrhla, hlas měla stále zabarvený zoufalstvím.

Nebylo to snad jasné? Nebo jí na tom také nezáleželo.

„Protože nechci být stvůra.“ Zašeptal jsem.

„Ale zvířata nestačí?“

Myslel jsem na příklad, kterým bych jí to vysvětlil.

. „Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životu na tofu a sójovém mléku; říkáme si vegetariáni, je to takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad – nebo spíš žízeň. Ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou.“ Ztišil jsem hlas, styděl jsem se za to, že jsem ji vystavil takovému nebezpečí. Nebezpečí, které jsem stále toleroval …„Někdy je to obtížnější než jindy.“

„Teď je to pro tebe moc obtížné?“

Povzdechl jsem si. Samozřejmě, opět se zeptala na otázku, na kterou jsem nechtěl odpovědět. „Ano.“ Přiznal jsem se.

Tentokrát jsem odhadl její reakci správně, dýchání i tep měla stabilní. Očekával jsem to, ale nerozuměl jsem tomu. Jak to, že se nebála?

„Ale hlad nemáš,“ prohlásila s jistotou.

„Proč si to myslíš?“

„Poznám ti to na očích,“ vyhrkla. „Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi – muži obzvlášť – jsou podrážděnější, když mají hlad.“

Zachechtal jsem se nad jejím výrazem „podrážděný“. Velmi slabé slovo. Ale opět měla pravdu, jako vždy. „Ty jsi všímavá, viď?“ Znovu jsem se zasmál.

Mírně se pousmála, ale na čele se jí opět objevila vráska, jako kdyby se na něco úporně soustředila.

„Byl jsi s Emmettem na lovu, tento víkend?“ zeptala se, když jsem se konečně přestal smát. Mluvila o tom tak nenuceně až mě to frustrovalo. Tolik toho unesla? Já jsem byl blíže k zhroucení než ona.

„Ano.“ Řekl jsem jí a potom, když jsem to chtěl nechat jen takhle, cítil jsem stejnou potřebu jako v restauraci, chtěl jsem, aby mě poznala. „Nechtěl jsem odjet,“ pokračoval jsem pomalu, „ ale bylo to nutné. Je trochu lehčí být s tebou, když nemám žízeň.“

„Proč jsi nechtěl odjet?“

Zhluboka jsem se nadechl a podíval se jí do očí. Tento druh upřímnosti byl stejně těžký, i když jiným způsobem.

„Jsem z toho… nervózní…“ doufal jsem, že to slovo postačí, i když zdaleka to nevystihovalo moje pocity… „ když tě nemám nablízku. Nežertoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek žádal, aby ses snažila nespadnout do oceánu nebo se nedala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapený, že jsi přežila celý víkend bez jizev.“ Potom jsem si vybavil rány na jejích dlaních. „No, vlastně ne tak docela.“ Doplnil jsem.

„Cože?“

„Tvoje ruce,“ připomněl jsem jí.

„Upadla jsem,“ povzdechl si.

Měl jsem pravdu. „Myslel jsem si to,“ řekl jsem jí a nedokázal skrýt úsměv.

„Předpokládám, když jde o tebe, že to mohlo být mnohem horší – a to mě asi mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem šel Emmettovi na nervy.“ No, mám – li být upřímný, neměl bych tuhle větu říkat v minulém čase. Pravděpodobně mu jdu stále na nervy a spolu s ním i zbytku svojí rodiny. Tedy, kromě Alice …

„Tři dny?“ zeptala se náhle ostře. „Copak ses nevrátil až dnes?“

Nerozuměl jsem podtónu jejího hlasu. „Ne, vrátili jsme se v neděli.“

„Tak proč nikdo z vás nebyl ve škole?“ dožadovala se odpovědi. Její hněv mě mátl. Nezdálo se, že by si uvědomovala, že tato otázka souvisí s mytologií.

„No, ty ses ptala, jestli mi slunce ublíží, a já musím říct, že neublíží. Ale stejně ve slunečním svitu nemůžeme vycházet – alespoň ne tam, kde by nás někdo mohl vidět.“

To na chvíli zmírnilo její záhadnou zlost. „Proč?“ zeptala se a naklonila hlavu.

Tentokrát jsem nedokázal přijít na vhodné přirovnání. Takže jsem jí jen slíbil: „Někdy ti to ukážu.“ Přemýšlel jsem nad tím, jestli tenhle slib dokážu dodržet. Uvidím jí po dnešku ještě někdy? Miloval jsem jí dost na to, abych jí dokázal opustit?

„Mohl jsi mi zavolat,“ řekla.

Jaká zvláštní myšlenka. „Ale já jsem věděl, že jsi v pořádku.“

„Ale já jsem nevěděla, kdes byl ty. Já –“ zaváhala a sklopila oči.

„Co?“

„Nelíbilo se mi to.“ Řekla nesměle a zčervenala. „Že jsem tě neviděla. Taky jsem z toho nervózní.“

No a teď jsi šťastný? Zeptal jsem se sám sebe. Tady byla odměna za moji víru a naději.

Byl jsem zmatený, šílel jsem radostí, ale byl jsem i vystrašený – hlavně vystrašený – když jsem si uvědomil, že všechny moje nejdivočejší představy nebyly tak daleko od pravdy. Tak proto jí nezáleželo na tom, jestli jsem netvor. Byl to přesně ten samý důvod, proč jsem začal porušovat veškerá pravidla. Proč to „správné“ a „nesprávné“ už nemělo dále význam. Proč všechny moje priority klesly o příčku níže, aby na vrcholu udělaly místo tomuto děvčeti.

I Bella ke mně cítila náklonnost.

Věděl jsem, že to nemohu porovnávat s tím, jak moc ji miluju. Ale pro ni to bylo dost. Dost na to, aby riskovala život už jenom tím, že tu teď seděla vedle mě. A ona za to byla vděčná. Dost na to, abych jí způsobil bolest, když neudělám to, co je správné, a neodejdu.

Bylo ale ještě vůbec něco, co bych mohl udělat, aby ji to nebolelo? Bylo?

Měl bych se od ní držet dál. Nikdy jsem se neměl do Forks vracet. Jenom jí ubližuju.

Odradí mě to od toho, abych zůstat? Od toho, abych to jen zhoršoval?  To, jak jsem se teď cítil, ta horkost, která sálala z její pokožky a dotýkala se té mojí …

Ne, už mě nic neodradí.

„Á,“ zasténal jsem tiše. „Tohle je zlé.“

„Co jsem řekla?“ zeptala se, brala veškerou vinu na sebe.

„Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného.“ Byla to pravda, ale zároveň i lež. Část mě, ta nejsobečtější se téměř vznášela vědomím, že mě potřebuje tak jako já ji. „Nechci slyšet, že to takhle cítíš,“ jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Jeho slova mě řezala. „To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello – prosím tě, uvědom si to.“

„Ne.“ Podrážděně stiskla rty.

„Myslím to vážně.“ Bojoval jsem sám se sebou – polovina toužila po tom, aby to pochopila a polovina chtěla naprostý opak, a tak moje slova zněla spíše jako zavrčení.

„Já taky.“ Trvala na svém. „Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co jsi. Je příliš pozdě.“

Příliš pozdě? Svět se na chvíli zbarvil na černobílou, když se mi v mysli promítl obrázek Belly spící na trávníku zalitém sluncem, a stíny, které se k ní přibližovaly. Nevyhnutelně a nezadržitelně. Kradly barvu z její pokožky a vrhaly ji do temnoty.

Příliš pozdě? Myslí mi proběhla Alicina vize – jak se na mě dívají Beliny krvavě rudé oči. Byla sice nevýrazná – ale neexistoval způsob, že by mě mohla nenávidět kvůli této budoucnosti. Nenávidět mě za to, že jsem jí to všechno způsobil. Že jsem jí ukradl život i duši. Nesmí být příliš pozdě.

„To nikdy neříkej.“ Zasyčel jsem.

Dívala se z okna a kousala se do rtů. Dlaně měla sevřené do pěstí a položené v klíně. Její dýchání se zpomalilo.

„Na co myslíš?“ potřeboval jsem to vědět.

Potřásla hlavou, nepodívala se na mě. Něco se jí zalesklo na tváři, něco jako malá kapka vody.

Bolest. „Ty pláčeš?“ Rozplakal jsem jí. Až tak moc jsem jí ublížil.

Setřela si slzy hřbetem ruky.

„Ne,“ odpověděla, ale hlas se jí zlomil.

Instinkty, ukryté někde hluboko uvnitř mě, mě donutily natáhnout se k ní – na tu krátkou chvíli jsem se cílil tak lidsky, jako ještě nikdy předtím. A potom jsem si uvědomil, že člověkem … nejsem. A tak jsem ruku stáhl zpět.

„Promiň.“ Řekl jsem lítostivě. Jak bych jen mohl vyjádřit, jak moc je mi to líto? Že lituju všech těch hloupých chyb, které jsem udělal. I svojí nikdy nekončící sobeckosti? Litoval jsem toho, že zrovna ona měla to neštěstí, že ve mně probudila tuhle první, tragickou lásku. Bylo mi líto i věcí, které jsem nemohl ovlivnit – toho, že jsem byl netvor, který měl ukončit její život.

Zhluboka jsem se nadechl – ignoroval jsem reakci svého těla na její vůni – a snažil jsem se vzpamatovat. Chtěl jsem změnit téma, myslet na něco jiného. Naštěstí, co se týkalo tohoto děvčete, moje zvědavost byla neukojitelná. Vždycky jsem se měl na co ptát.

„Pověz mi něco,“ řekl jsem.

„Ano?“ v jejím hlase byly stále stopy slz.

„Co sis myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Neporozuměl jsem tvému výrazu – nevypadala jsi ani moc vyděšeně, spíš jako když se na něco velmi silně soustředíš.“ V myšlenkách jsem si stále vybavoval její výraz a nutil jsem se zapomenout na to, přes čí oči jsem ten její nerozhodný výraz viděl.

„Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka –„ řekla už vyrovnanější hlasem. „Víš, sebeobrana. Chtěla jsem mu vrazit nos do mozku.“ Na konci větu už nedokázala udržet klidný tón. V jejím hlase jsem rozpoznal nenávist. Nepřeháněla a její zuřivost se mi teď nezdála už tak směšná. Viděl jsem její křehkou postavu – jako sklo potažené hedvábím – kterou zastínily lidské příšery s velkými pěstmi, kterými jí mohly ublížit. V hlavě se mi opět rozhořela nenávist.

„Ty ses s nimi chtěla prát?“ Měl jsem chuť zavrčet. Její instinkty ji mohly zabít. „Nenapadlo tě utíkat?“

„Hodně padám, když běžím,“ přiznala ostýchavě.

„A co křičet?“

„K tomu jsem se dostávala.“

Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Jak se udržela naživu předtím, než přišla do Forks?

Zavrtěl jsem hlavou. „Měla jsi pravdu – rozhodně si zahrávám s osudem, když se snažím udržet tě naživu.“

Povzdechla si a podívala se z okna. Potom se otočila zpátky ke mně.

„Uvidíme se zítra?“ zeptala se náhle.

Když už jsem měl skončit v pekle, aspoň si to užiju.

„Ano – taky musím zítra odevzdat úkol,“ usmál jsem se na ní a bylo mi hned lépe. „Budu ti držet místo u oběda.“

Srdce jí divoce tlouklo a to moje, mrtvé, se najednou zdálo být teplejší.

Zastavil jsem před jejím domem, ale ani se nepohnula.

„Slibuješ, že tam zítra budeš?“ zeptala se znova.

„Slibuju.“

Proč jsem se cítil tak strašně šťastně právě v době, když jsem dělal nesprávné věci? Něco se mnou nebylo v pořádku.

Spokojeně přikývla a začala si svlékat mojí bundu.

„Můžeš si ho nechat, “ ujistil jsem jí rychle. Chtěl jsem, aby odešla s něčím mým. Něčím, co si mohla nechat, jako jsem si já nechal zátku od limonády, která byla teď schovaná v kapse mého saka … Nemáš bundu na zítra.“

S lítostivým úsměvem mi ji podala. „Nechce se mi vysvětlovat to Charliemu.“

Ano, to jsem si dokázal představit. Usmál jsem se na ní. „Aha, jasně.“

Položila ruku na kliku, ale stále zůstávala. Nechtěla odejít, stejně tak jako já jsem nechtěl, aby odešla. Aby byla nechráněná, i když jen na krátkou chvíli …

Petr a Charlotta by už měli být dávno za Seattlem. Ale byli tu i jiní. Tenhle svět nebyl pro lidi bezpečný a pro ni to platilo dvojnásob.

„Bello?“ zeptal jsem se, překvapený tím náhlým návalem radosti, který mě přemohl, když jsem vyslovil její jméno.

„Ano?“

„Slíbíš mi něco?“

„Ano,“ okamžitě souhlasila, ale potom zúžila oči, jako kdyby si to chtěla rozmyslet.

„Nechoď sama do lesa,“ varoval jsem ji. Přemýšlel jsem nad tím, jestli takhle žádost opět vyvolá námitky.

Zmateně zamrkala. „Proč?“

Nedůvěřivě se dívala do tmy. Nedostatek světla pro moje oči nebyl problémem, stejně tak jako pro jiné lovce. Ve tmě byli lidé slepí.

„Nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější,“ řekl jsem jí. „Tahle odpověď ti teď musí stačit.“

Zachvěla se, ale rychle se ovládla a nakonec se dokonce usmála. „Když to říkáš.“

Její dech mě pohladil na tváři, tak sladce a opojně.

Mohl bych tu takto sedět celou noc, ale ona potřebovala spánek. Ty dvě touhy ve mně zápasily, byly naprosto rovnocenné, chtít jí a chtít, aby byla v bezpečí.

Povzdychl jsem si nad tím. „Uvidíme se zítra,“ řekl jsem jí, i když jsem věděl, že jí uvidím mnohem dřív. Dřív než ona mě.

„Tak tedy zítra.“ Neochotně otevřela dveře.

Když jsem ji viděl odcházet, znovu jsem pocítil tu starou známou bolest.

S nutkavou potřebou ji zadržet jsem se k ní natáhl. „Bello?“

Otočila se ke mně a ztuhla, když zjistila, že naše tváře jsou tak blízko sebe. Já jsem byl také ohromen její blízkostí. Horkost, která se z ní přímo valila, mě pohladila po tváři. Téměř jsem cítil tu hedvábnou jemnost její pokožky …

Její srdce vynechalo pár úderů a rty se jí pootevřely.

„Spi sladce,“ zašeptal jsem a odtáhl se dřív, než by mě moje tělo - známá žízeň nebo nový a úplně neznámý druh hladu, který jsem cítil – donutily udělat něco, co by jí mohlo ublížit.

Seděla naprosto bez pohybu, jako omráčená. Byla pravděpodobně oslněná.

A já taky.

Dala se dohromady – i když na tváři měla stále ještě zmatený výraz – a téměř vypadla z auta. Potom zakopla o svojí vlastní nohu, a musela se zachytit auta, aby neupadla. Zachichotal jsem se, doufajíc, že to bylo příliš tiché na to, aby to zaslechla.

Sledoval jsem její klopýtání po cestě, až dokud se nedostala pod světelné lampy, které obklopovaly vchodové dveře. Na tu krátkou chvíli byla v bezpečí. A já se za chvíli vrátím, abych se o tom ujistil.

Cítil jsem její pohled, když jsem odjížděl tmavou ulicí. Byl to naprosto odlišný pocit, než na který jsem byl zvyklý. Obyčejně tímhle pohledem sleduju jiné já. Tohle bylo tak zvláštně vzrušující – ten pocit pozorujících očí. Ale věděl jsem, že se cítím takhle opojně jen proto, že to byly její oči.

V hlavě se mi prohánělo snad milion myšlenek, když jsem bezcílně vyjel do noci.

Velmi dlouho jsem se jen tak projížděl ulicemi, bez konkrétního směru a přemýšlel jsem nad tou neskutečnou úlevou, kterou jsem teď cítil, když jsem Belle přiznal pravdu. A i když to pro mě bylo očividně hodně zlé, mě to prostě připadalo úžasně osvobozující.

Ale nejvíc jsem myslel na Bellu a na lásku, kterou jsem cítil. Nemohla mě milovat tak jako já ji – takováto pohlcující a zdrcující láska by zničila její křehké tělo. Ale ona se zdála být dostatečně silná. Dostatečně silná na to, aby přemohla instinktivní strach. Dostatečně na to, aby chtěla být se mnou. A její přítomnost mě naplňovala takovým štěstím, jaké jsem dosud nikdy nezažil.

Na chvíli – protože jsem byl sám a pro změnu nemohl nikoho zranit – jsem dovolil tomuto štěstí, aby mě zaplavilo, bez toho, abych myslel na to, jak to může skončit. Jednoduše jen být šťastný z toho, že jí nejsem lhostejný. Vychutnávat si pocit vítězství, že já jsem ten, kterému se podařilo získat její náklonnost. Představovat si, jak den za dnem sedím vedle ní, slyším její hlas a vidím její úsměv.

Znovu jsem vzpomínal na dnešní večer – jak se její rty smály, jak se jí na bradě objevoval důlek, jak jí zněžněly oči … její prsty byly dnes večer na mojí pokožce tak jemné a teplé. Představoval jsem si, jaké by to asi bylo, kdybych se dotkl její pokožky na tvářích – tak hedvábné a horké … tak křehké. Jak sklo zahalené hedvábím … přímo děsivě rozbitné.

Nevšiml jsem si, kam směřují moje myšlenky, dokud nebylo příliš pozdě. Jak jsem myslel na její zranitelnost, v mysli se mi vybavily jiné obrazy její tváře.

Ztracená ve stínech, bledá strachy – avšak čelist měla urputně sevřenou a nekompromisní, v očích se jí zrcadlila zuřivost a hluboké soustředění, tělo připravené zaútočit na mohutné postavy, které jí obklíčily jako noční můry skrývající se v přítmí ….

„Ach,“ zaúpěl jsem, když hněv, který jsem kvůli lásce odložil a potlačil, opět propukl v ničivé peklo.

Byl jsem sám. Bella byla, aspoň doufám, v bezpečí doma, na chvíli jsem byl šťastný, že Charlie Swan – místní náčelník policie – byl její otec. To pro ni mohlo znamenat ochranu.

Byla v bezpečí. Nebude mi trvat dlouho jí pomstít ….

Ne. Zasloužila si něco lepšího. Nemohla by milovat vraha.

Ale … co ostatní?

Ano, Bella byla v bezpečí. Angela a Jessica pravděpodobně také.

Příšera se teď volně pohybovala v ulicích Port Angeles. Byla to lidská příšera – mohlo mu to způsobit i nějaké lidské problémy? Spáchat vraždu, po které jsem tolik toužil, nebylo správné. Věděl jsem to.  Ale nechat ho, aby zaútočil na někoho jiného, nebylo také nejlepší rozhodnutí. Blonďatá hosteska z restaurace. Servírka, na kterou jsem se ani nepodíval. Obě mě sice mírně vytáčely, nicméně to neznamenalo, že by si zasloužily dostat se do takového nebezpečí.

Každá z nich mohla být něčí Bella.

A to rozhodlo.

Teď jsem měl důvod, abych se otočil směrem na sever a zrychlil. Pokaždé, když jsem měl nějaký problém, který se mi vymykal zpod kontroly – jako například teď – věděl jsem, kdo mi může pomoc.

Alice seděla na verandě a čekala na mě. Radši jsem zastavil před domem, než abych jel do garáže.

„Carlisle je ve své pracovně,“ řekla mi Alice ještě dříve, než jsem se stihl zeptat.

„Díky,“ odpověděl jsem jí, a když jsem jí míjel, pocuchal jsem jí ve vlasech.

Díky, že jsi mi zvedl telefon, pomyslela si sarkasticky.

„Oh.“ Zastavil jsem se přede dveřmi, vylovil telefon a otevřel ho. „Promiň. Ani jsem se nepodíval, kdo vlastně volal. Byl jsem … zaneprázdněný.“

„Hej, já vím. Já se taky omlouvám. Když jsem si všimla, co se chystá, byl jsi již téměř u ní.“

„Bylo to tak těsné,“ zašeptal jsem.

Promiň, zopakovala zahanbeně.

Bylo lehké odpouštět, když jsem věděl, že je Bella v pořádku.

„Neomlouvej se. Vím, že nemůžeš předvídat všechno. Nikdo neočekává, že budeš vševědoucí, Alice.“

„Díky.“

„Téměř jsem tě dnes pozval na večeři. Zaregistrovala jsi to, než jsem změnil názor?“

Zakřenila se. „Ne, i tohle mi ušlo. Škoda, že jsem to nevěděla, byla bych přišla.“

„Na co ses soustředila, že ti toho tolik uteklo?“

Jasper přemýšlel nad naším výročím. Zasmála se. Snaží se nemyslet na můj dárek, ale já už asi tuším …

„Ty jsi neuvěřitelná.“

„Já vím“

Nakrčila rty a s mírně obviňujícím pohledem se na mě podívala. Ale později už jsem pozor dávala. Povíš jim, že už to ví?

Vzdychl jsem. „Ano. Později.“

Neřeknu ani slovo. Ale prokaž mi laskavost a řekni to Rosalii, až nebudu nablízku, co ty na to?

Povzdechl jsem si. „Dobře.“

Bella to vzala moc dobře.

„Možná až moc.“

Alice se na mě usmála. Nepodceňuj ji.

Snažil jsem se nemyslet na obraz Belly a Alice jako nejlepších kamarádek.

Netrpělivě jsem si povzdech. Chtěl jsem, aby tahle část večera už byla za mnou. Ale trochu jsem se bál odejít z Forks ….

„Alice,“ začal jsem. Věděla, na co se chci zeptat.

Dnes večer bude Bella v pořádku. Teď už budu dávat víc pozor. Potřebuje něco jako dvacetičtyřhodinový dozor, že?

„Minimálně.“

No, každopádně, za chvíli budeš zase u ní.“

Zhluboka jsem se nadechl. Znělo to tak krásně.

„Tak už jdi. Zařiď to, abys mohl být tam, kde toužíš být,“ řekla.

Přikývl jsem a šel jsem za Carlislem.

Čekal na mě, oči upíral na dveře, místo na knihu, která ležela před ním na stole.

„Slyšel jsem, že ti Alice říkala, kde mě najdeš,“ řekl a usmál se.

Když jsem byl s ním, hrozně se mi ulevilo, viděl jsem všechnu tu empatii v jeho hlubokých, inteligentních očích. Carlisle věděl, co bude třeba udělat.

„Potřebuju pomoc.“

„S čímkoliv, Edwarde,“ slíbil mi.

„Řekla ti Alice, co se dnes stalo Belle?“

Téměř stalo, opravil mě.

„Ano, téměř. Mám problém, Carlisle. Už víš, že …. ho strašně moc chci …. zabít.“ Slova se ze mě valila. „Tak hrozně to chci. Ale vím, že by to nebylo správné, protože by to byla pomsta a ne spravedlnost. Nejednal bych objektivně, ale v hněvu. Ale i tak, nechat toho sériového vraha a násilníka, aby se jen tak potuloval ulicemi Port Angeles! Tamní lidi sice neznám, ale nemůžu přeci dopustit, aby někdo zaujal Belino místo. I k těmto ženám může někdo cítit to, co já cítím k Belle. Může trpět tak, jako bych trpěl já, kdyby jí ublížili. Není správné ….“

Moje slova zastavil jeho nečekaný, široký úsměv.

Je pro tebe dokonalá, že? Tolik soucitu, tolik sebeovládání. Jsem ohromený.

„Nepotřebuje komplimenty, Carlisle.“

„Já vím. Ale myšlenkám nerozkážu.“ Znovu se usmál. „Postarám se o to. Uvolni se. Nikomu nebude ublíženo namísto Belly.“

V jeho myšlenkách jsem viděl plán. Nebylo to přesně to, co bych chtěl a ani to neuspokojilo moji touhu po násilí, ale věděl jsem, že je to správné řešení.

„Ukážu ti, kde ho najdeš,“ řekl jsem.

„Tak jdeme.“

Cestou popadl svojí černou tašku. Já bych dal přednost agresivnějšímu způsobu řešení – jako například rozdrcenou lebku – ale nechám to na Carlisleovi.

Vzali jsme si moje Volvo. Alice stále ještě seděla na schodech, a když jsme odcházeli, usmála se a zamávala nám. Věděl jsem, že na mě bude dohlížet a taky na to, aby se nevyskytly žádné komplikace.

Po tmavé, prázdné cestě ubíhala čas velmi rychle. Abych nevzbudil zbytečnou pozornost, radši jsem vypnul světla. Usmál jsem se nad myšlenkou, jak by asi Bella reagovala na tohle. Když si všimla mojí rychlé jízdy, tehdy jsem jel dokonce pomaleji než obvykle, neboť jsem chtěl prodloužit chvíle s ní.

Carlisle také myslel na Bellu.

Netušil jsem, že pro něj bude tak dokonalá. Je to skutečně nečekané. Možná, že jim to bylo souzeno. Možná, že to má posloužit nějakému vyššímu účelu. Jenomže …

Představil si Bellu se sněhobílou, ledovou pokožkou a krvavě červenýma očima a potom se zarazil. Ano. Jenomže. Samozřejmě. Protože jak by mohlo být na myšlence zničení něčeho tak čistého a krásného něco dobrého?

Díval jsem se do noci a náhle byla všechna moje radost pryč.

Edward si zaslouží štěstí. Ano, zaslouží si ho. Ostrý podtón v Carlisleových myšlenkách mě překvapil. Musí tu být nějaký způsob.

Přál jsem si, abych tomu mohl věřit. Ale to, co se dělo Belle, nebyl žádný vyšší cíl. Bylo to cosi zlomyslného – hrozný a krutý osud, který nechtěl dovolit Belle, aby měla život, jaký si zasloužila.

V Port Angeles jsem nezůstal. Vzal jsem Carlislea na místo, kde ta bytost jménem Lonnie utápěla svoje zklamání se svými kumpány, z nichž dva už odpadli. Carlisle věděl, jak je pro mě těžké být u něj tak blízko – slyšet jeho myšlenky a vidět jeho vzpomínky na Bellu promíchané s méně šťastnými děvčaty, které už nikdo nemohl zachránit.

Dýchání se mi zrychlilo a ztuhle jsem sevřel volant.

Jdi už, Edwarde, řekl mi jemně. Postarám se o ně. Ty se vrať k Belle.

Věděl co říct. Už jen zvuk jejího jména mě dokázal rozptýlit.

Nechal jsem ho v autě a utíkal jsem přes spící les zpět do Forks. Trvalo to kratší dobu, než cesta autem. Už za pár minut jsem zkoumal dům a následně jsem otvíral okno přímo do jejího pokoje. S úlevou jsem si oddechl. Všechno bylo tak, jak má být. Bella byla bezpečně v posteli a spala s vlasy divoce rozhozenými po polštáři.

Ale dnes, na rozdíl od jiných nocí, byla stočená do klubíčka a přikrývku měla přehozenou přes ramena. Asi jí dnes byla zima. Ještě dřív, než jsem si stihl – jako obvykle – sednout do křesla, se zachvěla a její rty se začaly třást.

Na chvíli jsem tam stál, ale nakonec jsem vyšel na chodbu, rozhodnutý poprvé prozkoumat i jiné části domu.

Charlie hlasitě chrápal. Dokonce jsem zachytil i něco z jeho snu. Cosi jako proud vody a velmi trpělivé čekání – rybaření?

Blízko ke dveřím stála slibně vypadající skříň. S nadějí jsem jí otevřel a bylo v ní přesně to, co jsem hledal. Vybral jsem tu nejsilnější deku a vrátil jsem se do jejího pokoje. Vrátím jí do skříně dřív, než se Bella vzbudí a všimne si jí.

Zadržel jsem dech a opatrně jsem jí přikryl. Nezareagovala. Sedl jsem si do houpacího křesla.

Zatímco jsem čekal, až jí bude tepleji, přemýšlel jsem na Carlislem a nad tím, kde asi teď je. Věděl jsem, že jeho plán bude bez problémů. Alice to viděla.

Povzdechl jsem si – Carlisle mi až příliš důvěřoval. Kéž bych byl tou osobou, kterou si myslel, že jsem. Ta osoba, která si zasloužila štěstí, mohla doufat, že je hodna tohoto spícího děvčete. Jak by mohlo být všechno úplně jiné, kdybych byl tím Edwardem.

Když jsem nad tím uvažoval, v mé mysli se vynořil velice zvláštní obraz.

Osud s tváří škaredé staré čarodějnice, ten, který se snažil zničit Bellu, nahradil ten nejhloupější a nejbezohlednější z andělů. Strážný anděl - něco takového, co si Carlisle představuje, že bych měl mít. S lehkomyslným úsměvem na rtech a s nebesky modrými očima plnými škodolibosti, vytvářel a namíchával Bellu tak, že jsem ji nemohl v žádném případě přehlédnout. Přitom až absurdně silná vůně, aby si získala moji pozornost, mlčenlivá mysl na znásobení mojí zvědavosti, tichá krása, od které jsem nedokázal odtrhnout oči a nesobecká duše na vzbuzení mého úžasu. Vynechat přirozený pud sebezáchovy – aby mohla Bella snést moji blízkost – a nakonec přidat smůlu.

S bezohledným úsměvem postrčil Bellu mě přímo do cesty, věříc, že ji dokážu udržet naživu.

V téhle vizi jsem nebyl Beliným trestem, to ona byla mojí odměnou.

Potřásl jsem hlavou, abych se zbavil představy o andělovi. Nebyl o nic lepší než ten hrozný osud. Nedokázal jsem si představit takovouto vyšší moc, která by konala takto nebezpečně a hloupě. Pokud by to nebyl osud, proti kterému jsem měl bojovat.

Já jsem neměl anděla. Oni byli stvoření pro někoho dobrého – jako například Bella. Jenže kdo byl při tom všem ten její? Kdo na ni dával pozor?

Překvapeně jsem se zasmál, když jsem si uvědomil, že přesně to teď dělám já.

Upírský anděl v plném nasazení.

Asi po půl hodině se Bella uvolnila. Dýchání se jí prohloubilo a za chvíli začala mumlat. Spokojeně jsem se usmál. Nebylo to sice nic moc, ale alespoň spala pohodlněji, protože jsem tu byl já.

„Edwarde,“ zamumlala a také se usmála.

Na chvíli jsem všechno odložil a ponořil jsem se do svého štěstí.