Měsíc za úsvitu

Autorka: Entity

9.kapitola

Ráno jsem se vzbudila, zaklapla ještě nedrnčící budík. Pomalu rozespale vstala z postele a dobelhala do koupelny.

Moment. Něco mi tu nesedělo. Na to, že bylo pondělní ráno byla moc tma. Zatmění nehrozilo, takže jediné, co připadalo v úvahu bylo, že jsem náměsíčná.

Blbost. Kdybych byla, tak bych nevnímala, že jsem vzhůru, takže…. Bylo to jasné, je 00:59 a já jsem se opět vzbudila.

Rychle jsem se zachumlala do ještě teplé peřiny, nastavila budík a se zachmuřeným výrazem jsem se snažila přivolat spánek.

O půl sedmé jsem zaklapla rachotící budík a až s přehnanou radostí přivítala světlo. V koupelně jsem si vyčistila zuby, prohlédla nedokonalosti mého obličeje a vlasy pročesala hřebenem. Ve skříni jsem našla svoje staré pohodlné džíny, popadla první tričko, které jsem nahmatala a vylovila zářivě žlutou mikinu Nike.

Ne, že bych chtěla ve škole na sebe upoutat pozornost, ale proto, že patřila k nejteplejším. Bylo sice jaro a většina se radovala, že se otepluje, ale já jsem chodila navlečená jak na severním Pólu a vůbec jsem neměla dojem, že tu nějaké léto v pravém slova smyslu nastane. Ale to je celkem normální, když  přijedete z jihu na mrazivý sever.

Do školy jsem přijela s předstihem, díky svému Broučkovi. Nejezdí sice sto padesát, ale mi pomalejší jízda vyhovuje.

„Hezké auto“ mrkla na mě Angela, když jsme se potkaly na parkovišti.

„Taková plechovka ještě jezdí?“ zasmála se přátelsky Jessika.

„Divila by ses, ale když na to šlápnu, tak z toho vytlačím i devadesát“ zasmála jsem se a společně jsme zamířily ke škole.

Holky zamířily k učebně dějepisu, zatímco já jsem šla do chemické laboratoře na písemku z lipidů a sacharidů. Ne, že bych se neučila, ale stále jsem si nebyla jistá, jestli jsem udělala maximum pro to, abych dostala dobrou známku.

Sedla jsem si ke stolu a pročítala své poznámky z hodin. Byla jsem zrovna u vzorečku D-glukopyrranosy, když mě vyrušil něčí hlas.

„Nejste tu příliš brzo Isabello?“ zmateně jsem vzhlédla a uviděla pana Jonese, který psal na tabuli přípravu na hodinu.

„Omlouvám, mohu jít klidně pryč. Přijela jsem dříve a venku je mi hrozná zima“ koktala jsem ze sebe zmateně slova a nevěděla, jestli vůbec mluvím souvisle.

Profesor se na mě podíval přes své obroučky, usmál se na mě a řekl: „Klidně tu seďte, ale ne, že si na lavici napíšete tahák“ prohodil žertovně.

„Já si taháky většinou nepíšu, říkám si ALEA IACTA EST.“

„Ano, ano, nemá cenu nic dotahovat, když je už příliš pozdě. Kostky jsou vrženy-správně, moudrá slova Caesarova, vy se učíte latinsky?“

„Ne, proč?“

„Že znáte ten citát v originále, většina ho zná pouze v angličtině, jste šikovná.“

„Ale….“ O čem to mluvíte? Chtěla jsem se zeptat, ale do třídy začali vcházet ostatní, tak jsem to nechala být.

Písemku jsem napsala jen s drobnými chybami a ve zbytku hodiny měl profesor výklad o praktickém využití jednotlivých projekcí sacharidů.

Po hodině jsem společně s Angelou zamířila k učebně matematiky stařičkého profesora Marfa. Dnešní hodinu nás překvapil tím, že jsme vůbec nic neprobírali. Profesor přinesl notebook a my jsme během dvouhodinovky testovali naše IQ a prostorové vidění. Testy jsme pak samozřejmě odevzdali a profesor slíbil, že nám je co nejdříve přinese vyhodnocené. Myslím, že snad úplně hloupá nejsem. V nejlepším případě bych mohla být i lehce nadprůměrná, ale vytvořit slovo ze zpřeházených písmenek bylo v nadlidských silách. Něco jsem tam napsala, ale pochybuju, že správně.

Oběd jsem sotva načala. Pokud jsem neměla nic na práci a nemusela jsem dávat pozor, myslela jsem na Paula. Stále lehce zmatená z toho, co se stalo a stále s nevěřícným výrazem v očích.

„Co jste dělali o víkendu?“ zeptala se iniciativně Jessika.

„Já jsem pracoval“ zakřenil se Mike „a ty Bello?“

„Byla jsem s tátou v La Push za známými a zbytek víkendu jsem trávila doma.“ Z Jessičiny tváře jsem vyčetla nezájem, ale hned jsem věděla, jak ostatním zajistit poklidný zbytek oběda. Nemusela jsem tu chodit několik týdnů, abych poznala, jak Jessika ráda mluví. Proto jsem rychle dodala: „a ty Jess?“

Všichni se na mě vděčně usmáli. Jessika se nedala dvakrát pobízet a okamžitě začala žvatlat o rodinné oslavě a sobotních nákupech se sestřenicí z druhého kolene.

Jídelna byla přeplněná k prasknutí, divila jsem se, jak se do tak malého prostoru může vejít tolik lidí. Hloučky studentů seděly u jednotlivých stolů, stejně jako ten náš a celá jídelna bzučela jako včelí úl. U nás bzučení vykonávala Jessica a my jsme svorně mlčeli.

Občas se Erik na něco zeptal Mika, ale jen krátce a úsečně, protože po něm Jessica vždycky hodila nasupený pohled a pak dále pokračovala v monologu.

Byla jsem ráda, když jsem se podívala na hodinky a zjistila, že za chvíli začíná hodina.

Co teď asi dělá Paul? Přemýšlela jsem nad tím, jaký je náš věkový rozdíl. Není moc velký, ale přece jen je o dva roky mladší. Vůbec na to ale nevypadá a Jacob už vůbec ne. Odfrkla jsem si. Jak to ti dva dělají, že tak rychle rostou?

Poslední hodina uběhla rychleji, než jsem čekala a studenti vyrazili radostně současně se zvoněním z lavic. Nikam jsem nespěchala. Posbírala jsem si svoje učebnice a bedlivě pozorovala Mika, který na mě čekal.

„Můžeš klidně jít, nechci tě zdržovat“ pobídla jsem Mika a doufala, že to pochopí a půjde.

„Ne, mi to nevadí, mám dost času.“ Uzemnil mou představu o jeho důvtipu.

„Tak co, už se doma připravuješ na zítřejší baseball?“ zeptal se nadšeně.

„Miku“ povzdychla jsem si „sám si posledně viděl, jak mi to nešlo. Nejsem sportovní typ. Mým cílem je míči uhýbat, ne ho chytat. Doufám, že na mě nedojde řada. Jinak družstvo, kde budu bude opět poraženo.“

„Neboj“ chlácholil mě „vezmu si tě do družstva.“

„To tě tak baví prohrávat?“ nadhodila jsem s úsměvem.

„S tebou mě baví všechno Bello.“

Při těch slovech mi naskočila husí kůže a pokoušela jsem se nabrat druhý dech. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Letmo jsem se usmála, když jsme vycházeli z učebny.

„Chceš hodit domů?“ zeptal se, když jsme společně zamířili k parkovišti.

„Ne, díky, mám tu Broučka.“

„Koho?“

„Táta mi koupil auto víš, támhle to červené, vidíš?“

Mike užasle zíral: „Chceš mi tvrdit, že tohle se dá nazvat JEZDÍCÍM AUTEM???“

„Nejen, že nazvat, ale ona je to dokonce pravda“ zasmála jsem se, pobavená jeho výrazem. Pravý úsměv se však objevil o chvíli později, kdy jsem si všimla vysoké postavy opírající se ledabyle o starý Land Rover a propalující mě svýma zelenýma očima. Úsměv samozřejmě v okamžiku vystřídala nervozita.

Mike si všiml změny výrazu v mé tváři. „Kdo to je Bello? Ty ho znáš?“

„Čaute lidi, jaká byla poslední hodina? Já jsem tam málem usnul“ zaskřehotal Eric naším směrem.

„Málem?“ zasmála se Angela „Spal jsi jako mimino a málem jsi začal chrápat.“

„Kdo je to?“ zeptal se Mike, když viděl, jak se Paul odlepil od kapoty auta a zamířil k nám.

„To je Paul“ představila jsem zmiňovaného, když došel k nám. „Paule, to je Angela, Eric a Mike.“

„Ahoj princezno“ usmál se na mě. „Ahoj“ pozdravil zbytek lehkým mávnutím ruky.

Nemohla jsem ze sebe setřást Mikův zvědavý pohled. Angela se jen pousmála a Eric zřejmě nepochopil, co se děje. Mezitím k nám došla i Jessica, která byla zvědavá na nově příchozího. Zřejmě ji Paul zaujal, protože se k němu otočila a s neskrývaným zájmem se ho začala vyptávat.

„Odkud jsi?“

Paul se trochu uvolnil „Z La Push.“

„Jakto, že nejsi někde na univerzitě?“ v jejím hlase bylo opravdu něco jako zájem.

Paul se rozesmál. „Co bych tam dělal, nemám ještě ani střední školu.“

Jessica mírně nadzdvihla obočí. Zřejmě nebyla zvyklá na to, aby se pletla v lidech. Snažila se to rychle zamaskovat.

„Maturuješ letos?“ zeptala se obratně a usmála se.

„Ne“ odpověděl klidně „na to mám čas, vždyť mi teprve bude 15.“

Jedním koutkem oka jsem viděla, jak se Mikův obličej povolil, druhým, jak Jessice ztvrdla čelist a Angelu s Ericem, kterým cukaly koutky.

„Myslím, že půjdeme“ prohlásila jsem, abych nás všechny vysvobodila z tohohle trapného rozhovoru. Vyšla jsem směrem k autu. Paul mě dohnal a šel těsně vedle mě tak, že se naše paže vzájemně dotýkaly.

„Takový zajíc“ sykl Mike.

„Ale stojí za to“ zpražila ho Jessica a já jsem byla ráda, že jsem k nim otočená zády.

„Co ty tu?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsme byli daleko od zvědavých uší, ale ne pohledů. Paul se sklonil a podíval se mi do očí.

„Nemohl jsem to bez tebe vydržet.“

„Nemáš být ve škole?“ zeptala jsem se.

„Možná“ ušklíbl se.

Když viděl nesouhlas v mém výrazu, okamžitě zareagoval.

„Dneska jsme šli na nějakou exkurzi, tak jsem se rozhodl, že místo toho navštívím svého lékaře.“

„Tak co tu v tom případě děláš?“

„Jsem u něj“ usmál se a odhalil tak naprosto rovné bílé zuby.

„Já nejsem lékař. Ty jsi nemocný?“ Obava v mém hlase ho zjevně pobavila.

„Ano, jsem. Láskou k tobě. Nemohl jsem spát. Musel jsem na tebe pořád myslet. Já vím, že chceš trochu času. Ale já to nevydržím. O víkendu jsem ti tolikrát chtěl zavolat, ale nakonec jsem se musel překonat, protože vím, že jsi nechtěla spěchat.“ Upřímnost v jeho hlase mě dojala, až se mi v krku objevil obrovský knedlík a já nebyla schopná jediného slova.

„Paule…“ hlesla jsem a přitiskla svou hlavu na jeho hruď. Bylo mi jedno, kolik lidí nás spolu vidělo. Byla jsem ráda, že mohu cítit teplo vyzařující z jeho kůže. On sám byl očividně rád za mou reakci.

„Odkud máš to auto?“ zeptala jsem se příkře.

„Půjčil jsem si ho od táty.“

„Nemáš řidičák.“

„Tím se netrap princezno, auto umím řídit od 10 let.“

Najednou jsem si připadala mnohem mladší, než on. Jako nějaká malá holčička, kterou se snaží uchlácholit.

„Uvidíme se v pátek po škole, ano? Přijedu za tebou“ řekl nakonec.

„Ty,“ dloubla jsem mu prstem do hrudníku „nikam.“

Smutek v jeho obličeji mě zasáhl a tak jsem rychle dokončila myšlenku. „Já přijedu do La Push, a ty prosím tě vrať to auto a slib mi, že už s ním nikdy za mnou nebudeš jezdit.“

Němě přikývl, ale to, co jsem viděla v jeho očích. Ty malé tančící jiskřičky mě přesvědčovaly o opaku.

„No tak, nehraj si na paní učitelku, nesluší ti to.“ Uchichtl se a políbil mě do vlasů.

„Tak teda v pátek“ rozloučil se a oba jsem odcházeli ke svým autům.

Ještě mi zamával, jak vyjížděl s parkoviště a pak už byl pryč…..

            Takže na mě myslí. Nebo to alespoň říkal. Těší se na mě, těší se, až mě uvidí. A já jsem se taky těšila. Nevím proč, ale měla jsem dojem, že se rozednívá na lepší zítřky. Nevím, jak jsem se mohla zamilovat jako malá holka hned na první pohled a už vůbec jsem nedokázala pochopit, že to bylo oboustranné. Vedle něj jsem si nepřipadala starší, možná o trochu víc zodpovědnější, ale neměla jsem dojem, že se bavím se čtrnáctiletým klukem. A tak začalo do mého nového života ve Forks pronikat trochu více jasu.