Měsíc za úsvitu

Autorka: Entity

8.kapitola

Byl víkend a já jsem celkem ocenila, že Charlie má službu. Nebyl zvyklý bydlet s někým a tak míval o víkendech službu nebo jezdíval na ryby.

            O dům pečoval, ale bylo vidět, že tu chybí ženská ruka. Okna vypadaly čistě, přece jen však bylo poznat, že jsou ledabyle oblíznuty mužskou rukou a záclony byly zažloutlé.

            V duchu jsem gratulovala svému instinktu, že jsem koupila nějaký prášek na záclony a s nadšením pro práci jsem se vydala pro stoličku, abych dosáhla na záclony. Musela jsem se nějak zaměstnat. Myšlenky na včerejšek mě naprosto pohlcovaly a v hlavě mi hučela španělská vesnice. Jak to bude dál? Natahovala jsem pro záclony ledabyle nařasené na garnýžích. Zrovna jsem se natahovala pro poslední, když se se mnou stolička neklidně zakymácela. To by tak ještě scházelo, zlomit si nohu. Počkala jsem, až se stolička přestane kymácet a znovu jsem se natáhla. Tentokrát samozřejmě s větším úspěchem. Zaprášenou záclonu jsem už měla v ruce, když se stolička protočila a poslala mě tak přímou čarou k zemi.

            Zalapala jsem po dechu a okamžitě začla pšikat z rozvířeného prachu. Tak to bychom měli. Posbírala jsem své ostatky z podlahy a dala první várku prádla do pračky a přidala dvojnásobnou dávku bělidla na záclony.

            Když jsem oblízla prachovkou obývák, toužebně jsem se podívala ven na svého broučka…..že bych si udělala výlet? Přihlouple jsem se při tom usmála….Ne, musím tomu dát volný průběh, je toho na mě moc. Nikdy dřív jsem s nikým nechodila, Mika se mi dařilo úspěšně odhánět, tak co tak najednou Paul?

No dobře, není to najednou, líbil se mi od prvního okamžiku, kdy jsem ho uviděla. Je v něm něco zajímavého. Výraz v jeho šibalských očích a smích.

Z mého snění mě vyrušilo zamňoukání od mých nohou. „Ahoj, my už jsme se vyspinkali?“ Odpovědí mi byl jen nechápavý výraz v Brunových očích. „Dáme něco na papu?“ Tohle už se mu zdálo zřejmě srozumitelnější, protože začal vrnět. Vzala jsem si ho do náruči a šla mu nachystat do misky maso z konzervy a granule. Nepříčetně se na to vrhnul a mlaskal. Zasmála jsem se: „To máš z toho, že pořád spíš."

Napustila jsem si kýbl s vodou a pustila se do drhnutí oken. Šlo to opravdu ztuha. Není divu, že po tolika letech Charlieho čištění se špína v rozích zažrala do okenic. Naštěstí není v domě moc oken. To by mě asi zabilo.

Kolem třetí hodiny odpoledne jsem měla všechny okna vydrhnuté a téměř všechny záclony pověšené. Dům teď voněl čistotou a škrobem z prášku. Tuhle vůni jsem milovala. Cítila jsem v ní levanduli a bylo to uklidňující.

Zatímco jsem čekala, až se ostatní záclony doperou, rozhodla jsem se, že jsem dneska pracovala přes příliš a přesunula se do svého pokoje. Dlouho jsem si nezasurfovala, tím myslím samozřejmě virtuálně, a tak jsem zapla počítač. Odpovědělo mi táhlé zachrčení, které ta kouzelná bedýnka vydávala a dlouho se nic nedělo. Jasně, je to dědouš, bude to nadlouho. Sesunula jsem se na židli a sledovala, jak počítač soustavně pracuje.

Po několika dlouhých minutách se konečně objevila plocha. Zkontrolovala jsem připojení modemu a spustila internet. Ten však byl ještě pomalejší, než startovaní samotného počítače. Plány na surfování jsem vzdala a rozhodla se jen napsat mail mámě. To, že je René lehce střelená ovšem neznamená, že je nevšímavá ke svému okolí, právě naopak, a proto jsem se musela snažit, aby si v mém mailu nenašla nějaký hlubší podtext. Rozepisovala jsem se o škole, o tom, že mi Charlie koupil nádherného volkswagena brouka a že zrovna peru záclony. Na konec jsem jí vyřídila pozdrav od Charlieho a pozdravovala Phila.

Otráveně jsem vypla počítač, který opět zachrčel a šla jsem věšet zbytek záclon.

Měla jsem to poměrně rychle a byla jsem se svou prací spokojená. Teda až na několik modřin a pár oděrek a škrábanců-moje pravidelná daň za nešikovnost. Rychle jsem všechno uklidila a pustila se do vaření večeře. Udělala jsem krutí nudličky na cibulce s paprikou a arašídy a hranoly, které se opékaly v troubě. Charlie přišel něco po páté hodině a z jeho nadšeného úsměvu mi bylo jasné, že je hladový jako vlk. Naložila jsem porci jemu i sobě a společně jsme zasedli ke kuchyňskému stolu.

Charlie se na mě co chvíli kouknul. Začala jsem být nervózní, jako kdybych něco provedla.

„Ty jsi prala záclony?“ zeptal se po chvíli.

„Jo, všiml sis?“ podivila jsem se.

„Jsou krásně sněhově bílé a celý dům je provoněný, jak vidím, tak jsi i myla okna. Jsi opravdu šikovná Bello, ale nechtěla by sis třeba taky někam vyrazit? Máš už na škole nějaké přátele?“ tvářil se nejistě, moc toho nenamluví a tohle byla jeden z jeho nejdelších monologů.

„Hmm, jo jasně, nějaké známé tam už mám, ale nemůžeš čekat, že zvlčím tak brzo“ pobaveně jsem na něj mrkla.

„Zítra se stejně musím učit na pondělní písemku z chemie.“

„Já tě přece nevyháním“ dodal Charlie rychle. „Já jen, že kvůli mně nemusíš být pořád doma. Večeři si umím udělat sám, tedy ne, že by ty tvoje nebyly lepší.“ Usmál se.

„Kdybych chtěla, tak se někam vypravím. Opravdu tati, jsem tu spokojená, nemusíš se o mě bát.“

Rychle jsem dojedla, abych tenhle rozhovor měla rychle za sebou. A vymluvila se na to, že musím napsat René, abych se mohla vytratit do pokoje.

            Lehla jsem si na postel, kde už zase chrápal Bruno. Sledovala jsem, jak jeho bříško pomalu klesá při vydechnutí. V jeho malých packách byly tiky, jakoby se mu zdálo, že něco chytá.

„Bello, telefon“ houknul na mě Charlie zespodu, až jsem sebou trhla. Snažila jsem se jít k telefonu co nejrychleji, srdce mi divoce bušilo a úsměv se mi začínal rozlévat po tváři.

„Prosím“ vydechla jsem do sluchátka.

„Ahoj Bello“ uslyšela jsem ostýchavý hlas v telefonu.

„Jacobe?“ hlesla jsem. A většina nadšení ze mě vyprchala.

„Jak se máš?“ptal se, neslyše změnu tónu mého hlasu. „Jak jsi spokojená s autem?“

„Děkuji za optání, mám se fajn, jen Bruno pořád spí. Jsi si jistý, že je to kotě a ne lední medvěd?“

Jacob se pobaveně uchechtl.

„Počkej, až ti bude domů nosit myši.“ 

„Myši????“ vyjekla jsem, zatímco Jake dostal křeče smíchu z mojí reakce.

„Kočky totiž loví myši, víš Bello. Ale já myslím, že z něj bude spíš líný kocour, když ho necháš celý den vyspávat.“ 

„Celý den ne, vstává na jídlo“ začala jsem se smát s ním. 

„Tak jsem si říkal, kdy se zase objevíš“ začal ostýchavě. 

„Já nevím Jacobe, mám spoustu práce jak doma, tak i do školy.“

Byla to strašná výmluva, ale nevěděla jsem, co lepšího říct. Kdyby tak zavolal někdo jiný, tak bych do La Push jela klidně hned, ale za Jacobem se mi moc nechtělo. Modlila jsem se, aby mě neslyšel Charlie z obýváku. Věděl, že se dům čistotou jen leskne. 

„Hm, tak třeba někdy příště“ hlesl Jacob a mě ranil smutek v jeho hlase. 

„Jasně,“ snažila jsem se znít optimisticky „přinesu ti celý plech bublaniny.“ 

„Jenom pro mě?“ ožil. 

„Jasně, jenom pro tebe“ slíbila jsem. „Měj se krásně Jaku.“

„Taky, taky.“