Měsíc za úsvitu

Autorka: Entity

6.kapitola

„Caterino, jsi tu někde? Přinesl jsem ti dárek“ zavolal vesele muž nesoucí plačící dítě v náruči.

„Ty jsi prostě skvělý, už jsem se nemohla dočkat. Vidím, že jsi vybral velice dobře. Bude se k nám hodit. Viď maličká“ prohodila vyhublá žena s dlouhými vlnitými blond vlasy k vylekanému děvčátku.

„Prosím, nechte mě, já chci k mámě“rozvzlykala se holčička.

„Nech toho, fňukny trpět nebudu, stejně si na nic nebudeš pamatovat“ ušklíbla se žena.

„Asi máme problém lásko.“

„Už mě to unavuje Marco, co se děje?“

„Někdo sem jde, ví o nás a není sám. Nevím, jestli se ubráníme. Cítím jeho odhodlání.“

„Kdo to asi tak může být? Učitel? Na toho se těším celou věčnost, jen ať přijde a uvidí“ ženin zlomyslný smích prostoupil mužův ustaraný výraz.

„Moc o něm nevíme, nemuseli bychom přežít.“

„Fajn, popadni tu holku a jdeme“ odvětila zlostně.

„Víš, že bychom nebyli dostatečně rychlí. Nevíme, jak daleko sahá Učitelova moc.“

„Čárymáryfuk? Snad tomu nevěříš Marcu. Těmihle pohádkami nás krmili v Itálii, protože se nikdy nikdo z nich s Učitelem nesetkal tváří v tvář. Ale dobrá, jak chceš, poslechnu tě….jen jim tu nechám malé překvapení.“

Otočila se k dívence a zvonivým hlasem začala zpívat: „Co se ukrývá v tvém nitru, komu patří tvoje tělo? Nech mě ochutnat tvou krev a nech mě cítit tvou bolest… “ Pak se sklonila, jemně odhrnula dítěti vlasy z obličeje, ústa přiložila k jejímu krku a ….

NE!!!! Zakřičela jsem a v tom okamžiku jsem se vzbudila. Bruno se na mě vylekaně koukal ze židle a neohrabaně z ní seskočil a šel si lehnout do mé náruče. Nemusela jsem se ani koukat na hodiny. Bylo mi jasné, kolik je…00:59. Co se to děje? To není normální. Ale popravdě, já jsem nikdy nebyla normální.

Bruno spokojeně vrněl a já jsem po chvíli znovu usla.

Dnešní den byl na pořadu tělocvik. Celý den jsem si vymýšlela výmluvy pro profesora, abych tam nemusela chodit, že jsem v hodinách ani nedávala pozor. Vůbec to ovšem nevadilo díky mému náskoku z Phoenixu. Včera jsem mluvila s René. Místo toho, aby mě podpořila a pomohla mi vymyslet důvěryhodnou omluvu, smála se, že se snad konečně najde nějaký člověk, který mě naučí sportovat. Jasně, ve Phoenixu mi tohle všechno zařizovala Renée, i když poněkud zbrkle. Jenomže tady Renée nebyla a Charlie se do toho nechtěl nijak angažovat. A fakt, že to bude někdo nový, to se rovná mladý, mě přirozeně děsil stejně jako to, že se z toho nevyvleču.

Když nastala hodina H. Nervózně jsem přešlapovala s ostatními před tělocvičnou.

„Dobré odpoledne děvčata“ ozval se za námi silný tenor.

Všichni jsme se otočili. A tam stál on. Náš nový učitel tělocviku v teplákovce, pod kterou se mu rýsovaly vypracované svaly. Byl vysoký, jeho oči byly čokoládově hnědé a měl kaštanové krátce zastřižené vlasy. Když viděl výraz v tvářích mých spolužaček, sebevědomě se usmál. Všem holkám totiž doslova spadla čelist a kdyby to šlo, jistě by i slintaly. Až na jednu jedinou výjimku. Na mě. Já jsem přirozeně nemohla mít radost z toho, že vidím tělocvikáře. Kluci se na něj dívali vesměs s pošklebkem.

Všechny propaloval svým zkoumavým pohledem. Když se zaměřil na mě, snažila jsem se tvářit co nejchladněji, aby okamžitě věděl, že my dva určitě nebudeme kamarádi. Viděla jsem, že z mého výrazu vše poznal, ale v očích se mu něco mihlo. Něco, co jsem nedokázala pojmenovat a po zádech jako by mi přešel mráz.

„Jmenuji se Richard Marchel a jsem váš nový učitel tělocviku, ale to už jistě víte“ mluvil plynulým hlasem, zatímco odemykal dveře tělocvičny.

„Vidím, že dneska nejste na hodinu převlečení, ale to nevadí, budeme se moci aspoň představit a rozdělit do skupin. Kluci samozřejmě zvlášť a holky taktéž“ zdůraznil.

Počkala jsem, až všichni vejdou do tělocvičny. Na chodbě jsem zůstala pouze já o on. „Dobrý den pane profesore, jmenuji se Isabella Swanová a chtěla jsem vás požádat o uvolnění z tělocviku“ dalo mi to dost práce tvářit se mile a nevině.

„Máte nějaký úraz? Nebo nějaký závažný důvod, slečno Swanová?“ otázal se teatrálně.

Jo, mám velice závažný důvod. Jsem levá jak šavle a pokud mě neoprostíte od navštěvování těchto hodin, budu mít spousty úrazů. Moment BUDU?? Po tváři se mi mihl úsměv plný odplaty a beznaději….BUDETE, poněvadž když hodím balon, nemusím trefit do hlavy bezprostředně sebe, ale pravděpodobně někoho jiného. Jsem zvědavá, jak to budete na ošetřovně každý týden vysvětlovat. Musíte prostě jednoho dne rezignovat. To je ono.

Tohle všechno jsem mu samozřejmě nemohla říct, sevřelo se mi hrdlo a snažila jsem se znít přesvědčivě.

„Ne to sice ne, ale ani ve Phoenixu jsem nemusela tělocvik navštěvovat.“

„Tak podívejte Isabello, já jsem tu nový, pokud se nepletu i vy jste tu nová, rozkoukáte se a já myslím, že nám to spolu půjde. Vyberete si nějaký sport a společnými silami to zvládneme, ano?“

„Zajisté“ zaskřípěly mi zuby.

Do tělocvičny jsem nakráčela společně s ním a snažila se nevnímat tázavé a toužebné pohledy mých spolužaček našim směrem. Mlčky jsem si sedla vedle Angely a vymýšlela nějakou kličku, abych se tu už víckrát neukázala.

Po hodině rozřazování byl vyřčen můj ortel: „Swanová, jak vám jdou týmové hry?“ poprvé od našeho rozhovoru před tělocvičnou jsem na něj podívala a ledovým klidem řekla: „Vůbec mi nejdou.“

K mému údivu odpověděl: „No výborně, alespoň se v nich trochu procvičíte. Píši si vás na basketball a baseball.“ Podíval se mi přímo do očí a usmál se na mě tak, že by se jiným holkám na mém místě podlomila kolena. Ale mně ne. Já jsem seděla jako zařezaná a kdybych měla v ruce baseballovou pálku, praštila bych mu jí o hlavu. Pravděpodobně bych se netrefila, ale měla bych alespoň pocit zadostiučinění. Teď se budu každou hodinu někomu omlouvat, když ho praštím. To mě tu budou určitě mít všichni rádi.

Po škole jsem byla napěněná jak vana. No vážně, kdo si vůbec myslí, že je? Já jsem tu nový, vy jste tu nová….co to má znamenat? Myslím, že nám to spolu půjde…pche, asi spadl z višně. Svižným krokem jsem si to rázovala k Angelině autu, aniž bych si všimla Mika, který mi zkřížil cestu.

„Ahoj Bello.“

„Ahoj“ zamračila jsem se a snažila se už nemyslet na dnešní tělocvik.

Mike si nervózně oblíznul rty. „Tak jsem si říkal, víš, jestli by jsi třeba se mnou nejela o víkendu do Seattlu. Zašli bychom někam na večeři, do kina a tak…“

Tohle mi vzalo dech. On to ještě opravdu nevzdal? No, tak jak si mám tak rychle vymyslet nějakou výmluvu?

„Od jednoho kamaráda jsem dostala malé kotě. Nemůžu ho doma jen tak nechat. Táta určitě pojede v sobotu na ryby a musím vyprat a poklidit doma.“

Nevěřícně zakoulel očima a chtěl ještě něco namítnout. Rychle jsem tedy vykročila a vychrlila: „Promiň, už musím jít, Angela mi slíbila odvoz a já nechci, aby dlouho čekala. Ahoj.“

„Já bych tě klidně odvezl!!!“ zavolal za mnou. Raději jsem dělala, že ho neslyším a rychle nasedla do auta.

Angela se tvářila velice pobaveně, až jí kudrlinky vlasů poskakovaly po zádech. Celou naši konverzaci sledovala z bezpečí svého Peugeota.

„Dovol, abych ti k tomu něco řekla“ začala opatrně.

„Já jsem zoufalá, jak dlouho mě bude zvát na rande?“ ptala jsem se bezradně.

„Jak jsem Mika pozorovala, dost se mu líbíš. Myslím, že se ho zase až tak rychle nezbavíš. Jedině….“

„Jedině co?“ skočila jsem jí do řeči.

„Jedině, že by jsi byla zadaná, nebo mu řekla, že máš kluka, pak by dal možná pokoj.“

„Hm, díky za radu, ale já kromě Bruna žádného nemám“ povzdychla jsem si a ve zpětném zrcátku jsem uviděla, jak se mi na čele rýsuje hluboká vráska.