Měsíc za úsvitu

Autorka: Entity

5.kapitola

            V noci jsem se vzbudila. Co se děje? Kolik je vůbec hodin 0:59 ukazovaly neúprosně ručičky. Super, jdu spát. Proč se poslední dobou budím v noci?

            Budík na mém nočním stolku se naléhavě rozdrnčel. Měla jsem dojem, že se mi vysmívá. Neočekávaně přišlo po víkendu opět pondělí. První den v nové škole. Super Bello, to zvládneš. Koukla jsem se na Bruna, který se ke mně pomalinku šoural. Spal na mojí židli a zřejmě i jeho vzbudil můj budík. Aspoň někdo kromě mě nechce, abych šla do školy.

„Hej hej, malej, musím vstávat“ zanotovala jsem kocourkovi, který mě smutně pozoroval svýma očkama.

„Jdi spát, než se vzbudíš, budu tu u tebe“ poškrabala jsem ho na bříšku. Spokojeně zavrněl. V duchu jsem děkovala Jacobovi za tohoto živého tvorečka.

„Dobré ráno Bells“ pozdravil Charlie v kuchyni. „Normálně jsem už měl být v práci, ale někdo ti musí popřát, ať se ti tam daří a hlavně tě někdo musí odvézt. Jacob říkal, že dneska to už snad bude hotové, takže odpoledne tam skočíme a uvidíme, jak na tom bude auto.“

„Nebudeš mít problémy, že jdeš pozdě?“ zeptala jsem se starostlivě.

Charlie se hluboce zasmál. „Jsem náčelník, nikdy na stanici si na mě nemůže stěžovat. Honem se jdi umýt a převléci, ať první den nezmeškáš.“

Letmý pohled do zrcadla. Oh, hrůza jako obvykle. Upřímně jsem byla zvědavá, za jak dlouho to zrcadlo praskne. Vlasy jsem hodila rychle do uzlu, vyčistila si zuby a hodila na sebe džíny,tričko no a samozřejmě svetr. Stejně na mě beztak nebyl nikdo zvědavý, ale to jsem ještě netušila, jak moc jsem se mýlila. Forks a Phoenix je přece jen rozdíl. Takový nepatrný rozdíl v počtu obyvatel-Forks má o zhruba o tři nuly míň.

Před školou jsem zabouchla dveře auta, zamávala Charliemu a šla se podívat do jámy lvové. Až teď mi došlo, že pro tak malé městečko, jako je Forks musí být příjezd náčelníkovy dcery novinkou týdne. Uvědomovala jsem si to o to víc, jak se ke mně otáčela spousta neznámých tváří a detailně si mě prohlížely. Ne ani tak prohlížely, jako spíš zíraly, aniž by jim vadilo, že jsem si jejich upřených pohledů všimla. Když jsem došla k hlavní budově školy, všimla jsem si nápisu nad vchodem:VÍROU K BOHU, VZDĚLÁNÍM K ŽIVOTU.

Rychle jsem koukla na svůj rozvrh. První hodinu jsem měla mít…měla mít….a tady… matematiku, učebna C 486? Kde to asi může být? Do zvonění zbývalo tak pět minut, to bych nestihla ani obejít celou školu.

„Ahoj, ty jsi Swanová, že? Já jsem Angela. Můžu ti nějak pomoct?“

„Ahoj, díky za ochotu. Jsem tu naprosto dezorientovaná, mohla by jsi mi poradit, kde je třída C 486?“

„Učebna matematiky, máme společnou cestu, pojď, ukážu ti to.“

V tichosti jsem jí následovala. Šla sebevědomě, nebylo pochyb o tom, že ví, na rozdíl ode mě, kam jde.

„Jsme tady“ prohlásila konečně u zeleně natřených dveří. „Asi by jsi měla počkat na profesora na chodbě, aby tě uvedl. Neboj, naše třída je sice praštěná, ale naprosto skvělá“ vesele se zazubila.

„Děkuju moc, zatím“ opětovala jsem jí úsměv.

„Dobrý den, vy jste Isabella?“ oslovil mě stařičký profesor.

„Ano“ odpověděla jsem.

„Pojďte se mnou, představím vás třídě. Už se nemohou dočkat, až vás uvidí.“ Přidržel mi dveře, abych mohla projít a pak jsme společnými kroky dorazili ke katedře. Měla jsem oči sklopené k zemi. Ani jsem se nepotřebovala rozhlížet kolem sebe. Cítila jsem, jak mě všichni propalují svými pohledy a slyšela jsem, jak si mezi sebou šeptají.

„Dovolte, abych vám představil vaši novou spolužačku Isabellu Swanovou. Chcete nám o sobě něco říct Isabello?“

Ne, nechci, chci zmizet, být naprosto neviditelná.

„Jmenuji se Isabella, bydlím u svého táty a ráda čtu“ křečovitě jsem se usmívala, tohle jsem nasnášela. Být vystavena celé třídě. Profesor mě ještě chvíli nechal stát a pak mě vysvobodil slovy „Můžete si jít sednou.“ Byla jsem mu vděčná. Začínala jsem mít pocit, jako bych byla nějaké výstavné zvířátko.

            V matematické učebně měl každý lavici jen pro sebe. Fajn, to mi vyhovuje, řekla jsem si a sunula jsem se dozadu k jedné z prázdných lavic. Okamžitě jsem se do ní zavrtala a snažila se dávat pozor.

„Isabello, zrovna probíráme planimetrii. Kdybys nestíhala, ptej se mne nebo spolužáků“ řekl mi profesor a podíval se na mě přes obroučky svých brýlí.

„Děkuji, myslím, že to nebude problém, probírali jsme to už v minulém pololetí“ snažila jsem se odpovědět co nejzdvořileji, ale třídou to zašumělo.

„Ticho prosím,“ zaklepal profesor na lavici „Mohla by jste nám jít Isabello vypočítat první příklad? A vy ostatní si otevřete sešity a pište si zadání: Je dána kružnice…..“

Matematika proběhla v klidu. Myslím, že jsem si šplhla hned u prvního učitele. Na chodbě mě dohnala Angela „Páni, Isabello, fakt jsi válela. Já jsem na matiku hrozně levá, nepomohla by jsi mi s ní někdy?“ zoufale se na mě podívala.

„Ráda“ odvětila jsem s úsměvem.

„Pojď, ukážu ti zbytek školy a další učebnu, kde máš teď hodinu“ chytla mě za ruku a já jsem za ní vlála jak tankový prapor.

V dalších hodinách to bylo obdobné jako v té první. Buď jsem byla napřed nebo na stejné úrovni.

Na obědě jsem znervózněla. Kam si mám sednout? Není tu moc lidí. Většina mě pozoruje, teď by to ještě chtělo, abych zakopla a bylo by. Isabella Swanová rovná se totální nešika, jo, to by si určitě mysleli. Teda, ne že by to nebyla pravda, ale všichni to vědět nemusí, ne? A ne hned při mé první návštěvě školy.

„Isabello, tady“ viděla jsem zběsile mávající Angeliinu ruku.

Tohle byla nabídka, které se neodmítá. „Děkuju“ hlesla jsem. U stolu seděli další lidé. Jednu tvář jsem znala z dnešních hodin, další dvě mi byly zatím cizí.

„Hm, ahoj, já jsem Mike a to je Erik“ šťouchnul sebevědomý blonďatý kluk do svého souseda, který zkoumal svůj tác s obědem.

„Já jsem Jessica, viděly jsme se na zeměpisu“ usmála se na mě tmavovláska s čokoládovýma očima. „Těch dvou si nevšímej, neustále rýpou buď do sebe nebo do nás“ uchichtla se.

Zrudla jsem až po uši a nevěděla, jak se chovat. Plaše jsem se pousmála a přisedla si ke stolu.

„Jestli budete chtít, říkejte mi Bello, většina lidí mě takhle oslovuje, je to kratší“ navrhla jsem a dalších patnáct minut jsem byla pod palbou otázek „na tělo“. Ne, že by mi to vyloženě vadilo, ale nebyla jsem zvyklá na to, že je někdo tak zvědavý, jako byla Angela a hlavně Jessica.

„Máš nějakého kluka?“ nejobávanější otázku položila Jessica. Jen jsem zakroutila hlavou a koutkem oka jsem viděla, jak se Mike usmál. Zbytek oběda proběhl poklidněji než jeho začátek.

Pomalu jsem se sunula chodbou ke své učebně angličtiny. „Bello, Bello, počkej“ slyšela jsem, jak na mě někdo volá. Otočila jsem se a viděla jsem Mika, který se řítil mým směrem. Zastavila jsem a počkala, až mě doběhne a přitom se tiše modlila, aby mě nesrazil, kdyby to náhodou neubrzdil.

„Chtěl jsem se tě jen zeptat….moc mi nejde matika a tobě, jak jsem dneska pozoroval nedělá žádné problémy. Neudělala by sis na mě třeba o víkendu čas. Šli bychom si někam sednou, popovídat si…“vychrlil to ze sebe tak rychle, že jsem měla problém všechno postřehnout.

„Miku, jsem tu sotva pár hodin a ty mě zveš na rande?“ nevěřícně jsem zakoulela očima.

Na okamžik jsem viděla zmatek v jeho očích, ale ten rázem zmizel a objevil se sebevědomý výraz. „Chtěl jsem jen využít příležitosti a být první.“

„První? Jak první?“ zalapala jsem po dechu.

„No první, kdo tě někam pozve“ usmál se a oči mu svítily štěstím.

„Miku, nevysvětluj si to špatně, ale já …“ nenacházela jsem vhodná slova, tohle jsem opravdu nečekala. „Momentálně potřebuju dobré kamarády a na randění moc nemám myšlenky ani čas, víš?“ před očima mi vyvstal Paulův obličej.

„Aha,“ posmutněl.

„Bude lepší, když budeme přátelé.“

„Já to nevzdám Bello“ prohlásil a odešel.

Byla jsem mírně v šoku. Poprvé v životě mě kluk pozve na rande a já ho odmítnu. Super Bello, ty jsi postrach.