Měsíc za úsvitu

Autorka: Entity

3.kapitola

Přiletěla jsem do Seattlu, kde mě už čekal Charlie.

„Tak jaká byla cesta Isabello?“ zeptal se formálně. V jeho tváři jsem vyčetla výraz štěstí a zároveň opatrnosti. Nevěděl, jak se má ke mně chovat.

„Tati“ objala jsem ho „jsem tak ráda, že tě vidím, opravdu ti nebude vadit, že tu s tebou budu?“

„Bello, ani v nejmenším, jsem moc rád, že jsi přijela“ odpověděl překvapeně v mém objetí.

Cestou domů mi vypravoval, co všechno se změnilo od mého odjezdu. Doufal, že si vybavím něco ze svého dětství tady ve Forks, ale když se podíval na mou tvář, uvědomil si, že jsem si to ani nemohla pamatovat. S mámou jsem odjela, když mi bylo 6 let a celých 10 let jsem tady nebyla.

„Mluvil jsem s Renée, teda s mámou“ odkašlal si „tak jak se vůbec má?“

„Má se dobře, Phil se o ni postará.“

„Jojo, to je dobře, asi je to dobrý chlap. René si to zaslouží.“ Snažil se tvářit nenuceně, ale viděla, jak ho to ranilo.

Charlie žil od našeho odjezdu sám a zatímco René měla několik vztahů, Charlie jezdil s přáteli na ryby. I teď jsem na něm viděla, že ji stále miluje.

„No, abych se dostal k hlavnímu“ odskočil rychle ke změně tématu „do školy to máš trošku dál, všichni dojíždějí. Myslel jsem, že bych ti koupil kolo, autobusy ke škole tady totiž nejezdí“ při slově KOLO se mi naježily všechny chlupy na těle. Slovní spojení  „nejsem zdatná ve sportu“ totiž nepopisuje mou celkovou neschopnost jakéhokoli sportu, tedy ani jízdu na kole. Na tělocvik ve Phoenixu jsem naštěstí nemusela chodit.

„Renée mi ale řekla, že z kola by jsi asi nebyla moc nadšená a proto jsem se rozhodl, že ti koupím auto“ pokračoval, aniž by si všiml úlevného výrazu v mé tváři.

„Ale to jsi vůbec nemusel, sotva přijedu a ty už za mě tolik utrácíš.“

„No“ poškrábal se za uchem „to není zrovna nejnovější auto, ale je bezpečné. Na cestu do školy a zpátky ti bude stačit. Taky jsem nechal udělat přípojku na internet, abys mohla psát mámě.“

„Děkuji Charlie.“

„Nemáš zač, navíc, budeš mi muset prát, vařit a uklízet“ prohodil se smíchem v hlase.

„Neboj, budeš se oblizovat až za ušima. Vsadila bych se, že jsi za posledních 10 let neměl moc pestrý jídelníček“ začala jsem se smát.

„To máš teda pravdu, pokud mě nepozval Billy k sobě, měl jsem tak akorát ryby a vajíčka.“

„Proč jste se vlastně s mámou rozešli?“zvědavost mi nedala.

Úsměv mu ztuhl na tváři. „Víš Bello, já sám ani pořádně nevím. Bylo ti šest, když sis hrála v Seattlu s dětmi v parku…“odmlčel se „když se začalo stmívat nebyla jsi k nalezení. Ta noc byla pro nás tou nejhorší v našem životě. Nad ránem nám volali s nemocnice, že tě přinesl nějaký starý pán se svým vnukem. Prý tě našli v parku. Musela jsi někde zakopnout nebo spadnout a uhodit se. Měla si slabý otřes mozku“ zesmutněl. „Do toho okamžiku jsme se s Renée moc nehádali, ale strach o tebe nás rozdělil. Nesmíš si to klást za vinu. Tvá matka tě miluje, stejně jako já. Ona tě ale chtěla mít stále na očích, aby jsi se náhodou zase neztratila, kdežto já jsem tě chtěl sebou brávat ven do Quilleutské rezervace za Billym a malým Jacobem. Chtěl jsem, aby sis hrála s dětmi v okolí. Později nastal okamžik, kdy jsi měla jít do první třídy a René se rozhodla, že bude mnohem lepší, když se odstěhujete někam jinam. Někam do města. Nechtěl jsem odporovat, ale netušil jsem, jak daleké město myslela….“ Cítila jsem, že už o tom nechce dál mluvit a proto jsme jeli mlčky dál.

            Přijížděli jsme k domu. Bylo to zvláštní. Nevím jak, ale cítila jsem to, cítila jsem, že za chvíli budu doma. Doma? Vlastní myšlenka mě polekala, já jsem měla domov s Renée, nebo ne?

            Dům vypadal stále stejně, jako ten, který mi máma ukazovala na fotkách. Už od pohledu vypadal útulně. Příjezdovou cestu tvořil štěrk, který pod koly policejního auta jen chroupal. Předzahrádka byla trochu zarostlá a neudržovaná. Ale dům byl sám o sobě kouzelný. Prostorná veranda s houpačkou. Bytelné dřevěné dveře a malá chodbička vedoucí dovnitř domu. Kuchyň byla propojena s jídelnou a obývákem, takže vznikl mnohem větší prostor. Vystoupali jsme do patra. „Tady je koupelna“ ukázal Charlie po pravici „můj pokoj je naproti a tvůj vedle koupelny. Je to ten, který jsi měla, když jsi byla malá. Od té doby ehm, co jste odjely jsem s tím nic nedělal. Vše je na stejném místě. Jen jsem ti tam dal počítač. Telefon je dole v kuchyni, asi by jsi měla zavolat mámě, že jsi v pořádku dojela.“

„Děkuju moc Charlie.“

„Není zač. Nechám tě tu vybalovat. Po cestě jsi asi unavená. Jestli chceš, odpočiň si.Kdyby jsi něco potřebovala, budu dole. Ve škole jsem nahlásil, že přijdeš až příští týden, ale tělocvik asi zrušit nepůjde. Budeš to asi muset nějak přetrpět, ale prý tam v pondělí nastupuje nový tělocvikář, tak to nebude zase až tak strašné, co?“

Zamračila jsem, tohle jsem nečekala. Já jsem v tělocviku jako atomová bomba. Pokud nerozbiju někomu hlavu nebo nezlomím nějakou končetinu, stávám se já sama svou vlastní obětí. Charlie postřehl můj zakaboněný obličej. Nahodila jsem rychle letmý úsměv. „Jo, jasně, neboj, zvládnu to“ říkala jsem, zatímco v hlavě jsem vymýšlela plán, jak z toho vycouvat.

Když Charlie odešel zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Bylo tu toho tolik. Táta, kterého jsem už dlouho neviděla, pokoj ve kterém jsem kdysi žila, nová škola, noví kamarádi…. Lehce se mnou jímala závrať. Všechno je pro mě tolik nové a já mám komunikační problémy při seznamovaní! Červený vykřičník v mé  hlavě zablikal.

Okukovala jsem svůj pokoj, bylo vidět, že si Charlie dal práci s úklidem. Na psacím stole byl stařičký počítač a váza s čerstvě natrhaným omamně vonícím šeříkem. Šatní skříň nebyla moc velká, ale to mi vrásky nedělalo. Neměla jsem moc oblečení a toho teplého jen pomálu. Co bych s ním asi tak dělala ve Phoenixu, že?

Zbytek dne jsem strávila prohlížením zbytku pokoje, domu, předzahrádky a samozřejmě telefonátem s René.

„Ach zlatíčko, tak mi tu chybíš, nechceš se vrátit? Nepřekážíš nám tu…“ skuhrala máma.

„Je tu nádherně mami, ani si to nedokážeš představit. Neboj, bude se mi tu líbit a Char…teda táta mě bude opatrovat jako oko v hlavě. Navíc už mi není šest, ne?“ prohlásila jsem s úsměvem. Netušila jsem však, co jsem tím způsobila, nedošlo mi to….. René na druhém konci slabě zaúpěla. Vzpomněla jsem si, co mi dneska Charlie říkal…. „bylo ti 6, když jsi se ztratila.“ Sakra. To mi nedošlo. Jak z toho vycouvat?

„Hm, mami? Víš, že se tady asi nevykroutím z tělocviku?“ prohlásila jsem bezradně.

Slyšela jsem Renéin slabý smích „Tak alespoň žádné míčové hry, někteří lidé by si mohli brát osobně, když jim hodíš opakovaně balon na hlavu. Musím už končit, jdeme s Philem do kina, měj se nádherně Bello.“

„Ty taky mami, ahoj.“

Bylo vidět, že Charliemu opravdu záleželo na tom, aby se mi tu líbilo. Nikde jsem nenašla ani smítečko prachu. Přitom z domu jsem byla vycvičená, že ukládám Renéiny svršky. V tom případě už mi bylo jasné, po kom jsem zdědila pořádnost.

Chtěla jsem uvařit nějakou dobrou večeři, ale v ledničce bylo jako po výbuchu. Našla jsem pár vajíček, šunku, v mrazáku rybu a ve špajzu chleba. Žádná specialita to nebude, ale lepší chleba ve vajíčku než jít spát s prázdným žaludkem. Ozdobila jsem to ještě rajčaty, aby to nevypadalo tak stroze. Charlie byl potěšen, i když to podle mě nebyla nic moc večeře. Oblizoval se až za ušila a během jídla mi nejméně třikrát poděkoval. Musela jsem se tomu v duchu zasmát, chtěl mi udělat radost. Zítra budeme muset zajít na nákup, ať tu nemáme takové partizánské podmínky. Táta s mým návrhem vesele souhlasil a nenápadně prohodil, že pečené kuře neměl už minimálně půl roku. 

Nabídl se, že pomyje nádobí, ať si jdu už lehnout. Stejně prý bude dívat na fotbal. Navrhnul mi, abych se dívala s ním, ale po několika takových dýcháncích s Philem mi bylo jasné, že bych musela upřeně hypnotizovat obrazovku a nesměla ani pípnout. S díky jsem odmítla a odebrala se do svého pokoje. Postel byla prostorná jako letiště, čerstvě povlečená, jen se do ní zavrtat. Nenechala jsem se dlouho pobízet a okamžitě do ní hopsla.