Měsíc za úsvitu

Autorka: Entity

11.kapitola

            Dneska ráno mě nevzbudil budík ani noční můra, ale pro změnu telefon.

„Prosím“ zahuhlala jsem ospale.

„Ahoj princezno, neříkej, že jsem tě vzbudil?“ zeptal se Paul naoko nevině a pak se lehce zasmál.

„Hm“ zamručela jsem.

„Promiň“zašeptal sametově.

„Stejně jsem už měla vstávat.“

„Přijedeš dneska, že jo? Viď, že přijedeš?“ ptal se mě s nadějí v hlase.

„Jasně, že jo“ zamumlala jsem chlácholivě.

„To jsem rád. Bál jsem se, že sis to třeba rozmyslela, víš….no a když jsem tě viděl s tím tvým spolužákem. Mike, že?“ hlas mu na konci trošku zakolísal.

„Paule“ vzdychla jsem si hlasitě do telefonu „Mike je jenom kamarád, věříš mi snad, nebo ne?“

„Poprvé, co jsem tě spatřil jsem měl dojem, jako bych tě znal celý život.“

„Však jsem taky byla párkrát v rezervaci“ zasmála jsem se.

„Hej, víš co tím myslím. A on bere tebe taky jako kamarádku?“ zeptal se kousavě.

„Jak jinak by měl?“ snažila jsem se vnutit nenucenost do svého tónu. Sama jsem moc dobře věděla, že Mike nemá zájem být pouze můj kamarád, ale doufala jsem, že si Paul ničeho nevšiml.

„Ale no tak, to, že jsem mladší o rok a něco neznamená, že jsem slepý. Viděl jsem, jak se na tebe koukal. A co mě? Mě bereš taky jenom jako kamaráda? “

Tak to byla teda podpásovka. Možná i ta noční můra by byla schůdnější. Hluboce jsem se musela nadechnout, než jsem mu odpověděla.

„Ne, tebe neberu jen jako kamaráda. Ty jsi můj nejlepší kamarád, můj přítel. Já, ….. já jsem nikdy neměla moc odhad na lidi, první dojem nebo tak něco. Ale u tebe jsem cítila od první chvíle, že si budeme rozumět. Nemůžeš ale ode mě čekat, že se ti po pár dnech vrhnu do náruče. Tohle jsem nikdy dříve nezažila. Mám tě ráda, ale myslela jsem si že….“

„Já vím, já vím“ řekl konejšivým hlasem a najednou se to celé obrátilo a byl to on, kdo utěšoval.

„Jsme přátelé, ano?“

„Jistě“ kývla jsem hlavou, jako kdyby to on snad mohl vidět.

Chvíli jsem tupě koukala na podlahu, když mi to všechno začalo docházet. Jako kdyby to celé bylo přede mnou a já si toho nebyla schopná všimnout.

„Paule, nechtěl by jsi mi náhodou říct, proč mi vlastně voláš? Je to jen kvůli Mikovi, že?“

„No, …..vlastně jo, víš.“ Přiznal se neochotně. „Promiň.“

Nemohla jsem se na něj zlobit. „Ty jsi blázínek.“

„Ale přijdeš, že jo?“

„Slíbila jsem ti to, ne? Teď už ale musím jet do školy. Uvidíme se večer.“

Rozloučili jsme se a já se s úlekem podívala na hodiny a počítala uběhlé minuty strávené telefonováním s Paulem.

Sakra, sakra, sakra, to nestihnu. Vyběhla jsem z kuchyně směrem ke schodům. Ale jak je samozřejmě u mě zvykem – práce kvapná, málo platná. Špatně jsem vybrala zatáčku a nakopla si o futra palec na noze. Chvíli jsem poskakovala na místě po zdravé noze. Díky nedostatku času jsem byla nucena schodiště téměř proletět. Schody jsem brala po dvou, takže jsem se vědomě dostala do ohrožení svého zdraví.

Nasoukala jsem se do prvního oblečení, které jsem našla. Se snídaní jsem se moc neobtěžovala, jako obvykle jsem vytáhla mysli tyčinku, popadla jsem batoh a vyběhla ze dveří.

Broučkovi jsem věnovala oslňující úsměv. V duchu jsem se modlila, aby můj starý přítel nastartoval.Vyšlo to na první pokus, HEURÉKA. Vyjela jsem na cestu směrem ke škole. Byla jsem absolutně klidná. Předení motoru bylo balzámem pro mé uši. Cítila jsem se v bezpečí, tady se mi nic nemůže stát. I kdyby na mě spadl strom. Možná spíš větev. Nějaká….lehčí. prostě bezpečné autíčko J

            Cestou jsem přemýšlela. Odpoledne budu muset zavolat Renée. Má o mě vždycky starost, když se jí každý druhý den neozvu. Mohla by ještě volat tátovi a vyptávat se, jestli se něco neděje. Taky budu muset zajet do obchodu. U nás to vypadá, jak u vyjedeného krámu. Opravdu netuším, jak se dříve mohl Charlie stravovat sám. Musely to být samé minutky, pizza, steaky, sem tam nějaká ryba u Clearwaterových v rezervaci. Začnu asi více dbát o jeho zdraví. Koupím navíc nějaké ovoce a zeleninu. Sice mi dříve nevěřil, když jsem říkala, že umím vařit, ale mám dojem, že teď už se těší na teplé jídlo. Spojka, brzda, ručka. Vytáhla jsem klíčky a vkročila na školní pozemky.

            Při pohledu na basebalové hřiště se mi udělalo lehce nevolno. Prudce jsem mrkla, abych zahnala nechuť a pokračovala na dvouhodinovku angličtiny.

Chodba přede mnou byla dlouhá, vysoká s klenutým stropem. Byla to nejstarší část budovy, nejstudenější, ale také nejtajemnější. Stěny byly obložené dřevem, takže tu nebyly žádné skříňky. Do dřeva byly vytesané různé ornamenty. Růže s dlouhými stonky, jejichž listy se vzájemně proplétaly, aby vytvořily mnoho girland táhnoucích se až ke stropu, byly do detailů propracované. Barevné vitráže oken dodávaly každému květu jinou barvu. Působilo to tak volně, lehce, vznešeně… Nejdominantnější však v celé budově byly obrovské hodiny. Stála jsem přímo naproti nim. Měly zajímavý ciferník se sedmi ručičkami. Některé se otáčely rychleji, než by měly a jiné naopak stály, přesto však dvě, paradoxem bylo, že ty nejmenší, ukazovaly správný čas. Nikdo je prý nikdy nenatahoval, ani neopravoval a vždycky šly správně. Ciferník obsahoval spousty menších ciferníků, ale nikdo nechápal k čemu jsou. Hodiny vypadaly jako malý orloj, byly propracovány do nejmenších detailů. Nikdo však nedokázal říct, k čemu měly sloužit.

„Psst Bello“ zasyčel na mě Mike ze třídy. „Jdeš pozdě.“

Ajéééje. „To néé“ zaúpěla jsem.

„Máš štěstí, že tu Smith ještě není.“

Došla jsem ke svému místu zrovna, když profesor vešel do třídy.

Lehce prošedivělý pětatřicátník s brýlemi a drobnými vějířky kolem očí, které se prohloubí, když se usměje.

„Tak třído, ode dneška začínáme nové učivo. Jste jistě zvědaví o jakého autora rozšířím váš literární přehled. Dovolte mi tedy, abych vám představil ruského autora romantismu Michaila Jurjeviče Lermontova a jeho dílo Démon.“

Jedna z mých oblíbených knih, pousmála jsem se.

„Slečno Swanová, vy tu knihu znáte?“

„Je má oblíbená pane profesore“ přiznala jsem se.

„Tak to nám tedy můžete něco přečíst, že?“ a s těmi slovy mi podal v kůži svázanou knihu.

Neměla jsem problém, najít svou oblíbenou pasáž, jedenáctou. Smith se jen pousmál a já jsem začala číst.

„Démon vdech

polibek horkých, lačných rtů

na ústa panny. Ta se zdráhá,

poblouzněna však slovy blaha

podléhá jeho šepotu.

Zbavil ji vůle. Oděn v třpyt

vznášel se nad ní. Oči ve tmě

mu jako smrtonosný břit

kinžálu plály nepříčetně.

Zvítězil! Mohl hrdý být!

Polibky jako odvar blínu

otrávily krev Tamařinu,

půlnoční ticho v klínu stínů

rozjitřil výkřik na vteřinu

a všechno, všechno bylo v něm.

Láska i prosba úpěnlivá,

jásot, v němž výčitka se skrývá,

pláč pro mládí, úlevný sten

i rozloučení s životem.“

„Výborně slečno, ani jsem nečekal, že budeme mít ve skupině tak výbornou čtenářku.“

Začervenala jsem se.

„Myslím, že mne budete skvěle doplňovat. A vy všichni ostatní si rychle rozdejte tyto novější výtisky. Začneme od začátku.“

Hodina uběhla až příliš rychle. Hodiny profesora Smitha byly vždycky zajímavé. Byla jsem ráda, že vybral právě tuto knihu.