Měsíc za úsvitu

Autorka: Entity

10.kapitola

„Jak dlouho bude trvat její přeměna?“

„Záleží na tom, co s ní udělají.“

„Myslíš, že ji zabijou?“

„Nedával jsi pozor Marco? Oni se bojí našich dětí. Pověsti jsou staré a více informací nemají, neví, co mohou čekat.“

„Pak tedy stejně nemá šanci.“

Holčička ležela na suchém listí a neslyšně sténala.

„Vezmeme si ji sebou?“ touha v ženině hlase se nedala nepostřehnout.

„Nemůžeme, je to  velké přítěž, pojď, no tak, už jsou skoro tady.“

„Máš pravdu lásko, je mi to tak líto. Tolik se liší od ostatních. Už je cítím, opravdu bychom měli jít.“

Bezvládné tělo dítěte leželo na zemi. Tak křehké. Tak bezmocné. Děvčátko sžíraly plameny. Chtěla křičet, ale v krku měla sucho. Její nehybné tělíčko nebylo schopno žádné reakce. Snad naposledy otevřít oči?Pohled je….

POMOC!! Seděla jsem v posteli a těžce oddychovala. Ledové ruce jsem si zkřížila na prsou. Snažila jsem se nabrat dech a uklidnit se. Ani budík jsem nemusela kontrolovat. Věděla jsem moc dobře kolik je hodin. Poslední tři týdny je to pořád stejné. Pořád se mi opakuje noční můra. Neustále dokola. To malé dítě…Ten pohled…Brr, roztřásla jsem se.

Pomalu jsem vstala, oblékla si hrubé ponožky, rychle vklouzla do županu a šla si do kuchyně pro sklenici vody. Snažila jsem se našlapovat co nejtišeji. Moc se mi to nedařilo. Schody vrzaly, ale Charlie tak tlačil na pilu, že kdyby opravdu chrápáním mohl řezat dřevo, měli bychom dostatečné zásoby tak na pět let, takže jsem se nebála, že ho vzbudím. Usmála jsem se při tom pomyšlení.

Kuchyň byla tichá. Bruno spal stočený v klubíčku na gauči. Potichu jsem si napustila vodu do skleničky a celou ji do sebe převrátila. Potom jsem se opět snažila neslyšně vyšplhat nahoru.

Trochu klidnější jsem si znovu lehla do postele, přitiskla víčka a snažila se usnout bezesným spánkem.

Myslím, že se mi to dokonce povedlo, protože když jsem zaklapla budík, cítila jsem se odpočatá. Moje nadšení však rychle vypršelo, když jsem si uvědomila, že Paula jsem viděla v pondělí, včerejšek rychle uběhnul, to znamená, že dneska je středa. A to, že je dneska středa znamená, že máme tělocvik. Měli jsme ho mít už včera, ale tělocvikář byl někde pryč, takže jsme dnešní hodinu dostali jako náhradu. Není to skvělé?

Ani sluníčko nedokázalo odehnat mraky z mé tváře. V koupelně jsem se postříkala studenou vodou. Pomalu jsem se oblékla, vzala si pár sušenek a nasedla do Broučka, abych se mohla přiblížit své další noční můře-tělocviku.

Dopoledne proběhlo až znepokojivě rychle. I konverzace u oběda byla neobyčejně živá. Jen Angele nedošlo, že se moc nebavím. Na nic se však nezeptala. Pomalu jsem se sunula k šatně. Holky byly u vytržení. Nikdy v životě jsem neviděla nikoho, kdo by se před tělocvikem maloval a tady se jich našlo hned několik, které se nejen pudrovaly, ale taky česaly. Přišlo mi to poněkud vtipné. Tak jako já nesnáším tělocvik, kvůli tomu, kdo ho vede, tak jej ony naprosto zbožňujou. Ironie…

Vyšla jsem ze šatny spolu s ostatními. Baseball, super. To půjde rychle, třikrát minu míček, zakopnu o vlastní nohu a pošlu mě na střídačku.

Mike byl na mě asi ještě uražený z pondělka. Nevím, co proti Paulovi má, ale odměnil mě svým mlčením. Do týmu mě však překvapivě vzal.

„Díky,“ zamumlala jsem, když jsem se šla seskupit k jeho družstvu. Snažila jsem se ztratit v davu a jít si sednout na lavičku.

Hra začla písknutím píšťalky. Náš tým vyhrával. Vesele jsem je povzbuzovala ze střídačky, že i Mike se na mě usmál.

„Střídání“ zakřičí tělocvikář.

Tak, teď se za někoho schovat a bude to v suchu.

„Isabello, nechceš si taky zahrát?“ zeptá se mě a mi je jasné, že se z toho nevykroutím.

Hodím po něm bezmocný pohled.

„Běž rovnou na pálku, to budeš mít nejlepší“ prohodí ke mně z úsměvem a já bych mu do něj nejraději šlápla.

Nadhazovat mi bude Ben. Vidím na něm, jak se mou nechutí přímo baví. Věnuju mu kyselý úsměv.

Marchel pískne.

První míček.

Netrefila jsem.

„Soustřeď se“ zakřičí na mě učitel.

Co si o sobě vůbec myslím? Že on si pískne a já se strefím? Opravdu mě štve. Nejraději bych ho tou pálkou praštila. Palicí přes palici. Třeba by se mu rozsvítilo a konečně pochopil, že mi má dát pokoj.

Druhý míček.

Opět jsem netrefila.

„Bello“ zařval na mě, až jsem se lekla tónu jeho hlasu, byl výhružný. „Buďto to teď odpálíš nebo tě nenechám projít ročníkem.“

Zarazila jsem se. V mém výrazu byla nejprve bolest. Proč mi to dělá? Každý přece nemůže za to, že je nešikovný. Potom bolest vystřídá vztek. Chceš boj? Máš ho mít. Z očí mi vyhrkly slzy vzteku. Viděla jsem rudě. Cítila jsem, jak mým tělem zmítají emoce.

Třetí míček.

V záchvatu zuřivosti jsem to odpálila. Super, tak a máš to. VENI, VIDI, VICI broukla jsem si v duchu. Přišla jsem, viděla jsem, zvítězila jsem. Znám to i v latině? Výborné překvapení. Dneska samé překvapení. Vítězoslavně jsem se usmívala. A otočila jsem se na tělocvikáře přesně v okamžiku, abych viděla, kam až míček doletěl. Do Marcelovy kšiltovky! Čas jako by se zpomalil. Viděla jsem zcela jasně, jak míček letěl přes hřiště a vrazil mu do kšiltu. Jen pár milimetrů od tváře. Oh, ne.

Sotva jsem nacházela vhodná slova pro popis toho co se stalo. Byla jsem naprosto v šoku. Pohledy všech se otočily ke mně. Nasucho jsem polkla. Je to jasné, můj osud je zpečetěn. Z tělocviku neprolezu ani za pět let. Stále jsem zírala na učitele.

Nejprve se zdál být lehce překvapený. Vždyť jsem mu málem ustřelila hlavu!!! No dobře, asi přeháním, ale mohl to být slušný otřes mozku. Překvapilo mě, když jsem viděla, jak se mu potěšený úšklebek mihl přes tvář a všichni byli stále ohromeni, když zařval : „Swanová, utíkej.“

Myslela jsem si, že mi dává možnost náskoku, než mě dohoní a uškrtí nebo vyloučí ze školy. Vyzývavě a s úsměvem se na mě podíval. V tom okamžiku mi došlo, že škrcení se přesouvá. Někde v hlavě mi docvaklo, co mám teď udělat. Okamžitě jsem vystartovala, abych mohla oběhnout mety.

Ostatní byli ještě lehce paralyzovaní, takže ještě chvíli nechápali co dělám.

U druhé mety mi však už začalo fandit. U třetí se vzpamatovali i protihráči. Už jsem byla téměř u poslední. Konečně alespoň jednou vyhraju. Omyl. Moje pravá noha, levá noha, jedna zakopla o druhou a já jsem políbila prašnou zem.

Mike, který seděl na střídačce se snažil nedat najevo, že ho nebaví pořád jen prohrávat. Dokonce se na mě povzbudivě usmál, když mě šel do hry opět vystřídat.

„Jsem prostě nemohla“ snažila jsem se to vysvětlit.

„Už se lepšíš“ usmál se.

„Jo, jasně, málem jsem mu ustřelila hlavu“ pootočila jsem se směrem k Marcelovi, který se tvářil, jako by se vůbec nic nestalo.

Spolužáci vyděšeni mým odpalem mě už nechali sedět do konce hodiny na lavičce. Za to jsem jim byla opravdu vděčná. Byla jsem v rozporuplné náladě. Ani jsem si nevšimla Angely, která si vedle mě sedla. V jejích očích se zrcadlilo pochopení.

„Z toho si nic nedělej“ řekla mi po chvíli, když jsem vzhlédla a koukla na ni.

Vděčně jsem se usmála. Angelu jsem za ty dva týdny zatím moc nepoznala, ale měla jsem ji ráda. Nebyla ukecaná jako ostatní. Vlastně většinu času u oběda strávila tím, že jen poslouchala ostatní. Teda většinou Jessicu, ta snad ani pusu nezavře, jak je den dlouhý. Jí ke štěstí stačí, když má nějaké posluchače, nebo někoho, kdo se alespoň tváří, jakože ji poslouchá a odpovídá Jo? Hmmm. Opravdu? a to jí stačilo, aby brebentila dál.

Angela byla místo toho více vnímavější. Nemluvila moc a zbytečně neplkala. Byla rozvážná a zdálo se, že jejímu pohledu nikdy nic důležitého neušlo. Její přátelství pro mě bylo velice cenné, třebaže zatím bylo v plenkách. Dokonce si myslím, že máme něco společného, že si vzájemně rozumíme.

Na rozdíl od Mika, který mi nerozuměl ani, když chtěl a snažil se, od Jessiky, která byla přespříliš zahlcená sama sebou, aby si něčeho všimla.

Usmála jsem se. „Díky Angelo.“