Měsíc za úsvitu

Autorka: Entity

1.kapitola

Malé děvčátko se schovává za starým dubem před svými kamarády, s nimiž si hraje v parku na schovávanou.

 „Ahoj“ ozve se za jejími zády.

„Dobrý den“ odpoví ze slušnosti mladému muži.

„Jak se máš?“ ptá se jí neznámý.

„Dobře, ale já se s vámi nesmím bavit.“ odpoví děvčátko vystrašeně.

„Opravdu?“ uchichtne se mladík „a pročpak ne?“

„Maminka mi říkala, že se nesmím bavit s cizími lidmi.“ odpoví svérázně holčička.

„Ale já nejsem cizí….“

„Ale jste“ oponuje tvrdohlavě.

„Ne na dlouho….“ špitne si spíš jen pro sebe mladík, skokem překoná vzdálenost a popadne holčičku……

            S trhnutím jsem se vzbudila. Byla jsem zpocená a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem. No tak, prober se, říkala jsem si. Byla jsem doma v Phoenixu ve své posteli a nevěřícně jsem zírala na digitální budík ukazující čas 0:59. Proč jsem vzhůru? Ach, ano, noční můra…. Myšlenku na ni jsem rychle zahodila. Dneska je…. Dneska mám přece narozeniny! Hm, super, to bude den. Zase o rok víc, zase o rok blíž k maturitě. Byla jsem zvědavá, co dostanu od mámy.

Vždycky se trochu zarazí, když zjistí, že mám o rok víc a ona je tím pádem o rok starší. Vypadá spíš jako moje starší sestra, než jako matka, tak trochu bohémka, ale vždycky vkusně oblečená, že se po ní na ulici vždy některý z mužů otočí. Všechno prostě nemůže být dědičné…  s těmito myšlenkami jsem opět usnula.

„Bells?“ otevřela jsem jedno oko, abych uviděla známý obličej. „Ty dnes nejdeš do školy?“

„Co prosím?“ téměř jsem vyjekla, když totiž odcházím z bytu, máma teprve vstává a teď je už dokonce oblečená. „Kolik je hodin?“začala jsem zmatkařit.

„Máš půl hodiny do začátku vyučování. Mám cestu kolem, hodím tě tam, ale pospěš si.“ A pak se zakřenila a dodala „víš, že chodím všude vždycky v čas“.

O Renée je totiž široko daleko známo, že nikam nedojde s menším než patnáctiminutovým zpožděním.

            Se zaúpěním jsem se tedy vyhrabávala z postele, abych spáchala ranní hygienu, upravila se a něco malého snědla. V koupelně jsem sebou plácla na zadek, protože mi noha podjela na nečem hladkém. „Mami…to si nemůžeš to oblečení někam dát?“ houknu směrem ke kuchyni.

„Promiň zlato, včera jsem byla moc ospalá“ uslyším tradiční odpověď vzápětí. Zamračila jsem se. Renée je hrozný bordelář. Divím se, že nejsem po ní. Věčně se po bytě válejí její svršky a to nemluvím o těch, které každý den přibudou, když se snaží najít něco, co by jí ladilo k sukni, botám nebo kabelce.

            Nemusela jsem ani rozžínat světla, phoenické sluníčko se každý den dere na světlo světa příliš brzy a tak mě už teď na tváři šimraly jeho paprsky. Koukla na sebe do zrcadla a po těch letech jsem se už ani nedivila odrazu v něm. Žádná snědá pleť, kterou byste očekávali u lidí, kteří se pravidelně pohybují na slunci, nýbrž křídově bílá.

„Fajn, žádné překvapení“ prohodila jsem pobaveně směrem k zrcadlu. S make-upem se nemá cenu obtěžovat. Stejně mám co dělat, abych stihla školu.

            Při pohledu na školu se mě jímala lehká závrať. Opět zpátky po jarních prázdninách. Samé příznivé vyhlídky….spousta písemek, zkoušení a esejů. A ještě dneska ty narozeniny….

„Opravdu tam musím?“ postesknu si.

„Jen utíkej zlato, ty to zvládneš“ prohodí mamka jakoby nic a líbne mě na tvář.

Chtě nechtě otevírám dveře našeho autíčka mizím v davu studentů, kteří tu pobíhají a vesele se zdraví s ostatníma.

„Mimochodem, vše nejlepší k 16.narozeninám srdíčko“ houkne na mě a pošle mi pusu a zmizí dřív než stihnu říct Díky mami.

„Ahoj Isabello“ uslyším povědomý hlas.

„Jééé ahoj Kate“ pozdravím nadšeně svou kamarádku. Možná, že to nebude zase až tak strašné. S Kate se znám odmala. Naše mámy se seznámily v porodnici a i když se teď už moc nestýkají, protože Katina máma je konzervativnější, jsme jako sestry. Žádná z nás nemá před druhou tajemství a jedna u druhé se cítíme jako doma.

„Tak co, kolikpak jsi se toho naučila?“ rýpne si.

„Blbý fóry. Tak ty si cestuješ po Evropě, pošleš mi pohled a teď ode mě čekáš, že ti budu dělat chodící příruční slovník ?“ prohodím naoko podrážděně. 

„Někdo balí Italy a jiný se prostě učí“ zazubí se na mě.

 „No nepovídej, zase další objev?“ začnu ji zpovídat.

 „Kdybys ho viděla, byl naprosto báječný, nádherný, božský…..Jmenuje se Antonio“

 „Ó Antonio, proč jsi jen Antonie, své původ zapři a i já přestanu být Američankou“ zprzním nejslavnějšího anglického dramatika a obě v záchvatu smíchu vcházíme do třídy.

            Na konci dne už znám z vyprávění chudáka Antonia od A do Z. Podle toho, jak Kate září a co mi povídá, je jasné, že si to víc než jen užila. Přeju jí to. Z nás je ona ta hezčí a vtipnější. Taky má více štěstí na kluky a oni letí na její oči a dlouhé řasy. Já jsem nikdy žádné „ctitele“ neměla, zato jí se ve skříňce objevují milostné dopisy, růže a sladkosti.

 „Někoho ti budu muset najít“ prohlásí s pevným hlasem plným odhodlání Kate. „Přece nemůžeš být bez kluka navěky.“

 „Navěky snad ne“ odpovím s úsměvem.

 „No jasně, chápu, tvůj princ na bílém koni. Dobře, ale pokud do léta nedorazí někoho ti seženu“ trvala Kate na svém.

             Nechala jsem ji při jejích úvahách, ta si už určitě v hlavě představovala někoho, kdo by se ke mně hodil. Rozloučily jsme se a já jsem se spěchala domů učit biologii. Původně jsme si chtěly s Kate udělat menší pyžamovou party na oslavu mých narozenin, ale pan Larson, učitel biologie, nám udělal čáru přes rozpočet oznámením zítřejšího testu.

           Máma se mihla ve dveřích. Celá rozzářená mi sotva stihla říct, že má schůzku s Philem a že se prý snad uvidíme později. V kuchyni na stole jsem našla moje oblíbené jídlo – kuře Kung pao, něco malého v krabičce od mámy a velké přání k narozeninám od táty. Moji rodiče spolu už dávno nežijí. Táta bydlí v malé vesničce Forks na severu Ameriky, kde mámě chyběla společnost a slunce. Bylo to už dávno, takže tátu znám víceméně jen z fotek, které má máma, nebo které mi on pošle. Krabičku jsem ihned otevřela a našla jsem nádherný stříbrný řetízek s křížkem. Máma znala moc dobře můj vkus - ne moc nápadné, ale hezké. Povečeřela jsem a šla jsem se vrhnout na učení.

„Je ŽIVÁ?“ zeptal se někdo.

„Nevím, těžko říct, nikdy jsem se do podobné situace nedostal.“ odpověděl druhý hlas.

„Ale ty jsi mi tvrdil, že to JE možné“ oponoval první.

„Neměl jsem možnost něco takového vyzkoušet.“

„Co když jí to nepomůže?“

„Pak nemáme nevybranou.“

„Je to ale jen dítě, malá holčička, nikdy si nedokáže uvědomit, co se stalo“.

„To se také nikdy nesmí dozvědět, ne pokud bude v pořádku. Pokud se nám to však nezdařilo….není šance, nemůže přežít.“

„A on?“

„Nejsem lovec, to víš, říkal jsem ti o nich. Uprchl, když poznal, že vím, kdo je a že se ho nebojím. Kdyby však zaútočil, neměli bychom šanci ani my, ani ta malá.“

„Je tak chladná….“

„Ano, to je součástí přeměny, ale po vstříknutí séra by měla ŽÍT.“

„Rána se jí hojí, neuvěřitelné.“

„Skvělé, pamatuješ, co jsem ti o NICH říkal. Vím, že jsi mi tehdy nevěřil, ale rád jsi mě poslouchal. Až umřu, bude tohle tvůj život.“

„Z čeho je to sérum?“

„Přesné složení neznám, dědí se už generace. Nikde se o něm nedočteš. Vím jen, že je to krev krve lovce smíchaná s krví JEJICH predátora. Nevím, jak to na ni zapůsobí, nebo jestli ji to nějak změní. Já tu už ale dlouho nebudu a ty ji pak musíš sledovat a v případě potřeby zakročit. Když to bude nutné, budeš ji muset zabít….“