Me and my dream

Autorka: Deatonna

 5.

Sedla jsem si do lavice a začala vyndávat učebnice, když jsem si všimla učitele, jak začal rozdávat mikroskopy. Co to? Panebože! To bude určitě nějaká laborka. Bezva. Nestačí že nechápu normální učivo! Ještě se budu patlat v nějakejch vzorcích? Rychle jsem otevřela sešit a snažila se něco pochopit. Byla jsem do toho tak zahloubaná, že jsem si ani nevšimla, že přišel můj soused.

Ozvalo se „Ahoj.“ a já nadskočila. Protože byl ten hlas neskutečně blízko na jinýho spolužáka a že byl neskutečně hezkej na jinýho spolužáka. Koukla jsem vedle sebe. Panebože! On mě pozdravil!! Vykoktala jsem „A-ahoj“ a snažila se sebrat. Co sakra blbnu? Slabě jsem se usmála.

„Já jsem Edward“

„Ness“ usmála jsem se. Páni. To vypadá na rozhovor. Že bych měla takový štěstí? Hm. Nefandi si..

Přišel učitel se stohem papírů. Fakt v nejlepší dobu. Začal povídat o dnešní hodině. Jo. Laborka. Bezva. A máme porovnávat vzorky. Ve dvojicích. To snad ne! Až Edward uvidí, jak sem blbá.. to bude trapas..pomyslela jsem si. Koutkem oka jsem viděla, jak se trochu zamračil. Asi taky nemá rád laborky. Učitel rozdal papíry a vzorky měli jsme začít. Edward vyndal jeden vzorek z krabičky.

„Chceš začít?“ zeptal se mě.

„Ne, to je dobrý.“ řekla jsem rychle. Uf.

Chvilku koukal na vzorek pod mikroskopem. „Interfáze“ řekl a kouknul se na mě. „Souhlasíš?“ zeptal se a pustil mikroskop. Nahnula jsem se a koukla na vzorek. Bylo tam cosi zelenýho co mělo nitky. Vypadalo to jako rozpláclá vodní řasa. „Eh. Jo. Určitě.“ řekla jsem a zděsila se, když vyměnil vzorky a kouknul se na mě. Polkla jsem. Bezva. Váhavě jsem koukla nejdřív na něj a pak do mikroskopu. Hm. Vypadalo to dost podobně. Možná jsem tohle už i někde viděla. Jo. Jenže jak se to jmenuje? Vzpomínala jsem na názvy těch fází. Bylo jich tušim kolem pěti, já si po Interfázi vzpomněla už jenom na dvě. Anafáze a Profáze. Hm. A která z nich to je? Jestli je to vůbec jedna z nich.. Bože! Kroutila jsem se nad mikroskopem a pak na něj nejistě koukla.

„Anafáze?“ zeptala jsem se nejistě. Mrknul do mikroskopu. Jen na chvilku. Pak slabě zatřásl hlavou. „Zkus to znovu.“

Koukala jsem na vzorek a snažila se přimět mozek aby spolupracoval. Sakra. sakra. sakra. Jak se jmenuje ta fáze? Něco na .. T? No jasně!

„Telofáze?“ zeptala jsem se zase nejistě. Že sem si vzpomněla na další, ještě neznamená, že jsem se trefila… Koukla jsem na něj. Usmál se. „Správně.“ a napsal to. Tiše jsem zářila uspokojením. Nejen že to bylo dobře, ale Edward se usmál! Bavil se se mnou a to bylo to nejdůležitější.

Určil další vzorek, „Metafáze.“ a já koukla do mikroskopu. Nic mi to nepřipomínalo. „Jak to poznáš?“ zeptala jsem se. Jo, třeba si bude myslet, že sem uplně tupá, ale třeba to od něj pochopim, ne?

„Vidíš ty částečky na krajích? Když se buněčné jádro rozdělí, takhle výrazné částečky má jenom metafáze.“ vysvětlil mi, když jsem zírala na vzorek.

Chvíli jsem přemýšlela a pak si to uložila do mozku. „Jo ahá.“ řekla jsem zadumaně. „Dík. Ty tuhle látku asi chápeš, co? Baví tě biologie?“ riskla jsem se zeptat, když měnil další vzorek.

Zasmál se. „Ani ne. Spíš jsem měl trochu času navíc, tak jsem se to naučil.“

„No jo, stejně musíš bejt dost chytrej. Já do tej učebnice čučela dost dlouho a nic.“ kroutila jsem hlavou. „Asi je to taky tim, že sem biologii dřív neměla.“

Kouknul na mě. „Vážně? Odkud vlastně jsi?“

„Z New Yorku. Tam už jsem bižuli povinnou neměli. Hm. škoda.“ prohodila jsem a koukla do mikroskopu. Uf. Tenhle vzorek jsem poznala. „Profáze.“ řekla jsem jistě.

Kouknul do mikroskopu a znalecky kývl. Určili jsme ještě poslední dva vzorky, který mě musel fakt dost napovědět, páč jsem neměla ani páru jestli je to anafáze nebo metafáze.

„Dík moc, bez tebe bych to nedodělala ani za sto let.“ řekla jsem s úlevou. Vážně bych si nedovedla představit dělat tu laborku sama.

„Nemáš zač. Takže.. Proč si se přestěhovala?“ zeptal se.

Páni. Jeho to zajímá? To mě dost potěšilo. „No, mamku přeřadili v práci do Olympie, takže..“ pokrčila jsem rameny.

„Aha.“ řekl a vypadal že ho to ani nepřekvapilo, co jsem řekla. „Líbí se ti tady?“ zeptal se.

Usmála jsem se. „Jo. Možná je to divný, jako že mi ani moc nevadilo se přestěhovat a tak..ale..je to tu dost jiný a .. zajímavý.“ dodala jsem a trošku významě jsem na něj koukla.

Vypadalo to, že ho moje slova moc nepotěšily, ale ptal se dál, jako by chtěl abych přemejšlela o těch všech věcech a řekla je nahlas. Nebo se mi to jen zdálo?

„Jo, dost tu prší.“ řekl.

Pokrčila jsem rameny. „Déšť je v pohodě. Mě připadá docela uklidňující, i když trochu smutnej.“ řekla jsem víc než jsem chtěla. Rychle jsem dodala „Rozhodně lepší než kdyby celej den pražilo..“

Zvednul obočí a pátravě si mě prohlížel. Byla jsem z toho nesvá.

„Nemáš ráda slunce?“ zeptal se se stopou nevěřícnosti v hlase.

Zamračila jsem se. „Ne že nemám..jen..“ jak mu mám vysvětlit, že jsem vždycky chtěla bejt upír a k tomu holt patří vyhejbání se slunci? Takže jsem dodala „..déšť je lepší“

Vypadal šíleně rozhozeně, což jsem nechápala. Dál jsem nad tím ale dumat nestihla, protože jsme měli odevzdat laborky a začalo zvonit. Šla jsem to zanýst učiteli a když jsem se vrátila, Edward byl pryč. Zaraženě jsem se koukla kolem, ale nikde nebyl…