Me and my dream

Autorka: Deatonna

 4.

Ráno jsem se probudila a na zem pokoje dopadaly pruhy světla. Co to? Koukla jsem z okna. Páni. Svítí slunce! Ne že bych slunce nějak extra milovala, ale byla to příjemná změna proti obvyklýmu zataženu a dešti. Hned se mi vstávalo líp.

Jenže když jsem šla s holkama na první hodinu, nadšení mě přešlo. Biologie. Měla jsem hned dva důvody, proč se mi tam nechtělo. Tenhle předmět jsem naprosto nechápala. A..no..musím si to přiznat..trochu jsem se obávala co zase vyvedu před svým spolusedícím.. Snažila jsem se ty myšlenky zahnat, když jsem vcházela do třídy. Podívala jsem se k naší lavici. Prázdná. Uf. Aspoň něco. Honem jsem si šla sednout. Za chvíli začlo zvonit a přišel učitel. Začal vykládat látku, kterou jsem, jako obvykle, nechápala. Pořád jsem tak nějak šilhala po dveřích, než mi došlo, že asi nepříde. Co to vlastně blbnu? Ani jednou jsme se spolu nebavili a já ho vyhlížím jak nějakého starýho známýho. Blbost. Mám bejt ráda, že tu není, ne? Aspoň se zase neztrapním.. No jo..ale je to takový divný, když tu nesedí.. Bez přemýšlení, co to znamená, jsem opisovala látku z tabule a přemýšlela nad našima setkáníma. Poprvý, v jídelně.. Když jsem je uviděla, napadlo mě.. Skoro jsem zalapala po dechu a oči se mi rozšířili. Upíři. Dneska svítí slunce! Panebože.. Je to možný? Bylo by to možný? Panebože, tak strašně bych si přála, abych měla pravdu..namlouvala jsem si tou částí mozku posedlou věčným životem. Ta druhá, ještě trochu realistická, mě zase nabádala. No ale mohla jsem o tom snít, ne? To by bylo.. ježiši. Ani si neumím představit, jak bych byla šťastná, kdyby… Jo, asi se nechávám unýst, ale taková já prostě sem..

Ještě trochu zasněná jsem opouštěla třídu a šla na angličtinu. Něco mě napadlo. Sedla jsem si a otočila se na Liz a Caty.

„Dneska chyběl Cullen..“ nadhodila jsem. Holky při jeho příjmení ožili.

„Jo, většinou chybí všichni, když je hezky, prej chodí kempovat..“ řekla Liz. Když je hezky. Když svítí slunce. Kempovat? Fíha. To mi moc nepomůže zchladit mou nejspíš šílenou teorii.. Hmm..

Zbytek dne jsem o tom přemýšlela, ale už mě nic nenapadlo. Řekla jsem si, že bude nejlepší nejspíš trochu pozorovat, než dělat ukvapený závěry.. A pak co? Půjdeš za nima a zeptáš se jich? Ptala jsem se sama sebe. Jasně. Už se vidím. Zatřásla jsem hlavou, ušklíbla se a snažila se na to už nemyslet. Ne že by to šlo nějak lehce..

Další den slunce nesvítilo. Hmm. Uvidíme, jestli budou ve škole..říkala jsem si, když jsme šli na oběd. Vešla jsem do jídelny a s očekáváním koukla k jejich stolu. Byli tam. Všichni. V tu chvíli jsem se cejtila opravdu zvláštně. Moje šílená půlka mozku jásala. Zatřásla jsem s ní. Neříkala jsem včera žádný ukvapený závěry? Fajn. Zklidnila jsem se a sedla si ke stolu. Najednou jsem nějak neměla odvahu je sledovat. Co to s tebou sakra je? Říkala jsem si. Opatrně jsem napůl vzhlídla zpod řas. Seděli jako vždycky, koukali někam neurčitě. Ale nejedli. Tácy s jídlem nedotčené. Zase jsem se setkala s Edwardovým pohledem a ucukla jsem. Sakra! Jak to, že mě vždycky nachytá? To není fér.. Dlouhou dobu jsem si hleděla svýho a teprve když už jsme skoro odcházeli, jsem po nich mrkla. Vypadalo to jako minule, že se hádají. Mračili se a vypadali tak nějak napjatě, možná trošku nervózně. Vstala jsem. Možná se mi to jen zdá. Odnesla jsem tác a vydala se na biologii. No jo! Biologii…