Me and my dream

Autorka: Deatonna

20.

Následující rok mi připadal, jako kdyby to byl úplně první rok mého života. No jo, já vim. Byl to první rok mého nového života. Dny se mi trochu slévaly do kupy a čas pro mě přestal existovat, ale nevadilo mi to. Zvykla jsem si na ten nový, zvláštní život a líbil se mi. Jo, hodně věcí bylo těžkých, ale prala jsem se s nima. Naučila jsem se, kupodivu, ovládat svojí moc. Ale bez Edwarda bych to nezvládla. Učil mě, jak zvládat oční kontakty a zjistili jsme, že když se soustředím, můžu to zastavit. Dalo mi to hodně úsilí, ale teď už se zvládnu koukat ostatním do očí a nic nevidím. Co mě trochu děsí je to, že jsme zjistili, že když chci, můžu se jim kouknout do hlasy na jakejkoliv obraz z minulosti. Edward mi pořád říká, ať z toho tak nevyšiluju, že on přece umí číst myšlenky, ale stejně mám z tej moci respekt a nepoužívám ji…

No a jinak, když je řeč o obrazech… oči už mám zlatý a neděsim se pohledu do zrcadla. Pořád se mi zdá, že vypadám tak nějak zvláštně, s těma černejma vlasama (jo, ty mi zůstaly. a nepovyrostli ani o milimetr), ale už to neřešim…

A žízeň? Touha po krvi je ta nejhorší slast, co existuje. Ze začátku jsem myslela, že to nikdy nepřekonám a nezvládnu. Málem jsem někoho zabila a pak se něco stalo. Já ani ostatní to nechápem, ale probralo mě to či co. Je to pořád složitý, ale občas s Alicí a Rose vyrazíme do města (a s Jasperem, Emmettem a Edwardem, ty dělaj bodyguardy), a zvládám to. Alice mě totiž asi nějak nakazila a zjistila jsem, že miluju nakupování. Jí to samozřejmě těší víc než mě, ale už jsem si zvykla…

Mmm. A teď? Teď je noc a já sedim na svým oblíbeným místě u řeky, na jejíž zurčící hladině se odráží měsíc a píšu do tohohle deníku. Tuhle jsem si totiž vzpomněla, že jak člověk jsem si taky jednou psala deník, takže… takže asi proto.

Hm.. tak nějak vyplňuju čas, než budeme mít návštěvu.  Sem zvědavá, ale i docela nervózní, protože to je upír. Jo, nekecám. Tuhle byla Rose s Emmettem v autosalonu pro nějaký náhradní díly a .. je to neuvěřitelný, ale kupoval si tam auto upír. Ještě neuvěřitelnější bylo, že měl zlatý oči. Kdybych nepoužila svou schopnost, asi bych si myslela, že si ze mě Emm zase utahuje. Kupodivu souhlasil s tím, že nás navštíví. Říkám kupodivu, protože mi příde (a Jasper to tvrdil taky), že je dost odvážnej, když se sám vydá do domu k osmi upírům…

Tím spíš se na něj těšim. Taky to bude změna. Byla jsem párkrát ve městě, to jo, ale s nikým jsem se nebavila, no, taky bych nevěděla, o čem si s lidma povídat..

Mmm. Oni by si ale asi spíš nechtěli povídat se mnou, protože se mi potvrdila moje teorie o tom, že vypadám tak nějak jinak. Vždycky, když jsme někam šli, všichni koukali na Rose jako na bohyni, Alici na její zlatou kreditku a na mě pořád civěli. Když jsem se na ně trochu zamračila, začli se klepat a byli strašně nervózní. Cejtila sem se děsně, ale Alice mě pořád utěšuje, že prostě vypadám trochu víc jako upír než všichni ostatní. Je pravda, že nedělám ty všechny lidský gesta, jsou to maličkosti, ale lidi si jich všimnou.. Přijde mi to totiž divný, jsem upír a chci bejt upír, tak na co si hrát na člověka..

No to je fuk. Nějak jsem se rozepsala. Tímhle tempem popíšu tak dvacet deníků, než přijde. Hm, nebo tady ne. Slyším přijíždět auto..

***

Carlisle s Esme šli otevřít a my se posadili v obýváku. Všimla jsem si, že až na mě a Jaspera sou všichni v pohodě. To se dalo čekat. U mě to bylo jasný a Jasper byl opatrnej, pochopila jsem jeho chování, když jsem jednou omylem viděla kus toho, co zažil. V očích ostatních možná reagoval přehnaně, ale já jsem pochopila, že se jen snaží ochránit svou Alici a rodinu.

Ale tak či onak, teď se bát nemusel. Tenhle upír vypadal v pohodě. Pamatovala jsem si ho z Emmettova vyprávění, ale naživo vypadal.. páni.. mnohem líp..

„Dobrý večer.“ pozdravil nás všechny a prohlížel si ty, co ještě neviděl. Já jsem si sedla trochu do kouta, takže mě spatřil jako poslední.

Měl stejně medový oči jako my všichni ostatní, po lovu, ale zdálo se mi, že je měl nějak krásnější.

„Ehm,“ řekl Carlisle a já od něj odtrhla oči a začala studovat koberec. „Tohle je naše rodina. Rose a Emmetta už znáte, tohle je Edward, Alice a Jasper, Vanessa. Já jsem Carlisle a moje žena je Esme.“ představil nás všechny a přitom na nás ukazoval. Mezitím jsem se trochu vzpamatovala a snažila se na něj tak nezírat. Nechápala jsem, co to se mnou bylo. Přišlo mě na něm něco.. nevím, jak to popsat. Byl něčím výjimečný, tím jsem si byla jistá.  

„Velmi mě těší. Já jsem Caleb Denvers.“ chvíli se odmlčel a pak mírně přimhouřil oči v zamyšlení. Zvědavě se podíval na Carlislea. 

„Říkal jste rodina? Promiňte, že se tak ptám, ale už jsem potkat pár upírů a vždycky byli maximálně v páru. Je obdivuhodné vidět, že vás žije tolik v harmonii.“

Jenom jsem na něj zírala. Byl hodně, ale hodně všímavej, vzhledem k tomu, že tu byla si tak dvě minuty.

Carlislea to taky překvapilo, ale potěšilo, a hned se vrhnul do vysvětlování. Ostatní se taky přidali a po chvíli začali něco dodávat, ale já jsem se zmohla jen na to zírání..

Musel vědět, že na něj koukám, protože často vzhlídnul a díval se mi do očí. Jeho pohled byl prostě nádhernej..

A když se usmál.. ach..

Snažila jsem se vzpamatovat, takže když se mě po čase na něco zeptal, byla jsem i schopná odpovědět. Bod pro mě.

Odjel až příliš brzy. Naštěstí slíbil, že zítra přijde zase. Rozloučila jsem se s ním a zase si sedla k řece. Už nesvítil měsíc, ale začalo vycházet slunce. Slabé paprsky se odrážely od mé kůže a vytvářely na hladině barevnou třpytivou duhu.

Přišla ke mně Alice a tvářila se tajuplně. Sedla si vedle mě a pozorovala mě.

Moc jsem si jí nevšímala, ale když se začala uculovat, přišlo mi to podezřelý.

Zamračila jsem se a podívala se na ní. „Co se děje, Alice?“

„Ale nic…“ řekla s jasným podtónem něčeho a zářivě se na mě usmála.

Její zářivé zuby vytvořily další duhu na hladině.

„Alice…“ řekla jsem trochu výhružně.

„Mmm. Asi bych ti to neměla říkat.“ povzdychla si.

Znervózněla jsem. Tohle se mi nelíbilo. „Ale chceš mi to říct, jinak by si sem nepřišla.“

Zazubila se. „Znáš mě.“

Chvíli mlčela a já ji nechala. Věděla jsem, že teď už mi to řekne.

„Viděla jsem, jak si koukala na Caleba…“

Uu. No jasně, taky mě mohlo napadnout, že jsem byla nápadná jak sněhulák v létě.

„Mmm. Aha.“ řekla jsem nakonec.

Alice se zamračila. „To nechápu. Co se děje? Ty nejsi ráda?“

„Ráda z čeho?“ zeptala jsem se zmateně.

„No přece… ty a Caleb... Viděla jsem vaši společnou budoucnost.“ řekla mi s upřímným radostným úsměvem.

The end.