Me and my dream

Autorka: Deatonna

19.

Alice trvala na tom, že se musím jít převlíknout. Ani jsem jí neodmlouvala a šla poslušně za ní, protože i když už mi všechna ta krev na tom tričku zaschla, pořád mě připadalo, že jí dokážu cejtit a byla jsem z toho nervózní. Její vůně mě lákala tak moc, jako nic v životě. Byla jsem z toho zmatená a trochu vyděšená. Ale pořád jsem si připomínala, že to musí bejt normální, když jsem teď ten upír…

Dokola jsem si to v hlavě opakovala a nemohla si na to zvyknout. Nechápala jsem to. Strašně dlouho jsem tím chtěla být a dumala jsem nad tím, jaký by to bylo…

A teď to bylo a já.. nevim, bylo to asi moc čerstvý. Příliš mnoho věcí se stalo v tak krátkym čase.

Šla jsem zrovna chodbou, když jsem to zahlídla. Byla to žena, krásná, bledá, jako Cullenovi, ale nějak odlišná. Měla černé rozcuchané vlasy, dlouhé asi po ramena. Ale to na ní nebylo to jiné, děsivé. Byly to její krvavé rozšířené oči, kterými mě probodávala.

Vyjekla jsem, trhla sebou a ona zmizela. Otočila jsem se. Prudce jsem se rozhlížela a těkala očima sem a tam.

V sekundě u mě stál Jasper, za ním Edward a Carlisle.

Cítila jsem, jak mě Jasper svou mocí zklidňuje, ale spíš mě to rozčílilo. Nebyl to totiž můj klid, byla to jeho moc a to bylo to zneklidňující. Protože ovládal mé pocity proti mé vůli. Nechápala jsem, proč mi to najednou tolik vadí, ale začala jsem si zvykat, že nechápu hodně věcí.

„Co se děje?“ ptal se Carlisle a díval se ze mě na Alici.

„Zrcadlo..“ zamumlal Edward potichu.

Nejdřív jsem to nechápala, ale pak mi to došlo..

To ne, to nejsem, to nemůže být.. můj odraz

Ztuhla jsem a zkameněla. „To sem.. já?“ zašeptala jsem tak potichu, že jsem si nebyla jistá, že jsem to vyslovila.

Alice se ke mně pomalu přiblížila, i přes očividné varovné pohledy ostatních. Nechápala jsem nic. Položila mi zlehka ruce na ramena a hladila mě.

„Během přeměny se každý změní…“

„Ale… ale.. co ty oči?? a odkdy mám černý vlasy?“ vždycky jsem je měla hnědý a oči zelený! Nebylo přece možný, abych to byla já..

No ale v tomhle světě.. asi bych se měla přestat pořád něčemu divit a zkusit se s tim nějak smiřovat. Když jsem letmo viděla obličeje ostatních, tvářili se odlišně, ale všechno to byly nešťastné emoce. Uvědomovala jsem si, že mi prokázali neskutečnou službu, že bych bez nich už byla mrtvá, takže jsem tohle nechtěla. Dělat problémy a pořád něco..

Tohle všechno jsem si promýšlela a ani si nevšimla, že jsem zavřela oči. Teď jsem je otevřela, ale nedívala jsem se na ně. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se. Našla jsem to zrcadlo a nakoukla do něj. Zase jsem ztuhla a nebyla schopná pohybu. Jen jsem na tu osobu zírala. Pořád jsem tomu nevěřila. Udělala jsem pár nejistých kroků, než jsem byla na tom svém odrazu skoro nalepená.

Měla jsem mrtvolně bílý obličej, který silně kontrastoval s těmi černými vlasy a upozorňoval na ty krvavě rudé zorničky..

„Vypadám.. děsivě.“ hlesla jsem

„Vůbec ne. Máš trochu tmavší vlasy a oči se ti časem změní, jestli se budeš živit krví zvířat.“ řekla mi Alice

Jestli??

Zděšeně jsem se na ní podívala. Slyšela jsem, jak se Jasper přiblížil a snažil se mě svou mocí uklidnit.

„Vy byste mě jen tak nechali zabíjet lidi?“ zeptala jsem se zděšeným šepotem.

„Ne, jistě že ne..“ řekla a lehce mě objala.

Cítila jsem, že jsem se trochu uvolnila, ale stejně mi přišlo, že nějaká část ve mně to nedokáže. Jako bych se nedokázala nikdy pořádně uvolnit a být klidná.

„Je to normální. Jsi novorozená a bude ti nějaký čas trvat, než si na to všechno zvykneš. Dokážeš se ovládat líp, než si myslíš.“ řekl najednou Edward.

Zmateně jsem se na něj podívala. Střetla jsem se ale s jeho očima a viděla jsem sama sebe, pár okamžiků zpátky. Vypadala jsem snad ještě hůř, než v tom zrcadle. Vlastně jsem vůbec nevypadala jako člověk. Však jsem taky nebyla člověk, připomínala jsem si. Nechápala jsem to. Po tomhle jsem toužila pořád. Tak proč teď..?

Uhnula jsem očima a vzdychla. Budu to vůbec někdy chápat? I můj mozek mi přišel cizí. Měla jsem v hlavě strašně moc místa a dokázala jsem myslet na hodně věcí najednou. Přesněji řečeno trápit se s hodně věcma najednou..

„Časem si na to zvykneš a budeš to vnímat jako běžnou věc.. navíc s tvojí schopností…“ řekl Edward.

Nejistě jsem se na něj podívala. Nějak sem si tím nebyla jistá, možná proto, že odpovídal na mý myšlenky, možná proto, že to bral tak samozřejmě a já z toho měla druhou světovou.

Rychle jsem uhnula očima, než by se mi ukázal další obraz z jeho mysli. Bohužel jsem se otočila na zrcadlo, takže jsem to vzdala a zapíchla oči do podlahy. Alice mě vzala kolem ramen a začala táhnout pryč.

„Nemůžu se dívat na to tvý oblečení.“ prskala nespokojeně. „Jakou máš ráda barvu?“ zeptala se a prohlížela si mě. „Hm. Mám jeden top, kterej ti bude ohromě slušně.“ zazubila se.

„No já nevim, Alice...“ řekla jsem nejistě.

Celý mě to přišlo, jak vsuvka z nějaký telenovely. Tak zapáleně se bavila o oblečení, tak pošetilý věci, ve srovnání s faktem, že jsem byla už pár hodin upír.

Upír. Pořád jsem si na to nemohla zvyknout, ale nepříjemná bolest hrdla mě v tom utvrzovala.

„To je celá Alice.“ ozval se za námi Edward „Místo, aby ses postarala o její žízeň, přemýšlíš, do čeho bys jí navlíkla.“ řekl a kroutil u toho hlavou.

Alice se na něj chvíli mračila, ale pak pokrčila rameny. „Vlastně máš pravdu. Ten top by pak vypadal příšerně.. tak jdeme.“

Zmateně jsem se dívala na její vzdalující se záda, ale pak jsem to vzdala. Začínala jsem si zvykat, že Alice je prostě Alice. Nevadilo mi to, to vůbec. Alice byla střelená, ale tím správným způsobem. Nedalo se to vyjádřit slovy, ale mně se to líbilo a bylo fajn vidět, že upíři nejsou suchaři.