Me and my dream

Autorka: Deatonna

18.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a koukala do prázdna, ale po čase jsem začala přemýšlet. Bylo špatný je takhle odehnat. Oni mě zachránili a postarali se o mě, když mě mohli nechat zemřít.. Proč to vlastně udělali?

Začaly mi v hlavě vířit otázky, ale občas jsem se přestala soustředit. Mohla za to příroda a moje nové vnímání. Mohla jsem totiž vidět a slyšet všechno. Všechno bylo ta neskutečně živé a krásné. Jako člověk bych klidně řekla, že je v lese úplné ticho a není tam pohyb, ale nebylo to tak. Bylo krásné to pozorovat a byla jsem ráda, že mě to dokázalo rozptýlit, protože jsem nechtěla truchlit. Natlačila jsem ten všechen smutek do jednoho koutku mé mysli a snažila se u něj zavřít dveře na zámek.

Byla tady totiž spousta otázek, na které jsem mohla dostat odpověď.

Ohledně mého stavu, samozřejmě, ale taky co to sakra bylo za ty útržky obrazů. Jak se zdálo, byly pravdivý…

Najednou mě to došlo. Panebože. Já jsem fakt upír! Jak dlouho jsem o tom snila? Jak dlouho jsem po tom toužila? Neskutečně dlouho. A teď se to opravdu splnilo. Byl to úžasnej pocit, ale když už jsem se chtěla začít radovat, jakoby to ta zavřená část mozku věděla a hned se přihlásila. Bylo to jako mít zároveň krásný sen a noční můru.

Vyskočila jsem na nohy, než bych nad tím zase moc přemýšlela a vydala se z lesa. Bylo strašně lehké najít cestu, protože nejen, že jsem je vzdáleně slyšela v domě, ale cítila jsem je. Cítila jsem jejich vůni, která se linula celým lesem jako cestička z drobečků. Vydala jsem se po té cestičce a něco mě napadlo. Rozběhla jsem se. Byl to úžasný pocit. Rozrážela jsem vzduchu jako by nic a běžela jsem rychle jako kulka. Než jsem si to stihla dostatečně užít, už jsem stála přede dveřmi. Nemohla jsem si pomoct a uniklo mi obdivné „Páni..“

Dveře se otevřely a stála v nich Alice. Když viděla můj výraz, zasmála se. Já jsem se koukla zpátky k lesu a zase zpátky, na tu vzdálenost a jenom jsem žasla.

„Na to si zvykneš.“ řekla s úsměvem v hlase.

„A ráda.“ řekla jsem a taky se usmála.

Vydala se do domu a já za ní. Slyšela jsem ostatní, jak se přemísťují k nám a nadechla jsem se. Chtěla jsem se jim nejdřív omluvit…

Nesedli si na gauč, stáli a  tvářili se obezřetně. Trochu mě to znervóznělo, ale snažila jsem se to zahnat. Tohle jsem chtěla udělat.

Nadechla jsem se. „Napřed jsem se vám chtěla mluvit. Neměla jsem…vás hned odhánět…byla jsem zmatená..“

Carlisle vypadal, že chtěl něco říct, ale já jsem ho přerušila.

„A hlavně jsem vám chtěla poděkovat.“ řekla jsem rychle a to je zarazilo. Rychle, ale opatrně, jsem přejela očima jejich výrazy. Dívali se na mě zvláštně, hlavně Rosalie.

Pokračovala jsem. „ Poděkovat, protože jste mi zachránili život a já si toho strašně vážím. Nevím proč jste to udělali, ale děkuju.“ řekla jsem a koukla se na podlahu. Jejich pohledy mě čím dál víc znervózňovaly a navíc jsem se snažila vyhnout očnímu kontaktu.

Najednou se přese mě převalila vlna klidu a pohody. Naprosto jsem nechápala jak, ale vítala jsem jí. V druhý sekundě jsem měla Alici kolem ramen. Vyděšeně jsem vzhlídla, ale objala jsem jí nazpátek.

„Nessie… já jsem tak ráda, že to takhle cítíš…“

Její slova mě potěšila a objala jsem jí trochu těsněji.

„Au!“ vykřikla najednou. Jasper se v mžiku objevil vedle nás. Začal po mě sahat.

Vyděsila jsem se a pustila jí.

Zakřenila se na mě. „Asi bysme ti měli říct něco o tvých nových schopnostech…“

„Uf. Jo, to by bylo super.“

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě najednou Carlisle.

Trochu mě ta otázka zmátla, ale zamyslela jsem se nad ní. „Fyzicky.. skvěle.“ řekla jsem popravdě, ale s trochou smutku v hlase, který jsem nedokázala skrýt. Uhnula jsem od něj pohledem.

„Nessie…“ řekla smutně Alice, objala mě jednou rukou kolem ramen a táhla mě k pohovce, kde jsme si sedli. Ostatní si taky posedali kolem.

„Nesmíš si - “ začala, ale já jí přerušila.

„Prosím…nebavme se o tom....“  poprosila jsem jí. Už tak mi dalo hodně práce držet ty jedny pomyslné dveře v mém mozku zavřené. Abych pravdu řekla, dost se otřásaly v základech..

Chvíli na mě koukala, ale pak přikývla. „Dobře.“

Slabě jsem se na ní usmála a pak jsem zapřemýšlela. „Takže… velká síla, ohromná rychlost, skvělý smysly… vynechala jsem něco?“ zeptala jsem se trochu laškovně.

Ve skutečnosti mě to dost zajímalo. 

„A co slunce?“ napadlo mě najednou. Tady bylo skoro pořád zataženo, ale pamatovala jsem si, že když náhodou svítilo, Cullenovi nebyli ve škole.

„Budu se před ním muset schovat do rakve?“ pokračovala jsem a přitom se rozhlídla kolem, ale žádnou jsem nikde neviděla. Třeba je mají ve sklepě, napadlo mě.

Z přemýšlení mě vytrhl burácivý smích. Otočila jsem se za ním. Byl to Emmett a otřásal se smíchy. O chvilku později se k němu přidali i ostatní.

Zamračila jsem se. Jsem se zeptala, no… Jak to mám asi vědět?

„Ehm.. tak asi ne..“ řekla jsem trochu zahanbeně, ale taky jsem se uculovala. V tý atmosféře se nedalo nesmát.

„Ta je tak vtipná…“ řekl Emmett, když se konečně chvilku nesmál.

„Ale notak, Emmette, jak by to mohla vědět? Alespoň víme, že nikdo nemá správný odhad na skutečný stav věcí.“ pokáral ho Carlisle

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Ne, neboj, slunce ti neublíží a .. rakev taky nebudeš potřebovat..“ řekl, ale taky se u toho usmál.

„Fakt? To je divný…“ přemýšlela jsem nahlas. Vždycky jsem si představovala, že k upírům patří rakev a tohle všechno.

„Žádný kříže? Ani svěcená voda?“ musela jsem to zkusit.

„Ne,“ ujistil mě Carlisle. „Ale měli bychom se soustředit na jiné schopnosti… ty výjimečné…“

Zmateně jsem se na něj podívala.

„Cože?“

„Tvůj dar.“ řekl vážně, možná s trochou zápalu v hlase.

„Nechápu.“ řekla jsem popravdě.

„Někteří upíři mají zvláštní nadání. Přinesou si ze svého lidského života něco, co se jim znásobí a pak je to schopnost.“ řekl Edward.

Vykulila jsem na něj oči.

„Jako co třeba?“

„Například, já umím číst myšlenky.“

Myslela jsem, že už to nejde, ale vykulila jsem oči ještě víc. Myslím,že mi trochu spadla brada.

Zasmál se. Snažila jsem se dát do kupy a pak promluvit. „Děláš si srandu? To je..“ nevěděla jsem, co na to říct. „nelegální!“ řekla jsem nakonec. Pak jsem nad tím zapřemýšlela. „Teda, spíš hrozný.“ řekla jsem a koukla na něj.

Slabě zasténal. „Povídej mi o tom.“

„Já vidím do budoucnosti.“ řekla Alice. Otočila jsem se na ní, ale dala jsem si pozor, abych se vyhnula jejím očím. Už jsem si na to načínala zvykat.

A v tom mi to došlo.

„Dar.“ zašeptala jsem. Vzhlídla jsem k nim. „Vy myslíte… vy tomu říkáte dar? To co jsem viděla…“ ale nedořekla jsem to, protože dveře povolily a já to zase viděla před očima. Vyskočila jsem na nohy a chytla se za hlavu. Nechtěla jsem to znova vidět. Už ne..

Začala se ve mně obnovovat ta vlna zoufalství, když se přese mě převalila ta známá vlna klidu.

Pomalu jsem se začala uklidňovat a dýchat pomaleji. Otočila jsem se na ně. Nevšimla jsem ji toho, ale zase jsem stála na druhé straně místnosti.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se.

„Jasper má také schopnost. Dokáže ovládat emoce.“ vysvětlil Edward.

„To se hodí..“ řekla jsem potichu, spíš pro sebe.

„Co …jsi viděla?“ zeptal se opatrně Carlisle

Upírala jsem oči na podlahu. Chvíli bylo ticho. Čekali na mou odpověď.

Vzdychla jsem. „Mamku… to, co se stalo.. jak jsi mi dával injekci… já nevim…“ řekla jsem vyhýbavě a dál studovala texturu podlahy. Byla docela zajímavá.

Carlisle vstal a šel pomalu ke mně. Když byl už jen krok ode mě, zastavil se.

„Nessie, podívej se na mě.“

„Ne.“ řekla jsem a zavřela oči.

„Měli bychom zjistit, jaká ta schopnost je.“

„To už vim. Strašná.“

Někdo se zasmál.

„Tak to nemyslím. Co by si od ní měla očekávat. Přeci se nechceš celou věčnost vyhýbat očnímu kontaktu.“ řekl jemně Carlisle.

No, to bych nechtěla. Pomalu jsem otevřela oči, ale dál jsem se dívala na zem.

„Nechci to znova vidět.“ řekla jsem potichu.

„Neboj. Neuvidíš. Budu myslet na něco jiného. Jestli to bude fungovat, uvidíš moji minulost. Ukážu ti dobu, kdy jsem byl mladý.“

„A když nebude?“ zeptala jsem se nejistě.

„To uvidíme.“

Vzdychla jsem a pomalu zvedla hlavu. Koukla jsem se do jeho zlatých očí a zasekla jsem se.

Viděla jsem… páni.

Opravdu to fungovalo a Carlisle mi ukázal svoji minulost. Viděla jsem jeho život jeho očima. Jeho dobu, lidi v ní, jeho pocity, jeho přeměnu..

Rychle jsem ucukla pohledem.

„Promiň.“ řekl rychle.

„Ne. bylo to.. páni. Jaký to bylo století?“ zeptala jsem se se zájmem, abych zahnala ten výjev upíra útočícího na Carlislea.

„Sedmnácté.“ řekl a usmál se.

„Takže.. co to znamená? Jakou mám schopnost?“

„Vypadá to, že dokážeš vidět na co lidé myslí. To je zvláštní.“ Carlisle se otočil na Edwarda. „Co myslíš?“

„Slyšela jsi na co při těch vizích myslel?“ zeptal se mě Edward.

„To ne.“ Ještě toho trochu. Už tak je to strašný. Vždyť vlastně lezu lidem do hlavy! Teda upírům.

„Já je slyšel, takže jim určitě nelezeš do hlavy víc, než já.“ řekl Edward.

Co na to říct? „Uh. super.“ řekla jsem nejistě.

Zasmál se. „Na to si zvykneš..“

Pochybovala jsem o tom, ale něco mi říkalo, že mi nic jiného nezbyde.