Me and my dream

Autorka: Deatonna

17. kapitola

Šla jsem poslušně vedle Alice a pocit žízně mě ovládl natolik, že jsem ani nepřemýšlela nad tím, že je to všechno špatně, že bych se měla ptát, že bych měla sakra vědět aspoň jak se jmenuju.

Dostali jsme se na kraj lesa a já se snažila polknout přes množství něčeho, co se mi záhadným způsobem hromadilo v puse. „Eh.. takže.. lovit..“ řekla jsem nejistě a podívala se směrem k ní.

Usmála se na mě. „Neboj. Je to hračka. Instinkt.“ mrkla na mě.

Nevěřícně jsem se na ní podívala.

„Uvidíš.“ přesvědčovala mě.

Šli jsem kousek lesem, když se zastavila. Koukla na mě a já rychle uhnula pohledem. Tohle vyřeším později…

„Nadechni se.“ řekla mi.

Udělala jsem to. Bylo to neuvěřitelný. Tolik vůní jsem snad nikdy necítila. Nasála jsem vzduch znovu a snažila se rozpoznat jednotlivé vůně, ale bylo jich tak moc…

Byla to senzace..

Ale najednou jsem ucítila něco jiného. Ani stromy ani květy, rostliny, zem, ale zvíře.

Zaposlouchala jsem se a dokonce jsem je i uslyšela. Stádo srnek, tiše pasoucích se nedaleko.

Ale nad ničím jiným jsem nestihla myslet. Ani nad tím, co to dělám, proč to dělám, že to není normální.

V jedné vteřině jsem běžela a v druhé už jsem byla u nich a vrhala jsem se na jednu z nich.

Pevně jsem ji chytla a zakousla se jí do krku. Kdybych v tu chvíli myslela a přemýšlela o tom, že to asi těžko půjde, byla bych zase vedle. Protože to šlo tak snadno. Lehce jsem jí prokousla hrdlo a okusila její krev. Buďto se vůbec nebránila, nebo jsem si toho nevšimla, protože jsem jí vysála dosucha.

Nechala jsem jí ležet na zemi a vstala jsem. Zjistila jsem, že mám zašpiněný tričko krví, ale než jsem se nad tím stihla zhrozit, připomněla jsem si, že jsem teď vlastně vypila krev srnce, takže… kde byl smysl?

No jo.. krev..srnka.. takže… jsem asi fakt upír, ne?

Eh.. co na to říct?

Zaslechla jsem pohyb, tak jsem vzhlédla. Byli to ty andělé a vepředu Alice.

Jenže jsem si nedala pozor a střetla jsem se s jejíma očima.

Jakoby jsem se přilepila. Nemohla jsem se od jejích zlatých očí odtrhnout a jen jsem do nich zírala.

Obrazy se v rychlém sletu začali objevovat před mýma očima.

Viděla jsem náklaďák, který se řítí na malé auto, vypadal, že to nedobrzdí..

Nemocničním pokoji, oči hledící na nějakou dívku v bezvědomí..

Temnou místnost, ruce držící tu dívku, známý anděl podobný slunci má u úst její ruku..

Gauč a na něm opět ta dívka, oči pevně zavřené, škubající sebou..

Počkat. Gauč. Na kterém jsem se probudila. Ta dívka. To jsem.. já..

Cukla jsem sebou a snažila se to setřást, ale místo toho jsem škobrtla a zády do něčeho tvrdě narazila. Necítila jsem bolest, kterou jsem očekávala. Místo toho se ozval praskavý zvuk a já najednou padala.

Ale i když jsem to viděla, bylo těžké tomu uvěřit, protože to byl strom, do kterého jsem narazila a právě přepůlila. Ale on padal dál a já s ním.

Byla jsem naprosto v šoku, takže jsem se ani nesnažila to ustát. Spadla jsem s ním a lesem se ozvalo zadunění.

Hlava mi narazila na zem, ozvala se další rána, ale já necítila bolest.

Na chvíli jsem necítila nic.

Otevřela jsem oči a nade mnou se objevily tváře.

Ale já jsem byla strašně zmatená a připadalo mi, že mi v hlavě víří přinejmenším oceán.

Oceán? Oceán čeho?

Oceán myšlenek.

Zběsile tam vířily, ale pak se usadily a já to pochopila.

Pochopila jsem všechno, protože jsem si vzpomněla.

Na všechno, a i když se mi to pořád zdálo neskutečné, věděla jsem, že je to pravda.

„Panebože.“ zašeptala jsem. 

„Ness?“ zeptala se starostlivě Alice.

„Já…já jsem…si vzpomněla.“ řekla jsem, stále šeptem.

V hlavě se mi to všechno opakovalo, stále dokola jsem to všechno viděla. Připadalo mi, že mám v hlavě strašně moc místa, ale ne jako dřív. Měla jsem tam svoje vzpomínky, ale jako bych je vnímala všechny najednou..

Vybavila se mi autonehoda..mamka…

„Ona…zemřela?“ vydechla jsem ta slova a něco ve mně se sevřelo.

Carlisle se objevil nade mnou a začal něco říkat, ale já ho neslyšela, protože jsem to viděla.

Moje mamka, celá zakrvácená, ležela na nosítkách, kolem ní doktoři a sestřičky.

Obraz se přibližoval, a jeden z doktorů se podíval mým směrem a zakroutil hlavou.

Něco říkal, ale já to neslyšela. Nechtěla jsem to slyšet.

Vrátila jsem se zpátky a vyskočila na nohy. Zakryla jsem si dlaněmi oči a otočila od nich, protože to nešlo. Začala jsem brečet, ale neměla jsem mokré dlaně.

Slyšela jsem, jak se ke mně někdo přibližuje a cítila jsem něčí ruku kolem ramen. Když jsem se neodtáhla, objala mě. Nevěděla jsem, kdo to byl a ani jsem to nehodlala zjistit. Nechtěla jsem otevřít oči a vidět něco dalšího. Stále jsem měla ten pohled před očima. Jako bych tam stála a dívala se na ní.

Zatřásla jsem hlavou, ale nezbavila jsem se toho. Nějak jsem tušila, že v tomhle prázdném mozku mi ten obraz zůstane..

„Nessie..,“ řekla Alice a cítila jsem její ruku na vlasech. „otevři oči.“

„Ne,“ řekla jsem zlomeným hlasem. „Nechci… nechci už nich vidět.“

„Už nic neuvidíš. Slibuju.“ hladila mě po vlasech, jiné paže mě objímaly.

„Alice prosím.. potřebuju teď bejt chvilku sama..“ řekla jsem jí šeptem, obličej stále zakrytý.

Chvíli se nic nedělo, ale pak mě obě pustily. Slyšela jsem jejich tiché vzdalující se kroky a pak nic.

Otevřela jsem oči. Les byl prázdný. Stála jsem tam jenom já a nikdo kolem. Byla jsem sama.

Ale takhle sama jsem být nechtěla. Bez ní. Jedinýho blízkýho, kterýho jsem kdy měla.

Začaly mnou otřásat vzlyky a svezla jsem se na zem.

Proč to takhle dopadlo? Vždycky jsem chtěla být upírem, ale proč takhle? Musí se každá šťastná věc vystřídat se zoufalstvím? Nějakou ztrátou?