Me and my dream

Autorka: Deatonna

16. kapitola

Probudila jsem se a byla jsem strašně zmatená, protože mi srdce tlouklo strašně rychle a bolestivě. Slyšela jsem, jak tlouklo víc a víc hlasitěji a naráželo mě tak silně do žeber, až jsem měla pocit že mi je zlomí a vyskočí ven.

Ale místo toho přestalo. Najednou se zastavilo. Neslyšela jsem ho. Necítila. Jako by tam ani nebylo.

Byla jsem ještě zmatenější. Kdyby mi nebilo srdce, nemohla bych být při vědomí, ne? A nemohla bych dýchat, ne? Ale počkat. Já přece nedýchám.

Roztržitě jsem zamrkala.

Ležela jsem na nějakém gauči a zírala na strop. Ale ten strop byl nějakej divnej. Přesto, že se zdál být vysoký, jsem viděla každou tečku v malbě jako kdybych před ní stála. Ještě jednou jsem zamrkala, ale výsledek se nezměnil.

Rozhodla jsem se radši kouknout jinam. Otočila jsem se nalevo a spatřila sedm andělů.

Byli bledí a neskutečně krásní.

„Páni.“ neubránila jsem se. Ale můj hlas mě zarazil. Zněl.. moc pěkně. Tak snad nikdy nezněl, ne?

Ale když jsem si sama chtěla odpovědět jasně že ne, něco mě došlo. Neměla jsem ho s ničím porovnat. Zamyslela jsem se a snažila si vzpomenout, ale nic. Měla jsem v hlavě strašně prázdno. Připadalo mi to, jako kdybych měla místo mozku velkou prázdnou krabici.

Zamračila jsem se a posadila.

„Co se děje?“ zeptal se jeden malý anděl s rozčepýřenými krátkými tmavými vlasy.

„No.. na to jsem se chtěla zeptat zrovna já,“ zamračila jsem se ještě víc. „ kde to jsem?“

„U nás přeci. Nikam jsme tě nestěhovali.“ řekla

„U vás..“ zopakovala jsem. „A vy jste?“

Taky se zamračila a koukla se na jiného anděla, s bronzovými vlasy.

Otočila jsem se na něj. Koukal na mě s takovou intenzitou, až jsem si myslela, že mě snad zhypnotizuje či co.

Pak se zatvářil trochu nevěřícně a povzdychl si. „Ztratila paměť.“ řekl.

„Cože?“ zeptal se s úlekem v hlase další anděl. Anděl, který mě zářivé vlasy jako slunce.

Copak jsem v nebi? 

Podíval se na mě s trochu vykulenýma očima. „Na nic si nepamatuješ?“ zeptal se.

Ale než jsem stihla odpovědět nebo se nad tím zamyslet, hlavou mi projel záblesk. Záblesk něčeho. Bílé ruce držely nějakou injekční stříkačku, kterou se snažili píchnout nějaké dívce, která sebou cukala, další bílé ruce jí držely ruku. 

Ten obraz mě strašně vyděsil. Zalapala jsem po dechu a vyskočila na nohy. Prudce jsem zamrkala a zase viděla místnost přede mnou.

„Nessie?“ zeptal se malý anděl, výraz v tváři zamračený. Udělala krok ke mně. Chtěla jsem ustoupit, ale gauč mi v tom zabránil. S žuchnutím jsem si na něj sedla.

Věděla jsem, že jsem musela mít oči rozšířené zmatkem a zděšením, ale určitě ne tak jako anděl s bronzovými vlasy. Vpíjel se do mě svýma očima a tvářil se vyjeveně.

Koukala jsem se na něj nazpět a znovu mi přejel obraz před očima. Zase to byla dívka na gauči, ale jakoby se na ní někdo díval z jiného úhlu. Sledoval slunečného anděla a držel dívce ruku.

Zase jsem se vrátila do přítomnosti a vyděšeně jsem se chytla za hlavu. „Co se to děje?“ skoro jsem zakřičela.

Najednou se u mě objevili další dva andělé, jeden vysoký, svalnatý, tmavovlasý, druhý světlovlasý, s obezřetným výrazem na tváři. Každý mě chytnul za jedno rameno a tmavovlasý se podíval se na anděla s bronzovými vlasy.

„Hej, Edwarde.. co jí je?“

Neodpovídal. Přiblížil se ke mně a díval se mi do očí. Čelo měl nakrčené, jako by se snažil vyřešit těžký matematický příklad. Nechtěla jsem to znovu vidět. Žádný obraz. Chtěla jsem vědět, co se tady děje a kdo vlastně jsem!

Vytrhla jsem se oběma andělům a překvapilo mě, že se mi to podařilo. Vyhnula jsem se gauči a přitiskla se zády na nejbližší stěnu, ale pryč od nich. Celá akce mi zabrala asi čtvrtinu sekundy. Vyděšeně jsem těkala z jednoho na druhého. Tohle musí být sen. Tohle přeci není normální…

„Má schopnost…,“ řekl anděl s bronzovými vlasy - Edward -  „nevím.. vidět na co lidi myslí, co dělali v minulosti..“

Anděl, co se podobal slunci se na něj užasle podíval. „Opravdu?“ a hned potom se otočil na mě.

Byla jsem z těch všech jejich pohledů nervózní. Koukla jsem se na podlahu a studovala ji. Bylo to zvláštní. Jako strop předtím, viděla jsem strašně jasně jeho strukturu, jeho barvy měnící se v přelomu světla. Na chvíli mě to okouzlilo a zapomněla jsem na všechen zmatek. Vzhlídla jsem a pozorně se podívala kolem. Ne na ně, ale na okolí. Našla jsem okno a zírala jsem. Venku bylo strašně moc zeleno, ale byly to krásné odstíny zelené. Tolik jsem jich snad v životě neviděla. Měnili se jedna v druhou jako vodopád. V dálce se tyčili stromy, ale přesto, že vypadaly, že jsou daleko, viděla jsem je jasně. Jako kdybych se koukala přes dalekohled, napadlo mě.

Jen jsem zírala z toho okna a nemohla jsem se vynadívat, když jsem zjistila, že mě něco vyrušuje. Že jsem to cítila pořád, ale neuvědomovala jsem si to tak silně, protože jsem byla rozhozená těmi útržky.

Byla to bolest. Nepříjemné dráždění, které jsem cítila v krku. Najednou jsem si připadala, jako bych nepila celou věčnost. Byla jsem tak žíznivá.

Ruka mi samovolně vyšvihla ke krku, jako by chtěla tu nepříjemnou bolest odehnat pryč.

Ale když jsem se dotkla krku, zarazilo mě to. Moje kůže. Byla zvláštní. Taková..jemná, hladká, ale zároveň se zdála tvrdá. Dala jsem si ruku víc od sebe a koukla se na ní. Byla hodně světlá, zvláštní odstín bílé.

Ruce by neměly být bílé, ne?

Zamračila jsem se. Tohle bylo čím dál víc divnější. Zase jsem vzhlídla, ale dala jsem si pozor, abych se nepodívala nikomu z nich do očí. Nechtěla jsem nic znovu vidět.

„To bude v pořádku. Neboj se. Musíš být zmatená, to je normální.“ řekl Edward.

Normální? Tak jestli je tohle normální, tak já jsem… co jsem?

„Jak se jmenuju? Proč si na nic nepamatuju? Kdo jste?“ nevěděla jsem, na co se mám zeptat dřív.

„Na vysvětlování bude spoustu času..“ začal malý anděl, ale když viděla, že chci protestovat, rychle dodala „neboj, všechno se dozvíš, slibuju. Teď bys měla jít na lov.“

Na lov? Jako že bych se mi teď chtělo popadnout flintu a jít si sednout na posed, to bych neřekla.

Edward vyprsknul smíchy. Asi se mu taky zdálo absurdní hrát si teď na myslivce.

„Ha ha,“ řekla jsem malému andělu, ale koukala jsem se mírně za ní, abych se vyhnula jejím očím „vtipy necháme na pozdějc.“

Zamračila se na mě. „Ne, to není vtip. Copak ty.. nemáš žízeň?“ zeptala se mě zmateně.

Zarazila jsem se. Jak to ví?

„Alice, ona neví kdo jsme..“ řekl Edward. Alice? Super, už znám dvě jména a ani jedno není moje.

Nicméně jsem opět nechápala, jak to myslí. Kdo jsme?

„Uniká mi tu něco?“ zeptala jsem se netrpělivě, ale spíš to vyznělo jako zavrčení. Lekla jsem se toho zvuku.

„Víš..my, a ty taky, jsme upíři.“ řekla Alice.

Tentokrát jsem vyprskla smíchy já. Udivilo mě, jak pěkně to znělo, ale ještě víc, že se nikdo nesmál se mnou. Jako by teď Alice řekla úplně normální věc.

Přestala jsem se smát a koukla jsem se na ně.

„Děláš si srandu.“ řekla jsem, ale jejich vážný pohledy mě přesvědčovaly o opaku.

Na chvíli jsem se zamyslela, abych to zvážila. To perfektní vidění, rychlý pohyby, bílá kůže, žízeň…

Ale jak jsem pomyslela znovu na žízeň, jak by se připomněla a ještě víc mě začalo pálit v krku. Pálení přešlo v plameny a já chtěla, aby to přestalo.

V tu chvíli jsem za to byla ochotná udělat cokoliv, takže i uvěřit, že přede mnou stojí andělé, kteří jsou ve skutečnosti upíři a já jsem jedním z nich.

Polkla jsem a promluvila. „Fajn. Hm… takže… na lov?“

Alice se zářivě usmála. „Následuj mě.“