Me and my dream

Autorka: Deatonna

 15.

Já prostě nedokážu nikdy nic. Ani zemřít.

Bolest mě vrátila zpátky. Zpátky do života, s tlukoucím srdcem. Ale byla to jiná bolest. Tahle bolest nevířila jen v mém srdci, ale po celém mém těle. Proudila jím a jako malé jehličky se zabodávala hloub a hloub. Zvedla ten těžký závoj a já najednou lapala po dechu.

Možná je to peklo, napadlo mě. Třeba pykám za svý hříchy a přece jen jsem umřela.

Otevřela jsem oči, ale žádné kotle jsem neviděla. Ani čerty nebo pach síry.

 Pocítila jsem známý pocit deja vu a zjistila jsem proč. Ležela jsem na té samé pohovce u Cullenů, jako dřív.

Co se to?

„Nessie..“ vydechl někdo. Poznala jsem Alici. Chytla mě za ruku a její chladný dotek byl asi nejlepší lék na horoucí bolest, která proudila celým mým tělem.

Podívala jsem se na ní. Nic jsem nechápala. Vždyť… byla jsem v nemocnici, Alice taky a pak… Pak mi řekla že mamka….

I když jsem se přes tu bolest těžko na něco soustředila, tohle se zapomenout nedalo.

Srdce se mi zase sevřelo a prohloubilo už tak nesnesitelnou bolest. Zaťala jsem zuby abych nevykřikla. Zavřela jsem oči, ale i z pod zavřených víček mi vyklouzly slzy. Proč musela zemřít? Proč ona a ne já? 

„Proč..?“ chtěla jsem říct, ale dál jsem nemohla. Bolest mi bubnovala zevnitř na kůži a připadalo mi, že se chce prodrat ven.

Alice se na mě tázavě a starostlivě dívala, ale pak se otočila na Edwarda, který stál kousek za ní.

Povzdychla si a podívala se zase na mě.

„Nessie… byla to těžká havárie…“ zakroutila smutně hlavou. „.. je mi to líto.“

„Proč..“ začala jsem, ale musela jsem zatnout pěst, abych znovu nevykřikla. „..nejsem mrtvá já?“ vydechla jsem nakonec.

„Zachránili jsme tě.“ řekla trochu víc potichu.

Zachránili? Moc jsem se necítila jako zachráněná. Divila jsem se sama sobě, že jsem přes tu bolest mohla vytvořit souvislou větu.

„Fakt?“ zeptala jsem se nejistě. Spíš jsem chtěla říct něco jako nevypadá to tak, ale na to jsem neměla sílu.

Pozorně se na mě podívala a pak se zase otočila na Edwarda, který kývnul. Všimla jsem si taky ostatních, kteří byli vzadu v místnosti. Co se to tady děje? Proč jsem vlastně u nich, byla jsem přece v nemocnici, ne?

„Nessie, byla si na tom špatně. Tvoje srdce kolabovalo a nechtělo samo bít. Byla si hodně zraněná. Umírala si, a já jsem nechtěla aby si zemřela.. Proto jsme tě kousli, aby si byla jednou z nás..“ řekla pomalu.

Jenom jsem na ní nechápavě zírala. Co teď řekla… To znamená… Co to znamená?

Její slova mi zněla v hlavě. Aby si byla jednou z nás.

Tohle bylo moc důležitý, musela jsem vědět, jestli je to pravda.

„Takže… budu… upír?“ řekla jsem ta slova a nevěřila jsem jim. Nikdy mě nenapadlo, že je někdy budu moct říct.

„Ano.“ řekla jen a dívala se na mě.

Ale… když říkala, že nechtěla abych zemřela, proto to udělala, proč potom… proč musela mamka…?

„Proč jste nezachránili mamku, ale mě?“ zeptala jsem se rychle, než se přese mě převalila další vlna bolesti. Potlačila jsem výkřik a pevně zavřela oči. Snažila jsem se počítat do deseti, když se mého zápěstí dotkla studená ruka a zase je otevřela.

Stál nade mnou Carlisle.

„Bolí to“ zašeptala jsem.

Pohladil mě po čele. „Já vím. To je při přeměně normální.“ řekl ale pak vypadal, že se nad něčím zamyslel.

„Můžeme to zkusit.“ řekl Edward.

Nechápala jsem, na kterou nezodpovězenou otázku odpověděl, ale Carlisle se zvedl, přikývl a někam odešel.

Za chvilku se vrátil s injekční stříkačkou a nějakou lahvičkou něčeho. 

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Zkusím ti dát morfium. Nevím, jestli to bude fungovat, ale mohli bychom to zkusit, co říkáš?“

Jenom jsem přikývla, nevěřila jsem, že bych místo odpovědi nevykřikla.

Koukla jsem se stranou, nikdy jsem neměla ráda jehly, ale tentokrát jsem jí necítila. Všechno přehlušila bolest kolující celým mým tělem. Cítila jsem jen studené ruce, které mi držely ruku, abych sebou neškubala.

Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem to ucítila. Bolest neustupovala, ale já jsem ztrácela vědomí.

Chtěla jsem otevřít oči a poděkovat mu, ale víčka jsem měla jako z olova.

Nesnažila jsem je zvednout, protože jsem věděla, že jakmile ztratím vědomí, neucítím bolest, a po tom jediném jsem v té chvíli toužila.