Me and my dream

Autorka: Deatonna

 14.

Slyšela jsem zvuk. Pomalé tiché pípání. Nevěděla jsem, kam ho zařadit, ničemu se nepodobal.

Cejtila jsem se hrozně. Jakoby na mě někdo hodil těžkej závoj. Špatně se mi dýchalo. Chtěla jsem otevřít oči a zjistit, co se děje, ale nešlo to. Cítila jsem, jak se mi zatřepotala víčka, to bylo všechno.

Chtěla jsem přemýšlet, zjistit, kde to jsem, co se děje, ale nešlo to. Byla jsem tak unavená. Jakoby opilá. Těžká. Dýchala jsem moc pomalu a líně. Musela jsem se do toho nutit.

Asi jsem usnula, protože jsem se znovu probudila. Závoj tu pořád byl. Lepil se na mě jako med a nechtěl zmizet. Kdybych měla dost sil, začalo by mě to štvát.

Otevřela jsem pomalu oči. Viděla jsem nějakej bílej strop. Možná trošku nazelenalej.

Slyšela jsem někoho se pohnout. Pomalu jsem k tomu zvuku natočila hlavu. Měla jsem ji těžkou a bolavou.

Když jsem zaostřila, věděla jsem, že se mi to jen zdá. Jinak by tu přece nestála Alice, ne?

Nechápala jsem to. „Alice?“ řekl cizí hlas mou pusou. Byl tichej, chraptivej, divnej a prostě  nebyl můj.

Usmála se. „Jsem ráda, že si se probrala. Půjdu to říct Carlisleovi.“

„Ne,“ zachraptěla jsem, teď už já. Potřebovala jsem vědět… ale najednou jsem si vzpomněla. Na cestu, kamion a strom…

„… kde je mamka?“ zeptala jsem se.

„Na všechno je čas, teď musíš odpočívat. Pošlu sem Carlislea.“ řekla a zase se zvedla k odchodu.

Polila mě panika. „Alice,“ řekla jsem hlasitěji a naléhavěji, „co se stalo? … kde je?“

Chtěla jsem se posadit, ale zadržela mě. Tvářila se zvláštně, což mě přimělo naléhat ještě víc.

„Řekni mi to… prosím!“ požádala jsem jí.

Vypadalo to, že se pere sama se sebou, ale nakonec si sedla vedle mě na postel.

„Nessie, musíš pochopit, že to bylo těžký. Všechno se stalo tak rychle… všichni se snažili…“

Nechápala jsem, co mi to říká. Nebo jsem nechtěla chápat.

Viděla můj zmatený výraz a vzdychla. Pohladila mě po čele. Studený dotyk.

„Je mi to moc líto…tvoje maminka… zemřela..“

Jako bych zmrzla. Kdyby na mě spadl meteorit, pochybuju, že bych to cítila.

Byla jsem prázdná. Dutá. Polilo mě tisíc strašných pocitů. Nevěřícnost. Beznaděj. Smutek. Žal. Bolest. Ještě víc bolesti.

To ne. To nemůže být pravda. Ona nezemřela. Moje maminka? Ne. To odmítám. To nejde. Nemůže. Ona je jediná, koho mám. Jediná, koho jsem kdy měla. Není mrtvá, to bych cítila, to bych….

Ale jak jsem na to pomyslela, začala jsem to cítit. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ani si to připustit, ale ta bolest se ignorovat nedala. Byla tam. V mé hrudi, v mém srdci. Co hlava odmítala srdce přijalo. Bolelo to víc a víc. Mohla jsem se na té bolesti udusit. Nešlo přes ní dýchat, myslet, hýbat se, nic.

Slyšela jsem vzdálený šum hlasů, ale nerozuměla jsem, co říkají. Všechno přehlušila ta bolest. Bolest mého srdce. Všechna moje beznaděj ukrytá v tom jednom malém srdci.

Projel mnou šok a nadskočila jsem. Nevěděla jsem, co se děje a nechtěla jsem to vědět. Nechtěla jsem už nic poslouchat. Byla jsem sama. A sama jsem nikdy být nechtěla.

Co teď mělo cenu? Nic. Ponořila jsem se do toho smutku a už jsem se nechtěla nikdy vynořit.

Cítila jsem, jak ztrácím vědomí a odplouvám.. dál a dál, jak jsem chtěla. Už jsem skoro necítila tlukot mého bolavého srdce. Možná že se mi přeci jenom jednou něco splní. Možná už se teď doopravdy zbavím všeho trápení… byla moje poslední myšlenka…