Me and my dream

Autorka: Deatonna

 13.

Uběhnul tejden, další tejden a další a nic se nezměnilo. Já jsem dodržovala slib, co jsem dala Cullenům, vyhýbala jsem se jim a dělala jsem, že se nic nestalo. 

Navenek to mohlo vypadat normálně, ale uvnitř… jsem trpěla.

Dřív jsem si myslela, že je život nespravedlivej, když nevím, jestli upíři existujou nebo ne a nikdy se s žádným asi nesetkám.

Ale tohle bylo horší. Byli tady. Viděla jsem je každej den, krom těch pár vyjímečnejch, kdy svítilo slunce.

Jako když se natahujete pro něco, co je jen centimetr daleko, ale nemůžete na to dosáhnout. Můžete na to jenom toužebně koukat a napínat se a napínat..

Tak moc jsem chtěla, aby se se mnou bavili.. aby mi povídali o sobě, o jejich druhu, o tom, jestli jim slunce ublíží, jestli mají doma rakve nebo proč se snaží sžít s lidmi, když by měli být jejich potravou. Nechápala jsem spoustu věcí, a čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím to bylo horší. Měla jsem jen víc a víc otázek, na které nikdy nedostanu odpovědi.

Někdy se mi zdálo, že mě Edward o biologii nebo s Alicí na obědě sledují, povídají si a přitom se na mě dívají, ale to se mi nejspíš jen zdálo. Nikdy totiž neudělali něco víc, nějaký náznak něčeho.. Naopak… vypadali, že jim tahle situace a moje zalepená pusa nanejvýš vyhovuje…

Takže jsem mlčela a trpěla víc a víc..

Holky si toho všimly, i mamka, že jsem víc smutnější, zamlklejší, přemýšlím.. Vždycky jsem je odbyla, že se jim to jenom zdá, a snažila se zase zapojit. Jenže to nešlo. Navenek to možná vypadalo dobře, ale uvnitř.. prala jsem se a hádala sama se sebou a nemohla jsem s tím nic udělat..

Jenže mamku jsem jen tak neobalamutila.. myslela si, že jsem smutná, protože se mi ve Forks nelíbí a brala si to za vinu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to vůbec není pravda, ale moc mi nevěřila.

Jednou v sobotu za mnou přišla. Sedla si vedle mě na postel a mrkla na mě.

„Nessie, mám nápad,“ usmála se „co kdybychom.. jeli nakupovat? Co myslíš? Já a ty, dámská jízda, už jsme dlouho nic nepodnikly.“ usmála se znova a tázavě se na mě podívala.

Jo, to je fakt, dřív jsme jezdili takhle často..vždycky to bylo fajn.. třeba mě to na chvíli odežene od těch mučivejch myšlenek..

„Jasně. To by šlo.“ souhlasila jsem.

Mamka byla ráda  a já nakonec taky. Hned jsme vyrazili, mamka chtěla jet do většího města než jen Olympie.

To odpoledne bylo úžasný. Zapomněla jsem na všechny starosti a bylo to jako dřív. S mamkou nás popadla nakupovací horečka a vymetli jsme snad všechny obchody. Nakonec jsme zakotvili v jednom malým bufetu a přejedli se hamburgerů.

Když jsme jeli domů, našla jsem v autě starou kazetu s našima oblíbenýma písničkama a zpívali jsme. Vzpomínali jsme na starý časy, kdy mě mamka učila texty a bylo to super.

Jenže jsem to byla já a všechno super se prostě musí pokazit.

Zastavili jsme na červenou.

Slyšela jsem známé vyzvánění, tak jsem zašmátrala  na zadní sedačku, kde jsem měla  kabelku s mobilem. Nemohla jsem jí najít, tak jsem se otočila. Ale nekoukala jsem po kabelce, protože mě pohled ze zadního okénka auta mě naprosto zarazil.

Obrovskej kamion naloženej dřívím se na nás hrnul a nevapadal, že to ubrzdí.

„Mami!“ zakřičela jsem, aby někam jela, ale už bylo pozdě.

Na všechno.

V jedný vteřině jsem ho spatřila a v tý druhý už do nás narazil, plnou svou vahou nás vytlačil ze silnice a hrnul na stranu, do příkopa, k lesu.

Nestačila jsem ani mrknout a narazili jsme do kmenu tlustýho stromu. Ten náraz mě vymrštil a praštila jsem se hlavou o palubní desku. Vidění se mi rozmazávalo a vzdáleně jsem slyšela, jak nás kamion tlačí víc a víc na strom. Pak už nebylo nic, jen černá, hustá temnota, která mě pohltila.