Me and my dream

Autorka: Deatonna

 12.

Ráno jsem se probudila a cejtila se hrozně. Včera se toho stalo tak strašně moc. ´Proč to takhle dopadlo? Když už konečně nejsou žádný zmatený otázky, vím, jak to je, že jsou Cullenovi upíři… Možná proto, že už je to tajemství venku…

Ale vlastně.. to oni mě včera zachránili.. teda zachránili není to správný slovo. Já.. mě by asi bylo jedno, kdyby mě kousnul. Kdyby mě zabil. Jo, je to strašný, takhle to říct, ale já jsem to takhle myslela vždycky. Jo, pro mamku by to bylo asi strašný, to bych jí způsobit nechtěla, ale jinak, myslim jako na mým životě mi tolik nezáleželo. Občas mě chytali velký deprese, takže jsem smrt nebrala až tak jako velkou věc. Jo, připadala jsem si občas jako psycho, ale kdo nemá problémy, že jo?

Myslela jsem, když jsme se přestěhovali, že to bude třeba lepší, něco se v mím životě změní. To, že potkám stvoření, který jsem chtěla potkat celej můj život je samozřejmě víc, než bych doufala, ale jak to teď dopadlo? Úplně jsem to posrala. Cullenovi si o mě nejspíš myslej že jsem blázen, blbá, pošahaná a nevim co ještě. Pochybuju, že na mě ještě někdy promluvěj, natož….

Jo, jasně, nebudu to zapírat, ve skrytu duše to mám. To toužebný přání být jednou z nich….

Teď na to nemůžu, nechci ani pomyslet… a to je to tak blízko…

Ale když se na to kouknu z jejich perspektivy, tak se jim vlastně nemůžu ani divit, ne? Oni si žijou svůj život, snaží se zapadnout a najednou se objevim já a zjistím, kdo jsou? A proč vlastně, když jsou to upíři, se snaží žít jako lidi?´

Neděle už se blížila ke konci a mě v hlavě pořád vířily tyhle myšlenky. Vůbec se mi nechtělo do školy. Co teď bude? Ne, prostě dost. Já už na to nechci myslet, nechci se s tim trápit. Slíbila jsem jim, že je nechám bejt, ne? Že budu dělat, jako by se nic nestalo, ne?

´Tak to udělej.´ přikázala jsem si v hlavě a snažila se na to nemyslet.

Ráno jsem skoro nestihla autobus, protože jsem se dlouho malovala. Po tom, co jsem sletěla s toho stromu jsem sice neměla otřes mozku, ale pár škrábanců kolem spánků a čelisti jo. Mamce jsem řekla, že jsem spadla v lese, což byla celkem pravda a navíc jí to ani nepřekvapilo, páč je zvyklá, že si takhle občas nabiju kokos. Naštěstí neviděla ten fialovej otisk ruky, co jsem měla kousek nad loktem, jak mě silně držel. Ten nevím, jak bych jí vysvětlila.

Hrnula jsem si vlasy víc do obličeje a loudala se do třídy. Zvláště na první hodinu, biologii se mi fakt nechtělo.

Hm.. Vešla jsem do třídy. Už tam seděl, samozřejmě.

´Mám ho pozdravit? Ostatní už si všimli, že se zdravíme, když spolu sedíme, ale aby si teď nemyslel, že se nějak vnucuju! To bych nechtěla.. Ale zase.. když ho nepozdravim, co když si bude myslet, že jsem se naštvala, nebo že jsem se nafoukla, že s ním nechci mluvit?´

Byla jsem už skoro u lavice a pořád jsem se v duchu hádala. Už jsem si sedala, když vzhlídnul.

´Sakra. Co teď??´ panikařila jsem v duchu. Ale mozek mi poslal spásnej nápad a já jsem na něj kejvla, jako že zdravim a rychle se začala hrabat v tašce. Naštěstí začlo zvonit na hodinu, takže jsem všeho dalšího byla ušetřená.

Celou hodinu jsem se snažila soustředit na učitele a výklad, ale moc to nešlo, když půl metru ode mě seděl upír. Občas se mi myšlenky zatoulaly a já přemejšela, proč tak asi žijou a jaký to je, ale Edward se na mě vždycky tak nějak zkoumavě podíval a já uhnula očima a snažila se zase soustředit. Jako kdyby tušil, že přemejšlim o nich…

Když jsem šla na oběd, dávala jsem si velkej pozor, abych nečučela k jejich stolu. Povídala jsem si z holkama, když se mě Liz zeptala, co jsem dělala o víkendu.

„Celkem nic, ještě jsem si zkulturňovala pokoj a dělala věci do školy.“ řekla jsem jí.

Nemohla jsem se pomoct a koukla jsem se. Všichni na mě zírali. Bylo to až děsivý, hlavně ten pohled Rosalie. Řekla bych, že jí vadilo, že to vím, nejvíc, protože se tvářila, že by mě nejradši zabila, jen tak pro jistotu. Slabě jsem se zatřásla a rychle jsem zase začla poslouchat holky.

´S ní bych se fakt nechtěla potkat v temný uličce. Rosalie je jako krásnej bůh pomsty.´ pomyslela jsem si.