Me and my dream

Autorka: Deatonna

 11.

Začala jsem vnímat hlasy, ale nerozuměla jsem, co říkají. Mluvily moc potichu a rychle. Pohla jsem hlavou za těmi hlasy a do hlavy mi vystřelila strašná bolest. Sykla jsem a sáhla si na hlavu. Na čele jsem měla mokrý studený hadr. Uf. Trochu úleva. Ale.. co se stalo? Začala jsem vzpomínat. Nejdřív jsem měla v hlavě vygumováno, ale najednou jsem si jako ve zrychleném filmu vzpomněla.

Otevřela jsem oči. Zírala jsem na strop, který jsem nepoznávala. Ležela jsem na pohovce v nějaké místnosti, asi obýváku. Otočila jsem hlavu nalevo a viděla toho blonďáka. Skláněl se nade mnou a tvářil se starostlivě.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě.

Chvilku jsem o tom přemýšlela. Krom tej hlavy asi dobrý.

„Eh. Fajn.“ řekla jsem nakonec. „Kde to sem?“

Do zorného pole se mi dostala Alice. „U nás doma.“

„Bolí tě hlava?“ zeptal se zase ten blonďák.

Naco lhát. „Trochu.“

„Dojdu ti pro něco.“ řekl a opustil mí zorný pole, takže jsem viděla Edwarda, Jaspera a pravděpodobně Esme, kteří seděli poblíž.

Otočila jsem se zpátky na Alici a slabě jsem se usmála.

„Dík že si mě chytla.“ To je dobrej začátek, ne?

Taky se usmála. „Nemáš zač.“

Přišel blonďák se sklenicí vody a nějakýma práškama. Teď mi došlo.. nojo.. to musí bejt doktor Cullen, vždyť jsem o něm už slyšela..

Posadila jsem se a ani se mi u toho nezatočila hlava. Jupí. Aspoň že nemám otřes mozku. Ten strom na to byl tvrdej dost. Vzala jsem si od něj ty prášky a když jsem je zapíjela, přemejšlela jsem. Co teď? Budem tady na sebe koukat? Můžu se začít ptát? Budou ještě něco zapírat? No, vzhledem k tomu, že mě napadl upír už je to celkem zbytečný, ne?

Vzhlídla jsem. Edward na mě zvláštně koukal. No, vlastně všichni. Asi čekali mou reakci, což bylo pochopitelný, ale proč tak vážně?

Zamračila jsem se. No, někdo začít musí. „Takže…vy ste ho znali?“

Alice se lehce zamračila a koukla se na ostatní. Vypadali vyjeveně.

„Toho upíra.“dodala jsem, když vypadali, že mluvím čínsky.

„Ehm-“ začala Alice, ale Carlisle jí přerušil.

„Nejdříve bychom si zřejmě měli ujistit pár věcí… Jak víš, že to byl…upír?“ zeptal se mě opatrně.

Skoro jsem se uchechtla. „No.. to bylo jasný..kdybyste tam byli na mím místě, tak by vám to taky došlo.. Teda vy byste nad tim ani nemuseli přemejšlet, to je jasný…“ to mi něco připomnělo. „A...jak jste mě vlastně našli?“

„Počkat. Ty jen tak, jakoby nic, bereš fakt, že jsme…upíři?“ zeptal se Edward.

Usmála jsem se. „Vždyť je to cool.“ řekla jsem, ale když na mě nevěřícně zírali, zvážněla jsem.

Vzdychla jsem. „Neumíte si představit, jaká je to pro mě čest.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se Alice.

Slabě jsem se usmála. „Vždycky jsem si přála potkat někoho, jako jste vy…upíry. Nevěděla jsem jistě, jestli existujou, to je jasný, ale strašně jsem v to doufala.“

Jasper si odfrknul a Carlisle mu položil ruku na rameno. Tvářil se trochu nešťastně. „A teď, když už to víš, co s tím budeš dělat?“ zeptal se mě.

Zamračila jsem se. „Cože?“ řekla jsem zmateně. „Co bych s tím jako měla dělat?“

Jasper na mě poprvý promluvil: „Hodláš to vykládat každýmu na potkání?“ skoro na mě zavrčel. Viděla jsem, jak se na něj Alice zamračila. Já byla v šoku. Tohle si o mě myslej? Že jsem takováhle? Já bych je nikdy nezradila! Navíc..nebylo by to vůbec fér, oni mi to tajemství ani sami neřekli, já je vlastně jakoby přinutila, ne?

„Já.. to je blbost.. to bych nikdy..“ skoro jsem se na těch slovech a při tý představě udusila. Právě to, že je to tajemství to dělá ještě výjimečnější.

Alice chvilku koukala na Edwarda a pak mi řekla: „My ti věříme.“

Byla jsem ráda, že to řekla, ale tak nějak jsem cítila, že to tak nemyslí, ona třeba trochu jo, ale ostatní ne. Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby mi nevěřili, aby se báli, že je prozradím, to byla přece úplná blbost! Ale měli na to právo, samozřejmě. Neměla bych je otravovat.

Postavila jsem se. „Já.. už radši půjdu. Nechtěla jsem… promiňte, že to takhle dopadlo.. já…je mi jasný, že nechcete, aby to někdo věděl. Jestli chcete, budu dělat, že se nic nestalo…“

Alice na mě smutně koukla. „Ale to nemusíš…“

„Ne Alice, to je v poho. Já.. respektuju to.“

Zamračila se, ale nic už neřekla. Šla se mnou ke dveřím, zatímco ostatní na nás mlčky koukali.“

Vyšla jsem ven a Alice šla pořád se mnou. Nechtěla jsem, aby mě doprovázela domů, potřebovala jsem být sama.

„Alice, nemusíš se mnou chodit… nejspíš už šel někam jinam..“ řekla jsem.

Alice udělala obličej. „To určitě. S tvým štěstím a orientačním smyslem.. ani náhodou.“

Zašklebila jsem se a vzdychla. „Tak pojď.“ Otočila jsem se, ale Carlisle na mě ještě zavolal.

„Kdyby ti bylo špatně, nebo něco, stav se za mnou v nemocnici.“

„Jojo..“ mávla jsem rukou a vydala se za Alicí do lesa.