Me and my dream

Autorka: Deatonna

 10.

Dopoledne jsem nemusela nic dělat, protože byla sobota a mamka jela na nějakou schůzku, takže jsem měla volný pole působnosti. Venku kupodivu nepršelo, takže jsem se rozhodla projít se.

Když jsem vyšla před dům a zamířila k lesu, vzpomněla jsem si na minule. Kdybych nenarazila na Alici, tak ještě teď bloudim, je to dobrej nápad vyrazit do lesa?

Nerozhodně jsem přešlapovala na místě, ale nakonec jsem šla, protože kdybych minule nešla, nepotkala bych přece Cullenovi, ne?

Rozhodla jsem se jít jiným směrem než minule, teda jen jsem to tušila. Počkat. Doufám… snad si nebudou myslet, kdybych na ně náhodou narazila, že je sleduju nebo tak něco? Ježiši, to by byl trapas. To snad ne. Ale proč jsem vlastně tady? Nikdy jsem nebyla až takovej nadšenec lesů a přírody. Co mě teď láká? No.. asi to, že bych mohla třeba narazit zase na nějakej malej detail, kterej by pomohl mý šílený teorii. Šílený teorii, ve kterou ale strašně moc doufám…

Z přemýšlení mě vyrušilo šustění listů. Zastavila jsem se a pročesávala očima okolí. Co to? Chvíli jsem poslouchala, ale nic. Zatřásla jsem hlavou, uchechtla se a šla dál. To sem celá já. Jenže tentokrát to nebyla halucinace. Došlo mi to v tu vteřinu, kdy lesem proletěla bílá šmouha a zastavila až přede mnou.

Jenže to nebyla šmouha, ale lidská bytost. ´Buď jsem strašně šílená nebo právě přede mnou stojí upír.´ proběhlo mi v hlavě v tu samou vteřinu.

Stála jsem naprosto celá přimrazená. Byl asi půl metru ode mě. Vysoký, s černými polodlouhými vlasy, které rámovaly jeho bledý, nehybný obličej.

Zírala jsem a nebyla schopná ničeho. Jen srdce mi z toho šoku skoro bolestivě tlouklo v hrudi.

Usmál se a odhalil tak bílé, rovné, na pohled ostré zuby. Ale nebyl to humorný úsměv. Jako by říkal mám hříšný, škodolibý myšlenky.

„Co tady tak sama?“ zeptal se hlasem naprosto úžasným a mrknul u toho na mě.

Otevřela jsem pusu, že něco řeknu, ale mozek mi nic neposlal.

Zkusila jsem to znova. „Jen jsem šla - “ začala jsem, ale v tom okamžiku byl u mě, dva studené prsty mi položil na pusu a usmál se zase tím úsměvem.

Byla jsem naprosto v šoku. Co se to…?

Ale neměla jsem čas nad tím uvažovat.

„Vlastně mi to ani nemusíš říkat. Mně je to totiž úplně jedno, hlavně že jsi tady“ řekl a zase se usmál. Začal se sklánět dolů, k mému krku.

Stěží jsem našla hlas a vydechla jsem: „Co to děláš?“ I když jsem přesně věděla, co to dělá. Jako by to měl vepsané v těch černých, temných očích.

„Mám žízeň“ zašeptal a jeho studený dech mě zamrazil na kůži.

Zase se sklonil ke mně, ale najednou se prudce odtáhl a otočil se za sebe. V lese za námi, mezi stromy, stáli Cullenovi. Edward, Emmett, Jasper, kousek za ním Alice a vepředu nějaký vysoký starší blonďák.

Nevěděla jsem, kde se tam vzali, ale najednou jsem pocítila úlevu, nevím proč. Stály v bojovných pozicích a měřili si upíra, co stál jen centimetr ode mě. Ten na ně začal vrčet a najednou po mě chňapnul a přitáhl si mě k sobě. Držel mě v kamenném sevření za paži a promluvil: „Ta je moje. Najděte si jinou.“

Alice zavrčela a blonďák řekl: „Nech jí být. Nebude jí mít nikdo.“

Upírovi přeběhl po tváři pobavený výraz. „Cože? Vy jí chráníte?“ uchechtl se.

„Ano.“ řekl blonďák pevným, rozhodným hlasem.

Upír se zašklebil. „No.. když vám o ní tolik jde..“ začal, popadl mě a najednou jsem letěla vzduchem. Nevím, jak se to všechno v tý jedný vteřině stalo, nestihla jsem zakřičet, natož na to přijít. Uslyšela jsem, jak někdo vzdáleně vykřikl „Ne!“ a „…můžete si jí chytit.“ a pak jsem narazila hlavou do stromu, cítila jsem, jak letím mezi větvemi k zemi, až jsem na něco tvrdýho spadla. Otevřela jsem oči a zjistila, že mě Alice drží v náručí.

„Alice?“ hlesla jsem, ale pak se všechno ponořilo do tmy a ztratila jsem vědomí.