Maybe, that is something more...

Autorka: ArtMiss

Prolog

Zrovna jsem ležela na mé dřevěné posteli s hlavou zabořenou do polštáře a přemýšlela o mé budoucnosti. Jestli bude taky taková nudná a nezajímavá jako u ostatních. Kdybyste šli v davu plném lidí, určitě byste si mě ani nevšimli, protože jsem byla nezajímavá a naprosto obyčejná osoba. Splynula bych s ostatními. Podprůměrná holka chodící po této planetě. Koho by zajímala? Jsem jeden z několika miliard lidí. Kdo by se otáčel za takovou ošklivkou? Jenže mně to nevadilo. Jak jsem byla obyčejná, tak jsem se lišila od ostatních. Jiné holky by se měly předvádět před kluky, chodit v těch nejoriginálnějších kouskách, na obličej si dávat tu věc, které říkají make-up a chodit každý týden nakupovat se svými nejlepšími kamarádkami, jenže já byla jiná. Příliš jsem se styděla projít před klukem, natož s ním promluvit, na nějaké pořádné oblečení jsem neměla ani peníze, protože jsme byli chudá ‚rodina‘ z venkova, make-up jsem nepotřebovala – má pleť byla téměř průhledná, a kamarádky jsem neměla.  Byla jsem uzavřená do sebe. Taková pesimistka, která vidí všechno černě a počítá s tím nejhorším. Jenže to jsem nevěděla, co mě čeká…

Den, kdy jsem oslavovala své sedmnácté narozeniny, mi byl osudný. Neměla jsem domov, rodinu ani peníze- rodiče zemřeli při autohavárii a jiné příbuzné jsem neměla. Nechodila jsem do školy a jen se potulovala po státech, kde jsem přežívala. Bylo to desátého července, když jsem objevila v nějakém velkém lese dřevěnou chalupu. S přesvědčením, že vevnitř nic není, jsem vstoupila a zahlédla to, co by má fantazie, nedokázala vytvořit. Na podlaze byla nějaká osoba v černé kápi, která se skláněla nad druhou osobou ležící u jeho noh a všude kolem byla krev - plno krve. Okem jsem zahlédla otisk dvou špičáku v krku toho mrtvého.  Pocítila jsem, jak mé srdce nadskočilo a začalo bít třikrát rychlejší rychlostí, než normálně. Osoba v kápi se najednou prudce otočila a zahlédla mě. Její krvelačný pohled mě zabíjel, ale tvář byla dokonale krásná a bledá.  Než jsem stačila nějak zareagovat, byla u mě a nakláněla se nad mým krkem. Zavřela oči a slastně nadechovala mou vůní. Nic jiného, než slovo ‚Upír‘ mě nenapadlo. Četla jsem spoustu knížek o nadpřirozených bytostech, ale upíři byli ti poslední, na které, jsem věřila. Bylo to děsivé. Mé tělo, jako by nechtělo přijímat příkazy mozku, který doslova křičel, abych se otočila a utekla, za to má intuice mi říkala, že když zůstanu, bude všechno lepší.  Jediné co jsem zaregistrovala, než jsem se skácela k zemi, byli ostré lesknoucí se špičáky nad mým krkem a křik vycházející z mé hrudi…