Maybe, that is something more...

Autorka: ArtMiss

3.část

Moje oči spatřily nádhernou upírku, kterou jsem moc dobře znala. Byla jsem to já, ale poněkud krásnější a nalíčená. Nikdy jsem nepoužila make-up nebo řasenku, protože jsem si myslela, že to ke mně nejde. Ale tentokrát jsem musela změnit názor, protože to co předvedla Rose s Alici, bylo něco úžasného. Sice je trochu povrchní tvrdit o sobě, že jste krásná bytost, ale tohle se nedalo popřít. Mé zplihlé, dlouhé hnědé vlasy se přeměnily na svěží, dosud kratší – asi po ramena - s páry kudrny a pořádným leskem. Pod rudými oči byla černá linka, která je dělala ještě většími, než byly a na víčkách byly naneseny světlé modré stíny. Řasenkou se mi prodloužily mé husté řasy, které jsem měla dosud nevýrazné, a kruhy pod očima, které ze mě dělaly zombie, téměř zmizeli – samozřejmě díky make-upu. V tu chvíli jsem byla ráda, že něco takového existuje. Za to světle červená rtěnka dodávala mým rtům život. 

Nevěděla jsem co dělat, prostě jsem tam jen seděla a dívala se na tu osobu v zrcadle, až mi to přišlo trapné a já musela promluvit: „Já… nemám slov.“

Alice ke mně mlčky přistoupila a ještě jednou si mě pořádně prohlídla. Na tváři se ji rozlil spokojený výraz. „Myslím, že to není špatné. Dokonce si myslím, že ti to moc sluší.“ Usmála se na mě a začala uklízet věci. Opětovala jsem ji úsměv. „Děkuju. Co si myslíš ty, Rose?“ Zeptala jsem se trochu vystrašeně Rosalie, která stála ihned vedle Alice a pořád si nespokojeně prohlížela mé vlasy. Když zaregistrovala, že jsem se jí na něco ptala, na tváři se jí objevil ten samý úsměv, jako měla před chvíli Alice a odpověděla: „Myslím, že se nám to tentokrát povedlo, ale ty vlasy mohli být lepší.“ Konstatovala zamyšleně a neodtrhla od nich oči.

Opatrně jsem zavrtěla hlavou, abych si nezničila ten účes. „Myslím… teda ne. Já vím, že se vám to povedlo, ale nevím, k čemu to všechno bylo.“ Přemýšlela jsem nahlas. Opravdu by mě zajímalo, čím jsem si vysloužila jejich pozornost. Obě dvě na sebe hodily ustrašený výraz a já pochopila, že tohle všechno se neděje jen tak. Nadzvedla jsem jedno své dokonalé vytrhané obočí a chystala se zeptat, oč tu kráčí, ale Alice mě předběhla. „Rebecco, plánujeme malou oslavu.“ Řekla a já zpozorovala, jak se jí zablýskalo v očích. Začala jsem uvažovat, co to s tím má společného. Když Rose viděla můj zamyšlený výraz, musela se usmát. „Samozřejmě si zvaná. Vlastně ta oslava se týká tebe.“ Nevěřícně jsem zamrkala. Kdy mi naposled uspořádal někdo oslavu? Bylo mi deset a já oslavovala své narozeniny. Proč jsou ale na mě všichni mílí? Vždyť mě ani neznají a hned se mě ujali, jako kdybych do téhle rodiny už dávno patřila. Sice jsem byla ráda, že mě mezi sebe vzali takovou, jaká jsem – krvelačný novorozený upír, ale zdálo se mi to nějaké podivné. Teď jsem to, ale nechtěla řešit.

„Mě? Proč mě? Vždyť já nemám narozeniny nebo tak něco.“ Alice se zamračila. „Snad neodmítáš? Nebo ano?“ Neodpověděla jsem. Znovu jsem se otočila zpátky k zrcadlu a začala se prohlížet, když na mém rameni zezadu dopadla Rosalina bledá ruka. „Myslím, že bys neměla odmítat. Už kvůli Alice. Víš, ona je takový náš malý elfí maniak ohledně nakupování a různých prkotin, jako jsou oslavy a podobně.“ Usmála se na mě do zrcadla.

Alice se zašklebila a založila uraženě ruce. „Já nevypadám jako elf.“ Řekla výhružně. Rosalie se jen uchechtla a pohlédla na svou sestru. „Možná, že nevypadáš jako elf, ale neříkej, že nejsi maniak do nakupování.“ Přimhouřila oči. Bylo velice zábavné pozorovat, jak se ty dvě hádají ohledně nakupování. Alici se zasvítily oči. „Já nakupování zbožňuji a ty taky, takže na mě nesváděj všechnu zodpovědnost ohledně té oslavy, protože to byl tvůj nápad ji takhle přivítat. Já se pokouším jen o realizaci.“ Bránila se. Rose se ale nedala. „Možná, že jsem to vymyslela, ale… “ Všimla jsem si, že se pokoušela přijít na nějakou dobrou výmluvu, bohužel se jí to nepovedlo. Rezignovaně si povzdechla a otočila se na mě. „Promiň Becco. Jestli ti to tak vadí, můžeme to zrušit.“ Vážně, jsem slyšela v jejím hlasu smutek? A od kdy mi říká Becca? Otočila jsem se na pohodlné kožené sedačce, abych se na ně nemusela dívat přes zrcadlo a zcela upřímně řekla: „To je v pohodě holky. Můžete mi uspořádat oslavu, kterou jste chtěli. Stejně nic nenadělám.“ Lehce jsem se usmála. Alice se ke mně okamžitě rozběhla a objala mě. „Bože, ty jsi tak skvělá! Děkujeme. Slibujeme, že to bude ta nejlepší oslava, kterou jsi kdy měla.“  Řekla, když mě pustila a usmála se tím nejupřímnějším úsměvem, že jsem ji prostě musela věřit.

„Já děkuji. Nebýt vás všech, jsem někde zalezlá v té chatrči a přežívám.“ Zamračila jsem se nad tou skutečností, jak by to bylo, kdybych opravdu nepotkala Emmetta a Edwarda.Rosalie se usmála a objala mě taky. „Byl to osud.“ Zašeptala a já se musela usmát. „Ale taky štěstí.“ Zakřenila se.

„Ano. Štěstí mě nepotkává, každý den.“Alice se zvonivě zasmála. Až teď jsem si uvědomila, jak je její hlas – spíše hlásek, tak tenký. „Štěstí? Prosím vás. Rose, asi jsi zapomněla na Emmetta a jeho příhody.“ Rose vrhla na Alici vražedný pohled, která ihned zmlkla. Ozvalo se zaťukání. „Slečny, můžu vstoupit dále?“ Ozval se jakýsi hlas a potom hlasité zasmání.Rose vzdychla a zase vrhla na Alici nepříjemný pohled. „Vlk o vlku a vlk za humny.“ Promluvila k ní. „Jasně, pojď dál, zlato.“ Řekla směrem ke dveřím, které se najednou rozletěli, a v nich stál Emmett, který měl na tváři překvapený výraz a díval se na mě.

„Pááni. Ty seš mi, ale krásná labuť.“ Tuhle frázi, jsem nepochopila, ale musela jsem poděkovat. „Eh, jo. Díky.“ Uculila jsem se. Slyšela jsem tiché zavrčení vycházející od Rose, která se netvářila moc přívětivě.Emmett si toho samozřejmě všiml, a zase se zasmál svým hlubokým smíchem. „Lásko, tobě to sluší, ale více.“ Řekl, teď už s vážným výrazem, přešel k Rose a políbil ji na líčko. Spokojeně přivřela oči, a potom upřela pohled přímo na mě.

Nervózně jsem si zastrčila huňatý pramínek vlasů za ucho, když jsem si všimla drobných stříbrných náušnic s písmenem

„R“.  Vytřešila jsem oči a zalapala po dechu. Alice si všimla mojí reakce a přitančila ke mně. „Líbí? Vybrala jsem je pečlivě. To „R“ je jako Rebecca. Doufám, že jsi pochopila. Prvně, jsem ti chtěla koupit s karátem, ale potom jsem usoudila, že se ti moc nebudou líbit a tak jsem ti vybrala s menším diamantem.“ Dodala pyšně. Kdyby mé srdce, ještě bilo, určitě by poskočilo a já dostala infarkt. „Diamant?“ Řekla jsem zděšeně. Už z představy, že to muselo stát hodně peněz. Alice přikývla a Rose vedle ní vzdechla. „Řekla jsem jí ať ti koupí ten s tím karátem, ale ona si stála na svém.“ Řekla na oko uraženě. Emmett se zasmál a přivinul si ji k sobě.

„Vy ženský to moc řešíte. Diamant nebo karát. Šutr jak šutr.“ Zakoulel očima. Kdyby se Alice neuklidnila tím, že brzy pojede na nákupy, asi by se na něho vrhla. Jen opatrně otočila hlavu na Emmetta, v očích plno nenávisti a stěží klidně promluvila: „Kdybys nebyl takový pitomec, možná by sis uvědomil, že ženám to dělá radost nosit takové věci.“ Zahřměla, otočila se na svých vysokých podpatcích a odkráčela pryč.

Rosalie odstrčila Emmetta a přešla ke mně. „Neboj, ona vychladne.“ Usmála se a já jí úsměv opětovala. Možná, že Alice byla trošku přehnaně citlivá ohledně takových věcí, ale nemusela to tak přehánět.

„Hmm, asi půjdu za ní se ji omluvit.“ Rose se na mě nevěřícně podívala, jako kdybych ji řekla, že Evropa je stát a popadla mě za rameno. „Za co se jí chceš proboha omlouvat?“

Emmett se vedle ní zasmál. „Pokud se chceš jít omluvit za mě, já nenamítám. “ Pokrčil rameny. Rose protočila očima.

„Bože Emmette, jdi otravovat Jaspera nebo Scotta.“ Řekla výhružně.

Emmetovi se rozzářili oči. „Rose máš, pravdu. Jdu za Edwardem.“ Řekl, a rozběhl se pryč. „Upír mu něco řekne a on udělá pravý opak. Jestli Edwarda, ještě víc rozzuří, neručím za nic.“ Zavrčela a odešla také.

Zůstala jsem v místnosti sama. Nevím proč, ale přepadl mě pocit samoty. I když jsem tady sama stála pět vteřin, cítila jsem se opuštěná. Uvědomila jsem si, že Cullenovi potřebuji nutně ke spokojenému životu. Naposledy jsem se podívala do zrcadla na to jiné stvoření a rozběhla se za Alicí, která mě dávno čekala v obýváku. Jak to ta holka sakra dělá? Cestou jsem narazila na Edwarda, který si to kráčel bezstarostně po chodbě s úsměvem na tváři. Usmála jsem se nad tím, že má zase dobrou náladu. „Ahoj.“ Pozdravila jsem ho nesměle. Chvíli tam stál jako přimražený, ale když viděl, jak jsem nadzvedla obočí, odpověděl také. „Ahoj.“ Řekl, okamžitě se zase zamračil a vydal se jiným směrem.

„Nechtěl jsi jít náhodou dolů?“ Zeptala jsem se zmateně. Teda aspoň šel stejným směrem jako já, takže jsem nevěděla, proč se otáčí a jde pryč. To jsem mu byla tak nepříjemná, že chtěl být ode mě co nejdál? Pár krát zamrkal, jako kdyby se vzpamatovával z nějakého šoku a potom se mu na tváři vykouzlil ten nejnádhernější úsměv.

„Jo, jistě. Jen jsem si chtěl ještě pro něco dojít.“ Řekl trochu nejistě a zašel do svého pokoje, kde se zamknul a znovu si pustil tvrdou hudbu. Přísahala bych, že s ním není něco v pořádku. Takhle se normální člověk nechová. Nad tou představou jsem se musela usmát. Vždyť on člověk není. Zahodila jsem to za hlavu, sestoupila po schodech a šla za Alicí, která seděla na pohovce opřená o Jaspera.

Nejistě jsem se před ně postavila a zvažovala co říct. „Ahoj, Jaspere“ Pozdravila jsem. Usmál se a pozdravil mě taky. „Jdu se ti omluvit, Alice. Je to všechno moje vina. Tyhle hádky a podobně. Emmett za nic nemůže“

Ostatně, kdybych tady nebyla, měli byste to lehčí. Tuhle úvahu jsem radši nevyslovila nahlas, protože by jsi mysleli, že toho snad lituji. Doufala jsem, že omluvu příjme, ale podle jejího naštvaného pohledu jsem zpochybněla. „Co to tu plácáš Becco?“ Polkla jsem. Bála jsem se, že mě odeženou a já zase budu bydlet v té chatrči, kde předtím. Vlastně bych si to zasloužila. „Já jsem naštvaná na Emmetta.“ Řekla příliš hlasitě a doufala, že to ten dotyčný uslyší.

Potom pokračovala: „Ani nevím, jak tě to mohlo napadnout něco tak směšného.“ Zakoulela očima a její nálada se zlepšovala.

„Promiň.“ Omluvila jsem se a čekala na ‚popravu‘. Zamračila se. „Proč se pořád omlouváš? Vždyť za nic nemůžeš. A teď pojď.“ Řekla, okamžitě se postavila a popadla mě za rameno. „Musíme dořešit tu oslavu. Sice to mělo být tajemství, ale prostě jsem se neudržela.“ Řekla s úsměvem na rtech a táhla mě kdesi pryč. A tak se začali rýsovat vztahy mezi mnou a Cullenovými.  Hlavně mezi mnou, Alicí a Rosalie. Šťastný je ten, kdo našel štěstí v rodině. - Lev Nikolajevič Tolstoj