Maybe, that is something more...

Autorka: ArtMiss

2.část

„Jste tam, kde jste, protože to je přesně to místo, kde chcete být.“ Tak tím si nejsem tak docela jistá. Jsem v lese s dvěma cizími upíry, kterým věřím. Nevím proč, a ani mě to nezajímá. Jsem ráda, za to, že to tak cítím, protože by bylo hůř, kdybych se cítila, tak jak se necítím.
Pokud tahle věta zněla zmateně, myslím, že se nemýlíte. Jsem zmatená ze všeho. Nevím, co říkám, nevím, na co myslím a hlavně nevím, co dělám. Připadá mi, jako kdybych ty dva znala už věčnost, protože přesně vím, co od nich můžu čekat za reakce. Edward – ten s bronzovými vlasy, sedící metr ode mě, je překrásný, ale vážný a myslím, že stejný pesimista jako já. Za to Emmett – svalovec s černými kudrnatými vlasy je vtipný a největší optimistická bytost ve vesmíru. Jsou tak odlišní, a přesto se mají rádi jako bratři. Myslím, že jsem ráda, že jsem je potkala. Je to začátek něčeho neznámého,…
S mého přemýšlení mě vytrhl Edwardův melodický hlas. „Teď jsem ti rozuměl.“ Zazubil se. Sice mi vadilo, že se mi hrabe v hlavě, ale pokud to nebude vytahovat přede všemi, nebudu se tomu bránit. Podívala jsem se do země, sklesle pokrčila rameny a začala přemýšlet zase v rodném jazyce. Edward jako obvykle nahodil frustrovaný pohled.
Možná, že jsem byla ráda, že jsem je potkala, ale nevěděla jsem, jak se k nim chovat, protože i přesto byli cizí. Mohli kdykoliv využít situace a zabít mě. Možná bych se ani nebránila. Nebyl jediný důvod žít, když jsem neměla pro co.
Seděli jsme s Edwardem sami kousek od nějakého potůčku, mezitím co si Emmett šel zalovit Grizzlyho a povídali si. Teda pokud se tomu tak dalo říkat. Vlastně jsme ani nemluvili a jen poslouchali přírodu. Ani jeden z nás nepotřeboval mluvit. Edward se hrabal v mých myšlenkách, a já přemýšlela o životě, ještě když jsem byla člověk.
Najednou se napřímil a promluvil na mě. „Můžeš mi prozradit, jakým jazykem přemýšlíš?“ Zdvořilost, vždy na prvním místě, když chcete z člověka něco dostat. Jenže já člověk nejsem. „Ne.“ Odpověděla jsem chladně.
Zamračil se a vzdychl. Myslím, že věděl, že mu to neřeknu, protože nebyl překvapený.
Změnila jsem téma. „Jak mu to ještě bude trvat?“ Zeptala jsem se a přitom si netrpělivě si hrála s prsty. Emmett pořád byl na lovu, a já tady tvrdla s tím mrzoutem.
„Emmett si potrpí na pořádnou svačinku.“ Zasmál se a prohrábl si vlasy. Ach, jeho nádherná vůně se rozprostřela po lese. „Co lovíš ty?“ Zvědavě na mě upřel své oči. Omamoval mě už svou přítomnosti, takže jeho pohled mi naprosto vygumoval všechno v hlavě.
Pár krát jsem zamrkala a řekla tu nejtrapnější odpověď: „Zvířata.“ Teď bych měla chodit kanály. Jen se usmál nad mým ducha-nepřítomným výrazem a potom řekl: „To ano, ale já myslel, jakou zvěř.“
Radši, jsem od něj odvrátila oči a zadívala se na oblohu, která byla čistě modrá. „Asi pumy nebo medvědy.“ Odpověděla jsem mu na otázku. Vlastně, jsem neměla oblíbené zvíře, protože jsem moc toho nenalovila. Upírem jsem nebyla zas dlouho a zkušenosti s lovením, jsem neměla vůbec. I když mé upírské instinkty pracovaly, moje druhá lidská půlka vlastně nevěděla, co dělá. „A co lovíš ty?“ Zeptala jsem se po chvilce s očima teď upřenýma na nějaký strom.
Ani nezaváhal. „Jednoznačně pumy.“ Usmál se, až se mi zatočila hlava.
Nestačila jsem na to nějak odpovědět, protože jsem uslyšela zapraskání větviček a kousek od nás se objevil Emmett. „Tak jdeme, vážení. Už se nemůžu dočkat.“ Poskakoval na místě jako malé dítě. Zvedla jsem obočí a podívala se na Edwarda, který už zase nabral vážnou masku. Ano, jak jsem říkala. Osmý div světa. Emmett se mezitím rozběhl opačným směrem, zatím co Edward pořád seděl na místě jako přibitý. „Pojď za mnou.“ Řekl naprosto vážně, zvedl se ze země, rozběhl se stejným směrem jako Emmett a já ho následovala.
Les nebyl tak nebezpečný, jak jsem si myslela, kromě větviček a různých kamenů jsem nepadala vůbec. Edward běžel vedle mě a celou dobu se na mě nervózně díval, protože jsem byla schopná upadnout i přes balvan, který tam vůbec nebyl. Za to Emmett běžel celý šťastný před námi, a když měl právě tu chuť, kterou dostal před chvíli, malíčkem se dotkl stromu, který se jen zakymácel a spadl těsně vedle mě. Bavil se, když vyděl můj vystrašený výraz.
Jakmile jsme doběhli na nějakou louku, přikázal mi, ať začnu cvičit lidskou chůzi, protože ji budu potřebovat. Poslechla jsem, ale nebylo to ani zdaleka tak lehké jako jsem předpokládala. Buď se mi nohy zapletly do sebe a já upadla nebo jsem jednoduše začala běžet zase upíří rychlostí. Edward zase byl stejně mrzutý, jako předtím a ignoroval mě. Vážně by mě jednou zajímalo, co toho kluka trápí. Emmett byl plný energie a zkoušel na mě různé fígle, které jsem stejně po chvilce odhalila.
Jenže čím víc jsme se blížili domu Cullenových, tím víc jsem byla nervóznější a tím i víc klopýtala.
Když jsme konečně dorazili na cestu, uviděla jsem dvě pořádné káry. Jedno stříbrné Volvo a druhý mohutný, zelený Jeep. Pár krát jsem si je obdivně oběhla a potom vykulila oči. „Ty jsou jako vaše?“ Zeptala jsem se překvapeně a neodtrhla od aut pohled. Nikdy jsem neviděla, takové pořádné auta. Možná jednou v televizi, při nějaké honičce, ale s těch potom stejně zbyla jen hromádka šrotu.
Emmett se bouřlivě zasmál, když viděl, jak si ty auta s jiskřičkami v očích prohlížím. „No, doma jich máme víc.“ Chlubil se a pyšně se opřel o Edwarda, který byl zase nepřítomný. „S kým chceš jet?“ Zeptal se. Doufala jsem, že se nezeptá. Na jednu stranu, jsem chtěla jet s Edwardem, abych si s ním popovídala, ale na druhou stranu bych ho nechtěla ještě více dráždit. Doopravdy jsem nevěděla. Oči mi přeskakovali po těch dvou a já stále mlčela. Emmett asi pochopil, o co tady jde. „Tak pojedeš se mnou. Nebudeme se Edwardovi vtírat do jeho myšlenek.“ Řekl naoko uraženě a vtáhl mě do toho velkého Jeepu, mezitím, co se Edward doplazil ke stříbrnému Volvu.
Když jsme nasedli a rozjeli, všimla jsem si, že Edward je už několik metrů před námi a sviští si to minimálně stovkou. „Jezdí vždy, jako šílenec?“ Zeptala jsem se pobaveně Emmetta, který se jen usmíval a neodpovídal. Potom mé oči sklouzly od něj zvědavě na tachometr, kde jsem se zarazila a nebyla schopná se pohnout. Jeli jsme stopadesátkou, a já si toho ani nevšimla. Podívala jsem se napravo od sebe z okna a uvědomila si, že krajina, kterou jsem viděla, byla lehce rozmazaná, ale přece jen viditelná. Lidské oči, by tohle nikdy nespatřili.
Zanedlouho jsme jeli po úzké štěrkové cestě, uprostřed nějakého menšího lesíku, která vedla přímo k jejich sídlu. Když jsem poprvé uviděla ten dům, nezmohla jsem se ani na slůvko. I když jsem viděla jejich drahé auta, představovala jsem si nějaký jednoduchý baráček. Tohle mě šokovalo.
Dům byl velký s dvěma poschodími, obdélníkovitým tvarem s moderní nakloněnou střechou, která dodávala domu patřičný šmrnc, a měl jemně oranžovou omítku. Dveře i okna byli ve francouzském stylu a zahrada, která se rozprostírala, kolem domu, byla plná různých druhů květin a keříků.
S auty jsme se zastavili, přímo před domovními dveřmi, kde nás čekalo pět dalších upírů s úsměvy na tváři. Všichni byli okouzlující. Nejvíce však mou pozornost upoutala, ta nelidsky krásná blondýnka. Říká se, že všichni upíři jsou krásní, ale ta její krása byla o něco silnější než u ostatních. Byla vysoká, s jemnými rysy v obličeji. Na sobě měla červený top s hlubokým výstřihem a krátkou černou sukni nad kolena, která kontrastovala s její průhlednou, pokožkou. Byla dokonalá, ale netvářila se nějak přívětivě.
Vedle ní stála malá černovláska, asi o půl hlavy menší se zářivým úsměvem. Její štíhlé tělo, zdůrazňovali upnuté tmavě zelené kalhoty, krátká mikina ve stejné barvě a pod ní, jednoduché bílé tričko na ramínka. Vedle těch dvou, jsem se cítila dost podprůměrně.
Své oblečení jsem ani nekomentovala. Měla jsem staré džíny, a obyčejné světle žluté triko, na kterém byli potištěné nějaké tenisky. Černovláska se opírala o velkého, svalnatého blondýna, který se tvářil stejně mile jako ona. Stejně jako další stojící černovlasý, svalnatý kluk s ďolíčky - od úsměvu, měl na sobě značkové džíny i tričko. Vedle něj stála drobná paní s hnědými vlasy a půvabným obličejem. Od pohledu milá dáma.
Nervózně jsem vyšla s auta společně s Emmettem, který se okamžitě rozběhl za tou krásnou blondýnkou a políbil ji na líčko. Edward se zase bez výrazu odplížil k ostatním.
Jako první předstoupil nějaký mladý pán, kolem třicítky a usmíval se. „Vítej. Já jsem Carlislie Cullen a tohle je má rodina.“ Představil se. „Edwarda a Emmetta už znáš.“ Ukázal na ty dva. „Dobrý den.“ Pozdravila jsem všechny a rozpačitě se usmála. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Dívalo se na mě osm zvědavých upírů. Jen by mě zajímalo, jak věděli, že přijdu s nimi, protože mým příchodem nebyli ani zdaleka zaskočeni.
Zasmál se. „Nemusíš mi vykat.“ Uhnula jsem pohledem, protože jsem si myslela, že jsem rudá jak rajče – zapomněla jsem však na to, že jsem upír. Uslyšela jsem uchichnutí, když v tom ke mně přiběhla ta malá černovláska. „Ahoj, já jsem Alice.“ Představila se a pořád se usmívala.
„Ahoj jsem Rebecca.“ Nejistě jsem se usmála a založila obě dvě ruce. Potom ke mně okamžitě přiběhl ten černovlasý kluk s ďolíčky. Byl vysoký, asi o půl hlavy větší, a na tváři měl úsměv od ucha k uchu. Musel být ve stejném lidském věku a až teď jsem si všimla, že byl docela i hezký. Vlasy měl krátké, oči stejně jantarové jako ostatní a rty plné. Sama jsem se vyděsila, jak si ho tak pečlivě prohlížím.
„Ahoj. Moc mě těší. Jsem Scott.“ Usmál se, podal mi ruku a já mu úsměv nejistě opětovala. „Rebecca.“ Představila jsem se a potřásla s rukou, když jsem uslyšela nějaké zavrčení.
Sice jsem nevěděla, kdo to byl, ale mohla jsem si být jistá, že mě neměl v lásce. Ostatní mě mile přivítali a věnovali se mi, jako kdybych patřila k nim. Líbilo se mi to. Líbila se mi představa, že mám konečně rodinu, aspoň na chvíli. Edward mě po celou dobu ignoroval, zavřel se v pokoji a pustil si nějakou tvrdou hudbu, která se rozléhala po celém domě. Podle pohledů ostatní rodiny, jsem pochopila, že se tak chová i normálně, takže jsem to neřešila. Bylo tady přece plno upírů, kteří si mě všímali se zájmem a výjimkou nebyla ani Rosalie, to byla ta překrásná blondýnka a Alice, malá černovláska.
Ty si mě hned zavedli do pokoje a ptali se na všechno možné. Za to Jasper, přítel od Alice, Emmett a Scott, roztomilý kluk s ďolíčky byli venku a hráli baseball společně s Carlisliem a Esmé. Párkrát se mě ptali, jestli nebudu hrát s nimi, ale Alice jim to nedovolila. Prý se musím pořádně vyfiknout.
Když mě poprvé postavili před zrcadlo nějaké menší místnosti do čtverce s modrou tapetou a dřevěnými parkety, málem jsem se zděsila. Ne, že bych vypadala hrozně – já vypadala příšerně. Moje dosud lesklé uhlazené hnědé vlasy se jakoby vypařili a na hlavě se mi vytvořilo vrabčí hnízdo, které nešlo ani pořádně rozčesat. Na tváři jsem byla umazaná od hlíny s páry škrábanci a mé rty byli suché.
Rosalie s Alici se jen uchichtly, když viděli, jak se kriticky prohlížím. Alice ihned ke mně přicupitala, na tváři pořád pobavený výraz. „Neboj, to spravíme.“ Vydechla jsem a podívala se do zrcadla na Rosalie, která stála nade mnou a hrabala se v mých vlasech. Ta mě svým důvěřivým pohledem přesvědčila a tak jsem dál nenamítala. Sice jsem ze začátku protestovala a říkala, že to není nutné, ale Alice, když si vezme něco do hlavy, nevzdá se toho.
Zavedli mě do nádherné koupelny, kde bylo už vše připraveno. Na umyvadle leželo snad tisíce různých líčidel, vedle nich několik časopisů o módě a plno dalších – pro mě nedůležitých, věcí. Pro ně to však byli ‚věci k přežití‘ jak říkala Rosalie. Posadili mě před obrovitánské zrcadlo a natáhli přes něho černý plášť.
Povzdechla jsem si. „Je tohle vážně nutné?“ Obě nasadili výhružný pohled a já věděla, že to mám nechat být. Rezignovaně jsem sklopila hlavu. „Tak se do mě dejte!“ Vzdychla jsem. Prvně jsem se musela osprchovat a umýt si vlasy, potom Rosalie popadla časopisy a vybrala pár účesů, mezitím co Alice mě líčila
Rosalie mi na tvář napatlala tunu make-upu, až mi to připadalo nepřirozené, a potom mi zvýraznila líční kosti. Alice si ke mně přisedla, na tváři blažený úsměv a vybrala jemné modré stíny, které mi postupně nanášela na víčka. Nakonec vzala nějakou předraženou řasenku, a zvýraznila mi - společně s černou tužkou, oči. Neměla jsem z toho sice dobrý pocit, ale věděla jsem, že ty dvě na mě vytvoří něco slušného – pokud to bylo možné.
Přišel na řadu účes. Rose popadla kulmu a začala mi na hlavě vytvářet různé účesy, které se mě zdáli složité. „Takže, jsi připravená?“ Zeptala se Alice do ticha. Hlasitě jsem polkla a zavřela oči. Jen se uchechtly tomu, jak jsem nervózní a napjatá, strhli ze zrcadla ten černý plášť a já zůstala sedět jako socha… „Nedostatek času neexistuje. Všichni máme dost času, abychom mohli udělat všechno, co opravdu udělat chceme." Bohužel, to co chceme udělat, jiní nedovolí.