Maybe, that is something more...

Autorka: ArtMiss

„Možná jednou budu žít normální život. Možná jednou konečně najdu spřízněnou duši, se kterou budu žít do svého stáří, dokud nezemřu.“ Moc bych si přála, aby v těchto slovech, ve které jsem celý život doufala, že se splní, byla alespoň kapička pravdy a naděje a já mohla poklidně žít s jistotou, že to jednou budu mít za pravdu…
Teď mi to připadala směšné. Normální život za mých podmínek je zcela nemožný a o spřízněné duši, se kterou bych žila do svého stáří, dokud nezemřu ani nemluvím. Předtím, když jsem ty slova vypustila z mých úst, jsem ještě netušila, že je to absurdní, a celý svůj dosavadní život strávím v prokleté věčnosti, jako chodící mrtvola bez duše. Pokud nedokážete číst mezi řádky, ulehčím vám to – jsem upír. Ten parchant, který mě zabil – a říkejte si tomu, jak chcete, ode mě utekl s klidným, posměvačným výrazem a nechal mě tam ležet zmatenou a netušící oč kráčí.
Nejprve jsem si uvědomila, že slyším a vidím poněkud více věcí, než bych měla. Potom jsem zaregistrovala mou bílou pleť, ale nejhorší na tom bylo, že jsem neslyšela tlouct mé srdce. Jako kdyby v mém těle vůbec nebylo. Zmocnila se mě panika.
Ale namísto toho, abych se složila a začali mi téct slzy – což bylo stejně nemožné, jsem se postavila a rozběhla se za ním do lesa. Měla jsem vztek na něho a zároveň na sebe, který jsem stejně zahnala kdesi do kouta a uklidňovala se tím, že jsem prostě byla ve špatnou dobu na špatném místě, a že nic horšího, se stát však nemohlo.
Mýlila jsem se.
Jakmile jsem otevřela ty zatracené dřevěné dveře, které mě oddělovali od světa poslední tři dny, mé smysly zbystřili a já ucítila tu nejsladší vůni krve, za kterou jsem se instinktivně rozběhla.
Kupodivu to byla zvířecí vůně, která mě pálila v hrdle. Krk jsem měla sevřený, a nedokázala jsem normálně dýchat. Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla hlouběji do lesa a vůně, kterou jsem doposud cítila, se ještě víc znásobila a hromadila mi nějakou tekutinu na jazyku, když jsem to zvíře spatřila. Byla to černá puma s modrými oči, která ihned začala vrčet, když mě spatřila také. Rozběhla jsem se k ní a bez jakékoliv menší námahy, jsem ji zlomila vaz a zakousla se ji do krční tepny, ze které jsem začala pomalu vysávat – pro mě sladkou a vřelou, krev. Doteď jsem se krev štítila, protože se mi z ní dělalo špatně, a teď jí dokonce piju. Možná proto, že už nejsem ta stará, lidská Rebecca Whiteová.
Když jsem z toho bezvládného těla vysála všechnu krev, která v ní proudila, vyhrabala jsem díru, do které jsem pumu bez jakékoliv lítosti zahodila a zahrabala ji. Až teď jsem si uvědomila, jak moc jsem musela být rychlá. Normální člověk – a to já nebyla, by lovil pumu snad pár hodin, než by ji zavřel do klece, za to já ji zabila za pár vteřin. Byla jsem rychlejší, silnější a bystřejší, ale za každou odměnu, se musí něco obětovat. U mě to bylo postavení vraha zabíjející zvěř. Byla to velká oběť, ale jediná možnost jak přežít a nezabít nevinného člověka
Po lovu jsem se ujistila, že bude nejvhodnější se vrátit, odkud jsem přišla a tak jsem zamířila na sever, a vystopovala dřevěnou chatku, kde to všechno začalo. Až teď jsem si uvědomila, že je to tady velice útulné.
Byla tam jen jedna velká místnost, kde jste našli jen to nejdůležitější. Postel, sporák a televizi s křeslem. Na podlaze byli parkety, a stěny byly obloženy dřevem. Na pravici byl krb, ve kterém žhnul oheň, nad krbem malá LCD obrazovka a metr od něho konferenční stůl, pod kterým byl menší, šedý koberec. Vedle něho byla oranžová, pohodlná pohovka, která ladila společně se záclonami, které byli zavěšené na třech oknech naproti mně. Nalevo, úplně vzadu v koutě byla menší postel s načechranými peřinami a kulatým nočním stolkem. Kuchyň – jestli se tomu tak dalo říkat, byla kousek ode mě a obsahovala ledničku, sporák a kuchyňskou linku. Pro mě nic zvláštního.
Všude bylo čisto, takže upír, který mě ‚zabil‘ určitě uklidil a tělo někde schoval. Byl to aspoň čistotný upír. Očima jsem pořád projížděla po stěnách, když jsem si všimla jednoho nenápadného rámečku s fotkou zavěšeného nad postelí. Zvědavost mě přemohla a já se rozběhla k tomu rámečku.
Byla to černobílá fotografie a na ní pět… upíru? Vypadali nádherně, jeden krásnější než druhý. Čtyři ženy a jeden muž. Fotka byla focena venku, protože stáli před nějakým moderním domem a kolem nich byl sníh. Všichni na fotce vypadali šťastně. Popadla jsem rámeček, abych se na fotku podívala zblízka – i když jsem viděla dostatečně dobře, nestačilo mi to, před očima se mi objevil nějaký záblesk a já rámeček odhodila takovou silou, že se rozbil o dřevěnou stěnu a dopadl na zem.
Pár krát jsem musela zamrkat, aby se mi oči vrátily do stejně skvělého stavu jako předtím. Zamračila jsem se. Tohle se mi nelíbilo. „Co to sakra bylo?“ Nečekala jsem na odpověď, protože v místnosti nikdo jiný, než já nebyl a tak jsem se rozběhla zpátky k teď už roztříštěnému rámečku. Naštěstí fotka zůstala celá.
Vyndala jsem střepy – nemusela jsem se bát, že se poraním, a opatrně se dotkla fotky. Tentokrát byl záblesk silnější, než nad moje očekávání.
Viděla jsem všech pět upírů. Seděli okolo kulatého stolu a o něčem se dohazovali. „Tak co si myslíte?“ Zeptal se ten muž. Měl hnědé lesklé vlasy, vysokou postavu a milí pohled. „To je skvělí nápad! “ Téměř zapískla nějaká blondýnka a tváři měla šťastný pohled. „Můžou tady i zůstat. S Alice a Rosalie můžeme zase chodit na nákupy. Viď Kate?“ Plánovala blondýnka a podívala se na hnědovlásku sedící vedle ní s nakrčeným nosem. „Jo, to by šlo, ale nemyslím si, že chceš vidět jenom je..“ Zatvářila se Kate. „Hele, on tě stejně nechce, tak proč si děláš takové naděje? Proč si nenajdeš někoho jiného?“ Zamručela další. „Hele Irino, nech toho. Já v hloubi duše vím, že mě Edward miluje.“ Snila dál. Irina se uchechtla. „To bys tu duši musela mít, Tanyo. Edward tě nemiluje.“ Nakrčila nos a otočila se na toho pána, který je stále pozorovat. „Nežárlíš náhodou?“ Zeptala se Tanya a vítězoslavně se zasmála.
„Ehm..ne.“ Zakoktala Irina. Tohle děvče, zjevně neumí lhát. „Nechte toho holky! Je to jedno. Kdyby Edward chtěl s někým být, tak s ním je.“ Napomínala je nějaká paní, která doposud mlčky sledovala jejich hádku. „Proč jednoduše tady v Denali nemohli zůstat?“ Vzdychla Tanya a ty dvě se zasmáli. „Asi protože jsi nechtěla nechat Edwarda na pokoji. Pořád si ho otravovala.“ Zasmála se Kate.
Prudce jsem otevřela oči. Tohle není možné. Tohle byla vize nebo co? Upíři mají nějaké schopnosti? Bylo tolik nezodpovězených otázek a ani jsem netušila za kým jít. Byla jsem sama, stočená na pohovce v klubíčku, prohlížejíc si černobílou fotku a čekajíc až na mě dopadne únava.

Celý večer, jsem tiskla fotku v ruce a přemýšlela o té vizi, co jsem měla. Jestli to byla náhoda – nějaké kouzlo té fotky, nebo má nová upíří schopnost. Byli tři hodiny večer a na mě pořád nešla únava. Neměla bych si koupit rakev nebo nějakou jinou podobnou věc a tam se vyspat? Nevěděla jsem naprosto nic. Všechny důkazy a různé schopnosti upírů, co tvrdili vědci, mi přišli poněkud jiné než ve skutečnosti. Nikde se netvrdilo, že upíři dokáží rychle běhat, za to detail, že se mění v netopýry nevynechali. Teď už jsem věděla, že není všechno tak, jak jsem si myslela. Dokonce ani stříbrný řetízek, ve tvaru klíče, který mi dala má maminka, mi nedělal problém. Vše bylo jiné ...
Celou noc jsem přemýšlela, co budu dělat ráno. Co vlastně budu dělat věčnost - pokud teda upíři doopravdy nestárnou. Vzpomínala jsem, co vlastně říkala ta blondýnka. Vyslovila nějaké město, nebo stát. Zavřela jsem oči a přemítala všechno, co se odehrálo v mé vizi. „Proč jednoduše tady v Denali nemohli zůstat?“ Denali. Kde to může být? Pohlédla jsem znovu, na tu černobílou fotku a začala hledat různé symboly, které mi mohli napovědět. První jsem našla okamžitě. Sníh – kolem nich byl sníh i přesto, že svítilo slunce. To jsem poznala podle paprsku, který se nechtě vloudil na fotku. Jenže, to nebyl dostačující důkaz k přesvědčení, že by bydleli někde, kde je zima. Druhý byl taky snadný - hory. Za domem, který stál za nimi, byli velké kopce celé od sněhu. Aspoň jsem doufala, že jsou to hory. Denali. Odněkud jsem znala ten název. Jen si vzpomenout. Další důkazy jsem nenašla.
Uplynulo pár minut, a já se vydala pořádně prozkoumat chatku. Nic jiného než pár krámu jsem nenašla, za to jsem se zarazila před nějakým obrazem, který jsem si s otevřenou pusou prohlížela. Byla tam dospívající dívka. Její tmavě hnědé vlasy kontrastovaly s bílou pletí a pod očima měla jemné fialové kruhy. Nejvíce mě však zarazili ty její oči - byli rudé. Strašidelně rudé, ale jako upír byla fascinující. Taková zvláštní krása.
Údivem jsem zamrkala a zamračila se. Dívka na obraze udělala to stejné. Trvalo mi pár vteřin, než jsem pochopila na koho to vlastně hledím. Ta dívka jsem byla já – prohlížela jsem se v zrcadle. Byla jsem naprosto jiná. Každá křivka na mé bledší tváři se zvýraznila a můj pohled byl daleko propalující než předtím. Byla jsem stejně krásná, jako všichni ti upíři na obraze a to mě potěšilo, protože jsem ještě jako člověk byla obyčejná holka.
Odpoledne jsem se znovu vydala na lov. Jako začínající upírka, jsem ještě nevěděla, jak dlouho bez krve vydržím, takže jsem nechtěla nic riskovat. Vydala jsem se zase do toho hlubokého lesa, jako minule, ale tentokrát jsem neměla moc štěstí, a ulovila jen dvě srnky. Nebyla jsem spokojená. Po pár minutách jsem to vzdala a sedla si na nejbližší kámen, který jsem našla, zavřela oči a dýchala čerstvý vzduch. Byla jsem až moc přesvědčená, že se tady nikdo neobjeví, protože to bylo docela vzdálené místo od civilizace a tak jsem se opřela o strom, který byl za mými zády. Okamžitě se pod mou váhou svalil na zem a já vyděšeně vykřikla.
Uslyšela jsem nějaký hlasitý smích. „No brácho? Co jsi to udělal?“ Ptal se kdosi pobaveně. „Já to nebyl Emmette.“ Ozval se poněkud vážnější hlas. Začala jsem se bát. Byla jsem přesvědčená, že to nejsou lidi, jelikož jsem necítila nějakou vůni, což bylo dobře, ale na druhou stranu jsem se bála, že můžou být nebezpeční. Byla jsem nezkušená upírka, co se neumí bránit natož bojovat.
„Kdo to sakra je, brácha?“ Ozvalo se za mými zády a já sebou trhla směrem, odkud ten hlas vycházel. Byli tam dva krásní upíři. Jeden vysoký svalovec s krátkými kudrnatými černými vlasy a druhý poněkud mladší než svůj bratr s bronzovými vlasy a jantarovými oči. Byli to opravdu upíři? „Kdo jsi?“ Měřil si mě naštvaně ten s těmi bronzovými vlasy. Byl opravdu nádherný. Určitě se na něho museli lepit všechny holky ze školy. Když jsem neodpovídala, zeptal se mě znovu, a ještě víc se mračil. Hezký, ale mrzutý. Řekla jsem si. „Jsem Rebecca. Neubližujte mi.“ Dodala jsem rychle a byla pořád v pozoru. Nemohla jsem jim věřit. Vlastně jsem teď nemohla věřit nikomu, protože jsem ani já sama nevěděla co se to se mnou děje, ale věděla jsem, že jsem upír. „Je taky upír. Nejspíš novorozený.“ Prohodil k bratrovi, který si mě měřil pobaveným pohledem. Jak to sakra ví? To snad umí číst myšlenky nebo co?
Ten z bronzovými vlasy nasadil výsměšný pohled. „Přesně tak.“ Vytřeštila jsem oči. Aspoň tady nejsem jediná, která má podivné schopnosti, ale tu svou si mohl nechat pro sebe. Tak jsem si nemusela kontrolovat své myšlenky.
Ten svalovec se najednou zamyslel. „Jak můžeme vědět, že nejsi něco do rodiny s Volturi?“
„S kým to?“ Udivila jsem se. Kdo to jsou ti Volutovi nebo jak se jmenovali. Nevěděla jsem, o čem to mluví, ale nedala jsem znát svou zmatenost. Bohužel jsem byla zmatená až nezdravě, ale to celý poslední týden.
„Nezná je. Je zmatená.“ Objasnil ten s bronzovými vlasy. Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, jak mi vrtá v hlavě.
„Hele, nehrabej se v mojí hlavě.“ Zavrčela jsem. „Nemáš právo lézt nikomu do soukromí.“ Vřískla jsem. Jen se nějak podivně usmál a pokoušel se dál číst v mé mysli, kde mi v tu vteřinu proběhli, všechny nevhodné výrazy, ve všech jazykách, které jsem znala.
Svalovec se najednou objevil vedle mě, popadl můj řetízek a vyjeveně na něho zíral. Nechápavě jsem se na něho podívala a odtrhla jeho ruku od toho řetízku. „Pusť to!“ Zavrčela jsem, rozmáchla jsem se rukou a udeřila ho. V tu ránu odletěl deset metrů do vzduchu. Ten druhý se na mě vrhnul. Byl to divný pocit bránit se, nikdy jsem to nezkoušela, protože jsem neměla důvod. Potom jsem si to, ale rozmyslela a zůstala stát na místě přikovaná se zavřenými oči, protože mým tělem projel elektrický proud a zase ten záblesk.
Byla tam opět Irina, Tanya, Kate, ta neznámá žena a muž. Všichni seděli u nějakého kamenného krbu. Jako první prolomila ticho Tanya. „Volala jsem Alici, říkala, že k nám přijedou asi za necelý týden. Nevím přesně. Edward,“ to jméno řekla poněkud zasněně „ s Emmettem jsou zrovna na lovu. Už aby tady byli.“ Kate s Irinou na sebe vrhli zase otrávené pohledy. „Tanyo ty s ním nedáš pokoj.“ Zvedla ta žena oči ke stropu. Všichni, až na Tanyu se zasmáli a v místnosti opět zavládlo ticho.
Otevřela jsem oči a zaregistrovala, že se nade mnou sklání dvě siluety, které se o chvilce rozostřili a tam stáli ti dva. Ten s bronzovými tváři měl vyděšený výraz a ten svalovec se na mě zase díval pobaveně. Určitě to ten zrzek musel vidět také, když čte v myšlenkách. Pár krát jsem zamrkala a jedním prudkým švihem se posadila a přitáhla si nohy k sobě. „Když už jste upíři znáte nějakého Emmetta a Edwarda, nebo Tanyu , Irinu a Kate?“ Zeptala jsem se. Doufala jsem, že budou znát. „A když jo tak co?“ Zeptal se opatrně ten svalovec a posadil se do stejné pozice jako já. Zrzek nad námi stál a tentokrát se už mračil. Něco mi říkalo, že si mě pořád ještě měřil. „Co je zas?“ Vyhrkla jsem na něj.
„Nic, co by tě mělo zajímat.“ Odsekl, posadil se vedle jeho bratra, ale on naopak nebyl takový uvolněný. Za to mě, uklidňoval ten svalovec. Nevím proč, ale dokázal na upíra přenést dobrou náladu, která z něho vyzařovala už z dálky. Možná to byla jeho schopnost. Možná jsem riskovala, ale víc jsem ztratit nemohla. Už jsem se mu chystala něco říct, ale přerušil mě ten svalovec. „Když ti řekneme, jestli je známe, odpovíš nám na jednu otázku?“ Jeho výraz nabral vážnosti.
Opatrně jsem přikývla. Sice jsem nevěděla, na co se mě zeptá, ale víc osobního, než ten zrzek mohl slyšet z mé mysli to nemohlo být. „Dobře. Tak tedy. Já jsem Emmett a to je Edward.“ Řekl a ukázal na svého bratra. Naschvál jsem začala přemýšlet v mém rodném jazyce – češtině. Zrzek, teda Edward nahodil frustrující výraz a já se uchichtla. Začala jsem přemýšlet o Tanye a Edwardovi. Jak se mohla zamilovat do takového mrzuta to nevím, ale krásný byl určitě. „Na co myslíš?“ Vyhrkl najednou Edward. Bylo vidět, že se jeho zvědavost neudržela. „ ‚Nic, co by tě mělo zajímat‘“ Citovala jsem ho a skvěle napodobila jeho tón, až jsem udivila.
Emmett zvedl jedno obočí. „Proč se ji ptáš na co myslí? Vždyť to víš ne?“ Zeptal se jeho bratříček a potom, když Edward neodpovídal, otočil hlavu na mě a vyžadoval odpověď. Proč bych to měla tajit?
„Přemýšlím v jiném jazyce.“ Neubránila jsem se uchichnutí. Edward mi jenom věnoval jeden z těch nepříjemných pohledů, které na mě vrhal po celou tu dobu, co mě znal – to bylo sakra krátko, a potom se otočil hlavou někde k lesu. Přišlo mi, že je uražený, a abych pravdu řekla ani mi to nevadilo. „Kdo jsou ti Volturiovi?“ Zeptala jsem se. Vážně by mě zajímalo, kdo jsou zač. „Hele, neslíbila jsi mi, že se tě na něco můžu zeptat?“ Zahrál Emmett uraženého. „Jo, ale Edward se zeptal za tebe.“ Ujasnila jsem mu. Nasadil naštvaný pohled a já měla vyhráno.
„Kdo jsou teda zač?“ Zeptala jsem se znovu. Emmett jen vzdychl a potom se zasmál. „To je na dlouho. Nechceš poznat naší rodinu?“ Nabídl mi. Edward sebou škubl a nevěřícně se na něho podíval. „Jak můžeš vědět, že není nebezpečná?… Jo to si myslím. Protože.“ Začal něco mluvit. Usoudila jsem, že spolu komunikují myšlenkami. Jak bych já jim mohla ublížit? Vždyť sotva vím, co jsem zač, ale rozhodně jsem jim to nechtěla vyvrátit. Ať si aspoň myslí, že jsem nebezpečná, než bezbranná, což jsem byla. „Tak co se mnou teda uděláte?“ Ironicky jsem se zeptala a čekala na rozhodnutí těch dvou. „Bereme tě s sebou.“ Zavýskal Emmett. „Ne, nebereme.“ Zavrčel Edward. „Můžu se zeptat proč?“ Oplatila jsem mu zavrčení. Co proti mně proboha měl? Možná jsem byla drzá, než obvykle, ale to bylo jenom tím, že na mě nepůsobil zrovna příjemně.
„Odkud máš ten řetízek?“ Zeptal se Edward pořád s vráskami na čele. „Co je ti do toho? Je od mé matky stačí? Co to s tím má společné?“ Vyjela jsem na něho. „Každému se kradeš do hlavy, porušuješ jeho soukromí a ještě se ptáš na něco, do čeho ti vůbec nic není. Přemýšlel jsi vůbec nikdy o tom, že by se ti taky někdo kradl do hlavy a četl tvoje myšlenky? Asi ne co? Chudák Tanya, tohle si nezaslouží.“ Tu poslední větu jsem zašeptala. Věděla jsem, že to bylo ode mě hnusné, ale v tu chvíli se mi plnil mozek všemi nevhodnými slovy, tak jsem je musela ze sebe dostat. Mně se ulevilo, za to on se tvářil, jakoby ho někdo ranil. Bylo mi jedno, co si o mě zrovna teď myslí. V hlavě mu muselo kolovat plno různých nadávek, které naštěstí neřekl nahlas.
Emmett se na mě díval s otevřenou pusou, neschopný slova. „Jestli budeš mít, tu pusu ještě dlouho otevřenou, nevím, co ti do ní všechno naleze, ale nebude to příjemné, to zvracet.“ Ušklíbla jsem se. „Těšilo mně.“ Řekla jsem Emmettovi, když jsem se zvedala ze země, Edwardovi jsem věnovala další úšklebek a rozběhla jsem se k chatce. „Kam si myslíš, že to sakra jdeš?“ Zvolal za mnou naštvaný Edwardův sametový hlas.
Zastavila jsem se a otočila se směrem k nim. „Co bys řekl. Jdu si vytrpět věčnost o samotě.“ Řekla jsem sarkasticky, ale byla to pravda. „Dobře. Tak tedy pokud nechceš jít s námi….“ Zdálo se mi to nebo jsem v jeho hlase slyšela zklamání? Nevěřícně jsem se na něho podívala. „Pokud vím, tys mě nechtěl mezi vás. Emmett nebyl proti a pochybuju, že bys mě chtěl uvítat do své rodiny, když jsem na tebe tak hnusně vyjela.“ Zamračila jsem se. Byl opravdu nepochopitelný. Jednou si člověk – v mém případě upír, myslí, že ho nesnáší a potom je smutný s toho, že odchází. Že by to byl osmý div světa? „Neřekl jsem, že tě chci mezi nás, ale taky jsem neřekl, že tě nechci představit.“ Usmál se a odhalil několik párů lesknoucích se bílých zubů. Nevím proč, ale najednou jsem ucítila, jakoby se mi podlamovali kolena. Opětovala jsem mu úsměv, ten můj však neměl ani zdaleka takový účinek, jako ten Edwardův. „To beru.“ Souhlasila jsem a šla vstříc novému životu po boku dvou upírů. Nevěděla jsem, jestli mi nehrozí nějaké nebezpečí, ale byla jsem si jistá, že kráčím dobrým směrem. Jak se říká; I pád na hubu, je krok dopředu…