Magický měsíční svit

Autorka: Malika

Prolog

Propadla jsem se do tmy a když jsem dosáhla toho nejčernějšího bodu,najednou se všechno kolem mě vyjasnilo,i když se kolem rozprostřel podivný mlžný opar.Náhle jsem si uvědomila že moje nohy se samy od sebe pohybují a nesou mě někam pryč,ale když jsem se na ně podívala,nic jsem neviděla.Jako bych neměla tělo,ale přesto jsem ho cítila.A cítila jsem i přítomnost někoho dalšího,jen kousíček přede mnou.

Snažila jsem se zrychlit abych toho neviditelného dohnala,ale bylo to marné,pořád jsem se pohybovala stejnou rychlostí.Jediným uklidněním mi bylo,že jsem to..vědomí přede mnou cítila v pořád stejné vzdálenosti.Mlžný opar začal mizet a ta osoba přede mnou se jakoby začala zhmotňovat,stejně tak já.

Obalovaly mě nitky stříbřitého měsíčního svitu a moje tělo dostávalo pomalu svou původní podobu,i když s tím jednobarevným měsíčním nádechem,jako černobílý film – jen s tím rozdílem že všechno nabralo tu magickou stříbři.

A i on už byl vidět.Zachvátila mě nepopsatelná radost;byla jsem tak šíleně ráda,že ho vidím celého a ne jako jsem si ho pamatovala ve své poslední vzpomínce – a on se díval na mě,stejně ohromený a šťastná jako já.

Poslední vzpomínce..živé vzpomínce..

Naráz jsem pochopila co se stalo. „Carlisle měl pravdu,“zašeptala jsem.Edward pokývl hlavou a po tváři se mu rozlil úsměv. „Jsem tak rád že spolu zůstaneme i po smrti,lásko,“řekl a natáhl ke mně ruce.V momentě kdy se jeho ruka dotkla mé tváře se ale zablesklo a ozval se zvuk tříštícího se skla…

… a potom se všude objevily barvy.

Trochu jsem se lekla,ale potom jsem přestala přemýšlet nad vším kromě jedné věci - a to byl pokus o pochopení,proč nikde nevidím upírsky bílou pokožku,ani topasové duhovky.Proč je kůže na jeho ruce,kterou se dotýká mé tváře teplá…a proč ohromeně zírám do překrásných smaragdově zelených očí.