Má naději?

Autorka: Dara

12.část - Láska

Edward:

Instinktivně jsem si stoupl před ní, abych jí chránil. Stála za mnou, skoro nehybná. Krom toho, že svírala mou košili a táhla mě pomalu pryč. Rudohnědý vlk stál už skoro 10 metrů před námi.Ovšem,nebyl jediný.Za ním se objevili další čtyři vlci.Z obou stran stáli dva.Pamatoval jsem si je v hojnějším počtu...Čím víc se blížili,tím víc jsem s Bellou ustupoval a tím víc jsem roztahoval paže před ní,aby jí nic neudělali...Ovšem jaké jsou mé šance proti pěti vlkodlakům??...Bella byla vyděšená.Usuzoval jsem to podle jejího nepravidelného dechu.Táhla mě pryč čím dál tím rychleji...

,,Bello, uteč!‘‘rozkázal jsem jí skoro neslyšně.

,,NE! Bez tebe nikam nejdu!‘‘odpověděla mi.

,,Snad tu nechceš zemřít?!‘‘ptal jsem se jí kysele, ale pořád neslyšně. Ovšem pořád jsem dával pozor na pětici vlků před námi. Každý jejich sebemenší pohyb jsem zaznamenal a přizpůsobil se pohybu,abych se případně bránil,nebo chránil tu nejcennější osobu v mé existenci...Bella chvíli mlčela, ale potom řekla o něco hlasitěji, ale pořád to ti vlci nemhli slyšet.

,,Klidně tu umřu, kdyby to znamenalo být s tebou!Někdo mi kdysi říkal,že člověk,který miluje nejvíc klidně i položí život za toho,koho miluje.Já toto riziko podstoupím,Edwarde!‘‘.

Tato její slova mě odrovnala.Před rokem jsem jí totiž tohle řekl já sám...Podíval jsem se na ní nevěřícně,kdežto ona na mě hleděla vážně.I na tu malou chvíli,kdy jsem nedával pozor,vlkům to stačilo.Slyšel jsem jen Bellin výkřik a potom mě strhla stranou.Rudohnědý vlk přistál na zemi na kraji louky a zmizel v lese.Ostatní vlci pořád stáli ve stejných pozicích,jako předtím a cenili na nás zuby.Potom se rudohnědý vlk objevil zas.Teď už jsem si nemohl dovolit ztratit kontrolu.Opět jsem si stoupl před Bellu.Vlk však udělal něco neočekávaného.Padl na zem a během pár sekund na jeho místě byl Jacob.

Jacob šel směrem k nám. Jeho výraz byl obezřetný.Podíval se na smečku a kývl na ně.Ti odběhli z louky ven,ale pořád jsem cítil,že nejsou daleko.

,,Porušili jste pravidla!‘‘řekl Jacob po chvíli.

,,,My víme. Omlouváme se, my—‚‘‘chtěl jsem říct,než se Bella objevila vedle mě a dokončila to.

,,To já jsem sem vtrhla! Edward šel jen za mnou,aby mě dovedl pryč. To už jste se však objevili vy!‘‘. Jacob na ní nevěřícně koukal.

,,Bello?‘‘oslovil jí nevěřícně. Došel mi fakt,že Jacob nic nevěděl o tom,že je Bella naživu.

,,Ahoj,Jacobe‘‘pozdravila ho tvrdě.

,,Ty nejsi....Ty jsi...‘‘nedokázal dokončit ani jednu větu.

,,Ano…Nejsem mrtvá…A jsem upír‘‘dořekla to s klidem.

,To ti udělal on?!‘‘zařval a začal se třást.

,,NE!‘‘odpověděla mu Bella. Jacob se ale pořád třásl dál.Byly z něj jen rozmazané šmouhy.V tom se objevily další dvě postavy.Ty ovšem Jacobovi ,,strašně pomohli‘‘ na sebeovládání.

,,Vypadněte!Hned!‘‘zakřičel jsem na Emmetta s Alicí.Ovšem jakmile jsem to dořekl,na mýtině se objevil zbytek vlků a ti se postavili do půlměsíce v bojových pozicích.Jacob se dál,neovladatelně třásl.Byl problém,zachytit slova,která řekl.

,,Vypadněte,nebo za sebe neručím!Vypadněte z tohohle poloostrova!!‘‘.Nemusel to říkat dvakrát.Blesku rychle jsme se otočili a vydali se zpět k domu,jen pro to nejpotřebnější.Já tam skoro nic neměl.Vzal jsem si auto,Bella si sedla vedle mě a vyrazili jsme.I když seděla Alice s Emmettem v druhém autě,vzal jsem mobil a zavolal jí.

,,Ewarde?‘‘zeptala se.

,,Jeďte do Denali za rodinou.My dva s Bellou si musíme promluvit.Přijedeme tam o den nebo o dva déle…‘‘řekl jsem jí.

,,Dobře‘‘souhlasila a po příští zatáčce už za námi žádné žluté porsche nejelo.Bella seděla tiše vedle mě.Čekala,co se bude dít.Věděla,že se budu ptát...Ovšem nechtěl jsem to řešit v autě.Zastavil jsem poblíž jednoho lesa a zaparkoval.Vystoupil jsem z auta a počkal na Bellu,až taky vystoupí...Netrvalo jí to dlouho...Během pár sekund byla u mě.Opatrně se na mě podívala.Nebyl jsem si jistý,jak vypadám já,ale chytil jsem ji za ruku a táhl jí do lesa.Došli jsme k jednomu vyvrácenému stromu,na který se posadila.Sedl jsem si vedle ní a chvíli mlčel.Byla nehybná,jako socha.Čekala,co ze mě vypadne...

,,Myslela jsi vážně ta slova,která jsi mi řekla v lese?‘‘zeptal jsem se.Toto jsem potřeboval vědět.

,,Která slova?‘‘zeptala se.

,,Ta,když jsem tě žádal,abys utekla...‘‘upřesnil jsem jí a díval se do kapradin poblíž nás. Zhluboka se nadechla.

,,Ano. Myslela jsem je vážně‘‘odpověděla.Podíval jsem se na ní.Seděla v tureckém sedu a dívala se na své ruce složené v klíně.

,,Dobře...‘‘začal jsem a poposedl si blíž.,,...To mi stačí‘‘řekl jsem a chytil její obličej do svých rukou.Dívala se mi do očí,stejně tak jako já jí.Mezi námi pořád byla ta hranice strachu a dlouhého odloučení.Ale já jsem ochotný ji zbourat.Nevím jak ona...Naše obličeje se navzájem přibližovaly.Velmi,velmi opatrně a pomalu.Jeden druhému jsme se stále dívali do očí,které se zavřeli,jakmile se naše rty setkali.Zezačátku to byl jen letmý polibek.Naše rty se od sebe odpojily,oči stále zaklesnuté do sebe.Trošku se odtáhla a sledovala opatrně můj výraz.Já to  nevydržel a znovu,hladově si připojil své rty k jejím.Čekal jsem,jestli se neodtáhne,ale to,jak se jí ruce hned zamotaly do mých vlasů mluvilo za vše.Přitáhl jsem si ji k sobě ještě víc,takže jí nezbylo nic jiného,než si na mě sednout obkročmo.Ale to,zdá se,jí vůbec nevadilo.Stále si přitahovala můj obličej ke svému a já dělal to samé.Nevím jak,ale mé ruce zabloudily pod její triko a hladily jí po zádech.Její ruce dělaly to samé.Za chvíli jsme už byli bez triček,ve stále nekončícím polibku.Za chvíli jsem jí vysoukal i z kalhot,které měla na sobě a opatrně ji položil na zem.Za chvíli byly i mé kalhoty někde pryč.

,,Bello,miluju tě‘‘zašeptal jsem jí sladce do ucha ve krátké chvíli,kdy se naše rty odloučily.

,,Taky tě miluju,Edwarde‘‘zašeptala mi nazpátek. Víc toho nestihla,protože se naše rty opět setkaly.Podobně to šlo dál a dál až do konce.Užili jsme si odpoledne plné vášně a toho krásného citu zvaného láska...