Má naději?

Autorka: Dara

11.část - Téměř jistá smrt

Edward:

Vyběhl jsem z domu jako první ještě dřív,než se z toho oba stihli vzpamatovat.Myslel jsem jen na jedno.Musím Bellu zachránit!...Zhluboka jsem se nadechl a nasál vzduch.Ani po setině sekundy jsem se rozběhl směrem k jejímu domu,kde jsem našel to,co jsem hledal.Její pach.Ještě než jsem se stihl znovu hnout,něčí ocelové paže mě chytly a držely na místě.Emmettovy paže...Ani  ne za sekundu u mě stála už i Alice.

,,Edwarde!..‘‘vydechla.,,Edwarde,zadrž!‘‘řekla rychle a dala mi ruce na ramena.

,,Alice,musíme jí zachránit!‘‘bylo to jediné,co jsem ze sebe dostal.Bezvýsledně jsem se pral s Emmetovými pažemi,které ne a ne povolit…

,,Samozřejmě!Ale musíme mít strategii!Nemůžeme tam vtrhnout jen tak!!Musíme si to promyslet!‘‘přemlouvala mě.

,,Co bychom promýšleli?Prostě tam vtrhneme,zachráníme Bellu a utečeme!‘‘opáčil jsem jí mrzutě.

,,Edwarde,to jsi vážně tak naivní??Myslíš,že nás nebudou čekat?!...Co získáš tím,že tam jen vtrhneš?!‘‘křičela na mě.

,,Bellu...‘‘vydechl jsem.

,,Ano,na chvíli!...Chvíli před tím,než tě zabijí!Tebe,i nás!‘‘stále křičela a rozmachovala pažemi.Chvíli bylo ticho...Naštvaně jsme se na sebe dívali.Alice si dala ruce do pasu a propalovala mě očima...

,,Má pravdu,Edwarde...‘‘vložil se do toho po chvíli Emmett,soucitným hlasem.Logika na mě platila a já se pomalu přestával prát s Emmettovým sevřením.

,,Díky...‘‘zašeptala Alice a hned začínala vymýšlet plán...

Ani ne za půl minuty jsme byli domluvení.Rozdělíme se.Budu jim číst myšlenky.Pokud nikdo z nás nenarazí na Bellu,sejdeme se před vesnicí.Zrovna teď jsme se čím dál tím víc blížili k hranici.Pár metrů před ní jsme zastavili...Jen ze zvyku...Pak jsme udělali pár opatrných kroků,dokud jsme nebyli na druhé straně.Kývl jsem na ně a sám se vydal do lesa napravo od nás...Běžel jsem mezi stromy a poslouchal  Aliciny a Emmettovy myšlenky.Ale nic jiného,kromě zelených stromů jsem v jejich myšlenkách neviděl...

Po další nekonečné minutě jsem konečně narazil na její stopu.Ještě u ní nebyli vlkodlaci...Zrychlil jsem tempo a běžel po její stopě.Ze stromů odkapávaly kapičky vody.Nejspíš nad námi muselo pršet...Po nějakých dvou kilometrech jsem ji konečně spatřil.Stála přímo přede mnou.Několik málo stovek metrů...Vyrazil jsem,abych byl co nejdříve u ní...

,,Bello!‘‘zavolal jsem,když jsem byl od ní asi padesát metrů a přešel do normálního lidského běhu.Otočila se a na tváři se jí zračila úleva…Usmála se...Ona...se...na...mě...směje???...Měl jsem pocit,že se tu rozplynu jako pára nad hrncem...Pokusil jsem se jí úsměv oplatit...Z této úžasné chvíle mě vytrhla až vzpomínka na to,kde právě jsme a proč tu jsme.

,,Belo,musíme pryč‘‘zašeptal jsem směrem k ní,zrovna když jsem spatřil rudohnědého vlka s vyceněnými tesáky,kterého jsem právě spatřil mezi stromy...