Má naději?

Autorka: Dara

1.část

Děj se odehrává po začátku Nového měsíce. Po tom, co Edward Bellu opustí. Příjemnou četbu :)

Bella:

,,Okamžitě mě pusťte!‘‘křičela jsem,co mi síly stačily.Ale marně.Proti upírům toho moc nenaděláte…A už vůbec se neubráníte...Vláčeli mě lesem.Byla tma jako v ranci.Odhadovala jsem,že mohlo být kolem půlnoci.Spokojeně jsem spala,když jsem najednou uslyšela něčí kroky v pokoji.No...Nedá se říct spokojeně...Od té doby,co je on pryč jsem nespala dobře.Každou noc jsem se probudila zpocená, uprostřed noci.Zdály se mi noční můry.Hlavně se mi myšlenky točily stále okolo 13.září loňského roku.Myslela jsem,že v mém pokoji bude Edward,ale mýlila jsem se.Vyslovit jeho jméno i v duchu mě neuvěřitelně bolelo.Už to byly 4 měsíce,co odjel.Odjel a nechal mě tu samotnou.Vyrval mé srdce z hrudi a vzal si ho s sebou.Místo srdce jsem v sobě měla obrovskou černou díru.Jasně,bylo mi divné,že by se Edward vrátil,ale i tak jsem doufala.Ale co mi to bylo platné,když se v mém pokoji objevila upírka,kterou jsem neznala?...Ano,věděla jsem,že v mém pokoji někdo je.Doufala jsem,že Edward.To,že by se u mě v pokoji objevila cizí upírka mě ani nenapadlo.Ale byla to pravda.Měla jsem zavřené oči,když mi někdo dal svou studenou ruku na pusu a dokonale ji uzamkl,abych nemohla promluvit jediné slovo.Natož křičet.S trhnutím jsem otevřela oči a uviděla ji.To,že jsem měla v pokoji upírku by mě tolik nevylekalo...Až na to,...Až na to,že její duhovky byly černé.A po okrajích rudé.Bylo mi jasné,že tato upírka se nebude živit zvířecí krví,jako...Oni...Nejdřív jsem se bála,že mě zabije.Mě nebo Charlieho,ale když mi řekla,abych se oblékla,trochu se mi ulevilo.Ale i tak jsem se klepala strachy.Radši jsem neodporovala a vzala na sebe to první,co jsem našla.Hned,jakmile jsem na sebe naházela všechny možné věci mě popadla a vyskočila se mnou z okna.Váhala jsem,jestli mám mezitím volat o pomoc.Třeba by se mi podařilo vzbudit Charlieho,ale ten by proti nim nic nenadělal.Stejně,jako já.Ale tuto variantu jsem ihned zahnala,protože pak by mohli Charlieho zabít a mě taky.Aspoň trochu oddálím svou smrt.Ostatně...Kvůli čemu jinému by tu byli?A i kdybych křičela,posledních pár měsíců křičím v noci pořád,takže je na to Charlie už zvyklý,takže by se možná ani neobtěžoval přijít ke mně do pokoje...

,,No tak,Bello.Nekřič.Ať nevyplašíš lesní zvěř...‘‘smál se jeden další upír,který čekal pod oknem,když mě vedli lesem neznámo kam.Pod mým oknem na mě čekalo asi něco kolem 5ti upírů.Bezmocně jsem se snažila vymanit z náruče jednoho z upírů,který mě nesl,ale bohužel bezvýsledně.Jen mi vrtalo hlavou,jak mohou znát mé jméno.Vždyť ani já je neznám…

,,Lesní zvěř utíká už před vámi,když vás ucítí,ne přede mnou!‘‘zařvala jsem na něj hystericky.

,,Ano,to máš pravdu…Ale zanedlouho budou utíkat i před tebou,když tě ucítí.‘‘řekl mi ten,co na mě mluvil i předtím s úsměvem.Nepoznala bych,že to byl úsměv.V té tmě jsem skoro nic neviděla,ale zahlédla jsem jeho blesknoucí se zuby,takže předpokládám,že to byl úsměv.Jak jsem předpokládala,byl to jejich vůdce.Byl poněkud starší,ale opravdu jsem si v té tmě nebyla jistá.Nebyla jsem si jistá ani tím,kam mě vedou.Dokud jsem opět nespatřila ten monumentální dřevěný dům na jedné louce,na které rostly cedry.Dům,který byl ještě před půl rokem obydlený.Dům,kde žili Cullenovi.Rodina,do které jsem tak moc chtěla patřit.Rodina,která pro mě asi už neexistuje a pro kterou už asi ani já neexistuji.Rodina,která mě tu nechala...Vidět toto místo bylo pro mě stejně těžké,jako přežívání těch prvních pár týdnů po jejich odjezdu.Bylo to jako kdyby mi rvali z hrudi ty kousíčky srdce,které mi tam ještě zbyly.Jestli mi tam vůbec ještě nějaké zbyly...Ten upír,co mě nesl celou cestu se mnou šel až dovnitř.Další byl před námi a strhl z bílé pohovky bílé prostěradlo,abychom si na něj mohli sednout.Bílá prostěradla byla skoro všude.Ale během chvilky je ten upír všechny strhl,takže to tu vypadalo jako předtím.Potom ta upírka,která byla u mě v pokoji rozsvítila,takže jsem si je mohla prohlédnout pořádně.Byli opravdu krásní.Byli tu dvě ženy a tři muži.Jedna byla vyzývavě oblečená,druhá vypadala víc,jako teenager.Dále tu byli dva mladí upíři a jeden starý.Předpokládám,že to byl ten,co na mě mluvil.Jejich vůdce.Já jsem seděla na pohovce a ten jejich vůdce si sedl naproti mně do křesla.Ostatní stáli za ním.Bála jsem se.Očima jsem se dívala na každého z nich,nebo jsem očima bloudila po místnosti.K mé smůle jsem měla výhled na piano.Jeho piano.Piano,kde mi hrával moji ukolébavku,kterou pro mě sám složil...Díra v mé hrudi se opět ozvala,takže jsem si musela dát ruce kolem hrudi.Nechtěla jsem opět zůstat v klubíčku a plakat,jak jsem to dělávala,když jsem byla sama.Jen hlasité ,,Ehm ehm‘‘ mě vytrhlo z mého toku myšlenek a já se otočila za směrem toho hlasu.Všech pět párů upířích očí na mě hledělo.Těkala jsem očima od jednoho ke druhému.Všichni měli černé,hladové oči.Živili se lidskou krví,to se dalo poznat.

,,Bello,‘‘oslovil mne ten starý.Podívala jsem se na něj,ale nic jsem neodpověděla.Byla jsem tak vyděšená,že jsem nebyla schopna ze sebe vydat jedinou hlásku.Když viděl,že se ode mě odpovědi nedočká,pokračoval.

,,Dovol,abych nás představil...Mé jméno je Aro...Aro Volturi...‘‘řekl a čekal na mou reakci.Jakmile vyslovil své jméno,škubla jsem sebou.Volturi.Toto jméno jsem si pamatovala.Edward mi říkal,než odjel,že je to upíří královská rodina,která žije v Itálii…Ale tak proč tu jsou a vzali mě sem?Asi ne na přátelské popovídání...Asi si všiml mého výrazu.

,,Víš,kdo jsme?‘‘ptal se udiveně.Nebyla jsem si stále jistá svým hlasem,tak jsem jenom kývla.Tázavě zvedl jedno obočí.

,,Upíří královská rodina.Jste z Itálie.Nic víc nevím...‘‘řekla jsem.Hlas se mi stále třásl,ale nebylo to tak hrozné,jak jsem čekala.

,,Správně,Bello.Jsme z Itálie.Napravujeme všechny chyby,kterých se upíři dopustili.Trestáme ty,kteří se neřídí pravidly.Napravujeme zločiny...‘‘upřesnil.Teď jsem to byla já,kdo zvedl jedno obočí na důkaz toho,že je mimo.

,,A tady se stal zločin,Bello.Byl porušen příkaz...‘‘vysvětlil mi.

,,Jaký příkaz?A co to má co dělat se mnou?‘‘ptala jsem se.

,,Víš.Upíři mají různá pravidla.Ale hlavní pravidlo je to,neprozradit,kdo jsme.Žádná lidská bytost o nás nesmí vědět.Edward udělal tu chybu,že ti pověděl o našem druhu…‘‘řekl mi.Já jsem sebrala veškerou svou sílu,abych řekla jeho jméno nahlas.

,,Edward…Žádnou chybu neudělal!!Já na to,že je upír přišla sama!Jeho za nic neviňte!‘‘řekla jsem mu.

,,Ano..Vím,že jsi na to přišla sama,Bello.Edwardovi nic neudělám,pokud to nebude tvé výslovné přání.Ale my tu jsme od toho,abychom napravili tu chybu.‘‘řekl mi na to.

,,Jak?Jak ji chcete napravit?‘‘ptala jsem se.

,,Jak už jsem ti řekl.Nikdo z lidí o nás nesmí vědět.Takže řešení je to,buďto tě zabít,nebo tě změnit v jednu z nás.‘‘odpověděl mi.Při konci jeho řeči mi přeběhl mráz po zádech...Rozechvěla jsem se.Nebylo to zimou,ale strachem.On to poznal a řekl.

,,Nemusíš se ničeho bát.Je to jen na tobě.Ale myslím,že ty bys byla pro náš druh velice zajímavá...‘‘řekl.

,,Jak o mě vůbec víte?‘‘dožadovala jsem se odpovědi.

,,Oh,to je dlouhá historie,Bello…‘‘řekl a snažil se z toho vykroutit.Já stále čekala,dožadujíc se odpovědi.

,,No..Předpokládám,že ti Edward vyprávěl o Carlisleově historii…‘‘začal.Já jen kývla na souhlas.

,,No...Jak jistě víš,Carlisle hodně cestoval.A jednou ,,zabloudil‘‘ i k nám do Volterry.Stali jsme se přáteli.Chvíli u nás pobýval,ale naše názory na ,,jídlo‘‘ nás rozdělili.Ale i tak jsme zůstali v kontaktu...‘‘řekl.Já jsem si vzpomněla na ten obraz v Carlisleově pracovně.Ti 4 bohové na balkóně.Jeden z nich Carlisle.Docela jsem si ten obraz pamatovala.Podívala jsem se na Ara a rozpoznala dalšího muže na obrazu...Mluvil pravdu...

,,Aha‘‘bylo to jediné,co jsem ze sebe dokázala dostat.

,,No…A Carlisle mi psal,že se Edward zamiloval do tebe.Do křehkého člověka.Popisoval nám váš vztah a my si uvědomili,že tě musel opravdu hodně milovat...‘‘řekl.

,,Kdyby mě miloval,neopustil by mě!‘‘řekla jsem mu na to.Mluvit na toto téma mě hodně bolelo...

,,To bych si nebyl tak jistý.Víš,Carlisle mi říkal,že to Edward zvažoval od tvých narozenin.Bylo to pro něj prý nejtěžší rozhodnutí.Ale rozhodl se,že odejde,aby ti nějak neublížil...Prý je teď z něj žijící troska...No ale zpět k věci.Jakmile jsme se dozvěděli,že Cullenovi odjeli,daly se věci do pohybu.Věděli jsme,že někde tady žije člověk,který o nás ví skoro všechno.Proto jsme chvíli uvažovali a rozhodli se jednat.No a teď jsme tady.‘‘řekl mi.Já se opřela o opěrku sedačky a zakroutila hlavou,abych si přebrala myšlenky.

,,Bello,Carlisle mi říkal,že jsi imunní vůči některým darům...Přijde mi to fantastické!Chci se tě zeptat,jestli bychom si tě nemohli prozkoušet...‘‘řekl a díval se na mě.Chvíli jsem to zvažovala,ale potom jsem jen lhostejně pokrčila rameny.Aro ke mě natáhl ruku a poprosil mne,abych mu jí také podala.Jeho ruka byla studená jako led,ale tvrdá,jako skála.Ostatně jako u všech upírů.Chvíli se na něco soustředil a potom řekl jen ,,Prostě fantastické‘‘ nebo tak něco.Potom spustil svou ruku a díval se na mě.Já si svou ruku dala zpátky do klína a čekala,co se bude dít dál.Potom Aro pohédl na jednu z upírek.Na tu,která byla u mě v pokoji.

,,Jane...Zkus to‘‘nabádal ji.Stejně jako předtím Aro,Jane se na mě upřeně dívala,ale potom jen pokrčila rameny.

,,Nic‘‘řekla zklamaně.

,,Úžasné‘‘řekl Aro.

,,Ehm,Bello.Málem bych zapomněl.Tohle je Jane.Tohle Heidi.Heidi má na starosti náš ,,jídelníček‘‘.Jezdí na zájezdy a vždy nám přiveze plný autobus lidí…‘‘řekl a usmál se.Mě to přišlo spíš nechutné.Ale Aro pokračoval.

,,Jinak tohle jsou Felix a Demetri.Moji přátelé a stráže.‘‘upřesnil.Já jen kývla.Ani mě to nezajímalo,abych pravdu řekla.

,,A Carlisle říkal---‚‘‘chtěl pokračovat,než jsemeho přerušila.

,,Víte co?!Mě je jedno,co Carlisle říkal!CO tady budete ještě dál rozpitvávat?!Budete mi stále připomínat tu rodinu,do ktré jsem tak moc chtěla patřit?!Víte,jak je to pro mne neuvěřitelně těžké?!Hádám,že o tom,že jste tady Carlisle neví,hm??Myslím si,že kdyby o tom věděl,radši by se všichni vrátili a zastavili by vás!A už mi prosímvás neříkejte tyhle kecy o tom,jak mě Edward miloval!Já si myslím svoje a to je to,že kdyby mě opravdu miloval,neopustil by mne!Takže už mi dejte ksakru pokoj!!!‘‘začala jsem ječet,protože už jsem toho měla po krk.Aro nic neříkal,tvářil se zahanbeně.Ale Jane se na mě  nepřátelsky dívala a vrčela...Já se třásla jako osika a zavrtala jsem se ještě víc do sedačky.

,,No tak,klid..‘‘přerušil to Aro.

,,Bello,máš pravdu.Ano,Carlisle o tom neví.A když budeme mít štěstí,tak se to ani nedozví…‘‘řekl.Začala se odhalovat ta jeho špatná stránka.Určitě se musel moc snažit,aby hrál to svoje divadýlko bez chyb.

,,Takže se tě musím zeptat...Smrt,nebo přeměna v upíra?‘‘ptal se.

,,Není to totéž?!‘‘sykla jsem na něj.

,,Není!‘‘vykřikla Jane.

,,Jane,klid.Vím,Bello,je to na tebe moc hrr...Necháme ti zbytek noci na přemýšlení.Ráno chci slyšet tvůj verdikt.‘‘řekl.Ještě,než jsem stihla něco říct,vstal a všichni odcházeli se slovy:

,,Necháme ti soukromí.Ale prosím,neopouštěj tento dům‘‘ a odešli.To mi to dělají naschvál?Zůstat tady?Nevědí,jak je těžké tu být...Ale co nadělám...Myslím,že tato noc bude nejdelší v mém životě.V mém lidském životě...Dosavadním životě,který možná skončí,nebo bude pokračovat...