Lui, Lamia
Autorka: Anika
Vzkaz pro čtenáře týhletý povídečky – doufám, že líbí a líbit bude.
Poslední dobou se mírně ztrácím v ostatních povídkách a pak sama nejsem
schopná něco vymyslet 8) Pěkné krátké počteníčko přeje Anika
6. Přátelé
Bella:
Po druhé hodině už jsem to nevydržela a vytáhla jsem si
svůj rozvrh, abych ho porovnala s Edwardovým. Byl naprosto stejný!
Každičký den, všechny hodiny společné! V tuhle chvíli byste nenašli
šťastnějšího človíčka, než jsem já. Po čtvrté hodině mě-nás čekal oběd.
Když jsem byla u pultu, padl mi pohled na stůl stojící v rohu místnosti.
Otevřela jsem pusu úžasem. Ty lidi, co tam seděli, byli… nadpozemsky
krásí, nevím, jak jinak to vyjádřit. Nebyla jsem jediná, kdo zíral,
Edward na tom byl úplně stejně. Pocítila jsem osten žárlivosti, když
jsem se zaměřila na blondýnku. Vypadal jako taková ta modelka z obálek
módních časopisů, každej kluk po ní musel slintat. Takže by měl i Edward
a to mě štvalo nejvíc. Není tvůj! Jste jen přátelé!!!!
připomínala jsem si. U stolu seděl ještě svalovec, ze kterého šel vážně
strach, nějaký blonďák a dívka s nakrátko střiženými vlasy. Byla dost
maličká, vypadala jako skřítek, hlavně v porovnání s tím obrem.
Zakroutila jsem hlavou, abych zaplašila tyhle myšlenky a zamířila
k volnému stolu, Edward se mnou. Někdo mi zaklepal na rameno. Otočila
jsem se a málem spadla ze židle leknutím. Stál tam snad dvoumetrový kluk
se slušnou hordou svalů, skoro jako… to je jedno. Arogantně se usmíval.
„Čau kotě, já jsem Carl. Ty seš Isabella viď?“ Promluvil hlubokým
hlasem. Vyvalila jsem na něj oči a zároveň jsem měla chuť mu jednu
vrazit. „Jo, jsem. A co má být?“ zeptala jsem se drze. Divím, se, kde se
ve mně bere ta odvaha. Carl hodil vražedný pohled na Edwarda a pak se
zase podíval na mě. „Mohli bysme si někam vyrazit“navrhl, ale znělo to
spíš jako rozkaz, než jako nabídka. „Ne. To tedy nemohli“ odvětila jsem
chladně a začala jsem se zase věnovat jídlu. Edward na mě ohromeně
zíral, stejně tak jako celá jídelna. „CO?“ zeptala jsem se nechápavě.
Jen zavrtěl hlavou a taky se pustil do jídla. Periferním viděním jsem
zahlédla, jak ta drobná černovláska zavrtěla hlavou a začala něco
povídat ostatním.
Pak nás ještě čekal tělocvik a matika. Kupodivu jsem to
i přežila. O matematice nesedím sama, sedím s Alicí – to je ten skřítek.
Představila mi všechny členy její rodiny – byli adoptovaní, Ten obr se
jmenoval Emmett, blondýna byla Rosalie a ten poslední se jmenoval Jasper
– jak bylo poznat z tónu, kterým o něm mluvila, ho měla moc ráda.
Chodili spolu. Nezavrhovala jsem to, i když mi to přišlo trochu divné.
Taky jsem se dozvěděla, že ten kluk, co mě obtěžoval při obědě, se
jmenuje celým jménem Carl Stark – velmi příhodné jméno – a všichni se ho
tady bojí. Hups! Tahle hodina uběhla až moc rychle. Edward na mě čekal u
dveří, pak mě hodil domů. Nechtělo se mi s ním ještě loučit, bylo mi
s ním dobře, možná víc, než by mělo. Dostala jsem spásný nápad. „Nechceš
se podívat na tu biologii?“ vyhrkla jsem, než jsem si to stihla pořádně
rozmyslet. „Ty máš teď čas?“ „Jo, až do… večera“ přiznala jsem. „To by
bylo úžasný“ vylítlo mu z pusy a pak zrudnul, jako by řekl něco
špatného. Mě to špatné nepřipadalo, naopak se mi líbilo, zase až moc,
řekla bych…
Edward:
S Bellou čas utíkal velmi rychle. Jen snad matematika
byla trochu delší, nabyla totiž přímo se mnou. Seděla s holkou, co jsem
zahlédl v jídelně. Seděla předtím vedle nějakého blonďáka, svalovce a
ještě nějaké na první pohled nafoukané blondýnky. Určitě po ní všichni
kluci šíleli, ale to nebyl můj případ. Nějakou fiflenu, co jí nezajímá
nic jiného, než aby si nezničila make-up, jsem vážně nestál. Já stál o
někoho úplně jiného, někoho, komu se její krása nemohla rovnat, i kdyby
se snažila sebevíc. Bella. Bez protestů se nechala odvézt domů. Nechtělo
se mi ukončit tenhle společný den. „Nechceš se podívat na tu biologii?“
vyhrkla, když vystupovala. JOOOO. „Ty máš teď čas?“ „Jo, až
do…večera“ odpověděla. „To by bylo úžasný“ vypálil jsem, než jsem si to
stihl rozmyslet. Ježiš Edwarde ty seš případ… Cítil jsem, jak
rudnu, ale radši jsem to přešel. Zaparkoval jsem na příjezdové cestě,
Bella už odemykala dům. Opatrně jsem vstoupil, zasmála se tomu. „Žádný
příšery tu neschovávám!“ dobírala si mě. To sice asi ne, ale je to
tvůj dům, tvoje soukromí, o které až příliš stojím… „Chceš něco
k pití?“ zeptala se zdvořile. Jen jsem zavrtěl hlavou. Zamířila po
schodech nahoru. Zastavil jsem se. „Nebo můžem zůstat v kuchyni, jestli
chceš….“ vyhrkla, když si všimla mých rozpaků. NE! Chci vidět tvůj
pokoj… prosíííím! Zamířil jsem za ní, usmála se. Otevřela dveře do
pokoje a pokynula, abych si sednul na zem. „Možná, že jsme přece jen
měli zůstat dole, tam je aspoň stůl…“ poznamenala, ale nevypadala
přesvědčivě. Sledoval jsem každičký její pohyb, nemohl jsem si pomoct,
prostě mě uchvátila. Sedla si naproti mně a vytáhla sešit. Začala
vysvětlovat, ale já nedokázal vnímat, co říká. „Edwarde?“ zamávala mi
rukou před očima. Omámeně jsem zamrkal. „Cože?“ zeptal jsem se zmateně.
Povzdechla si. „Posloucháš mě vůbec?“ zeptala se poraženecky. Ne,
neposlouchám. Topím se v tvých krásných očích. A pak jsem to udělal.
Věděl jsem, že jednou neodolám, ale nečekal jsem, že to bude tak brzy.
Pomalu jsem se k ní naklonil a lehce přitiskl svoje rty na její. Byl to
nádherný pocit. Ale pak myšlenky dostihly mé činy. Zničil jsem naše
přátelství. Teď se odtáhne a už mě nikdy nebude chtít vidět.
Bella:
„Edwarde?“ zamávala jsem mu dlaní před očima, aby
se vzpamatoval. Zamrkal. „Cože?“ zněl zmateně. Na co proboha myslí?
Povzdechla jsem si. „Posloucháš mě vůbec?“ zeptala jsem se. Nic neříkal,
ale pomalu se ke mně nakláněl. Neuvědomila jsem si, že jsme u sebe byli
tak blízko, než překonal tu malou mezeru a naše rty se spojily. V břiše
mi poletovalo tisíce drobných motýlků. Ten polibek byl malý, opatrný.
Kousek jsem se odtáhla. „Bello…já-“ nejspíš se chtěl omluvit, ale to
jsem mu nemohla dovolit. Oplatila jsem mu polibek. Tentokrát se po
chvíli vzdálil on. Na tváři měl ten nejblaženější výraz, jaký jsem kdy
viděla, v očích mu hrálo tisíce jiskřiček a usmíval se. A jsem si jistá,
že já se tvářila úplně stejně.
A potom jeden z nich
překročil hranice,
neboť toho druhého
miloval velice…
