Lui, Lamia

Autorka: Anika

5. Téměř a úplně poprvé v nové škole

Bella:

                Ozvalo se pronikavé pípání. Otráveně jsem budík vypnula a převalila na druhý bok. Táta zaklepal. „Bell? Jsi vzhůru? Už je čas vstávat!“ „Jasně tati!“ zavolala jsem mu nazpátek. Neochotně jsem se vyhrabala z postele a oblékla si svoje oblíbené modré tričko – něco na zlepšení nálady být musí! Sešla jsem schody pomalu, zaprvé proto, že noha ještě trochu bolela a zadruhé jsem nechtěla riskovat, že se zase natáhnu. „Brý ránko“ zahlaholil Charlie s plnou pusou. Na stole na mě čekala snídaně. „Páni! Čemu za to vděčím?“ podivila jsem se. „Tomu, že ses mi vrátila živá“ odpověděl a v jeho hlase byl dost slyšet sarkasmus. „Díky.“ „Nemáš zač. Já musim letět. Ahoj večer!“ zavolal už na půl cestě ke dveřím. „Ahoj“ zakřičela jsem, ale určitě mě neslyšel, protože jsem zaslechla motor.  Rychle jsem dojedla a upalovala se aspoň trochu upravit. Strávila jsem před zrcadlem čtvrt hodiny, ale stejně to nemělo žádný efekt. Bleskově jsem si vyčistila zuby a vyrazila do školy. Nebylo to zrovna nejblíž, tak půl hodiny cesty. Pěšky. Ach jo, já snad začnu jezdit autobusem. Byla jsem tak na půl cesty, když vedle mě zastavil stříbrný mercedes. Otevřely se dveře spolujezdce a já ohromeně zírala na řidiče. „Nechceš svézt?“ zeptal se mě Edward s andělským úsměvem na tváři. No odmítli byste? Já rozhodně ne. „Ehm, jestli můžu…“ vykoktala jsem. Rozesmál se a já poslušně nastoupila. „Myslíš, že bych ti zastavoval, kdybys nemohla?“ dobíral si mě, když se přestal smát. Pokrčila jsem rameny, což u něj vyvolalo další záchvat smíchu. „Hezké auto“ poznamenala jsem. „Dárek k sedmnáctinám“ přiznal. Vykulila jsem oči. „Od koho proboha?“ „Od táty, penzion zrovna hodně prosperoval…“ vysvětlil mi. Pak bylo ticho. Dojeli jsme ke škole. „Jsme tu brzo“ došlo mi. Vystoupil a já marně hledala páčku, kterou bych otevřela dveře. Zaklela jsem, Edward mi je galantně otevřel. Všichni zůstali zírat. Tentokrát jsem zasténala. Edward se jen uchechtnul. „Musím do přijímací kanceláře, proto jsem jel dřív… doprovodila bys mě?“ zeptal se nejistě. Tomu jsem se uchechtla zase já. „Něco málo ti dlužím…“ -zatvářil se dotčeně -  „ale doprovodila bych tě i tak“ dodala jsem. To mu na tváři vykouzlilo úsměv, ze kterého se mi - jak jinak – podlamovaly kolena. Jít po chodbě bylo peklo, všichni pořád čučeli s otevřenou pusou jak pitomci. Vešli jsme do kanceláře a já si oddechla, od otravných pohledů si aspoň na chvíli pokoj. Edward se představil a dostal rozvrh, papír, který mají podepsat učitelé atd. Musela jsem se usmát, před pěti dny jsem zažila to samé… „Snad ti nevadí pozornost?“ škádlil mě Edward a podržel mi dveře. Dloubla jsem ho do žeber. „To asi znamená ano“ nepřestával a já zakoulela očima. „Co máš první hodinu?“ zeptala jsem se, doufajíc, že má… „Biologii“ odpověděl trochu zděšeně. JO! Pochopitelně jí mám taky a navíc sedím sama… Edward si všiml mého nadšení. „Ty taky?“ zeptal se ohromeně a myslím, že jsem zaslechla i radost. Přikývla jsem. Sice jsem se ještě moc nevyznala, ale na hodinu jsme kupodivu dorazili včas. Edward automaticky zakotvil u mojí lavice. „S kým sedíš?“ zajímal se. Usmála jsem se. „Sama. Jako jediná“ dodala jsem ještě. Než stihl zareagovat, vstoupil do místnosti učitel, asi tak půl vteřiny na to zazvonilo. „Á pan Masen. Sednete si vedle slečny Swanové, třetí lavice u okna“ odbyl ho. Musela jsem se hodně držet, abych nevyprskla smíchy, protože Edward mě zná a bylo to jediné volné místo ve třídě, takže by to došlo snad i mentálně retardovanému. A to Edward rozhodně nebyl. Všiml si, jak se snažím potlačit smích a já zase viděla, že se snaží o totéž. „Takže, nejspíš by se vám hodilo, abyste dávali pozor, protože ve středu z toho děláme laborky“ poradil nám učitel a ušklíbl se. Edward vedle mě tiše zasténal. „Co je?“ zajímala jsem se. „Uvidíš“ odvětil temně. Víc jsme spolu nemluvili, snažili jsme se soustředit na výklad. Uteklo to až příliš rychle. „Máš tušení, co to dneska plácal?“ zeptal se Edward těsně po zvonění. Biologie mi nikdy nedělala problém, navíc jsme tohle už brali. „Jo, celkem jo.“ „Ehm, totiž… myslíš, že bys… mi to… mohla někdy vysvětlit?“ vymáčnul ze sebe a sklopil zrak. On mě žádá o doučování? ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ. Jupí! Jo, jo, jo! „Jasně, není problém“ vypadlo ze mě nakonec a snažila jsem se nedat najevo svojí nezkrotnout radost. Stejně si jí všimnul, ale snažil se to ignorovat. „Co máš teď?“ zajímalo mě, hrozně jsem si přála, abychom měli zase společnou hodinu. „Angličtinu, učebna číslo tři“ četl z rozvrhu a já měla chuť začít si pískat. „Tak pojď, ukážu ti, kde to je. Možná tam i zůstanu…“ řekla jsem se smíchem. Zdálo se mi, nebo se mu rozzářily oči?

Edward:

                „Edwarde vstávej!“ třásl se mnou táta. „No, jo. Vždyť už se hrabu…“ zabrblal jsem nevrle. Podíval jsem se na budík, bylo šest. Jak já nesnáším, že budu muset jezdit takovou dálku! Hlavně to vstávání bude úděsný… Hodil jsem na sebe první věci, které mi padly pod ruku a loudal se do kuchyně. „Takhle to nestihneš!“ posmívala se Kate. Kde proboha bere tu energii? „A ani já, když jsme u toho!“ rozčilovala se. Přešel jsem k ní a rozcuchal jí pečlivě učesané vlasy. „Héééj!“ ohradila se. „Znáš pravidlo ne? Drž pusu zavřenou a nic se ti nestane“ připomněl jsem jí. „Ale mě nikdo nemůže vidět!“ panikařila a vyběhla nahoru. Tyhle puberťačky. Naházel jsem do sebe snídani a odšoural se do koupelny. Do zrcadla jsem se radši moc nedíval, jen jsem si rychle vyčistil zuby. „Tak kde seš?!“ křičela na mě moje mladší sestřička z verandy. Jednou se z ní zblázním. „To je dost!“ postěžovala si, když jsem na sebe házel svoje oblíbené tenisky. Protočil jsem oči. Vystřelila ze dveří a neustále měla poznámky. Radši jsem jel co nejrychleji, abych se jí co nejdřív zbavil. „Měj se“ vyplázla na mě jazyk, když vystupovala. „Nazdar!“ div jsem na ní nezavrčel. Pak už jsem pomaleji, musel jsem dávat velký pozor na cestu, abych nezabloudil. Ale v tomhle mimiměstečku to nebylo ani pořádně možné. Po kraji silnice si to šinula… Bella? Měl jsem pocit, že se začnu radostí nadskakovat na sedadle. Zabrzdil jsem u ní a otevřel jí dveře spolujezdce. „Nechceš svézt?“ zeptal jsem se jí  a doufal, že neodmítne, to by byla podpásovka. Vypadala překvapeně. „Ehm, jestli můžu…“ vykoktala nejistě. To mě rozesmálo – ona může vždycky. Ale to bych jí asi říkat neměl… Jenom přátelé Edwarde! Nic víc!!! Nastoupila. „Myslíš, že bych ti zastavoval, kdybys nemohla?“ zeptal jsem se jí pobaveně. Pokrčila rameny, vypadal, že si vážně není jistá. Zase mě rozesmála. Je možné, aby byla slunce a anděl zároveň? Pro mě určitě. „Hezké auto“ poznamenala. „Dárek k sedmnáctinám“ přiznal jsem se. Vykulila oči. „Od koho proboha?“ ptala se šokovaně. „Od táty, penzion zrovna prosperoval“ vysvětlil jsem. Pak už nic neříkala. Měl bych se dívat na silnici, ale já nedokázal odtrnout pohled od Belly. Mohl jsem jen doufat, že si toho nevšimla. V duchu jsem si zase zanadával. Jenom kamarádi! „Jsme tu brzo“ vyhrkla, když jsme dojeli ke škole. Jen jsem přikývl a vystupoval z auta. Belle to nešlo, nemohla najít otevírání. Stisknul jsem rty k sobě, snažíc se nesmát a otevřel jsem jí z venku. Všechny pohledy se stočily na nás, zasténala. Nešlo se nezasmát, tentokrát už ne. „Musím do přijímací kanceláře, proto jsem jel dřív… doprovodila bys mě?“ zeptal jsem se, opět naprosto napnutý co odpoví. „Něco málo ti dlužím…“ dělala to jenom kvůli tomu? To mě zklamalo. „Ale doprovodila bych tě i tak“ dodala a já se neubránil blaženému úsměvu. Vypadala trochu, jako by dostala po hlavě palicí. „Dobrý den, jsem Edward Masen, nový-“ „Jistě. Tady máte rozvrh, plánek školy a tenhle papír necháte podepsat učiteli a potom mi ho donesete zpátky ano? Hezký den!“ zavolala ještě, když už jsem byl na půl cesty u dveří. Ani na chodbě jsme se nevyhnuli zvědavým pohledům, připadal jsem si jak pod mikroskopem. Bella se pořád ošívala. „Snad ti nevadí pozornost?“ neodpustil jsem si poznámku a ona mě na oplátku dloubla do žeber. KAMARÁDSKÉ. Snažil jsem se o totéž. „To asi znamená ano.“ Odpovědí mi bylo zakoulení jejích nádherných čokoládových očí. „Co máš první hodinu?“ změnila téma. To není špatný nápad podívat se…  Biologie. Do háje! Tak to to začíná skvěle. Biologie mi nikdy nešla a tady určitě budou napřed. „Biologii“ informoval jsem jí, nesnažíc se skrýt své zděšení. Na tváři se jí objevil široký úsměv. Počkat. Že by… „Ty taky?“ zeptal jsem se jí. Přikývla a nejistě zamířila k nějaké učebně. Sedla si do lavice a já k ní. Zatím, než mě vystřídá bůhví kdo. „S kým sedíš?“ zajímalo mě. Oči se jí rozzářily. „Sama. Jako jediná“ vypadala spokojeně. Já vedle ní budu sedět? Vedle Belly? To bude velké zpříjemnění jinak příšerných hodin biologie. Na druhou stranu, jak se asi tak budu soustředit?! Zazvonilo a já zamířil ke katedře, aby mě učitel pak poslal na úplně stejné místo. „Á pan Masen. Sednete si vedle slečny Swanové, třetí lavice u okna“ odbyl mě. Málem jsem vyprskl smíchy. Já nebudu stát v rohu? Nepovídejte. Bella měla stejnou snahu jako já. „Takže, nejspíš by se vám hodilo, abyste dávali pozor, protože ve středu z toho děláme laborky“ řekl učitel škodolibě. Zasténal jsem. To né! Hlavně ne laborky! „Co je?“ zajímala se Bella. „Uvidíš“ zabrblal jsem. Pak už nemluvil, snažil jsem se sledovat výklad. Mojí snahu ovšem dost hatila osoba vedle mě. Přesně jak jsem předpokládal. Copak to jde, soustředit se, když vedle vás sedí někdo takový, jako je Bell? Zazvonilo. Už? „Máš tušení, co to dneska plácal?“ zeptal jsem se Belly. „Jo, celkem jo.“ Co teď? Když to je tak… „Ehm, totiž… myslíš, že bys… mi to… mohla někdy vysvětlit?“ dostal jsem ze sebe a očima upřeně sledoval podlahu. „Jasně, není problém“ vyhrkla a znělo to radostně. Měla radost z toho, že má navrch? Ale no tak! Nemohl jsem uvěřit, že jsem nad něčím takovým uvažoval. Ona taková nebyla. Byla milá, ochotná, krásná… dokonalá. „Co máš teď?“ zajímalo jí. „Angličtinu, učebna číslo tři“ předčítal jsem z rozvrhu a jí se zase na tváři usadil úsměv. „Tak pojď, ukážu ti, kde to je. Možná tam i zůstanu…“ Další společná hodina? JUPÍ!!!!!!!!!!!!! Nemohl jsem si být jistý, ale vypadalo to, že má opravdu radost. Ale byl jsem si jistý, že jestli ji má, tak je to jen zlomek z toho, jaké štěstí zalilo mě.