Lui, Lamia

Autorka: Anika

4. Nuda?

Bella:

                Ježiš to je nuda! Jen tak sedět na posteli a nic nedělat! MP3 už se mi dávno vybila já teď jen tak sedím a čučim do zdi. Nevím proč, ale najednou jsem sáhla po poznámkovém bloku a začala psát. Po chvíli jsem si přejela očima text a musela uznat, že to není tak hrozné. Napsala jsem báseň. O mě a… Edwardovi pochopitelně. Tedy né přímo o nás, ale příběh dvou lidí… psala jsem dál…

Teďka jsme přátelé,

já však chci víc,

ale to přátelství,

lepší než nic.

Tohle taky není tak příšerné. Nic víc mě zatím nenapadlo, ale zatím to stačilo, konec konců, víc se zatím nedělo. Uklidila jsem blok zpátky do batohu. Pohodlně jsem se posadila a zavřela oči. Představila jsem si jeho tvář. Nebylo to těžké, mám ho v paměti zapsaný snad na věky. Měl nádherný úsměv. Probralo mě zavrzání podlahy. Prudce jsem otevřela oči a leknutím nadskočila. Stál tam, přímo přede mnou. To jsem dovolila, aby se představivost takhle vymkla? „Co tady děláš?“ zeptala jsem se sotva opatrně, jestli je to jen moje fantazie, tak asi neodpoví. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit“ omlouval se, ale koutky mu zacukaly, nejspíš v reakci na můj výraz. Dobře, tohle asi nebude halucinace. „Tak jak je marode?“ přerušil trapné ticho, které předtím nastalo. „Teď už dobře.“ Pokynula jsem rukou k posteli naproti mně, aby se posadil. Tedy chtěla jsem, aby byl blíž, ale on by asi moc rád nebyl… „Je mi fajn a musím tu trčet“ postěžovala jsem si. Mohla jsem být s ním! Kdyby teda chtěl… „No tak, nemůže to být tak hrozné. Přišla jsi o další běhání“ informoval mě. Aspoň něco jsem z toho vytěžila. Cítila jsem, jak se mi po tváři roztahuje úsměv. Edward samozřejmě nemohl přinášet špatné zprávy, to andělé nedělají. „A co ty tady?“ zajímala jsem se ještě, sice se ptal, jak mi je, ale to se mi nezdá jako dostatečný důvod. „Přišel jsem se podívat, jak se daří“ pokrčil rameny. A mě pohltila vlna neuvěřitelné blaženosti. Ovšem hned zase zmizela. Kamarád se přišel podívat, jak ti je, nic víc v tom nehledej! nadávala jsem si. „Jak jsem řekla, je mi fajn. Co ty? Co jsi dělal celé dopoledne?“ Chtěla jsem vědět každičký detail. Mírně zrudnul. „Ehm, no… nic zvláštního…“ vypadlo z něj nakonec. Zase bylo chvíli ticho. Pak se rozletěly dveře a v nich se objevily moje ‚milé‘ spolubydlící. Ztuhly na místě, když si všimli mojí návštěvy. „Asi bych měl jít…“ poznamenal Edward. Ne, ještě ne! Vražedné pohledy holek mě donutily kývnout. Vzpamatovaly se a dokonce pookřály, když odešel. Smutně jsem si povzdechla a zase vytáhla blok.

Ten svět je holt někdy

moc složitý pro nás.

To nám však nebrání

užívat jeho krás…

                Ten poslední den utekl jako voda, vždyť ani nebyl celý, odjížděli jsme ve čtyři. A jak to, že to tak uteklo? No, tak Edward mě navštěvoval častěji, čímž mi pořád dával nejspíš falešné naděje, že by to mohlo být víc. Ale byli jsme kamarádi, choval se tak a já se přizpůsobovala. Ale přestávalo mi to stačit. Kdykoli se jen trochu přiblížil, způsoboval mi malý infarkt. Teď vedle sebe sedíme v autobuse a rozebíráme svoje rodiny. Edward má mladší sestru, Kate. Je jí 13 a hrozně mu leze na nervy. Máma jim umřela, když mu bylo šest, žije jen s tátou. Mají malý penzion v horách. I když vyprávěl o bolestnějších pasážích svého života, nepřestával se usmívat. Doslova jsem visela pohledem na jeho rtech. Myslím, že si toho všiml. „Co u tebe? Máš pro změnu otravného mladšího bráchu?“ zeptal se se smíchem. „Ne, nemám žádné sourozence“ přiznala jsem. „Moji rodiče se rozvedli, už je to celkem dlouho. Máma si teď našla nového přítele a vypadá šťastně. Nechtělo se mi jim dělat křena, tak jsem se rozhodla přestěhovat k Charliemu.“ Ani nevím, proč jsem mu to všechno vyžvanila, asi proto, že on byl taky upřímný. „Ale teď nejsi šťastná“ konstatoval, nebyla to otázka. „Ne, teď už jsem celkem šťastná, protože jsem potkala tebe“ dobře, to by asi nebylo vhodné. „Není to tak hrozné…“ řekla jsem radši. Usmál se pokřiveným úsměvem, který mi vyrazil dech. „Uvidíme se ve škole“ poznamenal. Byla v jeho hlasu naděje a zároveň nejistota?